Vzpomínka na prvovýstupy – 3. část

Blíženci – Per Astera ad Astra…

„Jsme 301 obletů a 443 osobohodin za Rusy v kosmických letech.“ Plakát tohoto znění vyvěsil z jara 1965 na zeď nového řídicího střediska Manned Spacecraft Center v texaském Houstonu na přivítanou technikům letový ředitel Christopher Columbus Kraft mladší. I po úspěšném letu Gemini 3 to byla to velmi motivující provokace…

Pět dní po úspěšném letu sovětského Voschodu 2 a výstupu Leonova do vesmíru totiž zahájila Gemini 3 americkou ofenzívu v kosmu. V úterý 23. března 1965 se na první pilotovaný let Gemini vydal kosmický zalétávač Virgil Grissom a nováček John Young. Let Molly Brown probíhal celkem v pohodě – až na jednu mimořádnou událost: Posádka měla mimo jiné otestovat novou kosmickou stravu. Během druhého obletu tedy vytáhli několik vzorků – od dehydratovaných pokrmů po „jednohubky“ kostiček chleba či sušenek. Kostiček proto, aby se nemusely podobné produkty kousat a aby při jídle nedrobili. Ony totiž drobečky v beztíži poletují a mohou leckam zapadnout. Třeba i do oka nebo se nechají vdechnout. A to pak není nic příjemného. Kupodivu největším průšvihem se ale během letu GT-3 stal sendvič s hovězím, který byl tak nějak na palubě lodi navíc. Propašoval jej tam nic zlého netuše John Young v kapse svého skafandru.

Za tímto neplánovaným pokusem ovšem stál známý žertéř Walter Schirra, který tak vděčně splácel dluh za podstrčené cigarety a lahvičku whisky do jeho Mercury. Věděl o Virgilových chutích dost na to, aby nechal sendvič v místním bistru připravit a přemluvit Johna už nebyl takový problém. Ten pak po ochutnávce „oficiální stravy“ která, pravda moc nenadchla, nabídl svému veliteli něco pořádného k snědku. Grissom se s chutí zakousnul a – malér byl tady. Od úst se mu rozletělo mračno drobečků, a sendvič proto raději opět zmizel v kapse skafandru. Tentokráte Grissomova. Po návratu na Zemi sice několik horlivců spustilo pokřik o pašování nepovolených předmětů do kosmické lodi a žádalo potrestání, ale Deke Slayton, asistent ředitele MSC pro letové operace posádek – muž který vybíral a určoval skladbu dvojic pro Gemini, své chlapce ochránil. Grissom byl pak jmenován do posádky Apolla 1 a John Young startoval do vesmíru ještě pětkrát a prošel se i po Měsíci.

Zalétávači Gemini – Young a Grissom (Gemini 3)

Nehledě na onen drobný incident, po pouhých třech obletech Země a manévrování na oběžné dráze, přistála kabina Molly Brown 23. března 1965 jen devadesát kilometrů od středu cílové oblasti u ostrova Grand Turk v Atlantiku. Grissom si při tvrdém žblunknutí do vody prorazil přilbu a Young utrpěl šrám na tváři. Nicméně od tohoto dne až do dubna 1967 zněla ve vesmíru jen americká angličtina…

Programem Gemini Spojené státy do konce roku 1966 zastínily všechny sovětské kosmické rekordy. Americká technologická mašinérie se rozjela naplno a statistika byla neúprosná:

• Gemini 7 – nejdelší let s posádkou – 330 hodin 35 minut 17 vteřin čistého letového času, tj. 206 oběhů kolem Země
• Rekord v nalétaných hodinách: James A. Lovell s 425 hodinami ve vesmíru

Suma sumárum:

• USA celkem 14 kosmických orbitálních letů člověka (včetně programu Mercury)
• SSSR 8 pilotovaných orbitálních letů (Vostok a Voschod)
• Americké kosmické lodi nalétaly celkem 1 015 hodin 49 minut 9 vteřin oproti 432 hodinám 40 minutám sovětských lodí…

Dluh z transparentu Christophera Krafta z roku 1965 byl nejen smazán, ale mnohonásobně překonán. Ovšem, nebylo to zadarmo a během té cesty k programu Apollo byli američtí astronauti několikráte na hraně katastrofy.

Nejdříve jako epigoni

Pouhé dva týdny po prvním balistickém „skoku“ Alana Sheparda v programu Mercury 21. května 1961 dostala americká kosmonautika troufalý, ale jasný cíl: přistání Američana na Měsíci do konce desetiletí. Mladý president Kennedy jej označil za „národní úkol USA“. Každému už tehdy bylo jasné, že rozdíl mezi jednoduchou kabinou typu Mercury a lodí, která má přistát na Měsíci, bude obrovský. Proto NASA zvolila efektivní mezistupeň – manévrující kosmickou loď pro dvě osoby. Jako Mercury Mark II ji – ještě jako samostatný nástupnický projekt – prezentovala NASA v prosinci 1961. O měsíc později, 3. ledna 1962, ještě před Glennovým premiérovým obletem Země (!), ji překřtili na Gemini (Blíženci).

Je vidět, že NASA zde postupovala naprosto koncepčně, vědoma si cíle, který Kennedy stanovil. Oproti Sovětům, kteří v té době ještě přešlapovali na místě a debatovali o podobě nové lodi, tak ve stínu sovětských úspěchů v programu Vostok nabírali Američani správný kurz směrem na Měsíc.

Srovnání lodí Mercury, Gemini a Vostok-Voschod

Dvoumístná kabina Gemini byla povedenou lodí a jak se ukázalo, přes některé problémy splnila všechny naděje, které do ní NASA a astronauti vkládali. Na první pohled vycházela z osvědčeného tvaru komolého kužele jednomístné kabiny. Samozřejmě byla podstatně větší. Celková délka 5,67 metru se dělila na dvě základní části, to jest na návratovou kabinu měřící 3,35 metru o maximálním průměru 2,32 metru a přístrojovou/motorickou sekci o maximálním průměru 3,05 metru a délce 2,32 metru. Návratová (pilotní) sekce byla v zásadě vyrobena stejnou technologií a ze stejných materiálů jako Mercury. Na svém tupém dně, kterým vstupovala do atmosféry, byla chráněna tepelným štítem z fenolové pryskyřice a během sestupu atmosférou umožňovala využít k manévrování aerodynamického vztlaku. Bylo tak možné s určitými omezeními ovlivňovat i místo přistání. Na rozdíl od sovětských lodí se počítalo pouze s přistáním na vodu pomocí padákového systému, přičemž hlavní padák měl průměr pouhých 25,6 metru. Takže maximální rychlost přistání mohla být až 9 m/s.

Přesto nebyl vývoj lodi nikterak jednoduchý, zejména proto, že do konstrukce byly začleněny zcela nové systémy. Gemini byla mnohem složitějším výtvorem než původně navrhovaný modifikovaný Mark II/Mercury. Po zkušenostech s lety Mercury a na nátlak astronautů byla od počátku koncipována tak, aby posádka mohla co nejvíce využívat tzv. ručního řízení a kontrolovat tak průběh letu. Muži odkojení reaktivními letouny to jen vítali. A co bylo důležité – každý astronaut měl svůj vlastní otvor pro snadnější vstup a výstup z kabiny. Což mělo dvojí praktický význam – jednak to usnadňovalo výstup do vesmíru a za druhé to souviselo s koncepcí záchrany astronautů při havarijním startu – každý měl své katapultážní křeslo. Požadavky na jejich konstrukci byly velmi přísné. Vždyť se kabina nacházela na vrcholu rakety Titan II ve výšce 45 metrů. V případě havárie musela být odpálena dostatečně daleko a vysoko tak, aby se astronaut dostal mimo dosah působení případného výbuchu nosné rakety a současně mohl astronaut použít padák… Nebylo to ideální řešení, ale Titan II prostě nedostal záchrannou věžičku, jako měla Mercury a později Saturn 5 s Apollem.

Cíl celého programu Gemini byl (na rozdíl od počátečních úvah o Mercury) od počátku jasný – vycvičit tým astronautů tak, aby získali dostatečné zkušenosti pro budoucí lety k Měsíci, což znamenalo manévrování na oběžné dráze, nácvik spojení s jiným tělesem a pobyty ve volném vesmíru. Na přelomu let 1961–1962 to byly velmi odvážné plány. Ty si ovšem vyžádaly nejen novou loď, ale i další nábor pilotů do týmu astronautů. Kritéria výběru byla stejně náročná jako do Sedmičky Mercury, možná i o něco náročnější, co se týče vzdělanosti a rozhledu. U nováčků bylo striktně vyžadováno vysokoškolské vzdělání, na které např. Glenn dostal „výjimku“, protože s novou skupinou se počítalo nejen pro lety kolem Země, ale pro program Apollo – tedy lety na Měsíc.

Už 17. září 1962 byla veřejnosti představena posila, pro kterou se vžilo označení The New Nine, čili Nová devítka. Traduje se, že těchto devět mužů tvořilo nejschopnější tým astronautů – nováčků v historii NASA. Byli to – abecedně seřazeni – Neil Armstrong (civilní testpilot), Frank Borman (letectvo), Charles „Pete“ Conrad (námořnictvo), James Lovell (první s českými předky, námořnictvo), James McDivitt (letectvo), Elliot See (testpilot firmy General Electric), Thomas Stafford (letectvo), Edward White (letectvo), John Young (námořnictvo).

O rok později pak přibyli další, tzv. The Fourteen – Čtrnáctka, což už byl výběr přímo pro lunární expedice: Buzz Aldrin, William Anders, Charles Bassett, Alan Bean, Eugene Cernan, Roger Chaffee, Michael Collins, Walter Cunningham, Donn Eisele, Theodore Freeman, Richard Gordon, Russell Schweickart, David Scott či Clifton Williams, z nichž někteří stačili ještě zasáhnout do programu Gemini (tři muži z tohoto výběru – Bassett, Freeman a Williams zemřeli při leteckých nehodách, Chaffee pak v Apollu 1).

Ale The New Nine (s výjimkou Eliota See – zahynul při letecké katastrofě) zůstala elitou americké astronautiky. Tuhle partu čekala od října 1962 řada perných týdnů a měsíců plných učení: navigace, aerodynamika, astronomie, kosmická medicína… Pak přesedlali i na simulátory. K tomu trocha geologie a mineralogie. A také se začali postupně zabydlovat v texaském Houstonu, kde díky lobbingu viceprezidenta Johnsona vznikalo nové výcvikové a řídicí středisko kosmických letů MSC (Manned Spacecraft Center). Čtyři dny v týdnu probíhala výuka a výcvik na simulátorech, občas proložená třeba nácvikem přežití v džungli v Panamě nebo v poušti u Las Vegas. Na začátku roku 1963 také začaly „geologické výpravy“ na vybraná místa po celém světě v rámci geologického výcviku, aby budoucí „lunatici“ věděli, jaké kameny mají hledat a sbírat a čeho si všímat. Přeci hlavním cílem astronautů měl být Měsíc!

Pokud byl pátek „volným dnem“, nepatřil prosím rodině, astronauti měli jinou zábavu – pěkně sledovat vývoj nové kabiny či simulátorů u různých kontraktorů. Často také mířili do St. Louis, kde se v konstrukci a výrobě společnosti McDonnell Aircraft finalizovala loď Gemini. Faktem je, že konstruktéři hlavního dodavatele, který si získal ostruhy při konstrukci lodi Mercury, si s vývojem nové lodě dokázali poradit za pouhé čtyři roky. Nicméně tentokráte věnovali větší pozornost připomínkám astronautů, z nichž nejdůslednější byl Gus Grissom. Ten trávil v St. Louis nejvíce času. Ostatně – mezi jeho kolegy se tak pro Gemini ne nadarmo vžila přezdívka Gusmobile.

Dvě bezpilotní zkoušky a první pilotovaný let Gemini 3 v březnu 1965 pak potvrdily, že loď je schopna plnit vytýčené náročné úkoly. A tak se operativně měnily plány hned pro další start – Gemini 4. Edward White měl uskutečnit první americký výstup do kosmu a Jim A. McDivitt mu měl krýt záda. Pravda, nejdříve měl podle původního plánu „jen“ vystrčit ruku, či se v kabině postavit v otevřených dvířkách, ale po Leonovově procházce to mohl, už bez tak velké opatrnosti, Ed zkusit také.

To je zábava!

James A. McDivitt a Edward H. White mladší – oba nováčci – startovali v Gemini 4 odpoledne 3. června 1965 v 16:16 hodin SEČ z Kennedyho mysu na Floridě (dnes opět mys Canaveral – ovšem s Kennedyho kosmodromem) a pobyli si v kosmu čtyři dny – do 7. června. A byl to let úspěšný a téměř bez problémů.

I když… Už při druhém obletu Země se velitel lodi McDivitt marně snažil splnit první z úkolů – pomocí manévrovacích motorků se přiblížit ke druhému stupni rakety Titan, která je vynesla na oběžnou dráhu. Místo 9-10 metrů se mu to nepodařilo blíže než na 90 metrů. Po vypotřebování asi 50 % paliva hlásil na Zemi: „Je asi 3-4 míle vzdálen pod lodí, nemůžeme se přiblížit.“

Řídicí středisko – tentokráte už MSC v Houstonu – astronautům prozřetelně nařídilo ukončit manévry a připravit se k výstupu do volného vesmíru.

Pravda, Gemini 4 ještě nebyla vybavena palubním radarem, a tak se astronauti museli spolehnout jen na optiku a své oči. Mimo jiné se ukázal i dříve nezvažovaný fakt – při přibližování k jinému objektu na nižší oběžné dráze jej nelze „dohánět“ vyšší rychlostí, ale spíše je nutno „brzdit“. A to se piloti kosmických lodí, dříve většinou stíhači, museli teprve naučit a pozměnit vypěstované reflexy. Setkávání a pak spojení s jiným kosmickým objektem totiž bylo jedním z hlavních cílů programu Gemini. Bez toho aby to astronauti zvládli, se nemohlo letět k Měsíci.

Hvězdná chvíle Eda Whitea nastala v 19:44 hodin SEČ téhož dne. Opatrně, ve výši 165 km nad Tichým oceánem, otevřel dvířka kabiny. Postavil se na sedadlo a v 19:45 hodin se takříkajíc „vystřelil“ do kosmu pomocí plynové pistole, které se dostalo přezdívky „kosmická koloběžka“. Gemini 4 v té chvíli uháněla nad Zemí rychlostí 28 800 km/h.

McDivitt hlásil: „Ed vypadá skvěle, je venku a sám se pohybuje.“
Když se White „prošel“ po kabině až k iluminátorům, pomáhajíc si „pistolí“, McDivitt jej pokáral: „Pozor, ušpiníš mi okénko…“

Ed White to ve volném kosmu zvládnul lépe než Leonov

White si svých dvacet minut v kosmu doopravdy užíval, což je patrné i z filmových záběrů a fotografií. Stres, který prožíval při prvovýstupu Alexej Leonov, se v jeho případě zcela vytratil. Ale to bylo i tím, že někdo to už vyzkoušel před ním a bylo jasné, že kosmické vakuum lze ve skafandru přežít… Navíc, jak už bylo řečeno, to měli američtí astronauti díky konstrukci lodě Gemini o dost jednodušší s výstupem. Nepotřebovali žádnou přechodovou komoru, žádnou aklimatizaci ze vzduchové směsi na čistý kyslík a naopak – prostě odčerpali kyslík v kabině a otevřeli poklop.

Když po patnácti minutách (19:57 SEČ) dostal White příkaz k návratu, vůbec se mu nechtělo zpět do lodi a jeho velitel mu v tom ještě sekundoval. A Guse Grissoma, který jako capcom udržoval spojení s astronauty z toho málem „kleplo“. Opakoval své: „Gemini 4, tady Houston,“ ale McDivitt a White se vesele bavili dál a ignorovali ho.
Grissom: „Ředitel ti nařizuje: Okamžitě se vrať!“
McDivitt to nakonec tlumočil Whiteovi: „Chtějí tě tady uvnitř, a to hned!“ Ale ten se i přes příkazy rozčíleného Genea Kranze dole v Houstonu odmítal vrátit a reagoval na McDivitta: „Co tě napadá, tohle je veliká zábava...“
A debata v tomto tónu ještě chvíli pokračovala.
White: „Jsem úplně v pořádku, ještě se nevrátím.“
McDivitt: „Ale máme ještě tři a půl dne, kamárade…“
Do toho se ještě ozýval Grissom: „Okamžitě se vrať!“
20:05 hodin SEČ – White se konečně vrací do kabiny a oznamuje všem: „Toto je nejsmutnější okamžik mého života.“ Bohužel, neměl pravdu…

Kosmičtí bratranci: Jurij Gagarin (dole vlevo) si třese rukou s Edem Whitem (uprostřed) a Gusem Grissomem (dole vpravo) za asistence vicepresidenta Spojených států Huberta Humphreye a francouzského prezidenta Georgese Pompidoua na aerokosmickém salonu v Paříži 1965

První Američan tak strávil ve volném vesmíru místo plánovaných patnácti dvacet tři minut. Myslíte, že byl za svou „neukázněnost“ a euforii (částečně způsobenou i dýcháním čistého kyslíku) potrestán? Není mi sice jasné, jak by dopadl při podobném chování třeba Leonov, ale Ed White byl oslavován a jmenován do posádky prvního Apolla (tam se však jeho osud naplnil…).

Pak už astronauty čekala jen všední rutina. Nicméně ke konci letu je menší dobrodružství ještě čekalo – zaseknutý vypínač palubního počítače IBM (The Gemini Guidance Computer o hmotnosti 26,75 kilogramu!) způsobil, že ke cti přišla pilotní rutina a McDivitt přešel na ruční řízení (Rusové měli s palubními počítači dlouhodobě problémy a první verze sojuzů je vůbec neměly). Zorientoval kabinu a ve správný čas zapálil brzdící motory. Jeden ze čtyř si odfouknul o něco déle a díky tomu Gemini 4 dopadla do moře asi 936 kilometrů jihozápadně od Bermud, 64 kilometrů od letadlové lodi Wasp. McDivittovi se tak nesplnilo jeho předsevzetí přistát přímo na palubě Waspu.