Vládce nebes

Letadlo vyrobené klasickou technologií. Dřevo, překližka, vonící lak. Štíhlá křídla, až neuvěřitelně krásně tvarovaný trup. Celkový dojem, krasavec. Jen trochu zranitelný a křehký.

Starší bratr Orlíka se jmenoval VT 16. Tvarově se vyznačoval větší bachratostí trupu, snad byli naší předkové větších postav. Mladší bratr VT 116 si na zbytečnou bachratost nepotrpí. O to je však elegantnější. Do rodiny Orlíků patří ještě další příbuzní. Tento článek však není monografií typu. Hledám spíše pocitový vztah k letadlu a jeho vlastnostem. O technické části třeba někdy příště.

Když Orlíky dolétaly na stanovenou životnost, což bylo zhruba v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, většina aeroklubů je rozebrala a dobře uložila.

Jakoby lidé tušili, že se najde parta schopných odborníků, kteří po podrobném nálezu na každém z uložených kousků dokázali znovu obnovit jejich provoz po několika letech. Tyto stroje létají dnes v kategorii Experimental. Neznamená to, že by s nimi přímo někdo experimentoval. Létají stejně krásně jako dříve. Jen mají stanoven soubor provozních omezení. To aby nám dlouho vydržely.

První seznámení s Orlíkem bylo v době mého pokračovacího výcviku.

Měl jsem za sebou stříbrný přelet a chyběla mi pětihodinovka a převýšení. Instruktor, který mě přeškoloval toho mnoho nenamluvil. Prostudoval jsem letovou příručku, poseděl v kabině a vcelku jsem se na let těšil. Jenom mě trochu mrazilo, zda to zvládnu. V té době neměly Orlíky žádné omezení. Přeškolení se skládalo z letu do prostoru, kde jsem se měl seznámit s jednoduchými prvky pilotáže.

Dalším letem do prostoru, kde jsem si měl vyzkoušet mezní režimy a vývrtku. Pak několik vzletů navijákem s cílem nacvičit přistání do omezeného prostoru, až do úplného zvládnutí. Typovou znalost a schopnost létat nám tehdy přiznávali až po pěti hodinách odlétaných na novém stroji.

Jediná slova mého instruktora, která si dodnes pamatuji, zněla: „Orlík je měkkouš." Měl pravdu.

S vyvážením „těžký na hlavu", s plně potlačeným kniplem se dáváme do pohybu na aerovlekovém laně. Orlík poskakuje, tvrdě drncá po zemi. Je však velmi dobře řiditelný i při malé rychlosti. Jenom se nesmí přitáhnout, nejlépe vůbec. Plovoucí výškovka je opravdu velmi účinná. Jsme na kolečku, jenom pomyslím na přitažení a  plaveme ve výdrži, to tedy měl instruktor pravdu.

Proti Blaníku je ta výškovka jedovatá.

Vlečná přechází do stoupání. Za chvilku bude možné vyvážit. Když se odvažuji celý zpocený sáhnout na ovladač vyvážení, Orlík vystřelí vysoko nad vlečnou. Je to šok. Pak se nějak uklidňuji a letíme. Výhled dokonalý, proti Blaníku i s mou postavou vidím krásně na zem. Po vypnutí oceňuji přesnost a plynulost vyvážení. Přivírám bručící okénko. Začíná letecká slast.

V zatáčce, zvláště když se dívám po vnitřním křídle, Orlík pruží.

Nalétáváme slabé stoupání a mám pocit, že křídlo ve stoupáku mi naznačuje zvedáním konce, kde je proud nejsilnější. Dá se ustřeďovat podle konce křídla. Sotva pohnu vyvážením, rychlost se přesně upravuje bez nároku na práci s kniplem. Čím ostřejší zatáčka, tím větší prohnutí křídla. Všechno jde zlehka. Zkouším minimálku, 70 a stále to letí. Mám pocit, že let trvá jen několik okamžiků. Nabírám odvahu k přistání. Letíme po okruhu, účinnost brzdících klapek je překvapující. Letiště se zvětšuje, vyrovnáváme ve výšce ležícího lenocha, v Orlu se také leží. Negativní dojem přichází zas až z drncání po zemi.

Vývrtka s Orlíkem nepatří k nejlepším zážitkům.

Ne že by byla nějak odlišná, v zásadě jenom úhlem sklonu v rotaci, ale to vybírání! Neodpustil jsem si tehdy pohled na křídlo. Prohnutí se mi zdá příliš velké, jak jen to dřevo může vydržet? Mnohem později jsem měl příležitost vidět Orlíka na lámačce. Bylo naprosto neuvěřitelné, jakého prohnutí bylo křídlo schopno. Před destrukcí z něj nejdříve vyběhla táhla od křidélek. Nosník stále držel.

Z té první vývrtky si pamatuji, jak se mi nechtělo do té druhé.

Byla termika a tak krásně to stoupalo. Nicméně, ke splnění přeškolovací osnovy to bylo zapotřebí. Již jsem se po křídle raději nedíval. Vzlety na navijáku byly také trochu překvapením. Jednak jsem se díky ležící poloze v kabině musel více utahovat, abych po počátečním zrychlení dosáhl na potřebné ovladače a po zkušenosti z vývrtek zírám už zásadně jenom dopředu. Nejvíc na chuť přicházím létání s Orlíkem v podvečer nebo ve slabých termických podmínkách. Na nulách se udržet není problém, překlouzat místo rozpadu člověku ani nepřijde. A to pohodlí za letu!

Zatím se mi naštěstí nepodařilo křehkého dřeváčka poškodit.

Měli jsme ale v minulosti potřebu oprav, třeba po kameni za kolečkem, kdy ve trupu byla zcela dokonalá díra, nebo když jistý kolega „přistál" na fotbalovém hřišti a výběh dokončil hodinami. Jistý pan Alois Derka, když byl ještě živ, svýma zlatýma rukama dokázal opravy tak dokonale, že jsme jenom zírali. Chvíli pilkou vyřezával, záplaty kreslil, hřebíčky připevňoval, lepil, pivo popil, brousil a lakoval a bylo to. Úžasné řemeslo.

Dnes Orlíka používáme hlavně pro letovou relaxaci.

Stále se mi však vrací vzpomínky mladého nezkušeného letce, překvapeného a veskrze mile, komfortem, výkony a vlastnostmi sladkého dřeva. Mohu říci, že létání s Orlíkem, vládcem nebes vyhledávám a není to jen pro ty vzpomínky. Vládce nebes, proč zrovna? Orel je symbolem dravosti a dokonalosti. Orlík umí létat ve slabých i silných podmínkách, má vlastnosti podobné dnešním technologickým zázrakům a potřebnou dynamiku. A je ze dřeva !

Nejsem zase tak zkušený, abych porovnával s jinými typy. S Orlíky jsem prožil první stovku, několik dvoustovek, třístovku,  pětihodinovku, převýšení a celkem několik set hodin. Není to moc, ale ani málo. Přišel mi vhod po pracovní únavě ze zadního sedadla, potěšil mě, když z letiště volali, abychom konečně přistáli, že rovnají hangár, v době, kdy Orel držel v nulách, vysoko nad zemí a společně se mnou sledoval západ Slunce. Jo, to je taková věc, která utkví …

VT 116 Orlík II. je víc kamarád, než jen letadlo!