Průsery

Homo pilotus je zároveň homo průserus. To jde tak nějak ruku v ruce, protože v létání mnohem silněji platí všechy Murphyho zákony a také hláška, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, která tu platí i v obrácené implikaci, tj. čím víc toho kdo dělá, tím víc toho kdo zkazí. Průsery si pilota najdou, ať letí kdekoliv a kamkoliv, není před nimi úniku. A pokud přece jen provedeme zdánlivě úspěšný a šmouhou nepoznamenaný let, vymyslí si průser na nás někdo jiný, tzv. třetí osoba.

Za dob mého někdejšího aeroklubového mládí přijel do mého rodného města filmový štáb sovětských válečných filmařů. Polorozpadlé a zrezivělé reálie zdejších hutí se filmařům zdály jako stvořené pro natočení Bitvy o Stalingrad (nebo Leningrad, Volgograd, Hitlergrad, Svoločgrad, fakt už nevím, který grad to byl). Další výhodou byla přítomnost našeho letiště s určitým množstvím letadel typu Trenér, která chtěl režisér do filmu angažovat coby německé stíhací letouny. Několik vyvolených pilotů z našeho aeroklubu se tak stalo filmovými herci a dostalo se jim cti bojovat za Luftwaffe přímo nad ocelárnami.

Nejprve bylo nutné letadla připravit podle zadání sovětského rejži. My jako plachtařští elévové jsme vyfasovali kýble s malbytem převážně khaki barev a jali jsme se malovat na letadla omyvatelnou kamufláž. Nejvíc jsme si ovšem vychutnali obrovské háknkrajcy, které musely být dobře vidět pro kameru. Na trupech a na křídlech se tak objevily ohromné symboly nacistické říše, proti kterým později na hutích bojovaly tisíce komparsistů v uniformách sovětských vojáků. Letecký masakr však bylo nezbytné nejdříve nacvičit. Piloti dostali za úkol létat v okolí v bojových skupinách a určitými směry pak nalétávat nad továrnu a předstírat bombový útok, leteckou bitvu, bojové obraty a podobné vylomeniny.

Piloti vlezli do letounů a standardním postupem uvedli svá letadla na oblohu, kde se uskupili do perutí a přesně podle pokynů řádili nad městem jako nefalšovaní němečtí stíhači.

První si jich všimla nějaká babička, pamětnice druhé světové. Její rozhořčení nad chuligány, kteří už fakt roupama nevědí co by, dosáhlo teploty sluneční fotosféry. Nebyla sama. Občané a pracující lid, který vždy žádal klid a mír pro svoji práci, s úžasem zírali, jak se nízko nad paneláky prohánějí letadla z aeroklubu, která ti darebáci naschvál pomalovali maskovanými barvami a hákovými kříži, aby bránili pracujícímu lidu budovat vlast.

V hutích mezitím zuřila válka. Komparsisté pobíhali, padali mrtví k zemi, stříleli ze samopalů, křičeli urá a nad nimi hřměly německé stíhačky typu Zlin-226. Ve městě, které tak nějak nebylo informováno o aktivitách rozsáhlého sovětského filmového týmu, málem vypuklo povstání. Řinčely telefony jak v aeroklubu, tak na městském i okresním národním výboru, byly povolány Lidové milice, Veřejná Bezpečnost i Lidově demokratická armáda. Zjevně se schylovalo k urputnému boji celé řady ozbrojených složek, např. komparsisté versus milice. Na letiště se přiřítila zlověstně černá Volha s jakýmsi tajemníkem a vznikl šílený kravál.

Náčelník aeroklubu je však znám svojí asertivitou a na vlastní oči jsem před pár lety viděl, jak šmahem poslal (dámy prominou) „do prdele“ ministra, který občas přijde na letiště dolámat podvozek některého z letadel, za to, že neměl správně vyplněný deník. Podobně náčelník vyběhl i s tajemníkem a ještě za ním zařval, že to by se asi sovětským soudruhům nelíbilo, kdyby jim překazili natáčení válečného velkofilmu, což tajemníkovi přirozeně zavřelo zobák, neboť před sovětským soudruhem přestává všechna sranda. Raději se vše urovnalo, než aby vznikl mezinárodní konflikt. Dokonce pak snad o natáčení vyšla i nějaká oslavná reportáž v největším a nejčtenějším tisku.

To bývaly doby!