Ti, co nedoletěli - III. Kosmonaut jménem Iljušin

Zavodovskij, Dolgov, Michajlov, Bělokonov, Gračov či Kačur. To je několik mužů z těch, kteří byli vysláni do vesmíru ještě před Gagarinem a přinesli oběť nejvyšší: obětovali svůj život. Kosmonauti-přízraky se jim říkalo později. Dnes už snad nikdo nepochybuje o tom, že je na oběžnou dráhu kolem Země skutečně vyslali novináři, pátrající v někdejším Sovětském svazu po čemkoliv, co by pomohlo poodhrnout roušku nad utajováním čehokoliv, o kosmonautice ani nemluvě.

Většina výše jmenovaných ale donedávna běhala po zemském povrchu a zemřela přirozenou smrtí. Ovšem v zemi, kde byly tajné i telefonní seznamy, bylo dopřáváno sluchu fámám, z nichž některé mají opravdu výdrž slona. Mezi ty nejvytrvalejší patří legenda o kosmonautu Vladimíru Iljušinovi a kosmické lodi Rossija.

Vladimír Iljušin v leteckém výškovém obleku - taková fotka na přelomu 50. a 60. let vyvolávala tušení, že jde o kosmonauty

23. března 1961, 14 dní před historickým startem Jurije Gagarina, končil jistý mladý pilot Valentin Vasiljevič Bondarenko, charkovský rodák, v Institutu letecké a kosmické medicíny v Moskvě desetidenní pobyt v barokomoře. To nebylo pro budoucí kosmonauty nic nového, zažívali horší experimenty. Tentokráte šlo „jen“ o pobyt a práci za sníženého tlaku, se zvýšeným obsahem kyslíku. To a jeho nepozornost při očistě těla vatou, namočenou v lihu, spolu s rozpálenou plotýnkou elektrického vařiče způsobily prudký požár a Valentinovu následnou smrt. Vzhledem ke sníženému tlaku uvnitř barokomory neměla obsluha šanci otevřít vstupní dveře, což trvalo několik minut. Když Bondarenka vynesli z komory, byl ještě při vědomí, a s těžkými popáleninami ho převezli na jednotku intenzívní péče do známé moskevské Botkinské nemocnice. Tam bohužel po osmi hodinách zemřel.

Valentin Bondarenko s rodinou

Tvrdé přistání v Číně

7. dubna 1961 odstartoval v lodi nazvané Rossija Vladimír Iljušin. Sovětská snaha být za každou cenu první ve vesmíru si tak údajně vyžádala svou další daň. Týdeník US News & World Report na jaře 1961 dokonce napsal, že několik dnů před 12. dubnem se v kosmu jeden kosmonaut zabil. Následná verze, která pak obletěla celý svět a kupodivu žije dodnes, vypráví, že v kosmické lodi kosmonaut při třetím obletu Země omdlel, či se mu udělalo velmi špatně. Proto se řídicí středisko rozhodlo k řešení, znamenající automatické přistání (což bylo později především u lodí Vostok s úspěchem používáno).

Let Iljušina kolem Země ovšem málem skončil tragédií, protože loď Rossija už přelétávala sovětské území a brzdící manévr ji zanesl na území lidové Číny. Průšvih! A dvojnásobný. Především Iljušin se vzhledem ke své nemohoucnosti nemohl před přistáním katapultovat z lodi a při dopadu kabiny se těžce zranil. A za druhé – nejvyšší boss čínských komunistů, velký Mao Ce-tung, se právě v té době neměl rád se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem, který mu odmítl darovat atomovou bombu. Tedy, princip jejího sestrojení...

Takže nastaly tahanice nejen o navrácení zraněného Iljušina, ale i utajované kosmické lodi. Navíc rozbitého kosmonauta, který byl v Číně de facto internován, nemohla sovětská propaganda představit světu, a tak byl celý let ututlán. Za prvního kosmonauta byl označen až  Gagarin, který startoval o pár dní později. Vzniká však otázka, proč tehdejší Čína, vzhledem k oné nevraživosti, celou záležitost nerozmázla...

Syn slavného otce

Vladimír Sergejevič Iljušin (1927–2010) byl ale skutečným člověkem, nikoliv pouhým přízrakem. Narodil se v Moskvě, v rodině slavného leteckého konstruktéra Sergeje Vladimíroviče Iljušina 31. března 1927. Po vyučení pracoval jako motorář v leteckém závodě a než byl v roce 1944 povolán do armády, už měl své první vyznamenání – medaili „Za obranu Moskvy“. V roce 1949 absolvoval Balašovskou vojenskou leteckou školu a mezitím v moskevském aeroklubu získal pilotní průkaz.

Sergej Iljušin těžce nesl, že jeho syn létá u konkurence

Už o dva roky později ukončil Žukovského vojenskou leteckou inženýrskou akademii, roku 1953 školu zkušebních pilotů ministerstva leteckého průmyslu a nastoupil jako zkušební pilot v Letecko-výzkumném institutu M. M. Gromova. Začal spolupracovat i s konstrukční kanceláří Suchoj a také pro ni do prosince 1957 otestoval řadu prototypů včetně T-43 (říjen 1957), což byl prototyp stíhacího Su-9. Tím se ovšem vymezoval proti otcovské autoritě a osudu protekčního synáčka, který by měl podědit konstrukční kancelář. Možná to bylo na truc rodině, ale faktem je, že si padli do oka s otcovým konkurentem už z let válečných, Pavlem Osipovičem Suchojem. Od roku 1958 se stal firemním pilotem jeho konstrukční kanceláře.

Není známo, zda toto byla pravá příčina jeho nedorozumění s otcem, který už ovšem konstruoval především dopravní letouny (i u nás známé Il-14, Il-18, Il-62). Faktem zůstává, že otec to nelibě nesl a jejich vztahy byly ještě v 60. letech dost napjaté. Ovšem mladý Iljušin chtěl testovat bojové mašiny. Po dobu svého aktivního létání do roku 1981 uskutečnil 6 420 letů na 145 typech letadel či vrtulníků a jejich modifikací. Šlo například o stroje Su-9, Su-11, T-5, Su-15, Su-17, Su-24, T-4, Su-25 a naposledy v roce 1981 zalétal i přepadový stíhací letoun čtvrté generace Su-27.

V letech 1959-1962 ustanovil tři světové letecké rekordy, mimo jiné v roce 1959 rekord v dosažené výšce – 23 852 m a v roce 1962 rekord dosažené výšky v horizontálním letu – 21 170 m rovněž v zřejmě oblíbeném typu Su-9 (Т-431). Ze zkušebního pilota se vypracoval na šéfpilota firmy, roku 1972 se stal zástupcem hlavního konstruktéra. V roce 1981 odešel v hodnosti generálmajora do zálohy, nicméně Suchojovu konstrukční kancelář neopustil a od roku 2000 byl poradcem vedení společnosti.

Konstruktér a jeho šéfpilot – Pavel Suchoj a Vladimír Iljušin

Vladimír byl skutečně schopný a uznávaný zkušební pilot. Mohl být protekčním synáčkem a možná, kdyby o to usiloval, i kosmonautem. Nicméně jeho láskou byly okřídlené stroje. Není divu, že obdržel řadu vysokých státních vyznamenání, včetně titulu hrdina Sovětského svazu a Leninova řádu (1960), dále Řád rudé hvězdy (1964), Řád rudého praporu (1966), Řád rudého praporu práce (1971) a řád Ruské federace „Za zásluhy před vlastí“ (1999) od Vladimíra Putina.

Jak vznikají legendy

Sergej Chruščov, syn někdejšího premiéra a prvního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova (žijící dnes v USA) komentuje atmosféru těchto let v Sovětském svazu takto: „Když se otec dostal k moci, otevřel nás přeci jen více světu. Ale do té doby bylo všechno naprosto tajné. Dodnes zůstává spousta věcí utajena. Vláda si myslela: proč vykládat něco o našich neúspěších, to nám přeci nepomůže... O nezdarech věděla jen úzká vrstva lidí, ale přeci jen existovala, jistá ‚ústní tradice‘ - šeptanda. Tak  si lidé sdělovali, co se opravdu stalo...“

A akademik Roald Sagdějev, někdejší ředitel Ústavu kosmických výzkumů (IKI) k případu Iljušin říká: „Bohužel, utajování všeho možného včetně jmen kandidátů na kosmický let bylo pro sovětský kosmický program vyloženě škodlivé...“

A přesně tak to fungovalo v Iljušinově příběhu. Podle kolegů letců byl Vladimír Iljušin veselý, chytrý mládenec, perfektní pilot, v přípravě až puntičkář, nicméně člověk, který vždy rád pomohl ostatním. Kosmický program byl sice velmi utajovaný, ale Iljušinovo jméno s ním bylo spojováno i proto, že byl nesmírně populární. Nicméně Vladimír nijak po kosmu netoužil a prý i opovržlivě řekl, že manekýna, který nesmí na nic sáhnout, dělat nebude. Publiku se ale zdálo logické, že se kosmonautem stane člověk, který trhá výškové rekordy...

Už v předešlých dílech seriálu citovaný zpravodaj britského komunistického listu Daily Worker Dennis Ogden měl díky svému listu velmi dobré kontakty na sovětské politické vedení a jak sám tvrdí, měl v této tzv. věrchušce důvěryhodného informátora. Aby bylo jasno – ani vysoce postavení komunističtí funkcionáři nemuseli být do všeho zasvěceni, a tak i oni popřávali sluchu šeptandě. Ogden byl tedy první, kdo už v noci z 10. na 11. dubna informoval redakci, že se v SSSR uskutečnil další pokus o kosmický let, ale kosmonaut havaroval a těžce se zranil.

11. dubna se k němu připojil zpravodaj francouzského rozhlasu Eduard Brobovski. Možná to byl právě on, kdo jako první uvedl jméno Vladimíra Iljušina. Když dalšího dne odstartoval Jurij Gagarin, Brobovski spekuloval, že to buď není pravda, nebo jde o manévr zastírající předešlou havárii.

Není bez zajímavosti, že tato „senzační sdělení“ odmítla i oficiální místa ve Spojených státech, která vše, co se dělo na kosmodromu Tjuratam/Bajkonur v Kazachstánu pozorně sledovala. Nicméně konspirátoři nad tím mávají rukou a uštěpačně říkají: „To proto, že Američani nechtějí přiznat, že v roce 1960/61 zdaleka neměli tak perfektní přehled o tom, co se děje na Bajkonuru, jak tvrdili..!“

Ovšem dnes víme, že poslední start rakety z Bajkonuru před uváděným datem 7. dubna 1961 se uskutečnil 2. dubna 1961, šlo o test strategické rakety R-16 mířící do dopadového polygonu na Kamčatce. Další start z Bajkonuru se odehrál až po zmiňovaném 7. dubnu, a to 9. dubna. Tentokráte šlo o mezikontinentální střelu R-9, která s problémy dopadla 3 745 km od kosmodromu.

Co tedy bylo příčinou vzniku konspirační teorie o Iljušinově kosmickém letu, když ani v roce 1961 se dost dobře nedal před Američany utajit start tak velké rakety, jakou byla R-7 alias Vostok či přítomnost těžké kosmické lodi na oběžné dráze?

Zdroj Ogdennova a Brobovského sólokapra lze spíše hledat ve spojitosti s výše uvedenou smrtelnou nehodou nejmladšího z oddílu kosmonautů, Valentina Bondarenka. Přísně utajovaná záležitost přeci jen tolik šokovala pesonál ústavu IMBI, či lékaře v nemocnici, že šeptanda to vynesla, byť ve zkreslené podobě, k „dobře informovaným pramenům“.

Ovšem i po létech Ogden tvrdil, že se nemýlil (viz film Sovětská vesmírná konspirace: Global Science Productions, 1999). „Na počátku roku 1961 byla uveřejněna fotografie Iljušina ve skafandru, s tím, že podstupuje výcvik ke kosmickému letu. Tak jsem se snažil o tom získat co nejvíce informací ze svých pramenů...,“ říká.

Iljušinovo foto ve skafandru „kosmického střihu“, které by mělo potvrzovat Ogdenova slova

Plukovník Jurij Lyzlov od strategických raketových vojsk v tomtéž filmu tvrdí, že prý Iljušina velmi dobře znal. „Byl to veselý, svědomitý mládenec,“ říká. „Během výcviku byl vždy koncentrovaný, přesný, zaměřoval se na detaily. Všechny úkoly plnil velmi poctivě. Proto měl také mezi kosmonauty nejlepší výsledky!“

Není jasné, jak se Lyzlov mohl motat někde u výcviku kosmonautů, nicméně není sám, kdo vyvrací tezi, že Iljušin neměl s kosmonautikou nic společného.

Například kapitán letectva Anatolij Gruščenko tvrdí: „… měl jsem za úkol filmovat vše kolem letu Vladimíra Iljušina. Byl to nejmilejší, nejpřátelštější pilot, s jakým jsem se kdy setkal… Ale zároveň to byl velmi zásadový a sebevědomý muž. Byl jsem pyšný na to, že mohu být u té ohromující události, když startoval, na to, že já jsem skutečně součástí této historie! Ovšem stovky těch, kteří o Iljušinovi výcviku věděli, byli stejně jako já zavázáni k mlčení.“

A Gruščenko, žijící nyní v USA, trvá stejně jako Lyzlov na tom, že byl i na startu a dodává: „Nadřízení mi pak nařídili všechny dokumenty týkající se Iljušinova letu zničit a zavázali mne nadosmrti mlčenlivostí. Jinak že i s rodinou dostanu jinou, jednosměrnou jízdenku – na Sibiř.“

Také údajný přítel Iljušina, jistý Vasilij Zacharčenko, tvrdí, že Iljušin byl členem oddílu kosmonautů. Ovšem pozor! Ten netrvá na tom, že Vladimír letěl, ale že jeho zranění při autohavárii dalo šanci Gagarinovi.

Vymýšlí si, nebo…?  Plukovník Jurij Lyzlov a kapitán letectva, kameraman Anatolij Gruščenko (civil)

Svým způsobem vypadá celá historka o Iljušinově letu do vesmíru docela důvěryhodně. Až tak pravděpodobně, že ještě v Guinessově knize rekordů za rok 1964 je právě Iljušin jmenován jako první kosmonaut světa. Tlak rodiny prý umožnil, že nakonec dostal šanci stát se kosmonautem, byť ostatní z oddílu se už cvičili téměř rok…

A agentura Reuters také citovala armádní noviny Krasnaja Zvezda, které měly napsat, že Gagarin neměl být prvním, ale že to měl být letec Iljušin, který se ovšem zranil a musel být hospitalizován. A dementuje, že by šlo o Sergeje Iljušina, ale že jde o zkušebního pilota Vladimíra Sergejeviče, jeho syna.

Pro Chruščova a sovětské vedení vůbec byla, vzhledem k rozporům v některých tvrzeních, celá záležitost s Iljušinem velmi mrzutá a choulostivá. Bylo potřeba ji – když ne přímo sprovodit ze světa – alespoň utlumit. A tak agentura TASS 1. května zveřejnila zprávu, podle níž Iljušin už dříve utrpěl těžkou dopravní nehodu, ze které se léčí v Číně.

I na to se okamžitě našlo vysvětlení: jde pouze o zastírací manévr Kremlu, neboť Iljušin přeci při návratu z kosmu v Číně havaroval a byl zde internován!

Vladimír Iljušin před jedním z prototypů, které sedlal – a v generálské uniformě kolem roku 2000

Dnes je prokázáno, že Vladimír Iljušin, na přelomu 50. a 60. let už velmi známý a populární letec, byl svým způsobem objektem zájmu veřejnosti a tedy i zahraničních korespondentů v Moskvě. Proto kolem něj takový vír domněnek. Takže – jak to bylo s jeho zraněním a léčbou v Číně?

Jak konstatuje historik kosmonautiky Anton Pěrvušin, stal se skutečně v červnu 1960 podplukovník Iljušin obětí automobilové nehody. Podle oficiální verze do jeho vozu čelně naboural opilý šofér a letec utrpěl těžká poranění nohou i páteře. Dlouhé měsíce jej léčili v sovětských zařízeních, ale stále měl mizivou šanci vrátit se k létání. Sice si v listopadu na výročí VŘSR došel do Kremlu pro Hrdinu SSSR za výškový rekord, ale pak byl poslán na léčení do čínského Chang-čou, kde jej měli svěřit do rukou mistrů tradiční čínské medicíny. A ti jej dali, jak vidno, dohromady.

Nicméně se vynořuje otázka, proč právě do „zaostalé“ a ne právě přátelské Číny. Dennis Ogden k tomu říká: „Nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by byl poslán na léčení do Číny. Úroveň zdravotnictví v SSSR byla dobrá, tak nechápu, proč by měl  být někdo posílán po autohavárii do Číny, zejména když v té době vztahy mezi SSSR a Čínou nebyly nejlepší. A už vůbec si nedovedu představit, že by byl tehdy léčen v Číně někdo jako Iljušin, syn známého konstruktéra, voják, zkušební pilot a rekordman! Zní to jako hodně neuvěřitelný příběh…
Po startu Gagarina jsem byl pozván na schůzku jistým Charlamovem. Tedy, byl to spíše výslech…
‚Řekněte, kdo vám sdělil tuto informaci?‘ vyzvídal.
‚Proč?‘
‚Ten člověk nás velmi poškodil.‘
‚To nemohu…‘
‚Proč?‘
‚Existuje něco jako novinářská etika...‘
A v tu chvíli neskutečně vybuchnul: ‚Okamžitě nám řekněte, kdo to byl!‘
Kdybych byl tzv. buržoazní novinář,“ uzavírá Ogden, „byl bych okamžitě vypovězen ze SSSR… To je nepochybné. Ale vyhostit komunistického novináře by bylo pro ně velmi nepříjemné.“

Sověti ale nepřestali pátrat, kdo byl Ogdenovým informátorem. Byl neustále sledován KGB a on i jeho informátor si museli dávat velký pozor, aby se neprozradili, a prý se i báli o své životy.

Dennis Ogden ještě v roce 1999 tvrdil, že má v případě Iljušina pravdu

Existence několika verzí příběhu (auto)havárie a léčení známého pilota a jistá topornost sovětské propagační mašinérie při dementování letu lodi Rossija jen přiživují periodicky se vracející tvrzení, že právě Iljušin byl prvním člověkem ve vesmíru. Bohužel i fakt, že samotný Vladimir Iljušin se nikdy k celé této záležitosti jasně nevyjádřil, ba dokonce do své smrti v roce 2010 ani nenaznačil, zda šlo či nešlo o fámy, pořád ještě nahrává konspiracím.
 
Dnes, kdy jsou (či byly) archivy někdejší sovětské kosmonautiky odtajněné, jsme sice o dost moudřejší, nicméně některé bajky mají kočičí život. Pravdou tedy zůstává, že členem oddílu prvních kosmonautů Iljušin nikdy nebyl, ba neprošel ani žádným individuálním či mimořádně zkráceným výcvikem. A bohužel pro konspirátory, nezvratným faktem je, že 7. dubna 1961 žádná velká nosná raketa a´la Vostok, dokonce žádná další, vojenská, z Bajkonuru nestartovala.

Prvním člověkem, který obletěl matičku zemi v kosmické lodi tak zůstává Jurij Alexejevič Gagarin.