Ti, co nedoletěli – V. Kosmonauti číslo nula

Bylo jich jen dvanáct. Neoficiálně. Oficiálně nikdy neexistovali. V Sovětském svazu se totiž dělaly pokusy na lidech, zakázané mezinárodními konvencemi. Čtyřicet let se o tom nesmělo ani ceknout. Sláva, články v tisku, vyznamenání, privilegia s tím související, to se stalo normálním pro kosmonauty z Hvězdného. Gagarina, Titova, Těreškovovou a jejich následovníky. Pro ty, jimž se dnes v Rusku říká Kosmonauti nula, nikoliv.

Nepsalo se o nich, nebyli v televizních reportážích, jejich fotografie se nikdy neobjevily. Za celou tu dobu, kdy vlastně dělali pokusné králíky, se o nich nezmínily jediné noviny, nedostali ani jedno jediné vyznamenání či finanční náhradu, natož nějaké „bolestné“.  Přesto většina z nich nezatrpkla, byť jim tak zvané postavení „výzkumníka“ sebralo kus života.

Některým i celý…

Kdo umrzne nejdříve

Únor 1984, Vorkuta, rajon šachty Sovětskaja. Pro ty, co nechtějí hledat na internetu: Vorkuta se nachází na západních svazích Uralu, na severu autonomní republiky Komi. Je to arktická oblast RSFSR, 150 km od polárního kruhu, kde se jaro-léto-podzim musí vejít do 70 dní tzv. bezmrazové periody. Osm měsíců zde panuje paní Zima, s mrazíky se můžete setkat i v „létě“.

V únoru u Vorkuty klesá teplota až k -60 °C. Sněhu na metry. Mezi stromy místní tajgy se potácí tři muži oblečení jen do lehkých „teplákových“ kosmických kombinéz, čepice a rukavic. Tři, jako standardní kosmická posádka. Mají štěstí – teplota klesla jen na -40°. Snaží se jakkoli zahřát pohybem, oheň nesmí rozdělat. Jde o simulaci situace posádky kosmické lodě, která nestandardně přistála v zimní tajze. Jako by už Leonov s Běljajevem z Voschodu 2 či Volynov v Sojuzu 5 přistání do sněhu a mrazu nepřežili. Snaží se dlouho, dlouho vzdorovat strašné zimě. Nezmrznout. Jak ještě dlouho?

Michail Novikov, muž s pořadovým číslem 12 mezi Kosmonauty nula, oficiálně „výzkumníky“ přísně utajované skupiny dobrovolníků Institutu (ústavu) letecké a kosmické medicíny (IAKM), byl při tom. Jeden z těch dvanácti, jejichž existence byla až tak tajná, že existovali jen pod čísly. Kosmonauti nula neměli mít ani jména...

Novikov, mj. účastník experimentu a vlastně hry o přežití v extrémních podmínkách arktických mrazů, spolu s kolegou Viktorem Renem, číslem 4, v tom únoru 1984 přežili.
Ale experimentu se účastnili tři dobrovolníci...

Normální teplota lidského těla je 37 stupňů. Oni mají zadání vydržet v 40stupňovém mrazu tak dlouho, pokud jejich tělesná teplota neklesne na kritických 35 stupňů (pak následuje smrt). Před odchodem do tundry dostanou všichni tzv. elektronický snímač, až 20 cm dlouhý rektální teploměr. To je ovšem jediný přístroj, který umožňuje medikům kontrolovat stav dobrovolníků.

Dobrovolníci z IAKM: Michail Novikov a Viktor Ren ještě plní odvahy a síly

Novikov s úsměvem přiznává, že mezi třemi teploměry byl jeden japonský, miniaturizovaný: „Kdo se zmocnil ‚japonce‘, vyhrál...“

Po „instalaci“ tohoto zařízení je doprovod posílá mezi smrky do tajgy. Vlastně měli štěstí, že bylo jen mínus 40, když v této oblasti a v tomto čase zde bývá až mínus 60. Při takové teplotě křehne i ocel – je jako sklo. Ze rtuti se stává pevný kov. Na zubech praská sklovina, na oční rohovce a na plících vznikají omrzliny. I tak jsou za pouhou hodinu u dobrovolníků znát první symptomy podchlazení. Necítí nos a prsty. Po dvou hodinách přes pohyb, cviky, necítí obličej, tuhnou záda. Za 6 hodin jim tuhne celé tělo, po 12 hodinách se jim zpomaluje puls a dýchání… Začínají připomínat mátohy. A to je teprve začátek.

„Doprovod, ten samozřejmě měl svou ‚teplušku‘, maringotku, odkud nás pozorovali. Nás tam pochopitelně nepouštěli… Ale filmovali nás ze tří metrů, kontrolovali teplotu těla podle snímačů. A my, ztuhlí, jsme jen sledovali polární záři,“ vzpomíná Novikov.

Ano, ostatní se hřáli u kamen a ven vybíhali jen na chvíli, aby zkontrolovali, zda ještě ti šílenci dobrovolníci žijí.

25 hodin trvání experimentu: Teplota těla klesla pod 36 stupňů. Oblečení už nehřeje. Jediným zdroje tepla je jídlo. Ano, v rámci experimentu je povoleno jíst. Ale rozdělat oheň není dovoleno.

„Měli jsme tzv. kosmickou stravu. Ale tvarohové kuličky s cukrem se ve 40stupňovém mrazu lepí na rty a strhávají kůži. Lze i pít – ovšem voda je zmrzlá! Ani čokoládu jsme nemohli jíst. Vrazíš si ji do úst, ale přimrzá. Tak ji vyplivneš…“ říká číslo 12.

36 hodin: Jeden z dobrovolníků to vzdává, ukončuje experiment. Cítí, že nemůže dál. Přibíhají bílé pláště s nosítky a nakládají bezvládné tělo. Honem s ním do „teplušky“. Ale pak lékaři konstatují kritické podchlazení organismu. Za několik sekund může následovat i smrt!

Venku pokračují jen dva.

Michail vzpomíná: „Byl tam s námi chlapec, mladý člověk, jméno si bohužel už nepamatuji (nebo nechce pamatovat?). Bylo mu hrozně zle, tak ho na poslední chvíli odvolali z experimentu. Bohužel, teplota mu rychle oproti nám klesla pod kritickou hranici – prostě ten člověk umrznul…“

Viktor Ren dodává: „Nevím, co se s ním stalo. Odvezli ho letadlem do Moskvy, kde zemřel. Dostal se za kritickou hranici, ale nám nic dalšího o něm neřekli – asi aby nás neděsili...“

37 hodin experimentu: Je nebezpečné se jen na minutu zastavit. Sednut si znamená smrt. Tělo je ale hrozně ztuhlé.

38 hodin: Vnitřní/rektální teplota je 35,3 °C. Chce se spát. Spát…

39 hodin: Rektální teplota 35,1 stupně. Krize. Omrzlá kůže se loupe z obličeje.

40. hodina experimentu: Tělesná teplota klesá u obou dobrovolníků na 35 stupňů. Ještě desetina a ty muže už nic nezachrání – ani lékaři.

Experiment končí. Experiment rozhodně přesahující meze lékařské a lidské etiky vůbec. A nebyl jediný. Ti dva muži, Novikov a Ren, byli doslova pokusnými králíky. Naštěstí přežili. A zdravotní následky? O těch nehovoří…

Douška: Na základě tohoto experimentu bylo vyvinuto speciální oblečení pro extrémní zimní podmínky, kterým dnes disponují i kosmonauti. Díky tomu mohou přežít v 40stupňových mrazech 72 hodin. Tři dny. To je doba, za kterou záchranná skupina zaručuje nalezení posádky kdekoliv na Zemi.

Číslo 12

Začínalo to vždy podobně, znělo často tajemně a tudíž lákavě. Hledáme dobrovolníky na testy nové techniky! Hledáme dobrovolníky na nestandardní experimenty! Hledáme… Ano, psal se konec padesátých let minulého století a svět se chvěl napětím. Kdo bude prvním člověkem ve vesmíru? V Sovětském svazu se hlásily tisíce dobrovolníků. Hlavní požadavek – absolutní zdraví. Ze 400 dobrovolníků užšího výběru lékaři IAKM vybrali jen 12 lidí, zejména vojáků základní služby. Říkali jim, že půjdou do riskantních medicínských experimentů. Co jim neřekli? Že často půjdou na hranici lidských možností. Na druhou stranu je otevřeně informovali, že riskují chronická onemocnění, invaliditu, možná i smrt. Nebudou existovat pod svými jmény, ale pod přidělenými čísly.

Typicky číslo 12, Michail Novikov. Původní povolání: voják, letec – palubní inženýr. V oddílu Nula „univerzální výzkumník“. Zdravý jako býk. Vybírají jej ke všem druhům experimentů. Centrifuga, barokomora, tříosá houpačka, karusel. Na jeho kontě je 1 000 paravýskoků se zpožděným otevřením padáku – z velkých výšek, kdy se téměř dosahuje stavu beztíže. Padák otevírá jen několik sekund před dopadem na zem (vzpomínáte na Dolgova a Andrejeva?). Michailovi říkají „samuraj“ jak je až sebevražedně odvážný. Mimochodem je ženatý a ve 22 letech už vychovává dva syny.

Extrémní situace snad přímo vyhledával. V tajze, na moři, v barokomoře. To byla jeho běžná práce.

Michail Novikov v roce 2005

Jeho žena Irina flegmaticky konstatuje: „To je jako kdybyste se každý den měli připravit na rekord, na něco mimořádného. A oni to brali jen tak – že jdou do práce. Prostě měli takovou práci… Jednou přišel po dvou měsících (testovali dlouhodobý pobyt na ve vesmíru na maketě stanice Mir) a zbyla z něj jen polovina… Když jsem ho uviděla, myslela jsem, že ho musím přenést přes práh…“ A málem ještě teď, když to vypráví, pláče.

Irina Novikovová si s mužem dost vytrpěla...

„Ale my nesouhlasíme s tím, aby nám říkali ‚pokusní králíci‘,“ téměř rozhořčeně namítá Novikov, když někdo odsuzuje, jak se s nimi zacházelo. „My do toho šli dobrovolně! V libovolnou chvíli jsme účast na testech mohli odmítnout…“

Chtělo by se ironicky poznamenat: Hle, „Sovětský člověk“! Ovšem fascinace kosmonautikou byla dlouhá léta tak silná, že přispět do ní v rámci svých možností bylo považováno za čest.

Číslo 4

Viktor Ren byl nejmladší z oddílu Nula. Bylo mu 19 let, když se přihlásil mezi dobrovolníky Institutu letecké a kosmické medicíny. Jako každý kluk v 60. letech byl fascinován kosmonautikou. A touží být kosmonautem! Možná právě tohle bude cesta?

Jako číslo 4 už ale ví – reálnou šanci na kosmický let nemá. O tom je ubezpečili hned na začátku. Ale má možnost přispět svým dílem sovětské kosmonautice, vyzkoušet na sobě vše, co by mohlo nastat na oběžné dráze.

Viktor Ren vzpomíná

Alexandr Ren, Viktorův syn nad tím ještě dnes vrtí hlavou a konstatuje: „No, kosmonauti, to jsou lidé, kteří projdou určitým výcvikem a létají do vesmíru, dnes třeba na stanici. Podle toho, co mi táta vyprávěl, musel někdo v těch raných dobách odzkoušet vše, co mohlo tu cestu do vesmíru připravit… Tak se stal jedním z nich. Myslím, že doufal tak jako mnozí, že se do kosmu také podívá. Víte, celý svůj život se o kosmonautiku zajímal, a tak se v podstatě stále nacházel v jakýchsi extrémních podmínkách. Tátu obdivuji. Nevím, zda bych to, co on, dokázal…“

Když se vrací na zem kosmická loď např. s trojčlennou posádkou, na přípravě přistání se podílí tisícovka lidí v průměru tak 14 dní. Pokud jde vše podle plánu, loď přistává na území Kazachstánu. Jenomže při nehodě, kdyby např. vypuknul na stanici požár či by nastala dehermetizace, musí kosmická loď přistát kdekoliv na Zemi. A nejen na suchu, ale i v moři. Pro americké kosmické lodě bylo přistání na mořské hladině normální, standardní. V sovětském kosmickém programu to bylo naopak. Takže s tím byly problémy. A že by vodní výcvik byl oblíbená disciplína, to se říci nedalo.

Vitalij Volovčin, lékař, který se podílel na vodním výcviku sovětských kosmonautů programu Sojuz, vzpomíná, že když probíhal výcvik ve Feodosiji na Krymu, museli jím projít všichni kosmonauti. I ženy.

„Nechávali jsme je v moři dva, tři dny… A to i ve vlnobití. To byl prosím výcvik, měli jsme je v dohledu, lidi jsme ohlídali, ale kdyby to bylo naostro, při skutečném dopadu na vody, museli by je pátrači ještě najít! Zpočátku jsme nevěděli, co to s lidmi udělá…“

Léto 1980, východní pobřeží Černého moře, Feodosija. Cíl experimentu: zjistit, co všechno kosmonaut potřebuje navíc po nestandardním vodním přistání. Jak dlouho vydrží v nepříznivých podmínkách. Když experiment končí, vynáší záchranáři na břeh dva „výzkumníky“ v ohrožení života 3. stupně. Nemají ani sílu otevřít oči, natož stát na vlastních nohou. Jsou to ti bezejmenní. Číslo 12 a číslo 4.

Viktor Ren konstatuje: „Pokud je například kosmonaut v kosmu půl roku, rok a nebude posilovat, cvičit, po přistání v moři dva tři dny prostě nevydrží. A my jsme se z kosmu nevraceli a dostali jsme pěkně zabrat…“

Cvičný modul Sojuzu - ovšem na klidném moři

To se dělá tak: Muže obléknou do letových skafandrů a shodí ve velitelské, chcete-li přistávací kabině, do moře. Na tři dny.

První den dostávají rozkaz převléknout se ze skafandrů, ve kterých je dusno, tělo nedýchá, potí se. V těsných prostorách kabiny to je nadlidský úkol, něco jako převléknut tři lidi najednou v šatníku. V kabině je 36 °C a 100% vlhkost. Pot se z nich jen lije. Řeknete si – to zase nemůže být tak velký problém… Ale „výzkumníci“ tratí na převléknutí do „teplákových“ kombinéz šest hodin!

A už je tu mořská nemoc, zvracení do pytlíku. Zápach se šíří po celé nevětrané kabině, kam vzduch proudí jen dvěma malými odvětrávacími otvory. A když nelze větrat, teplota těla začíná stoupat. K tomu vydýchaný vzduch, nedostatek kyslíku. Ale výzkumník má úkol – a ví, že ho musí splnit. Tedy, ne každý. Koncem prvního dne to už jeden z trojice vzdává a zůstávají jen dva. Ten třetí dostal hysterický záchvat…

Viktor Ren se při té vzpomínce usmívá: „Bylo mu už 38 let. Chlap starší než my. A řval na celé kolo ‚maminko, maminko moje, proč jsem se dal já idiot na takový experiment! Maminko, já chci ven!‘ a tak dále.“

Ovšem teprve druhý den to přišlo. Bouře, čtyřmetrové vlny. V kabině je prostor jen 6 metrů krychlových. Vlny s ní pohazují jak s fotbalovým míčem. Lidé dostávají křeče, zvrací už jen žaludeční šťávy… První stadium otupělosti, studený pot se z nich jen leje.

Viktor Ren pokyvuje hlavou: „To vás pak napadají různé myšlenky, od toho ‚proč já idiot jsem se dal na takový pokus!‘  jako u našeho třetího, tehdy ‚starého‘ 38letého kolegy, až po  ‚vydržím a ukážu vám všem okolo, jaký jsem chlap‘."

Třetí den je sice zkoušená posádka při vědomí, ale každý pohyb vyžaduje ohromné úsilí. Za celou dobu nesnědli ani kousek jídla, ihned zvracejí. Zápach se stává nesnesitelným. Chce se jen pít. Nastává II. stadium otupělosti.

Viktor Ren líčí tehdejší situaci takto: „Tedy, věděli jsme, že jdeme na velmi obtížný pokus, až na doraz mezí lidského organismu. Riskovali jsme, to jistě. To se pak už nedokážete ani pohnout, puls vylétnul ke 200 úderům za minutu. Hrozí tachykardie, ale i infarkt… Pak je nutné experiment ukončit… Víte,“ dodává po chvilce, "když jsme skončili, byli jsme přesvědčeni, že tohle byl náš poslední experiment v životě. Vždyť jsme se ocitli na samé hranici lidských možností, tetka Smrtka si už na nás brousila kosu…“

Instrukce v manuálu dnešních posádek sojuzů: „V případě přistání na vodu může posádka zůstat v lodi jen dvě hodiny. Za tu dobu je potřeba převléci se do tepelně izolovaných gumových obleků a vyskočit do záchranného člunu. V něm lze přežít až 12 hodin bez rizika prochladnutí…“

Aby se v manuálu posádek objevily tyto věty, museli Viktor Ren a Michail Novikov prožít 72 hodin v uzavřené kabině na rozbouřeném moři.

V roce 1981 napsali výzkumníci IAKM Viktor Ren a Michail Novikov dopis tehdejšímu veliteli oddílu kosmonautů Georgii Beregovému, ve kterém žádali o zařazení do oddílu kosmonautů a do posádky skutečného kosmického letu.

Generál Beregovoj napsal na složku pouhé: Zamítá se!

A vzkázal jim: Potřebujeme vás na zemi!