(první díl, let do Friedrichshafenu, najdete zde)
Je pátek ráno, uprostřed léta. Pár dnů před odletem bylo počasí na draka a jsem zvědavý, zda dnes do Německa vůbec odletíme a doletíme. Brouzdáme po internetu, volám na radar k meteorologům do Ruzyně, kteří se mohou podívat po celé Evropě a přečíst mi TAFy všech letišť, co máme po trase. Dozvídám se, že let do Tannheimu by měl proběhnout bez problémů. Když jsem ale ochotné meteoroložce naznačil, že se chceme vracet tentýž den až večer s plánovaným přistáním kolem půl deváté v Letňanech, tak mi klidně odvětila, že by to sice šlo, ale určitě ne za VFR. Kladla mi na srdce, až sedneme v cíli, ať ji určitě zavolám a ona mi velmi přesně řekne, kde je squall line a za ní fronta, která se měla prohnat přes celou západní Evropu a Německo až k nám.
Tentokrát jsme skupina tří aeroplánů: 1x Cessna 172, 2x Eurostar EV -97.
Postup a pravidla pro letovou skupinu jsou stejná. Co se trasy týče, lišil se tento let od předchozího jednou zásadní změnou. Rozhodli jsme se letět přímo z Letňan. Využili jsme statutu mezinárodního letiště a pasováci nás odbavili přímo na letišti. Letový plán na celou trasu je podán také přímo z Letňan. Aktivuji jej po vzletu přes Kbely věž, jinak vše v komunikaci probíhá stejně nebo vlastně jednodušeji. Při zadání letového plánu jsme zadali typy všech tří letadel, takže odpadla identifikace strojů atd. Na českém území je trasa plánována přes Průhonice na Všeruby a opět Velký Javor. Vzhledem k poloze Tannheimu vůči Friedrichshafenu jsme trasu přes Německo mohli absolvovat buď už známou severní cestou (Regensburg a severně Ingolstadtu) s tím, že na úrovni Augsburgu bychom museli uhnout více na jih k Memmingenu. Nebo jsme mohli zkusit také už nám známou jižní trasu přes Straubing, Rosenheim a pak před Kemptenem uhnout trochu na severozápad. Tentokrát však o volbě trasy nekompromisně rozhodovalo počasí, respektive stav oblačnosti. Po opuštění CTR se od jižního okraje Prahy po celém Posázaví až k jižní straně brdských lesů držela sice nesouvislá, ale místy velmi hustá nízká oblačnost – odhadem tak do sta metrů nad zemí. Foto napovídá, proč jsme po rádiu velmi řešili, co dál.
V naší letové výšce nebyl problém, dohlednost skvělá, ale když jsme náhle přestali vidět na zem podle předepsaných 4/8 oblačnosti, obával jsem se, že je konec výletu a budeme se vracet. Ještě pořád to nebyla ani nebezpečná ani neřešitelná situace. Bylo to především magické.
Stoupáme do 2500ft a míjíme Cukrák. Přímo na Příbram je to vyloučeno (a třeba na takový Benešov by to v tuto chvíli také nešlo – viz foto) a tak přelétáme Brdy na jejich severní stranu. Tam se situace diametrálně zlepšuje. Z deky nad zemí se stávají jen chomáče nebeské vaty a u Rokycan a Plzně vidíme celé Pošumaví jako na dlani.
Zatím super, pokračujeme dále. Před Všeruby požádáme Prahu o přelet hranic a tentokrát bezchybně přeladím na Mnichov a ihned napoprvé se s německým dispečerem domluvím. Po přeletu Šumavy na německou stranu je jasné, že na jižní trasu přes Rosenheim můžeme rychle zapomenout. (kdy já vás Alpy konečně pořádně uvidím?!) Směrem na Straubing a dále to vypadá stejně jako na jih od Prahy před Příbramí. Rozhodnutí na Regensburg je tedy dáno, tímto směrem je to skvělé a bez oblačnosti. Kouzelné však je, že naše trasa leží téměř přesně na rozhraní toho, co lze nazvat letovo a neletovo.
Regensburg
Zbylá část letu do Tannheimu už byla zcela bez problémů. Samotné přiblížení k letišti, let po okruhu a přistání vyžadoval podle předchozích upozornění na webových stránkách letiště takřka tutéž pozornost jako ve Fridru. Tannheim je letiště pouze s AFIS službou; pro účely sletu naznačili na mapě dvě příletové trasy - jednu od severu a jednu od severozápadu. Nejpozději 10 NM bylo třeba jen ohlásit imatrikulaci a směr odkud se přibližujeme a pak už jen koukat ven a poslouchat ostatní letadla a věž. Jakmile máme letiště v dohledu, ohlašuji nás znovu a za pár minut již potvrzuji naši polohu po větru. Formaci v hadovi držíme bezchybně a na okruhu již letíme za sebou. Náhle ve vysílačce slyším jiné éro, jak hlásí, že je rovněž na okruhu. Ten okruh zase tak dlouhý není, aby v poloze po větru mohla být 4 letadla za sebou, ale budiž, ten AFISák to snad vidí, protože to potvrdil. Hlásím base leg a dotáčím finále 09. Náhle to čtvrté letadlo spatřím, jak si ten base leg točí taky, ale na mnohem menším tvaru okruhu. Přestože nás musí slyšet, zcela nevinně hlásí finále jako my. Skvělé, takže se srazíme při jeho dotáčení finále, protože on nás v tuto chvíli prokazatelně nevidí a celou naši skupinu zcela ignoruje. AFIS na něj ihned spouští, že je to absolutely negative, protože na finále jsou úplně jiná tři letadla. Nevím, na co ten Němčour myslel, ale to, co udělal, bylo to nejhorší, co mohl udělat. Potvrdil, že přerušuje přistávací manévr, ale místo aby pokračoval - ve výšce přelétl letiště a zopakoval si okruh, tak si to z base legu namířil přímo proti nám – prostě si představte, že jste na finále a přímo proti vám letí letadlo po vzletu. Okamžitě jsem Cessničku drsně potlačil dolů. Jako jediné řešení se mi jevilo toho zmatkáře podletět. Navíc jsme doufal, že ostatní dva piloti z naší skupiny můj únik dolů včas uvidí a zařídí se podle toho. Vše dopadlo dobře. Snad až na to, že členové mé posádky mi hlásili, že těsně před přistáním už dlouho (pokud vůbec někdy) neviděli šišky tak detailně ve vršcích smrků jako tentokrát. Je krátce před polednem a náš let z Letňan sem trval 2,5 hodiny.
Ten slet samotný je úžasná hapenningová akce, na které jsme se vyhnuli největšímu návalu tím, že jsme si jako den návštěvy vybrali pátek a nikoliv sobotu. Po přistání, pasovém odbavení a natankování jsme si to přes stojánky letadel všeho druhu zamířili přímo na místní meteo point. Můj rychlý telefonát s meteoroložkou v Praze na Ruzyni totiž přinesl informaci, která jen potvrdila její ranní odhad. Squall line nám svou polohou nenabízí více než dvě hodiny pobytu a pak honem domů, jinak tady můžeme kotvit až do druhého dne. A to jsme se shodli (až na pár výjimek), že se nám nechce. Následná animace v počítači letištního metea, kterou máme možnost vidět, zdůrazňuje slova pražské rosničky. Ta fronta přichází a je rychlá. Za hodinu poté ji už vidíme i na obzoru přímo ze země.
Před odletem domů si slibujeme, že příště to naplánujeme tak, abychom tady přespali jednu noc „pod křídlem“ a dali si pár piv. To je přesně ten typ akce, kde je nejdůležitější atmosféra a ta tady je skvělá. A ještě jedna zajímavost, co stojí za zmínku – kromě nás jsme tam v pátek nepotkali jediného Čecha nebo OK letadlo.
Let domů proběhl bez větších problémů. Termika sice pracovala, ale dalo se to „usedět“. Před frontou se vzduch ohřál přesně podle pravidel, takže při startu z Tannheimu jsme funěli s Cessnou na konci dráhy tak pouhých 10-20 metrů na zemí. Plná nádrž, 4 lidi a 32° dělají své.
AFIS mě žádá, ať příště létám výše, že to tady tak nízko nemají úplně ve zvyku. Odpovídám, že se snažím. Myslím, že zní uvěřitelně mé tvrzení, že stoupat Cessnou na minimálce není nic, co dělám naschvál a rád. Během návratu zhruba v půlce letu nad německým územím se stanou dvě zaznamenání hodné věci. Za prvé - zjistím díky dotazům dispečera z Mnichova, že kluci z jednoho Eurostaru automaticky zapnuli po vzletu odpovídač. Takže došlo ke zmatku, který jsem popisoval v pravidlech pro let ve skupině. Odpovídač má mít zapnutý jen jeden letoun ze skupiny, jinak dispečer pak vidí více identifikačních znaků vedle sebe a sděluje vám, že teď se zrovna máte srazit s blíže neurčeným provozem. Za druhé - stáváme se za letu zvukovými svědky komunikace mezi dispečerem a nějakým zoufalým pilotem, který letí do Tannheimu, ale díky prudkým nárazům větru a špatné dohlednosti se ztratil. Dispečer se jej ochotně ujímá a snaží se mu pomoci odpovídače upřesnit polohu. Podle toho, jak ten pilot do rádia mluvil, to znělo jako dost zoufalé memento špatných rozhodnutí.
Nám po celou dobu letu do Prahy panuje krásné počasí. Za námi se to sice zavírá, ale jsme poměrně rychlí. Jižně od naší trasy nad Šumavou vidíme hrady Cb mraků, ale ty nám vůbec nestojí v cestě, takže je to jen krásná podívaná a žádné stresy, jak se jim vyhnout. V Praze přistáváme před pátou. Podle odrazů z radaru, které si stahuji do mobilu, vidím, že fronta je v tu chvíli již na hranicích.
Večer v osm (což měl být náš původně plánovaný čas příletu) nad Prahou létají hromy, blesky a fouká asi 40 uzlů ze všech stran. Voláme si s Vaškem jen pro dobrý pocit, jak jsme rádi že už jsme doma. Přesto, že nám to tam bylo líto, odlétli jsme z Německa v pravý čas.
Takže jakou vymyslíme destinaci příště? To ještě nevím, ale rád o tom zase podám hlášení.
Letu zdar.
A na závěr jedno varování – tohle se vám stane s letadlem, když nezaplatíte ve Fridru přistávací poplatky.
