Co jsme vůbec zač?

Potulujeme se s dcerkou po letišti. Dnes nelétáme, sousedé pořádají vrcholnou akci. Na letišti je jakási výstava, stánky cestujících prodejců, dokonce pouťové atrakce pro děti, z nichž se line lákavý hlas, co všechno je možné prožít.

Naše skupina elementárních letců má za úkol střežit vchody na letiště, aby nikdo nepovolaný nepronikl. Když se rozdělovala práce, hlásím se o leccos. Jsem však odbýván, že je mě pro tu práci škoda. Včerejšek přežíváme se synkem prováděním údržbových prací a prohlídek na letadlech. Dělíme si s manželkou děti, aby si mě taky užily. Synek je dobrý trupový dělník. S jeho dětskou velikostí, štíhlostí a mrštností ho nasadíme do zavazadlového prostoru Blaníka, podáme mu vysavač a on provádí počišťovací práce v trupu. Baví ho to a nám to pomůže. Kdo ví, jak tlačí do žeber přepážky Blaníka, ví, o čem mluvím. Dnes se však jen potulujeme a díky tomu nastala příležitost k malému zamyšlení. Co jsme to vůbec zač?

Z letových ukázek stojí za shlédnutí pouze akrobatické vystoupení Martina Vecka a to je důvod, proč ještě nejsme doma. Martin uzavírá blok letových ukázek a pohledem na jeho produkci nemám pocit promarněného dne. Vzpomínám na dobu, kdy ještě aktivně plachtil, jak jsme se nebáli s ním chodit na tancovačky. Uměl totiž judo a dost dobře. Nějak jsme ale všichni „zmoudřeli“. Martin vodí největší letadlo ČSA, je stále skromný a nenápadný. Z bývalých dní mu ale stále zůstala akrobacie. Dokonce reprezentační. Jenom nevím, jak se to snáší s jeho zaměstnáním. Musím se ho někdy zeptat.

Jak se tak pohybujeme mezi návštěvníky, potkáváme Láďu Bergera, taktéž kapitána ČSA, dnes již ve výslužbě. Zdá se mi, že má ze setkání radost. Odvádím ho tedy kordonem mých svěřenců do letištní hospody na oběd. Alespoň popovídáme. Láďa byl, je a zřejmě i nadále bude aeroklubák. Vzešel z Letňan, dotáhl to daleko. Zkoumám, jestli mu malé létání nechybí, když teď již velké neprovozuje. S klidným úsměvem vysvětluje, že asi ano, ale že ví, že to nelze dělat napůl. Že si užil dost a je rád, že občas zajde. Člověk s jeho zkušenostmi by nám všem měl co dát. Vyzvídá, jak se daří výcviku. Přisedá si Miloš Vencovský, dnes sedmdesátník, stále aktivně létající. Diskuse se točí kolem dorostu, zájmu, úspěšnosti výcviku. Říkám svůj názor, že dnes jsou lidé trošku jiní, než jsme byli my. Že se mi lépe pracuje se staršími, protože tam lze vypozorovat schopnost odpovědnosti. U mladých je lehčí proces učení, pákovat jim jde lépe, ale čím dál tím víc si nejsem jist, kdy je možné na ně vrhnout odpovědnost za letadlo. Miloš rozvíjí teorii o lidech kolem letadel a jejich vlastnostech. Lituji, že nemám papír na poznámky! Pokusím se tedy zformulovat to, co mi z rozhovoru utkvělo.

Lidé kolem letadel jsou trochu specifičtí. Nevydrží mezi nimi zašívák, nezodpovědný individualista nebo nafoukanec. Pokud někomu nos míří příliš vzhůru, letecká činnost jej sama usměrní. Plachtař totiž nikdy neví, kam doletí. Kolektiv plachtařů má samočisticí funkce. Všichni se na sebe musí spolehnout, jinak to nejde. Má-li kolektiv ke schopnostem jednotlivce jakékoli pochybnosti, přestává tento být platným členem kolektivu. Buď musí na sobě zapracovat, nebo odejít. Je to zvláštní, plachtění je sport individuální, ale to kolem, to je kolektivismus jako v žádném jiném sportu. Kdo se jednou stane platným členem takového společenství, nic mu ho již nemůže nahradit. Nelze nahradit důvěru, kterou člen kolektivu musí mít ke druhému. Při jakékoliv nedůslednosti jde o „kejhák“. Nelze prominout opomenutí, které vystaví jiného člena kolektivu v nebezpečí. Nelze nepomoci, když to jiný potřebuje. Tohle formuje lidi od létání, zvláště lidi, kteří létají pro své potěšení a ne jenom pro peníze. Přejeme-li si vzájemně úspěch, myslíme to doopravdy. Ještě si Miloš posteskl, že si připadá hloupě, když tlačí s patnáctiletými jinochy Blaníka po ploše. Pomoct si ale nemůže.

Milošova slova podporovaná kýváním Ládi mne zaujala. Ne snad, že bych se cítil nějak výjimečně, ale pokud mají racionální podtext a to při vší úctě k oběma jmenovaným jistě mají, jsem hrdý, že jsem měl příležitost stát se jedním z nich. Moc se mi líbí vztah lidí, kteří již něco dokázali, k mladším a méně zkušeným. Někdy je to těžké, říci člověku, že je blb. Lze to ale udělat mnoha způsoby. Způsoby používané většinou kamarádů z letiště jsou jaksi přijatelné. Vezmu jejich názor minimálně na vědomí. Kam se hrabou svým nabubřelým jednáním někteří naši spoluobčané, dávají-li najevo svoji převahu nad někým jiným. To není převaha, to je ubohost. Zvláště, je-li převaha uplatňovaná jen na základě jejich styků, finančních možností nebo koní pod kapotou. U nás je to jinak. Dá-li mi najevo člověk, kterého si vážím proto, co dokázal, že jsem blb, mrzí mne to. Dá-li mi to najevo nabubřelec, považuji ho za většího, než jsem sám. Je to rozdíl podstatný. Oč krásnější jsou přátelství takového Miloše nebo Ládi, ničím hmatatelným nepodložené, vzniklé díky společné činnosti, společným problémům, spoustě zážitkům, někdy i průšvihům prožitým v podobném prostředí, než podlézavost, máme-li nějaké postavení, neupřímnost a přitakávání, pomluvy a podlost, které potkáváme všichni kolem sebe.

Možná jsem aktivně instruktořil poslední sezónu a jsem ve výslužbě. Vím, že se to nedá s plným nasazením dělat moc dlouho. Opotřeboval jsem se, ne z létání, ale z práce kolem. Z organizování, odpovídání na spousty dotazů, řešení vztahů mezi lidmi. Chtěl bych, stejně jako starší kolegové alespoň načas jenom létat, aby ta stránka přípravná a organizační byla na někom jiném. Když by bylo více času právě na práci s lidmi, aby prohlédli vztahy v našem specifickém kolektivu, když by bylo více času na seznámení se s takovými, jako jsou Láďa, Miloš, Martin a řada dalších, potom si myslím, že by měli instruktoři základního výcviku práci mnohem lehčí. Tady má Aeroweb svou nezastupitelnou naději.

A kolik našich svěřenců bude působit v různých odvětvích leteckého světa je do jisté míry závislé na prvních krocích, které jim právě elementární výcvik na větroních umožňuje. Jsem a nadále budu hrdý na každého svého bývalého žáka, pokud to někam dotáhne.