TÉMA: S průkazem radiotelefonisty na věčné časy?

V pilotních průkazech, které v ČR vydává Úřad pro civilní letectví (ÚCL), je v bodu XII. uvedeno: „Radiotelefonní práva: Držitel tohoto průkazu prokázal způsobilost k používání palubního radiotelefonního vybavení v těchto jazycích“ a následuje výčet jazyků, minimálně tedy aspoň jeden. Způsobilost ověřil examinátor ÚCL během tzv. zkoušky dovednosti (lidově „praktická“ zkouška).

Vzhledem k tomu, co všechno lze občas na frekvenci slyšet, jistě lze vést polemiky o tom, zda by tuto dovednost nešlo žáky naučit lépe, nicméně v obecné rovině je schopnost ovládat palubní radiostanici součástí pilotního výcviku a je to tak správně. Po úspěšném zakončení výcviku o této způsobilosti existuje na ÚCL záznam. 

Pro mnohé piloty tak už dlouhá léta zůstává záhadou, proč vlastně je českou legislativou vyžadován ještě další průkaz odborné způsobilosti v radiotelefonii, a sice buď Všeobecný průkaz radiotelefonisty letecké pohyblivé služby (VFL) nebo Omezený průkaz radiotelefonisty letecké pohyblivé služby (OFL), které vydává Český telekomunikační úřad (ČTÚ).

Známá pilotka Radka Máchová před časem okomentovala smysl a význam licencí od ČTÚ na sociální síti zhruba takto: „Nikdy jsem nepochopila, proč musím mít ke kecání do rádia separátní licenci. Mělo by to být součásti piloťáku.“

Nezbytná, leč nedostupná kartička

Není cílem tohoto textu zpochybňovat, že schopnost ovládat radiostanici a správně komunikovat patří k nejdůležitějším pilotním dovednostem. Mimořádně obtížným se však ukázal pokus autora článku najít mezi českými piloty alespoň jednoho, který by, podobně jako Radka Máchová, ani na chvíli nezapochyboval o smysluplnosti licencí VFL a OFL. To se potvrdilo například i v další diskusi na sociální síti k nedávno vydanému článku na téma prodloužení průkazu radiotelefonisty, kde se diskutující diplomatickými slůvky věru nezdržovali:

Doslova v plné nahotě se pak (ne)zbytnost těchto licencí ukázala v době poslední koronavirové uzávěry, kdy po několik dlouhých měsíců zůstaly uchazečům o průkazy dveře ČTÚ zavřené a zkoušky ani na jednom ze dvou míst v zemi (Praha a Ostrava) vůbec neprobíhaly.

Limitující ve smyslu skutečné výcvikové „stopky“ to bylo zejména pro ty pilotní žáky, kteří z důvodu „nevlastnictví“ průkazu VFL/OFL nemohli odletět své sólové úlohy a pokračovat dále - jakkoli nezpochybňujeme, že celá země tehdy řešila vážné problémy, tito piloti si skutečně vytáhli pomyslného Černého Petra.

„Několika mým žákům před sólem se tak výcvik prodražil řádově až o desítky tisíc korun, protože nechtěli ,stát’, tak zkrátka nalétali spoustu dalších hodin navíc s instruktorem, ač to dle jejich schopností už nebylo nutné, protože na sólo bychom je bývali už v klidu pustili,“ sdělil redakci Aerowebu majitel jedné tuzemské letecké školy, který si nepřál být jmenován. A dodává: „Ono toho během lockdownu celkově bylo víc. Když jsme si třeba na tento stav stěžovali na LAA ČR, bylo nám řečeno, že prostě máme žáky nechat létat bez průkazu radiotelefonisty. Ovšem pokutu, která v maximální výši činí až 100 000 Kč, by za mě nejspíš nezaplatili, nemluvě o tom, co by nastalo, kdyby vznikla pojistná událost,“ popisuje s hořkostí vzpomínky na události z doby jen nedávno minulé.

Znovu jsme se tak stali svědky a někdy i účastníky situací, kdy český stát prostřednictvím zákonů a úřadů na jedné straně něco striktně vyžaduje, ale přitom zároveň na straně druhé neumožní kvůli nečinnosti svých institucí nezbytné náležitosti (v podstatě razítko) získat.

Dědictví minulého století

Při pátrání po vzniku a historii uvedeného předpisu, tedy proč vlastně musí mít piloti letadel v českém rejstříku osvědčení o radiotelefonní způsobilosti hned dvakrát, jsme se dostali do poloviny 60. let minulého století, konkrétně k zákonu č. 110/1964 Sb. o telekomunikacích, který už ve svém původním znění v § 5 obsahoval také ustanovení: „Ústřední správa spojů stanoví, kdy je třeba k obsluze vysílacích rádiových stanic zvláštní způsobilosti a jaké, jakož i jakým způsobem se tato způsobilost nabývá, prokazuje a osvědčuje“.

Způsobilost se tedy nejméně od 1. července 1964, kdy tento zákon vstoupil v účinnost, vyžadovala, ale státní správa to prozatím řešila formou různých směrnic a vyhlášek. Už v této době však byly průkazy radiotelefonisty vydávány.

Vedoucí letového provozu Aeroklubu Hořice Lubomír Šťovíček vzpomíná: „Nejprve jsme jezdili skládat zkoušky na krajský inspektorát úřadu Spojů, takto to fungovalo zhruba v 70. letech. Později byla nastavena praxe tak, že se skládaly zkoušky přímo na letištích – domluvili se zájemci z několika aeroklubů a celý proces býval dokonce dvoudenní; první den bylo školení a až druhý den zkouška,“ říká s tím, že takto byla pravidla nastavena pro svazarmovské piloty a třeba dopravní piloti absolvovali jiné kurzy.

V několikrát novelizované podobě přežil tento telekomunikační zákon až do přelomu milénia a požadavek na odbornou způsobilost zhruba v dnešní podobě se tak v české legislativě objevil až relativně nedávno, a sice v roce 2000 se zákonem o telekomunikacích č. 151/2000 Sb. Tento rovněž opakovaně novelizovaný předpis v § 67 „Zvláštní způsobilost“ už obsahuje znění, které je velmi podobné tomu dnešnímu. Způsob provedení zkoušek a další náležitosti pak byly dále upřesněny vyhláškou č. 202/2000 Sb.

Je to opravdu povinné?

V aktuálně platném českém právním řádu je požadavek na nutnost mít průkaz radiotelefonisty obsažen v § 26 zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích (ZEK) a také v prováděcí vyhlášce č. 157/2005 Sb. V ZEK (mj.) čteme:

• Odborná způsobilost k využívání rádiových kmitočtů se vyžaduje pro obsluhu … radiotelefonních, radiotelegrafních nebo jiných vysílacích rádiových zařízení umístěných na palubách letadel a lodí zapsaných v leteckém … rejstříku České republiky,
• Obsluhu vysílacích rádiových zařízení … mohou vykonávat osoby, které mají platný průkaz odborné způsobilosti k obsluze těchto zařízení,
• Úřad (ČTÚ) ověřuje zkouškou způsobilost k obsluze vysílacích rádiových zařízení a vydává průkazy odborné způsobilosti. Jestliže … způsobilost žadatele nebyla Úřadem uznána…, ověří Úřad způsobilost žadatele k obsluze vysílacích rádiových zařízení vždy.

Z uvedeného tedy plyne, že platný průkaz odborné způsobilosti skutečně je nezbytný a jedinou instancí, kde lze průkaz v ČR získat, je právě jen a pouze Český telekomunikační úřad. Uchazeči z celé ČR se musí dostavit na jednu ze dvou uvedených lokalit a zde absolvovat písemný test a ústní zkoušku (od září 2019 je ústní zkouška i u průkazu OFL, psali jsme zde), podrobnosti ohledně přihlášení, průběhu a vyhodnocení zkoušky jsou pak ve zkušebním řádu ÚCL.

Bez ohledu na to, že zejména v zahraničí mnohdy nikdo o této povinnosti pro letadla na značkách OK nic netuší, průkaz má ekvivalenty i v jiných zemích (viz dále) a nedoporučujeme tuto situaci zejména s ohledem na možnou pojistnou událost podceňovat. I přesto, že si o průkazu radiotelefonisty můžeme myslet své, je tedy zatím nepochybně nutné ho mít.

Oto, Karel, Urban a jiní

Zákon nařizuje a ČTU na webu uvádí, že uchazeče ke zkoušce písemně zve nejpozději do tří měsíců od podání přihlášky; zde je nutné férově uznat, že lhůta od přihlášky k pozvánce bývá za normálních okolností zpravidla kratší než zákonem povolený „kvartál“.

Platná prováděcí vyhláška, která upravuje mj. náležitosti přihlášky ke zkoušce, obecné podmínky pro vykonání zkoušky, způsob provádění zkoušek atd., k rozsahu znalostí ke zkoušce mj. stanoví, že úřad ověřuje znalosti žadatele z těchto zkušebních předmětů: radiokomunikační předpisy, radiokomunikační provoz a elektrotechnika a radiotechnika. Dále, „požadované znalosti musí odpovídat standardům znalostí uvedených v doporučeních mezinárodních organizací ITU, CEPT, IMO, ICAO, nebo IARU“, což pro většinu žadatelů bude nejspíš poněkud abstraktní informace.

Asi jen málokdo ví, k čemu přesně je běžnému pilotovi Cessny kupříkladu informace o tom, že půlvlnný dipól umístěný rovnoběžně se zemským povrchem má v horizontální rovině osmičkovou vyzařovací charakteristiku, nicméně i na tuto otázku odpovídají žadatelé o průkaz v písemném testu.

Doslova legendy pak kolují již řadu let ohledně tzv. české hláskovací abecedy:

Zeptali jsme se tedy na úřadu, kdy proběhla poslední významnější revize zkušebních otázek a osnov ústních zkoušek. Pavel Ellinger, vedoucí Oddělení pozemní pohyblivé služby ze Sekce strategie, koncepce a správy kmitočtového spektra ČTÚ, říká: „Aktualizovány byly otázky ze všech tří zkušebních předmětů, poslední velká aktualizace zkušebních otázek i zkušebních osnov proběhla po novelizaci vyhlášky č. 157/2005 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. září 2019.“

Zde je dobré vědět zejména to, že výše zmíněnou novelou se (mj.) změnila platnost průkazů při prvním vydání z pěti na deset let; po uplynutí této první doby platnosti je však doba platnosti průkazu opět dříve standardních pět let.

Bludný Holanďan

Za velmi pozoruhodný pak považujeme například odstavec 5 v § 5 vyhlášky, kde čteme: „Zkouška se koná zpravidla v sídle Úřadu,“ což zjevně umožňuje examinátorům zkoušet mimo prostory ČTÚ. Jinými slovy, pokud z jakéhokoli důvodu nebylo možné zkoušku složit na úřadu, mohl se examinátor ČTÚ za uchazečem dostavit kamkoli jinam a zde ho vyzkoušet.

„Zkoušky odborné způsobilosti probíhají zpravidla v sídle ČTÚ, tedy převážně na Sokolovské ulici v Praze 9, nebo v sídle ostravského oblastního odboru. Úřad samozřejmě může po domluvě s jiným pořadatelem uspořádat zkoušky mimo sídlo Úřadu na jiném vhodném místě,“ vysvětlil redakci Pavel Ellinger. Zároveň jsme však během kritických měsíců 2020/21 nezaznamenali byť jeden jediný pokus o uspořádání zkoušky mimo nedobytné budovy ČTÚ.

Naopak se v této době velmi rozšířila praxe, mezi piloty lidově zvaná „Holanďan“, kdy uchazeči skládali zkoušku prostřednictvím (například) Skype u examinátora ze zahraničí, aby následně buď sami, nebo prostřednictvím některé tuzemské letecké školy požádali na ČTÚ o uznání odborné způsobilosti držitele průkazu členské země EU.

Šlo sice o podstatně dražší (náklady jsou řádově  jednotky tisíc korun), nicméně funkční postup, jak se průkazu bylo lze dobrat a je nutné zdůraznit, že šlo a nadále jde o postup zcela legální.

S angličtinou na nás nechoďte

Podle všech oslovených pilotů je existence dvou různých průkazů opravňujících k ovládaní palubní radiostanice jednoznačným přežitkem, který už dlouho nedává žádný smysl. Šéf další české letecké školy, který rovněž nechce být jmenován, říká: „Kdysi snad měl tento průkaz svůj význam, vydával se radistům - operátorům radiostanic, to byla samostatná role třeba v letadlech ČSA. Před lety tu dokonce byla snaha sjednotit oba průkazy, ale s postupnými změnami vedení obou institucí vše zase utichlo. Naopak jsem zaznamenal, že ČTÚ se bude snažit současnou praxi ,Holanďan’ zatípnout, údajně dokonce na holandského examinátora poslali audit. Pokud se tak stane a tento způsob bude kvůli úřadu zastaven, budeme se s úřadem soudit. Osobně se domnívám, že ze strany ČTÚ aktuálně není žádný zájem na tom, aby je (průkazy radiotelefonisty) úřad přestal vydávat. Přitom pokud vím, tak třeba v sousedním Rakousku tento průkaz vůbec nemají a nikomu nechybí.“

Pokud jde o absolvování písemné části zkoušky, zatím nejsou (narozdíl třeba od teoretických zkoušek PPL a dalších na ÚCL) k dispozici testové otázky v anglickém jazyce. Problém se získáním průkazů radiotelefonisty i při plně funkčním úřadu tak mají zejména cizinci, kteří neovládají český jazyk a je přitom zcela lhostejno, že může jít o piloty, kteří přitom zároveň disponují doložkou ICAO angličtiny level 6.

Pokud takový pilot chce pilotovat letadlo s českou imatrikulací vybavené radiostanicí, má bez průkazu radiotelefonisty jednoduše smůlu, přesněji řečeno, takový let není v souladu s předpisy. Pavel Ellinger k tomu říká: „Úředním jazykem pro styk s úřadem je jazyk český. Testy jsou v souladu se Správním řádem vyhotoveny v úředním, tedy českém jazyce. V českém jazyce proto žadatelé skládají zkušební testy a rovněž podstupují ústní zkoušku, ve které jsou samozřejmě použity fráze z letecké či námořní fraseologie v mezinárodním jazyce. Pro průkazy s mezinárodní platností je ústní zkouška vedená v potřebném rozsahu v mezinárodním jazyce (angličtině).“

Možnost odpovědi na otázku, zda se chystá rozšíření o anglickou verzi písemných testových otázek, zůstala ze strany ČTÚ nevyužita. Existuje sice možnost uznání odborné způsobilosti ze zahraničí, to je však relevantní především pro občany Evropské unie, a to ještě není vše. „Je nutné dávat pozor na to, že v některých státech - nejenom členských státech EU - pro obsluhu radiostanic postačuje mít pilotní průkaz s vyznačenými ,Radiotelephone Priviledges’. Když nás potom příslušník takového EU státu žádá o uznání způsobilosti, pak musí doložit, že daný členský stát vydává pro obsluhu radiostanic pouze pilotní průkaz (průkaz radiotelefonisty tedy není vydáván). Poté je možné takové žádosti o uznání odborné způsobilosti vyhovět a uznat český průkaz radiotelefonisty VFL. Obecně, naše průkazy jsou vydávány s mezinárodní platností (podle Radiokomunikačního řádu), takže držitel českého průkazu VFL může tento průkaz použít po celém světě; naopak, aktuálně neexistuje členský stát EU, jehož průkazy radiotelefonistů letecké pohyblivé služby (popř. pilotní průkazy, když průkazy radiotelefonistů daná země EU nevydává) bychom neuznávali,“ uzavřel Pavel Ellinger.

Jak to funguje jinde v Evropě?

Praxe „Holanďan“ je důkazem, že nastavení v Evropě je různé. Na druhé straně, nejspíš právě jen v Holandsku mohou potvrzovat odbornou způsobilost žadatelů samostatně působící examinátoři ATC komunikace; v ostatních zemích tuto zkoušku provádí pouze příslušný úřad. 

A postřeh z praxe u našich severních sousedů? „V Polsku průkaz radiotelefonisty také máme, získal jsem ho už v průběhu tréninku PPL(A). Avšak jediné, co jsem pro to musel udělat, bylo zaplatit řádově stokoruny a poslat žádost, průkaz jsem pak obdržel poštou. Žádné zkoušky ani testy jsem dělat nemusel,“ říká pilotní žák původem z ČR, který v Polsku absolvuje integrovaný výcvik ATPL.

Těžko tedy říci, existuje-li v letectví něco ještě zbytečnějšího, než je polský průkaz radiotelefonisty letecké pohyblivé služby. A dočkáme se někdy možnosti složit zkoušku třeba přímo v letecké škole nebo dokonce sjednocení licencí ČTÚ a ÚCL? „Poptávka po této koordinaci asi evidentně není ani z dalších zemí. Bruselské prostředí trochu znám, a pokud by byl velký zájem, tak se určitě návrh objeví. Můj osobní názor tedy je, že prostě postačuje uznávání zkoušek odborné způsobilosti z ostatních zemí EU. Více asi není možné očekávat,“ sdělila na dotaz redakce Michaela Bartáková ze sekretariátu předsedkyně Rady ČTÚ.

A jak nahlížíte na průkaz radiotelefonisty vy, milí čtenáři? Má podle vás smysl zkoušet odbornou způsobilost separátně na dvou úřadech? A odpovídají podle vás zkoušená témata praktickému využití? Vaše kultivované názory i konstruktivní návrhy oceníme v diskusi pod tímto článkem.