Červenec 1975, tiskové středisko EPAS/ASTP v moskevském hotelu Inturist na tehdejší Gorkého třídě (dnes opět Tverský bulvár). Nad hlavou nám létají spojené kosmické lodě SSSR a USA. Sedíme s několika přáteli kolem stolu s experty NASA a dohadujeme se, jak vlastně vypadá sovětská raketa nazývaná světovým tiskem „Lenin“ a kde jsou na Bajkonuru její startovací rampy. Vždyť je tu stále ještě (tehdy) tušená možnost, že Sověti se také vydají na Měsíc…
Jenomže Američani také jen tápou. Mají sice kresby dosti blízké skutečné superraketě N1, ale Bajkonur je tak rozsáhlý, že i když sledovali start Sojuzu s Leonovem a Kubasovem, viděli jen to, co jim hostitelé chtěli ukázat. A tak na „slepé“ mapě kosmodromu vzniklé ze snímků amerických družic slepujeme dohromady své chabé znalosti. A zřejmě nikdo z nás tehdy netušil, že na oběžné dráze se spojily kosmické lodě, které byly obě určené pro let k Měsíci. Ano, i sovětský Sojuz, načrtnutý konstruktéry ještě pod vedením Sergeje Koroljova záhy po startu Gagarina, byl původně lodí, která měla dopravit sovětské kosmonauty k Měsíci. Po letu Apolla 11 z takového plánu postupně sešlo, ale jak je vidět ze shora uvedených řádků, Sověti dokázali dokonale utajovat své kosmické projekty a blufovat…
Oficiální foto účastníků historického letu (zleva doprava stojí velitelé Stafford a Leonov, sedí Slayton, Brand a Kubasov)
I proto americko-sovětský společný kosmický let byla událost, která do té doby neměla obdoby. 17. července 1975 ve 20:13 SEČ se na oběžné dráze Země poprvé spojily dvě kosmické lodě do té doby soupeřících zemí – americké Apollo a sovětský Sojuz. Znamenala naprosto zásadní průlom v mezinárodní spolupráci při výzkumu a dobývání vesmíru. A to se prosím stalo uprostřed Studené války.
Dnes se lety mezinárodních posádek na mezinárodní družicovou stanici berou jako běžná věc, ale v polovině sedmdesátých let šlo o natolik průkopnický čin, že o něm rozhodovali ti nejvyšší státníci obou supervelmocí. Pravda, mezi Washingtonem a Moskvou se kolem roku 1970 uvolňovalo napětí. Připravovala se Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách, což poněkud usnadňovalo přemýšlení o spolupráci i ve vesmíru. Kosmonautika byla totiž strategickou vojensko-politickou záležitostí. O to více se chce říci – klobouk dolů před těmi, kteří společný kosmický let dokázali před více jak 40 lety prosadit, obhájit a posléze realizovat.
Historické průsečíky
Koketovat s myšlenkou sovětsko-amerického kosmického letu se začalo brzy po úspěšném přistání Američanů na Měsíci, které sovětská strana těžko nesla. Pro mnoho lidí motajících se v SSSR kolem kosmonautiky, včetně např. Alexeje Leonova, to je nadále nezhojená rána. Navíc v roce 1970 stále naplno probíhal program Apollo. Paradoxní je, že k uskutečnění tak technicky náročného a politicky závažného kroku přispěly dvě kosmické havárie. Jedna fiktivní, filmová a druhá skutečná.
Film, v české verzi nazvaný Zajati vesmírem (premiéra březen 1970), vypráví o záchraně amerických astronautů z lodi Apollo, kde hrozí posádce udušení. Velitel lodi se obětuje a vyskočí do volného vesmíru, zatímco o přeživší dva astronauty se podělí sovětská loď Voschod, a (nerealizovaný) americký raketoplán Dyna Soar. V praxi ovšem byla takováto záchrana neproveditelná – už jen pro rozdílné, nekompatibilní spojovací uzly a rozdílnou atmosféru v kabinách.
Film, natočený podle románu Martina Caidina „Marooned“ vzbudil velkou pozornost jak u diváků, tak i ve vědeckých kruzích na obou stranách a to, že Američana zachrání ruský kosmonaut, Moskvu poněkud šokovalo. Nicméně obě strany začaly vysouvat sondážní tykadla.
A pak to přišlo! V polovině dubna 1970 havaruje při letu k Měsíci loď Apollo 13, astronauti nemají dostatek energie ani kyslíku a mohou se vrátit na Zemi jen po obletu Měsíce. Díky obrovskému úsilí a fantastické improvizaci pracovníků řídícího střediska a odborníků na Zemi se podařilo posádku zachránit. Nicméně tato katastrofa, byť se šťastným koncem, se stala vážným mementem – kosmické mocnosti, i kdyby chtěly, nemají šanci záchrannou akci v kosmu podniknout.
A tak už pouhý týden po návratu Apolla 13, to jest 24. dubna, se v New Yorku schází ředitel NASA dr. Thomas O. Paine a akademik Anatolij Blagonravov, oficiálně předseda komise pro výzkumu a využití vesmíru sovětské Akademie věd. A debatují o možnostech spolupráce obou zemí v kosmonautice, především pak o otázkách možnosti vzájemné záchrany. A kontakty nabírají obrátky. Už v říjnu 1970 proběhla v Moskvě první konkrétní jednání o pilotovaných kosmických letech. V čele skupiny amerických odborníků ze Střediska pilotovaných letů NASA (Manned Spacecraft Center, dnes L. B. Johnson Space Center) v texaském Houstonu není nikdo menší, než jeho ředitel Robert Gilruth.
Ke vzájemnému porozumění přispěla i návštěva Neila Armstronga (1970) u sovětských kosmonautů (v civilu mezi Beregovým a Těreškovovou)
Kupodivu už 28. října je podepsána deklarace o společné konstrukci slučitelných spojovacích systémů, které umožní pevné spojení obou lodí. V lednu 1971 úřadující ředitel NASA George M. Low navrhuje při jednání v Moskvě protistraně, že není třeba se slučitelným, tzv. androgynním uzlem čekat na nové generace kosmických plavidel (jak prozřetelné – Sojuzy se používají dodnes!), ale pokusit se vyzkoušet spojení Sojuzu a Apolla za předpokladu, že bude zkonstruován samostatný přechodový tunel. Ten snad vyřeší všechny technické problémy, včetně adaptace člověka na odlišnou atmosféru v lodích (americké kabiny používaly jak známo čistý kyslík, zatímco Sověti dali přednost směsi kyslíku a dusíku blízké normálnímu vzduchu).
V SSSR se tohoto úkolu ujala skupina mladých inženýrů pod vedením Vladimíra Syromjatnikova, v USA skupina konstruktérů vedená Caldwellem Johnsonem.
„Tento uzel jsme vyvinuli dvakrát rychleji, než je běžné při konstrukci podobných zařízení,“ prohlásil na tiskové konferenci v Moskvě Vladimír Syromjatnikov. Dnes jeho varianta funguje na ISS
Po dvou letech si mohli Syromjatnikov a Johnson plácnout – úkol byl splněn. Přechodový tunel mělo vynést Apollo (jeho nosič Saturn 1B byl silnější než ruský Sojuz) a na jeho volném konci bude nově zkonstruovaný uzel, kompatibilní s obdobným na lodi Sojuz, připomínající květinu se třemi velkými okvětními plátky.
Ovšem už před tím, v květnu 1972, podepsali nejvyšší představitelé USA a SSSR dohodu o vzájemné spolupráci při výzkumu vesmíru. A její nejpodstatnější částí byl samozřejmě společný let kosmických lodí. V Sovětském svazu dostal zkratku EPAS – Experimentalnyj poljot Apollon-Sojuz (EPAS), v USA Apollo–Soyuz Test Project (ASTP).
Možná ještě tehdy mnozí netušili, jaká úskalí bude z obou stran potřeba překonat – spojovací modul patřil k těm jednodušším. Kosmonauti, technici a pracovníci řídících středisek, zejména pak jejich letoví ředitelé, museli zvládnout jazyk a technologii druhé strany. Navíc padlo rozhodnutí, že posádky nebudou při letu komunikovat v rodném jazyce, ale naopak – Rusové musí hovořit anglicky a Američani rusky! Byla to velmi rozumná pojistka proti nedorozumění v případě užití slangových výrazů, v čemž vynikal zejména Tom Stafford se svou „oklahomštinou“.
A co bylo neméně důležité – schopnost vybraných mužů přizpůsobit se kultuře jiného národa. Už jen fakt, že Sověti byli mírně šokováni luxusem, ve kterém se pohybovali jejich američtí partneři (např. i ruští kosmonauti, procházející v USA výcvikem, dostali k dispozici vilku a samozřejmě i moderní automobil), dosti kontrastoval s ruskou kolektivistickou kulturou panelákového bydlení v Hvězdném městečku. Američany také překvapilo poměrně primitivní vybavení výcvikového střediska i kosmické lodě, o řídícím středisku (tehdy ještě v krymské Jevpatorii) nemluvě. Američani proto pomohli Sovětům vybudovat a vybavit výpočetní technikou a´la Houston adekvátní řídící středisko – tzv. Cetr upravlenija poljotom – CUP v Kaliningradu (dnes Koroljovo) u Moskvy, které bylo uvedeno do provozu více jak rok před samotným letem Sojuz-Apollo (listopad 1973).
Vlevo staré řídící středisko v Jevpatorii, vpravo „sovětský Houston“, tzv. CUP v dnešním Koroljovu
Ke společné teoretické i praktické přípravě se kosmonauti s astronauty sešli celkem šestkrát – třikrát v Moskvě a ve Hvězdném, třikrát v USA, v Houstonu. A navštěvovali se navzájem i s rodinami. Co bylo velmi důležité – že se poznali velmi důkladně. Naučili se nejen spolupracovat, ale i odpočívat, a pak jim už ve vesmíru stačila k porozumění pouhá gesta. A tato osobní pouta byla pro nadcházející expedici důležitější než perfektní znalost jiné kosmické techniky. Pomyslíte si – v kosmu to nijak jinak nejde – na správných úkonech jednoho závisí život ostatních. I s odstupem čtyřiceti let lze říci, že toto „kosmické“ přátelství, přes různé politické peripetie, vydrželo do dnešních dnů.
Důkaz letitého přátelství – setkání na ASE Praha (2009), zleva A. Leonov, Vance Brand, A. Filipčenko a V. Šatalov
„Vsjo budět okay!“
Rusko-anglickým slangem se v předvečer startu ubezpečovali velitelé kosmických lodí Leonov a Stafford, že jsou plně připraveni ke splnění tak mimořádného úkolu, jako je první spojení s cizí kosmickou lodí. Tedy, věřili si na 100 procent, ale není nad osobní ujištění…
Pak nastal ten dlouho očekávaný a nadějí plný den. Jako první odstartoval 15. července 1975 ve 13:20 SEČ z kosmodromu Bajkonur sovětský Sojuz 19. Apollo startovalo o pár hodin později – ve 20:50 SEČ raketou Saturn 1B. Apollo jako druhé proto, že pokud by se sovětský start náhodou nezdařil, vyčkali by Američani na start záložní posádky druhou raketou. Kosmickou loď Apollo, určenou především k dopravě astronautů k Měsíci, už měli opravdu poslední.
Zopakujme si: posádky kosmických lodí tvořili ze sovětské strany veteráni Alexej Archipovič Leonov a Valerij Nikolajevič Kubasov, z americké veterán z letů Gemini a Apollo Thomas Patten Stafford, dále nováček Vance Devoe Brand a věčný čekatel Donald Kent Slayton, muž ještě z výběru pro Mercury. Dnešního výročí se bohužel nedožili už dva z nich – Valerij Kubasov († 19. února 2014) a Dolnald Slayton († 3. června 1993).
Už první den na dráze kolem Země začaly obě lodě manévrovat – především pak Apollo, které mělo větší zásoby paliva – tak, aby se mohly v příštích dnech spojit. Ale svět už byl vzhůru nohama a přilepen na obrazovkách televizorů či reproduktorech rozhlasových přijímačů. Vždyť poprvé v historii sovětská televize vysílala přímý přenos ze startu kosmické lodě!
Československá novinářská výprava na let Sojuz-Apollo u pomníku K. E. Ciolkovského v Kaluze. Zleva: autor článku S. Kužel, Ing. J. Kolář, K. Pacner a J. Kroulík
Ano, tato událost byla světovou senzací a v Moskvě a v texaském Houstonu se sešly desítky novinářů a reportérů, kteří ji měli přiblížit čtenářům či posluchačům rozhlasů či televizí. Spolu s dnešním ředitelem České kosmické kanceláře doc. Ing. Janem Kolářem, se kterým jsme reportovali tuto událost pro Československý rozhlas, byli v Moskvě za československá média ještě Karel Pacner (Mladá fronta) a Jiří Kroulík (Letectví & Kosmonautika). Poznamenávám to proto, že se nás sovětští kolegové ptali, koho máme v Houstonu. Po pravdě jsme museli přiznat, že – nikoho. Což zpravidla vyvolalo mírné překvapení, ale tak to tenkráte u nás chodilo.
Z bouřlivého tiskového brífingu v Press centru: druhý zleva Anatolij Filipčenko, vedle něj Nikolaj Rukavišnikov ze záložní posádky, zcela vpravo letový ředitel Vadim Kravec
Jako rozhlasoví reportéři jsme měli s Janem Kolářem k dispozici mimo osobního technika Míši nepříliš zvukově izolovanou dřevěnou kabinu (nalepenou na řadu vedlejších kukaní konkurenčních radiostanic) se soupravou dvojích sluchátek, mikrofon a dva zvukové kanály (které jsme mohli manuálně přepínat) do sovětského CUPu a amerického Houstonu. Tak jsme měli přehled, co se kde děje a režírovali jsme si sami i podkres rozhovorů kosmonautů a řídících středisek. Žádný televizní obraz na monitoru, byť jsme na své stanoviště dojížděli do televizní budovy v Ostankinu. Ale podlehli jsme vzrušující atmosféře, která zde a na tiskových brífincích v hotelu Inturist panovala a vlastně jsme se až divili, jak dalece šla tehdy sovětská strana s otevřeností informací. K dispozici jsme měli dokonce Press kitt se všemi podrobnostmi o kosmických lodích a jejich nosičích i letový program.
Snad jako první zahraniční novináři jsme mohli za doprovodu kosmonautů Nikolajeva a Popoviče navštívit Hvězdné městečko a sál s trenažéry či řídící středisko. Na tiskových besedách nám byli „předhozeni“ členové záložních posádek a další kosmonauti, či letoví ředitelé, např. Vadim Kravec a Viktor Blagov, šéf projektu za SSSR konstruktér Konstantin Bušujev, akademik Roald Sagdějev a mnozí další.
Letový ředitel Viktor Blagov
Ano, téměř vše, co jsme viděli a slyšeli, bylo po létech utajování informací kolem kosmonautiky v SSSR vzrušující a nové. Včetně toho, že když jsme s ruskými novináři zavedli u vodky a piva v novinářském baru řeči na politiku a 68. rok (všichni se nám omlouvali!), zvedl se z kouta „nenápadný“ člověk a – poslal elitu sovětské žurnalistiky spát…
Šlo to hladce, jak oloupané vejce…
Těmito titulními slovy na poletové tiskovce charakterizoval stykovku obou lodí Alexej Leonov. Samotný spojovací manévr kosmických lodí byl zahájen ve čtvrtek 17. července 1975 v 17:09:12 SEČ asi 1 100 km od břehů Portugalska.
„Zaměřujeme se," hlásil Stafford, který pilotuje Apollo. „Přibližuji se k Sojuzu," slyšíme ve sluchátkách.
Leonov: „Jen prosím nezapomeň na sílu vašeho motoru.“
Stafford se směje: „OK. Rychlost zatím 0,5 m za sekundu. Vzdálenost menší než pět metrů. Teď tři metry, jeden metr. Kontakt!“
„Zachycení,“ hlásil Leonov.
„Povedlo se nám to. Výborně!“
„Sojuz a Apollo si teď potřásají rukama,“ radostně komentuje situaci Alexej Leonov.
„Souhlas,“ odpovídá Stafford.
Spojení tedy proběhlo úspěšně, v 17 hod. 12 minut a 30 vteřin SEČ, dokonce o šest minut dříve, než se plánovalo. To ale nikomu nemohlo kazit náladu a vyslanci obou zemí se začali připravovat na vzájemné návštěvy a experimenty.
Ve 20 hodin 13 minut našeho času Leonov otevírá dveře Sojuzu a první mezinárodní schůzka na orbitální dráze začíná… Velitelé lodí si vyměňují oficiální suvenýry – vlaječky, scelují plaketu, z níž každá loď nesla polovinu, a hlavně, radují se ze splnění základního úkolu – spojení různorodých kosmických lodí je realitou!
Leonov a Stafford skládají před kamerami dohromady plaketu, dokazující, že Apollo a Sojuz se spojily
Televizní přenosy, palubní tiskové konference, pozdravy státníků (Leonida Brežněva a prezidenta Geralda Forda), několik vědeckých experimentů, to vše čekalo na kosmonauty. A trochu času zbylo i na kanadské žertíky. To když Leonov s Kubasovem hostili Američany na palubě Sojuzu svojí kosmickou krmí – a nabídli jim tubu s nápisem VODKA. To americké přátele přeci jen zarazilo, neboť alkohol na kosmické lodi měli přísně zakázaný – a takováto nabídka byla hodně daleko od plánovaných experimentů. Ovšem obsah byl trochu jiný – byť typicky ruský – tuby obsahovaly boršč…
Sojuz a Apollo zůstaly v pevném spojení do 19. července, ale americká loď se oddělila jen kvůli provedení experimentu „Umělé zatmění slunce“. Odpojení a opětovnou stykovku si tak lodě zopakují, definitivně se posádky rozloučily až při dalším experimentu po 16. hodině SEČ.
Obě lodě pak mění své dráhy a připravují se na přistání. Nejdříve dosedl 21. července 1975 v 11:50 SEČ nedaleko města Arkalyk v Kazachstánu Sojuz. Apollo přistálo později, až 24. července 1975 ve 22:18 SEČ poblíž Havajských ostrovů.
Na poletové tiskové konferenci s Leonovem a Kubasovem
Závěr letu Apolla ale mohl být smutný – oblak par oxidu dusičitého z nespálených pohonných látek RCS trysek pronikl ventilem nasávajícím okolní vzduch, do kabiny. Oxid dusičitý je silná žíravina, prudce jedovatá, která může způsobit i smrt. Astronauti se zalykali, špatně se jim dýchalo, kašlali, pálily je oči.
Půl minuty pronikalo toto žluté nebezpečí do Apolla. Brand ztratil vědomí, ti dva se necítili o nic lépe. A Houston neměl ani tušení, co se na palubě lodi děje. Naštěstí Stafford našel kyslíkové masky a nasadil je i kolegům. Brand se po půlminutě opět probral…
Od té chvíle uplynulo už 40 let. Ředitel Johnsonova kosmického střediska v Houstonu Christopher Kraft tehdy prohlásil: „Otevřeně řečeno, když jsme začínali projekt ASTP připravovat, měli jsme vážné obavy, jestli se tato výprava podaří. Rozdíly v mnoha technických principech a metodikách nám vadily stejně jako jazyková bariéra. Měli jsme i rozdílný způsob myšlení. Práce, na kterou jsme obvykle potřebovali deset minut, se protáhla na celý den. Avšak časem jsme se naučili chápat jeden druhého a jeden druhému rozumět. Cítili jsme společnou odpovědnost za společnou práci.“
Spojené lodě Apollo a Sojuz dlouho dominovaly výstavě v pavilonu Kosmos na moskevském VDNCH
Epitaf
Přestože se ihned po společném letu Sojuz-Apollo hovořilo o možných dalších společných akcích v kosmu, mezi jinými o možnosti spojení amerického raketoplánu se sovětskou družicovou stanicí Saljut, znovu se ruská a americká kosmická loď spojily až po dvaceti letech – v roce 1995, kdy u stanice MIR zakotvil raketoplán Atlantis. A mimochodem, druhou mezinárodní posádku ve vesmíru tvořili Alexej Gubarev a Vladimír Remek.
Plány na další společné lety tak byly stejně jako společná expedice k Marsu dlouho uloženy u ledu. Sovětský vpád do Afghánistánu, další kolo Studené války, SDI neboli „Hvězdné války“, to vše bohužel zametlo zkušenosti z letu Sojuz-Apollo pod stůl. Pravda, po roce 1995 začali Američané pobývat na ruské stanici MIR, dodnes létají společně s Rusy i jinými národnostmi na mezinárodní kosmickou stanici, ale z Washingtonu i Moskvy bohužel zase vane vítr nové Studené války. Kupodivu, kosmické spolupráci to (zatím) příliš nevadí.
Nadějné proto je, že spolupráce na ISS byla prodloužena do roku 2024. A do startu kosmické lodi Sojuz TMA-17M, která tam zamíří s Rusem Olegem Kononěnkem, jeho americkým kolegou Kjellem Lindgremem a Japoncem Kimiju Jui, už zbývá jen pár dní.
Berme to jako odkaz hektických červencových dní roku 1975, kdy Zemi společně oblétaly kosmické lodě Apollo a Sojuz 19.
