Po roce 1989 se u nás rozdrobilo organizované sportovní letectví z původního Aeroklubu Svazarmu na několik menších organizací. Za nástupce prvorepublikové Masarykovy letecké ligy se označila nově vzniklá Letecká amatérská asociace, vznikl Balónový svaz, objevila se celá spousta nových subjektů a společenských organizací, které dohromady tvoří totéž – neformální společenství amatérsky a rekreačně létajících pilotů.
Jistě nemá cenu se zamýšlet, zda je potřebná vůbec nějaká organizace leteckého sportu, protože nepochybně potřebná je. Otázkou však je, zda je zapotřebí několika různých organizací, které v podstatě dělají stejnou nebo podobnou činnost – stanovují pravidla létání pro svoji specializaci, vedou rejstříky pilotů i letadel, v některých případech dozorují výrobu a suplují tak státní úřad. Přitom některé to dělají jen amatérsky. Úřednický aparát vydržuje desítky, možná stovky pracovníků, inspektorů a jiných úředníků, o jejichž žádoucím množství se dá často zapochybovat. Rejstřík pilotů a letadel se vede na Úřadu pro civilní letectví, další úplně stejné rejstříky pro oblast sportovních létajících zařízení (SLZ) vede Letecká amatérská organizace ČR (LAA ČR). Pro totožnou činnost existují vedle sebe dva subjekty, do nichž proudí státní peníze, v případě LAA ČR ještě na její činnost doplácejí peníze majitelé SLZ a příslušných průkazů způsobilosti. Existují vedle sebe dva databázové systémy, mezi nimiž neexistuje výměna dat. Existují dvě skupiny pracovníků rejstříků, které vykonávají stejný typ práce. Ke škodě nás, ultralehkých pilotů, je rejstřík letadel vedených LAA neveřejný na rozdíl od toho, který vede UCL.
Hlasitost, s jakou si LAA ČR uzurpuje právo spravovat rejstříky SLZ a pilotů, určovat pravidla létání, jmenovat instruktory a stanovovat pravidla (prakticky nekontrolovatelná) přezkušování a kvalifikování, dává najevo, že této amatérské organizaci jde především o zachování vlastních židlí a výživu několika pracovníků ústředí. Řadovým pilotům je totiž srdečně jedno, jestli jim pilotní průkaz vystaví ÚCL anebo LAA. Zato v pravidelných měsíčních intervalech burácí hlásná trouba LAA ČR, časopis Pilot, jaké hrůzy by čekaly piloty SLZ, kdyby přešli pod správu ÚCL. Je však otázka, nakolik jsou takové výkřiky pravdou a zda by si amatérští piloti skutečně pohoršili, kdyby skládali pilotní zkoušky na ÚCL a tamtéž by jim byly prodlužovány pilotní průkazy. Tisíce pilotů větroňů, sportovních letadel a balónů absolvují své pilotní zkoušky právě na ÚCL a jde to bez problémů.
Co by nastalo, kdyby ministerstvo dopravy neudělilo pověření ke správní činnosti LAA ČR? Piloti SLZ by byli přezkušováni inspektory z ÚCL, museli by znát standardní znalosti jako ostatní sportovní či soukromí piloti, nedocházelo by k tolika excesům z neznalosti a občan by nepřispíval ze svých daní na deset či dvanáct zbytečných pracovníků. Představitelé amatérské společenské organizace by se museli živit sami a ne vnucovat svoji existenci tomuto státu, z něhož každoročně odčerpávají štědré milióny a svoji existenci si zdůvodňují deklaracemi o své nepostradatelnosti.
Jestliže může Aeroklub ČR fungovat tak, že je pouze společenskou organizací, která zajišťuje určité podmínky pro rozvoj sportu a podílí se na organizaci klubového života, zatímco tvorbu předpisů či správu databáze pilotů a letadel přenechává odbornému úřadu, proč tak nečiní také Letecká amatérská organizace? A proč se k tomu razantněji nepostaví státní úředníci, kteří v těchto věcech rozhodují? Jak je možné, že je často veden výcvik na značně amatérské až diletantské úrovni, že přezkušují lidé bez hlubšího vzdělání a řádné kvalifikace v oboru (kvalifikaci podle not LAA lze těžko považovat za způsobilou), že nehody vyšetřují odborně nezpůsobilí amatérští inspektoři.
Tím také vyvstává otázka, jaký přínos ve státní správě, o kterou LAA ČR tak hodně usiluje, tato organizace má. Rejstříky vést nemusí, to lehce převezme ÚCL. Stanovuje vlastní tzv. předpisy (nazývají se směrnice), které ale nesmí být v rozporu s platnými leteckými předpisy, zejména L-2 (Pravidla létání). Nebylo by tedy lepší jen doplnit tyto „velké“ předpisy o paragrafy, týkající se SLZ? A co jiného do všeobecného letectví vlastně LAA přinesla? V časopisu Pilot 11/2006 na straně 8 bezelstně přiznává Jiří Koubík, ředitel správy LAA ČR, že výsledky jeho práce (týkající se likvidačních částek za pojištění letadel) jsou nulové a mohutně vypočítává, co všechno nedokázal. Bohužel.
Evropa se mění, vznikají nová pravidla a nové předpisy, nová organizace celoevropského létání. Je k tomu zapotřebí spolupráce všech leteckých odborníků ze všech zúčastněných zemí EU, kteří jsou v evropských úřadech respektováni. Amatérským sdružením se nedaří v Evropě získat žádný větší respekt, což se následně projevuje tak, jak píše Koubík – „nepodařilo se“, „bezvýsledně“, „bez uspokojivého výsledku“. Není tedy vydržování neefektivních organizací jen vyhazováním peněz, státních i soukromých?
Dovětek redakce:
Rádi bychom na stránkách Aerowebu dávali více prostoru k výměně názorů a seriozní diskusi nad stavem věcí našich - leteckých. My v redakci nemusíme se všemi publikovanými názory souhlasit, ale protože Aeroweb je nezávislý zpravodajský server pro piloty a o pilotech, rádi poskytneme prostor všem seriozním argumentům pro i proti.
