Jak jsme se ztratili a zase našli

Byl jsem plachtařský elév, bez jakýchkoli zkušeností. Měl jsem za sebou právě ukončený elementární výcvik, po měsíčním čekání na administrativní úkony jsem konečně dostal od náčelníka aeroklubu čerstvý plachtařský pilotní průkaz a byl na tu modrou knížečku náležitě pyšný. Vyšlo to právě na začátek léta, kdy se plachtařský dorost přesouval z našeho letiště nedaleko u Prahy na letiště jiné, vzdálenější, kde se dalo využívat termiky a plachtit výš než 300 m nad zem. Protože jsem byl z naší elementárky první, komu se poštěstilo udělat pilotní zkoušky, zařadili mě ke skupině „o rok starších“ plachtařů a jel jsem s nimi na pokračovací letní soustředění učit se létat v termice.

Pravda, všichni ostatní měli oproti mně náskok jednoho roku a byli upřednostňováni, jelikož potřebovali zalétat pětihodinovku a přelety pro získání stříbrného céčka, kdežto já jsem se teprve učil lomcovat kniplem a ohýbat pedály nožního řízení při prvních pokusech otáčet větroněm ve stoupavých proudech, což mi pohříchu ani trochu nešlo. Můj instruktor z toho byl poněkud nervzózní, protože pro něj to nebyl moc příjemný zážitek a místo abychom se pěkně vozili nad krásnou krajinou, musel mě hodně hlídat a neustále korigovat mé chyby.

Instruktor byl silným kuřákem a tříhodinový let v termice se neobešel bez spotřeby dobrých dvou krabiček cigaret. Ač jsem byl tehdy zapřisáhlý nekuřák, nikdy mi zakouřený prostor nevadil, ale protože instruktor nebyl zrovna ve formě, kouřil dost a navíc mě nechtěl nechat řídit. Převedl jsem se tedy do pasivity, protože takoví už někteří instruktoři často jsou – prostě si chtějí zalétat. My, pilotní žáci, jsme jim říkali „autopilot“. Jenže jakmile jsem přestal kvrdlat řízením, kouř z cigaret a celkový pohyb letadla mi začal dělat nevolno. Startovali jsme před polednem a nestihli jsme se ani najíst, takže lačný žaludek, poskakování letadla a cigaretový dým udělaly své. Nepotřeboval jsem sice papírový pytlík, ale motala se mi hlava, měl jsem žízeň a úplně se přestal věnovat letu.

Instruktor měl jistě silné plíce, avšak slabý zrak a mžoural na svět skrze brejličky na dálku s hodnotou určitě aspoň pět dioptrií. V té době se mi také zhoršoval zrak, nakonec jsem nějaký čas nosil brýle na dálku o třech dioptriích, takže vím, jaké to je, snažit se něco v dálce rozpoznat a ono to přitom rozpoznat prostě nejde. Ani ta skla v brýlích nepřivedou zrak k možnostem orlů a sokolů.

Tak se nám zanedlouho přihodilo, že zatímco jsme brázdili nebe vysoko pod kupovitými oblaky, ztratili jsme veškerou navigaci a zemský povrch pod námi prokazoval zoufalou stejnost krajiny do všech směrů. Všude stejná mozaika zlatých obilných lánů mezi tmavě zelenými samety lesů, nikde žádný výrazný orientační bod. Ke všemu se s postupujícím odpolednem zhoršovala dohlednost a třeba proti sklánějícímu se slunci nebylo vidět skoro vůbec, jen oslňující zlatobílé kouřmo. Ve veliké dálce se nad oceánem oparu objevovaly první cirry studené fronty, která však měla dorazit až nazítří; instruktor mě na to upozornil. Létali jsme od stoupáku ke stoupáku, jen jsem seděl a tupě sledoval kroužení a oblohu.

Tím, jak instruktor převzal aktivitu řízení, jsem si myslel, že převzal celé vedení letu. Bohužel, instruktor si zase myslel, že v podstatě řídím já a stejně tak že i naviguji. Moc jsme mezi sebou nekomunikovali, já jsem se instruktora spíš bál či jsem se styděl říct, co že mám dělat a instruktor mě zase měl za nezbytně nutný doplněk interiéru kabiny, nikoliv za partnera pro spolupráci. Skřípalo to a přispěla k tomu i instruktorova nervozita. „Tak kde jsme? Už je potřeba letět na letiště, tak mi řekni, kterým směrem mám letět,“ požádal mě instruktor chladně. „No já nevím, kde jsme, nesleduju to. Mně není moc dobře,“ odmítl jsem jeho žádost.
Následoval výbuch vzteku a nadávek na moji hlavu, při které jsem se schoulil do sedačky a raději ani nedutal. Nakonec instruktor potlačil vášně a nařídil mi vyndat mapu „pětistovku“ a najít nás na ní. Každý, kdo s touto mapou během letu pracuje, ví, že je velmi málo podrobná a práce s ní je často obtížná; pro začátečníka to bylo ještě horší. Přemýšlel jsem, kde asi tak můžeme být vzhledem k hledanému letišti, rozpomínal jsem se na předchozí trasu letu a kam nás asi zanesla. Usilovně jsem hledal na zemi cokoli, co by pomohlo k zjištění polohy. Bohužel, neměl jsem brýle a musel hodně namáhat zrak, abych zaostřil. Pak tu byla ta mizerná dohlednost a špatná komunikace s instruktorem. Objevil jsem železniční trať a upozornil na ni instruktora. Cítil jsem, jak je nalepený na boční část kabiny Blaníka a civí dolů, kde ale nic nevidí.

„Já tam nic nevidím. Jseš si jistej, že tu trať vidíš?“ ptal se mně. Ale jistý jsem si byl, protože jsem tam zahlídl dokonce nějaký motoráček. Bohužel, instruktor trať neviděl a to ho přivedlo k dalším neurotickým exhibicím. Termika pozvolna ustávala, měli jsme sice pořád dost výšky, ale stoupáky najednou nikde nebyly. Tento fakt přiléval oleje do instruktorova nervózního ohně a nervozita z něj se přelévala nakonec i na mně.
Vtom jsem spatřil zříceninu hradu.
„Támhle je nějaký hrad,“ zvolal jsem a ťukal na sklo Blaníka směrem, kde stála bělostná zřícenina čtvercového půdorysu. Naše výška byla aspoň 1500 m, skrze opar bylo vidět opravdu mizerně a tak se opakovala situace – instruktor hrad neviděl (anebo nejevil snahu souhlasit s něčím, co jsem řekl; to mi přišlo pravděpodobnější – dokonce si myslím, že by mu nejlíp vyhovovalo, kdybychom přistáli někde do terénu a on mi pak za to mohli celou dobu nadávat.

Vzpomínám, že jednou se klukům nějak nepovedlo vytáhnout z hangáru VT-116 Orlík a omylem do něj vrazili pojízdnými vidlemi nedaleko podvozkového kolečka a udělali do jeho potahu díru; instruktor tehdy nešetřil výroky „Roztřískali Orlíka!“, jako kdyby došlo k totální demolici). Teprve asi za pět minut instruktor hrad identifikoval a tím pádem jsme věděli, jakým směrem a jak daleko je od nás letiště. Instruktor však nezamířil nejkratší cestou k němu, protože prý bychom nemuseli vystačit s výškou. K mému zděšení otočil letadlo na úplně druhou stranu, že zkusíme termiku nad skálami u řeky, která se vinula po naší pravici a do skal tam svítilo odpolední slunce. Chvíli jsme tam poletovali a nic nenacházeli, ale nakonec Blaník přece jen zabral. Začali jsme točit a také se tu dobře navigovalo, jelikož jsme byli nízko a dívali se na zemský povrch skrze slabší tloušťku oparu. Vypočetli jsme, jakou asi budeme potřebovat výšku k dokluzu na letiště a právě tu jsme si „nakroužili“. Na letiště jsme potom doletěli už vcelku bez problémů, ale celý let bych označil jako jeden velký nervák. Po přistání jsem byl v totální nemilosti a nevolnost se projevila tak, že jsem musel hned vylézt z kabiny a utíkat k nejbližšímu křoví za letištěm.

Ostatně, byla to jedna z posledních kapiček do číše mé nespokojenosti s životem v aeroklubu, kvůli níž jsem se později vzdal své lásky, létání. Vrátil jsem se k němu až po mnoha létech, jinde a jinak.

Proč jsem ale vlastně tenhle článek napsal? Myslím, že bychom z něj měli dostat přinejmenším dvě ponaučení: navigační – kdy bychom neměli osobní starosti a problémy podřizovat za letu těm leteckým (i šestnáctiletý kluk jistě může požádat svého padesátiletého instruktora, aby v letadle nekouřil, že se mu dělá špatně; neměl by k tomu stydlivě mlčet) a psychologické – posádka letadla je na jedné palubě, je to skoro jako ve vězení, kdy nikdo nemůže palubu opustit před přistáním. Proto se musí překousnout jisté antipatie a snažit se spolupracovat a (jak se určitě všichni přesvědčujeme i z běžného života) hlavně komunikovat o radostech i problémech. Jedině tak se dá předejít zbytečným problémům.