Dny NATO 2018

Jiný byl hlavně díky celému zaměření letošního ročníku, které se pochopitelně neslo ve znamení 100 let od vzniku Československa, jakožto i samostatného Československého letectva. A i když je přítomnost americké letecké techniky již poměrně standardní záležitostí Dnů NATO, i Spojené státy, jakožto letošní speciální host, dokázaly Dny NATO opět posunout trochu dále, a to hlavně díky celé řadě v Ostravě dosud nevídané techniky, v čele s transportním C-17 Globemaster, vrtulníkem UH-1Y, či legendárním tankem Abrams. 

Trochu jiný ročník to přitom byl i pro mě. Ano, mým úkolem pro dnešní den je pro vás, naše čtenáře, připravit poutavou reportáž o tom, jaké stroje se po ostravském nebi proháněly a kolik jich bylo. Ovšem pro mě samotného celý den představoval spíše velkou šílenou povídku. Tak tedy, abych se držel toho správného stylu...

Den na... to

Ostrava je asi mojí nejoblíbenější leteckou událostí z celého českého leteckého kalendáře. Je to asi 13 let zpátky, co jsem poprvé otce přesvědčil vydat se na letecký festival CIAF, na který jsem u našeho domu viděl plakát zobrazující letoun F-16. Je to právě od té doby, co jsem doslova fascinován hřměním proudového motoru. A toho si člověk v Ostravě, na akci vytvořené speciálně pro vojenské letectvo, užije opravdu do sytosti. Letos už se málem stalo, že jsem přerušil svojí tradici návštěvy alespoň jednoho leteckého dne ročně, Ostrava pro mě ale byla jasnou volbou, částečně i proto, že jsem jí loni nestihl.

Jako Pražák to mám do Studénky poměrně daleko, vstávat tak musím krátce po čtvrté hodině ráno. Dost nevyspalý a s mírnou bolest v krku vyrážím na vlak. Krk se naštěstí postupně umoudřuje a vlak se jeví jako skvělé místo na několik dalších příjemných desítek minut spánků. Spokojeně tak zaujímám místo v hezkém prostředí vlaku nejmenovaného soukromého dopravce a usínám.

Dlouho mi to nevydrželo. Jak to tak bývá, ozývají se totiž první příznaky toho, že jedu na velkou leteckou show. Slovo „ozývají“ přitom myslím zcela a naprosto doslovně, a to v podobě čtveřice gaučových leteckých odborníků, od kterých se během čtyř hodin dozvídám zatím netušené skutečnosti z oblasti letectví, vojenské strategie, mezinárodní politiky, filozofie, matematiky a vesmírného práva. Trochu paradoxně přitom všichni sedíme ve třídě nazvané „Relax“.

Nevadí, s tím se holt občas musí počítat, Dny NATO jsou zkrátka ta největší letecká akce u nás, navštěvuje jí kde kdo a má na to samozřejmě absolutní právo. Beztak, o čtveřici náhodných gaučových leteckých odborníků přece nemusím psát...

Býval bych nepsal, bohužel jak se dále dočtete, byl to jenom takový náznak na začátek. Abych použil repliku ze známého firmu, šíří se nám tu takový nešvar. Tedy šíří, je to asi všední realita většiny vojenských a leteckých show, asi jsem si ho ale předtím příliš nevšímal, o to více pak byl po roční pauze znát - tedy jak nepříjemným zážitkem návštěva takové akce u nás může být. A tím rozhodně nemyslím samotný zážitek právě třeba z ostravské letecké show, spíše interakci s ostatními diváky.

Dny NATO letos navštívilo bezmála čtvrt milionu lidí, a to přibližně napůl v průběhu soboty a neděle. Bezmála 100 000 lidí na betonovém place na severozápadně letiště je hodně. Během celého dne je toho samozřejmě plno k vidění a vyzkoušení, a to vše v tak rozsáhlé atmosféře desítek tisíc lidí vytváří ideální situaci pro to, přestat brát ohledy na ostatní a „zažít" si za den pouze to svoje. První problém nastává, když se desetitisíce takových nervózních návštěvníků snaží na letiště co nejrychleji dostat.

Mezi nimi jsem samozřejmě i já. Je půl desáté ráno a já konečně vystupuji ve Studénce a mířím k připraveným autobusům. Autobusů je pět, je poměrně vysoká šance, že na vás alespoň do 40 minut vyjde řada. To je přibližně čas, jaký trvá kolečko mezi Studnénkou a Mošnovem. Ve zcela neorganizované skrumáži lidí rozdělené na pět skupin čekám na opětovný příjezd alespoň jedné z Karos. Vydržím to hodinu a čtvrt, během které se v řadě přede mnou náhle objevují noví a noví lidé, a mírně rozladěn se vydávám na letiště raději pěšky. Tam dorážím asi v půl dvanácté, tedy o dvě hodiny později, než bych jako novinář potřeboval. Na to ale rozhodně nemyslím, nad Mošnovem totiž již mezitím začal letový program, který krátce poté, co jsem vystoupil z vlaku, zahájila polská F-16C. Samozřejmě toho moc nevidím, jak se v té době ještě marně snažím držet svoje místo ve frontě na autobus. Naprosto si ale vystačím i se zvukem.

Pro ty z vás, kteří by náhodou nevěděli, jak taková správná „stíhačka“ se zapnutým přídavným spalováním zní, věřte, že to cítíte až v břiše. Vibrace z proudového motoru, v tomto případě jednotky Pratt and Whittney F-100-PW220, totiž nevnímají jenom vaše uši v podobě dunění, hřmění a šustění plechů zároveň, ale i celé vaše tělo. Nejde to totiž jinak, když jen několik stovek metrů od vás přídavné spalování trhá vzduch a účtenky za letecký petrolej na kusy. Moje reakce je stejná jako vždy, nemohu se neusmívat. I díky tomu, že jsem se prakticky rok na leteckou show nedostal, je zážitek o to intenzivnější. Přesně proto jsem do Ostravy jel.

To samé se ale nedá říct o pětikilometrovému zrychlenému přesunu, který musím po lesních cestách absolvovat ve snaze dostat se na letiště jinak než autobusem. Můj zrychlený krok přitom má z nějakého důvodu potřebu komentovat hned několik skupin diváků, část z nich přitom naprosto opilá. A to prosím teprve krátce po 11. hodině dopolední.

Speciální partner: USA

Jsem na letišti, mám pásek pro novináře. Nechávám věci ve VIP zóně a vyrážím konečně fotit. Být akreditovaný jako novinář je přitom jedna z naprosto nepopiratelně skvělých věcí mého pracovního hobby. S tím správným páskem, novinářským průkazem, klidně jen drobnou znalostí cizích jazyků a zdvořilým vystupováním se totiž dostanete skoro všude. Ano, opravdu jenom skoro, nicméně to mě nezastavilo od návštěvy hned několika unikátních vystavovaných kousků.

Kromě několika veřejnosti běžně nedostupných kandidátů na nové bojové vozidlo pěchoty pro Armádu České republiky, o nichž nechám poreferovat jiné zpravodajské servery, mířím hned k tomu největšímu lákadlu - a to opět myslím zcela doslovně – transportnímu letounu C-17 Globemaster. Ač se jedná o opravdu impozantní stroj, k mému velkému překvapení zvládne srovnání třeba s evropským vrtulovým A400M (podle slov internetu je A400M asi o 20 % menší a má poloviční MTOW). Práce mě za celý den čeká opravdu hodně, a to mám navíc už při příchodu na letiště dvě hodiny zpoždění, okamžitě tak využívám své novinářské akreditace a mířím za jedním z členů letové posádky Globemasteru. S tím se rychle domlouvám, že mě skrz letoun vezme tak, abych si všechno stihnl nafotit a nemusel čekat v hodinové frontě.

Stejně jako všichni ostatní novináři jsem samozřejmě před příjezdem na Dny NATO musel projít systémem akreditace, během které musím organizátorům předložit mimo jiné i novinářský a občanský průkaz. To mi ovšem následně umožňuje se o něco volněji pohybovat po areálu. S tím má ovšem velmi zásadní problém skupina návštěvníků čekající prakticky již na konci fronty, která mě zásadně odmítá před sebe pustit se slovy, že by si „takový zelený pásek" mohla pořídit také. Tedy, to byl jeden z těch lepších argumentů... V tuto chvíli je vhodné jen tak na okraj poznamenat, že zásadní problém s tím měli shodou náhod naprosto stejní lidé, které jsme spolu s další třicítkou lidí asi před hodinou měli tu čest poznat, když nás poměrně bez výčitek předbíhali ve snaze nečekat na autobus na letiště déle jak jednu minutu. No nevadí.

Nakonec se dostávám, kam potřebuji, a hned rychle mířím za dalším strojem ze zámoří, tentokrát z výzbroje amerického námořnictva. Ač by se do Globemasteru vešel přinejmenším třikrát, pro mě osobně je možná ještě zajímavější - řeč je o vrtulníku Bell UH-1Y Venom, horkém favoritovi v otázce nákupu nových bojových vrtulníků pro Armádu České republiky. Tento vrtulník mám možnost vidět vůbec poprvé v životě, proto nečekám a pouštím se do řeči s člověkem k mému překvapení jen o rok starším než já, palubním inženýrem a střelcem v posádce vrtulníku. Stroj spolu za jeho odborného komentáře několikrát obejdeme, do kokpitu se ovšem dostáváme akorát ve chvíli, kdy se na stroj přichází podívat i několik mužů ve vojenských oblecích a mezi nimi i náčelník Generálního štábu, generálporučík Aleš Opata; návštěva ve Venomu tak bohužel nemá příliš dlouhého trvání.

Rafale...

To už ale pokukuji po nebi, které nenechává klidným program leteckých vystoupení. Show začíná kromě již jmenované polské F-16 španělský Eurofighter, hned po něm přichází na řadu opravdu velmi hezké a ladné vystoupení PC-9M Hudournik z výzbroje slovinského letectva. To všechno však bohužel teprve v době, kdy kvůli neočekávaným obtížím teprve směřuji na letiště. V celé parádě chytám až samotný závěr slavnostního průletu k výročí 100 let od založení republiky. Průletu se přitom účastní hned 22 letadel (a dalších šest kusů techniky v pozemní ukázce), všechny výrazně odlišných cestovních rychlostí. Musím uznat, že takový průlet správně a bezpečně načasovat a utratit u toho co nejméně peněz za letecké palivo, je vyloženě umění. O to hezčí pak byl drobný, ač ve své myšlence velký detail v podobě vypuštění 200 000 vlčích máků z turbovrtulového OV-10C Bronco jako poctu válečným veteránům.

Během sobotního průletu, tedy toho, který jsem já měl čest (ne)vidět, se však nakonec nepředstavilo všech 22 letounů, a to kvůli mírně nepříznivému a hlavně velmi proměnlivému počasí, které během soboty panovalo. Z husté mlhy do nízké oblačnosti, z nízké oblačnosti do azurového nebe (ano, uhádli jste, zase se našla nějaká část těla, kterou jsem si dokázal za tu hodinu spálit), ze slunečného dne do deště a opět do polojasna. V průběhu dne pak k mé radosti dokázalo několik účastníků v pro letectví příznivé části dne dorazit, a to včetně například zrekonstruovaného královéhradeckého MiGu-15 UTI.

Předtím, než se na nebi ukázal na svůj věk obdivuhodně svižný MiG, se ovšem divákům představilo ještě několik hlavních hvězd v podobě belgické a norské F-16 a hlavně finské F/A-18C. Jak přitom asi tušíte, ta má na rozdíl od F-16 motory dva, jmenovitě jednotky General Electric F404-GE-402 (mimochodem prakticky stejné, které v licenční verzi Volvo RM12 pohánějí i české Gripeny). Jeden motor navíc a vzdálenost pouze v řádu stovky metrů od letounu pak byly naprosto zaručený recept pro několik minut trvající pískání uší drtivé většiny diváků. A také pro jednoho šťastného redaktora. 

Program si následně bere ne starost švédská čtveřice ve složení Kopí, Drak, Hrom a Gryf, tedy Lansen, Draken, Viggen a Gripen. Co si pamatuji, dva ročníky zpátky jsem z této čtveřice velmi obdivoval díky jeho ladnému stylu letu hlavně druhého jmenovaného - a nebylo tomu jinak ani letos. Oproti výrazně většímu a neohrabanějšímu Viggenu a naproti tomu poměrně podmotorovanému Lansenu, působí Draken prostě krásně. Poslední jmenovaný, Gripen z výzbroje armády České republiky, si přitom vysloužil za představení podání kapitána Ivo Kardoše cenu za nejlepší letovou ukázku celého víkendu.

A to opravdu velmi zaslouženě, a dokonce ani ne poprvé. Dle mého osobního názoru bylo ale naprostým vrcholem každého dne vystoupení francouzského Rafale, a to již asi čtvrtý ročník po sobě. Nejenže je Rafale naprosto nádherný letoun, představení, se kterým jeho posádka každý rok přijíždí do Ostravy, by se dalo skoro označit za drzost. Průlet na minimální rychlosti s následným přechodem do stoupání s forsáží bylo součástí prakticky každého vystoupení, což nabízelo unikátní možnost letové výkony jednotlivých strojů mezi sebou porovnat. K smůle ostatních však Rafale nepřechází do stoupavé zatáčky jako další jedno i dvoumotorové stroje, ale do raketového módu s motory kolmo k zemskému povrchu, přičemž během několika vteřin mizí v nedohlednu. Následně přechází letoun v přízemní výšce z maximální povolené rychlosti před diváky do zatáčky o poloměru nanejvýš 150 m. Celé vystoupení je zakončeno průletem na vysoké rychlosti, ze kterého přechází Rafale do levé stoupavé zatáčky, vysouvá podvozek a z výšky odhadem 250 metrů dělá přemet přímo na runway a přistává. To se opravu neokouká. Francouzský návštěvník si tak vysluhuje suverénně nejhlasitější a nejdelší potlesk diváků - včetně mě.

V neposlední řadě se nad Mošnovem ukazují i další zástupci polského letectva v podobě týmu White and Red Sparks, tedy Bílo-červené Jiskry létající na cvičných strojích domácí výroby PZL TS-11 Iskra. Vystoupení, které si rozhodně nezadá i s většími a populárnějšími akrobatickými týmy, bohužel upřímně kazil výběr doprovodné hudby, která obsahovala asi všechna možná klišé - od Pirátů z Karibiku přes Celine Dion až po nesmrtelný hit Dangerzone z Top Gunu.

Celý program pak po několika dalších leteckých i pozemních vystoupeních zakončuje tak zvaný „Severský průlet“, kterého se účastní jak čtyři zmíněné švédské letouny, tak i norská F-16 a finská F-18. Bohužel pro mě, stejně jako začátek celého programu nevidím ani konec. Vzhledem ke skutečnosti, že akorát v době vystoupení českého Gripenu začíná pomalu krápat, se velká část diváků rozhoduje odejít. Hrozba kulminace až několika desítek tisíc diváků na improvizovaném letištním autobusovém nádraží je, zdá se, neodvratitelná. Proto raději vyrážím oproti plánu o trochu dřív a volím opět variantu pěšího pochodu.

Hurá na RBAR domů!

Upřímně vyřízený dorážím do Studénky s rezervou asi dvou minut a naskakuji do vlaku. To zásadní jsem vám ale ještě asi nezmínil. Je sobota večer a já rozhodně nehodlám jet domů, z Ostravy mířím rovnou do Vídeňského Neustadtu, kde akorát tou dobu probíhá kvalifikace na nedělní závod Red Bull Air Race. A i na ten mám zařízenou akreditaci. S vidinou pouze čtyřhodinové cesty a poté už odpočinku na hotelu v Neustadtu nasedám do vlaku.

Nebo tedy spíše nastupuji. Místenku mám, ale nárok na ni - podle podnapilého diváka, který v přeplněném vlaku zabírá moje místo - už ne. V tu chvíli mě však začíná trápit o něco zásadnější problém - bolest v krku, která se z po nenápadné ranní epizodě vrací v plné síle. Nakonec se nějak domáhám svého sedadla a kolem půl šesté večer konečně dostávám šanci trochu dospat. Probouzím se kousek před přestupem na vlak rakouských drah v Břeclavi a zjišťuji, že mi krk mezitím někdo stačil zevnitř propíchat tisícovkou malých jehliček. Konečně vítězí rozum a já nechávám hotel ladem a kupuji lístky na poslední vlak z Břeclavi zpět do Prahy, kde chytám poslední metro a v dosti nespokojeném stavu dorážím po dvaceti hodinách domů.

Ano, na Red Bull Air Race jsem nedorazil a ještě musel sobotu přežívat v, pokud mi to dovolíte, překvapivě přes čáru nepříjemném prostředí tvořeným některými dosti arogantními návštěvníky. I tak bohužel vypadá největší letecký den v České republice, můj nejoblíbenější. Ale pozor! Ač se tak do této chvíle možná nemuselo zdát, účelem této reportáže ani tak není si postěžovat, možná právě naopak. Zřejmě všichni známe ten typ ignorance, o které jsem se tak rozepsal. Ovšem co je zásadní je, že i přesto jsem si já sám celý den překvapivě obrovsky užil, jako určitě i drtivá většina všech dvou set tisíc návštěvníků. A to je asi to zásadní – i přes to všechno byly letošní Dny NATO opravdu vydařené, a to prostě a jednoduše proto, že k tak velké a povedené prezentaci letecké techniky se člověk u nás jinde nedostane. V Ostravě to očividně moc dobře vědí a dokáží každý rok posunout úroveň ještě o něco výše. Do Mošnova se zkrátka jet vyplatí, ať to stojí co to stojí!

Tak příště snad aspoň bez angíny.