Romane, od kdy se datuje tvoje láska k letectví?
Děda pracoval celý život v Jinonicích ve Waltrowce a skoro každý víkend jsme společně jezdili na letiště. Nejblíž byly Bubovice, kde jsme sedávali v trávě a pozorovali Zlíny a větroně. Často jsme také jezdili na Ranou nedaleko Žatce, kde teď máme s kamarády muzeum.
Postupně tě ale víc a víc fascinovala dopravní letadla.
Bydleli jsme ve Stodůlkách, takže letadla přistávající na Ruzyni byla jako na dlani. Hodiny jsme trávili na stromě, v ruce papír a tužku a dělali svoje letové řády. Po měsíci jsme už věděli, která letadla přilétají pravidelně a kdy.
Od malinka jsme také chodívali na vyhlídkové terasy v Ruzyni a pobývali tam klidně 3-4 hodiny v kuse. Pak už jsme vyráželi sledovat konkrétní stroje, třeba DC-10 Ariana Afghan, DC-9 SWISS AIR, JAT atd. V 70. - 80. letech samé krásné stroje.
Na Ruzyni jste našli něco, co nasměrovalo tvou další cestu. Co to bylo?
Když jsme byli starší, kolem 14 let, jezdili jsme už na letiště sami a objevili tam pod halou zázemí s popelnicemi, kam se vyhazovaly staré letové řády, letenky, visačky z kufrů apod. Tehdejší Sbor ozbrojené ochrany letišť nás nestíhal vyhánět. (smích)
Postupem času jsme se dostávali k dalším a dalším věcem, táta měl hodně známých v letectví, díky čemuž se mi dařilo získávat různé propagační materiály. Objevil jsem pak v Praze zastupitelství leteckých společností, kam jsem chodil prosit o pohledy či samolepky s leteckou tématikou – nic takového tenkrát u nás nebylo k dostání. Z jednoho letového řádu na mne vykoukly adresy leteckých společností v zahraničí, nechal jsem si přeložit dopis s prosbou, že jsem nadšenec do letectví a žádám o nějaké prospekty.
Postupně začaly přicházet dopisy z ciziny, pokaždé to pro mne byl zážitek, vidět na obálce nápis TAP Air Portugal, Air Canada… Bohužel za totality se všechno kontrolovalo a obsah pošty nezřídka vybíral, takže mi třeba v obálce formátu A4 přelepené izolepou přišly dva obtisky a jeden leták.
To byla první etapa tvého leteckého nadšení. Posunula se někam?
Často jsem jezdíval do Kbel, tenkrát víceméně jediného leteckého muzea v republice okukovat exponáty, k tomu vyráběl modely letadel ze stavebnic. Ty se tehdy dost těžko sháněly – Dům techniky a mládeže vedle Máje občas měl pod pultem stavebnice Revell, něco se dalo sehnat v Tuzexu. V dětském pokoji se pod stropem houpalo kolem 30 modelů, další ve vitrínách. Pak přišla vojna a stěhování na druhý konec Prahy. Hned po svatbě se narodila dcera, rekonstruovali jsme dům, moc času na koníčky pak už nezbylo.
Záliba ve světě kolem dopravních letadel tě ale neopustila.
Začal jsem si hledat kamarády v místě bydliště a díky nim se dostal na Odolenou Vodu. Vrátil jsem se taky k návštěvám hangáru F na Ruzyni, který byl v 90. letech díky přátelům přístupný (na vrátnici si pouze zapsali občanský průkaz) a kde se opravovala letadla ČSA, např. Airbusy A310. Od kamaráda mechanika jsem občas dostal nějaký ten artefakt. Mezi známými se rozkřiklo, že sbírám podobné skvosty, takže občas někdo něco přinesl.
Našel sis mimo jiné nového kamaráda, který tě hodně ovlivnil. Kdo to byl?
V naší vesnici bydlel Drahomír Raveane (dále Drahoš), pilot, který létal u ČSA a nakonec u Travel Service jako kapitán, byl školícím i přeškolovacím pilotem. Díky němu jsem získával další známé a kamarády, přes Ruzyni, Kbely či Aero Vodochody. V 90. letech s ním byla možnost dokonce létat v kabině Boeingu B737.
Společně jsme začali dělat modelářské letecké dny, časem se podařilo vybudovat modelářské letiště. V jednom ročníku nám udělaly průlet Stingy, díky kamarádovi měly děti možnost se svézt ve vrtulníku Robinson. Na každý ročník se podařilo získat i armádní vrtulník W3A Sokol ze Kbel, který si návštěvníci mohli prohlédnout. Každoročně se počet dětí a rodičů navyšoval. Jednou jsme domluvili průlet L-39. Tehdy z toho byl průšvih, nějaký občan napsal stížnost na hluk. Občas se nám někdo snažil škodit, ničil trávník apod., což byla pro mne taková ťafka do zad. Člověk žije letectvím a chce přinášet radost dalším lidem a proti vám jsou ti, kdo se vás snaží zlikvidovat.
S Drahošem jste létali po světě?
Ano, v 90. letech jsme měli tzv. StandBy letenky, takže jsme si třeba na víkend zaletěli do Řecka, navštívili spoustu muzeí, v Bruselu, Lucembursku, Francii, Německu apod. Krásné muzeum bylo také v Košicích. Tam jsme se strejdou Fandou zažili vtipnou příhodu, když jsme se vydali na prohlídku a nedošlo nám, že je pondělí a muzea mají zavřeno. U vchodu byla pootevřená branka a protože já jsem od přírody držka (smích), protáhl jsem se jí a zaklepal. Vyšel asi majitel a dopadlo to tak, že nám přinesl obrovský svazek klíčů a nechal nás samostatně si projít celé muzeum. Dokonce mi nabídl k odkoupení sedačky z Boeingu 727 s tím, že ČSA zajistí převoz. Já bych na ně neměl finance a tak z koupě nebylo nic.
V Košicích to nebylo poprvé, kdy jsme se snažili dostat o zavíračce do muzejních prostor. Nám se tohle stalo i ve Francii v Le Bourget, jenže tam se hlídač neslitoval, ačkoli nás byla výprava asi 15 lidí, z větší části pilotů. Ani Drahoš ho neusmlouval.
Tehdy ještě nebyly tak přísné bezpečnostní předpisy a tak jsem mnoho letů absolvoval přímo v kokpitu a mám z té doby spoustu nepublikovatelných zážitků. (smích)
Tebe nikdy nelákala kariéra v letectví?
Po ZŠ jsem přemýšlel, co dál. Zkusil jsem přijímačky na obor Mechanik leteckých palubních přístrojů. Jsem sice manuálně zručný, ale studijní typ ne. Přijímačky jsem neudělal, což je pro letectví asi dobře, kdo ví, jak by letadla dopadla. (smích)
Stal jsem se autoklempířem a moje letecká profesní kariéra jak rychle začala, tak rychle skončila. Nikdy jsem si neudělal ani pilotní průkaz. Svět kolem letectví mi zůstal jako koníček.
Počet nejrůznějších artefaktů z letectví se navyšoval. Už Neruda to řešil – kam s nimi?
V Sedleci jsme koupili pozemky, na které jsem umístil dvě propojené stavební buňky a vytvořil svoje soukromé muzeum. Byly tam modely, uniformy, části letadel. Artefakty přibývaly, něco jsem dostal, něco nakoupil třeba přes Aukro a postupně na věci pořídil třetí buňku. V Hangáru F kdysi shořela ATR-42 a mně se přes inzerát podařilo sehnat ocasní plochu, měl jsem ji uloženou venku za muzeem. Přibyl taky překryt radaru z TU-134 a slíbený jsem měl i z IL-18, který posloužil při natáčení seriálu Sanitka. Z toho sešlo, protože jsem ho neměl jak do muzea dovézt. Získával jsem artefakt po artefaktu, ze Kbel, Ruzyně, osobní věci od pilotů i mechaniků, ze Suchdola jsem měl od hasičů originální fotky z místa nehody v r. 1975, spoustu skvostů, které se měly objevit v muzeu, aby je lidé mohli vidět. Muzeum nebylo přístupné veřejnosti, ale povědomí o něm se šířilo a pokud někdo zavolal a přijel, rád jsem ho provedl.
Neuvažoval jsi o klasickém muzeu s pevnou otvírací dobou?
Uvažoval, ale tyto prostory nebyly ideální. Kromě toho byly veškeré exponáty volně, nic za sklem, vše si kamarádi mohli vzít do ruky a prohlédnout. Pokud by se zpřístupnily veřejnosti, nedalo by se všechno uhlídat.
Předpokládal jsem, že se sbírka bude rozšiřovat a hledal vhodné prostory. Oslovil jsem Aero Vodochody, kde vedle vchodu je klubík, po začátku války na Ukrajině zde byla školka a ubytovna, pak zůstal prostor opuštěný a prázdný. Jednání vypadala slibně, ale nakonec z celé věci sešlo. Je to škoda, Aero Vodochody nemělo žádnou reprezentativní místnost pro návštěvy, nabídl jsem, že bych ji vybudoval a vybavil artefakty z Aera, mám i staré prospekty a listiny, mnoho bývalých zaměstnanců ukrývá doma hotové skvosty, které bychom zde vystavili. Vody jsem asi rozbouřil, protože dnes už prý klubík mají zrekonstruovaný.
Výstava o Aeru by měla být ve Staré Aerovce ve Kbelích, kde se zrekonstruovaly dvě budovy. Byl jsem osloven s nabídkou se na uspořádání výstavy podílet.
Původní prostory už nemáš, proč?
V roce 2013 jsem po rozvodu musel všechno opustit, protože je exmanželka zdědila po svém otci. Sbalil jsem si igelitku a po 25 letech odešel jako bezdomovec. Celoživotní dílo, můj sen, jsem musel zlikvidovat a neměl na to ani moc času. Kamarádi z muzeí si převzali spoustu věcí, hodně jsem byl nucen prodat, něco se mi podařilo schovat. Šlo o kousky, které se mi už asi nikdy nepodaří získat zpátky, byť se snažím sbírku obnovit. Skončila druhá etapa mého leteckého života. Smířil jsem se s tím, že jsem přišel o celoživotní lásku a začnu jiný život, s jinými zájmy.
Vydrželo mi to asi 2 roky, než jsem do letectví spadl znovu.
Jaký je nyní tvůj cíl nebo sen stran muzejnictví?
Momentálně žiju nadějí, zda se podaří realizovat velkou výstavu na Letišti V. Havla v Praze. Měl bych tam vystavené svoje věci, které jsem všemožně posháněl. Doufám, že to nějak dokáží právníci a lidi z marketingu vymyslet, aby nešlo o nějakou nechtěnou reklamu letecké společnosti.
V tuto chvíli se řeší velikost prostoru, letiště bude nakupovat skleněné vitríny, které jim následně zůstanou pro další výstavy. Ta moje by měla být minimálně na rok. Představa je začít předválečnou historií, pak válečná éra, poválečné časy, vznik ČSA a současnost. Mám spoustu artefaktů, staré i nové znaky, příbory, hrnečky, přívěsky aj. Věcí je mnoho, mám je doma v krabicích a v garáži a chtěl bych, aby se dostaly lidem na oči.
Teď jsi dle svých slov ve třetí fázi leteckého života, jaké?
Přes kamarády Fandu Blahouta a Václava Vaška jsem se dostal k vojenským pilotům, mezi elitu letectví a otevřel se mi nový svět. Jako člen jsem vstoupil do Českého svazu letectví a před rokem jsme s Pepou „Pytlákem“ Říhou vymysleli projekt pro děti. Je velká propast mezi starými piloty, kteří ještě procházeli Svazarmem, pak je tady generace zhruba o 20 let mladší, kteří tu dobu ještě zažili a letectví pro ně bylo srdeční záležitostí. Následně přišli lidé, kteří mají možnost zaplatit si kurz a zalétat si, ale pro letiště nic navíc neudělají. Samozřejmě, že i v generaci lidí z 90. let se najdou srdcaři, ale je jich mnohem méně, než by být mělo. Rozhodli jsme se tedy přivést děti do letectví, ať už se do budoucna stanou řidiči na letišti, mechaniky, stevardy, letuškami či piloty. K tomu jsme vytvořili průvodce ve formě tygříka Olina.
Kdo je Pytlák?
Josef Říha je člověk žijící v Milovicích a přezdívka Pytlák vznikla na základě jeho jména, protože v pohádkách se pytláci jmenovali stejně. Pepa je také členem Českého leteckého svazu a má na starosti jeho chod, spolupracujeme s Flying Revue a v projektu Olinovy Tygří(kové) letky jsme vytvořili tým. Já jsem za toho, kdo mluví, Pytlák nádherně píše.
Spolupráce s ním mě nesmírně baví, projekt Olinova Tygří(ková) letka je prioritou.
Představ nám blíž projekt Olinova Tygří(ková) letka.
Nechceš se na to raději zeptat přímo Olina?
Tak jo, domluv nám schůzku, prosím. A tobě děkuji za rozhovor.
Rozhovor s Olinem najdete na našem webu již tuto neděli!
