Vzpomínka na prvovýstupy – 2. část

Původně se start Voschodu 2 plánoval už na únor 1965, ale jak vzpomínal Čertok, „po Chruščovově pádu (léto 1964) a nástupu Brežněva nás nikdo nehonil. Kromě Koroljova a amerického programu Gemini. První pilotovaný let (Gemini 3) byl plánován na konec března (1965)…“

A tak byl ještě 22. února vypuštěn takzvaný technologický Voschod 2, pod krycím názvem Kosmos 57. „Byla to věrná kopie naší lodi, včetně přechodové komory. Místo mne tam byl manekýn Ivan Ivanovič včetně kompletního skafandru s helmou a rukavicemi,“ vzpomínal Leonov. „Přehození dvou povelů operátorem v řídicím středisku ale způsobilo, že loď krátce po navedení na dráhu vybuchla… Průšvih – havárie a my už žádnou loď na prověrku nemáme!“

Jak uvádí Čertok, zkušební let probíhal v pořádku podle programu až do třetího obletu kolem Země. Televizní kamery umístněné na lodi ukázaly i správnou funkci nafukovací přechodové komory. Ale pak se na začátku čtvrtého obletu, v zóně viditelnosti sledovacích stanic na území SSSR loď z ničeho nic odmlčela, včetně televizního a fonického spojení i telemetrických signálů. Čertok se domníval, že došlo na základě zmatečného povelu k aktivaci systému samodestrukce APO a k výbuchu lodě. Jak se ukázalo, měl pravdu.  Koroljov řádil. 25. února vyšetřovací komise jednoznačně uznala, že příčinou havárie byly dva stejné povely číslo 42 z kamčatských sledovacích stanic NIP-6 a NIP-7. Jejich dubl pochopila automatika lodi jako povel číslo 5, což znamenalo – přistání. A protože by loď nedopadla na sovětské území, po zjištění parametrů dráhy, dala automatika (jak byla naprogramována) povel ke zničení kabiny.

Další test nebyl možný – jiná loď než ta pro Běljajeva s Leonovem nebyla k dispozici. Ale oba kosmonauti se rozhodli letět. Sám Koroljov jim dával šanci na úspěch kolem 70 %.

Březen byl na Bajkonuru ponurý. Z nízkých mraků padal mokrý sníh nebo ledový déšť a na zemi postupně tály pláty zmrzlého sněhu. 9. března přiletěli kosmonauti na kosmodrom a 16. března definitivně komise rozhodla, že poletí Běljajev s Leonovem. Jako záložníci byli vybráni Dmitrij Zajkin jako velitel a Jevgenij Chrunov jako náhradník Leonova pro výstup do vesmíru. Gorbatko z psychických důvodů vypadl ze hry. Nakonec ale jeli v autobuse k rampě jen tři muži ve skafandrech. Běljajev, Leonov a Chrunov. Ten třetí vzadu totiž mohl zastoupit kteréhokoliv z letové dvojice.

Dmitrij Zajkin, náhradník Běljajeva – bohužel nikdy nestartoval…

„Dva dny před startem přijeli k nám do hotelu (na Bajkonuru) Koroljov a Keldyš. A jaksi opatrně s námi mluvili – tak i tak, vy víte, že v květnu to chtějí Američani také zkusit… Je to důležité, ale cítíte se na to? – a podobně,“ vypráví Leonov. „Ale my jsme už vše promysleli, odpovídám, my jsme připraveni, psychicky, fyzicky technicky… Tak o co jde? Probrali jsme tři tisíce možností havarijních situací… všechno jsme nacvičili, včetně situace, co má dělat velitel lodi v případě, kdy zůstanu ve vesmíru… A SP povídá – nu což, tři tisíce možností… a bude 3001., 2., 7.… Ale jestli umíte pracovat ve třech tisících havarijních situacích, tak zvládnete i tu třítisící sedmou… Věřím vám. Domluveno. Rozhodli jsme, že odstartujete!“ Koroljov netušil, jakým je prorokem…

Voschod 2 odstartoval podle plánu ve čtvrtek 18. března – v 08:34:51 světového času (10:34 moskevského času), raketa se brzy ztratila v mracích a za nějakých patnáct minut byla loď navedena na oběžnou dráhu.

Třikrát a dost neplatí…

„No, vystřelili nás na dráhu s apogeem 495 km místo 300. To bylo velmi nebezpečné, protože kolem 500 km výšky začíná první radiační pás kolem Země s intenzitou více jak 500 rentgenů. Ale pro nás to mělo i jednu výhodu – více vidíte. Viděli jsme severní i jižní pól – z této výšky se vám otevře pohled na kruh s průměrem 5,5 tisíce kilometrů. Vidíte třeba celou Evropu…“ vzpomínal Leonov. „Prověřili jsme hermetičnost skafandrů, začali vysouvat přechodovou komoru… Otevřeli jsme poklop, Paša mi pomohl navléci „ranec“ s kyslíkovými lahvemi, poplácal mne po zádech a – jdi na to!“

Alexej Leonov a velitel Voschodu 2 Pavel Běljajev před historickým letem a prvovýstupem do volného vesmíru

Ti dva byli od prvního obletu v plném nasazení. Leonov se vsoukal do matně osvětleného tunelu přechodové komory, Běljajev za ním zavřel vnitřní poklop a začal s dehermetizací komory. Leonov ale vyčkával – musel si nejprve přivyknout na čistý kyslík, aby nedostal z potápění známou „kesonovou nemoc“. V těchto okamžicích Voschod 2 prolétal na Egyptem, mimo dosah sovětských sledovacích stanic. V 11:32 moskevského času Běljajev otevřel vnější poklop komory a Leonov dvě minuty na to vplul do volného vesmíru, svázán s lodí lanem o délce 5,35 metru. Pravda, příliš se mu „plavání“ nedařilo, lano spíše překáželo. Během několika minut jeho tělesná teplota povylétla o téměř 2 °C a kosmonaut se ocitl na limitech svého organismu.

Prolétal nad Simferopolem a komunikoval s řídicím střediskem Jevpatorija na Krymu. „Já Almaz II, nacházím se na okraji průlezu! Cítím se výborně!... Kavkaz, pod sebou vidím Kavkaz!“ ozýval se dole Leonovův hlas. „Pokouším se sundat kryt z objektivu filmové kamery… Sundal jsem krytku!“ Jevpatorie: „Rozumíme!“

„Slyšel jsem, jak mi bije srdce. Slyšel jsem, jak vzrušeně dýchám,“ vzpomínal potom. Leonov strávil volnou plavbou v beztíži celkem dvanáct minut, ale protože mu ubývalo zásob kyslíku, musel se urychleně vrátit.

Namaloval sám sebe…

„Nad Jenisejem jsem dostal příkaz od Běljajeva: Ljošo, začni s návratem!
„Rozumím, vracím se!“

Do návratu mu zbývalo pět minut. Ocitli se téměř na noční straně Země, šero, málo světla a Voschod nebyl osvětlen. Bylo to dost nebezpečné… Zásoba kyslíku byla vypočtena cca na čtyřicet pět minut. Fakticky byl Leonov ve vakuu kolem dvaceti tří minut, z toho mimo loď jen dvanáct. Ale dýchal vzrušením mnohem intenzivněji a spotřebovával kyslíku více, než se počítalo.

Ovšem – do této chvíle vlastně šlo vše téměř perfektně! Problémy teprve měly nastat.

Jak konstatuje Čertok, let Voschodu 2 vešel do historie dvakrát. V první, oficiální verzi proběhlo vše na výbornou – podle plánu. Ve druhé, která po letech postupně vyplouvala na povrch a v zásadě nikdy nebyla kompletně publikována, odehrály se přinejmenším tři mimořádné situace…

První byla ta, že se kosmonautovi ve vakuu nafoukl skafandr natolik, že se nemohl vtěsnat zpět do přechodové komory. Nejhorší ale byly nafouknuté prsty rukavic, Leonov nebyl schopen dotknout se špičkami prstů jejich konečků, nemohl tak pořádně ohnout a sevřít ruce a tedy nic pořádně uchopit, ani madla na okraji tunelu, kterými se měl přitáhnout dovnitř… Nevydržela žebra výztuh, natož zpevněná tkanina. Na Zemi sice testovali skafandr v barokomoře, ale jen v simulované výšce šedesát kilometrů. Téměř nulový vnější tlak v pětistech kilometrech se napodobit nedá.

Ve filmu Nemusel jsem se vrátit Alexej Archipovič vypráví: „Sňal jsem filmovou kameru a začínal jsem lézt do tunelu. A už jsem cítil, že skafandr se natolik deformoval, že se mi prsty vyzuly z rukavic a nohy z bot…  Prostě jsem se ocitl bez pocitu opory uvnitř skafandru, který vypadal jako reklama na Michelin! Ech vy jedni, myslel jsem na konstruktéry, postavit vás tak na rampu a vystřelit kolem zeměkoule…!“

Člověk, který měl skafandr „na svědomí“, Gaj Severin, konstatuje: „Chápu emoce Alexeje Archipoviče – v tu chvíli by nejraději nás všechny vzal a strčil do skafandru a vyhodil do vesmíru. A hned by nám bylo jasné, že se skafandr nafukuje. Ale před tím…?“

A jeho kolega z roku 1965, Boris Michajlov, náčelník zkušebního oddělení tuto situaci po letech komentoval takto: „Fakt, že člověk při východu do vesmíru ‚plave‘ uvnitř skafandru, se potvrdil i při dalších výstupech. To je empiricky ověřeno. I pocit, že necítí žádnou oporu… Proto kosmonauti, naši i zahraniční, mají snahu upoušet tlak, aby skafandr cítili – dnes ale jsou konstruovány tak, že jsou tzv. polotuhé – mají pevný krunýř a vložky, které pocit opory dávají. Leonov toho využít nemohl – jeho skafandr byl ‚měkký‘. A dnes se má za to, že pocit plavání ve skafandru podstatně ovlivnil jeho mobilitu při návratu do lodi.“

A Leonov? „Moje pokusy vlézt do ‚rukávu‘ normálně, po nohách, jak bylo plánováno, se prostě nedařily. Nemohl jsem se za nic zachytit a přitáhnout (navíc madla na přírubě rukávu byla nevhodně umístněna – na Zemi to šlo, chytit se, pokrčit nohy a přitáhnout se, ale v beztíži? Ne!). Musel jsem jednat rychle. Sám od sebe jsem se rozhodl a snížil jsem tlak ve skafandru prakticky na polovinu. To bylo velmi nebezpečné, protože mohlo dojít k vzkypění dusíku v krvi a byl by konec… Ale nebyl čas, konzultovat to se Zemí ani s Pašou…“

Celkem sedmkrát se kosmonaut pokusil vsunout do přechodové komory nohama napřed, jak měl nacvičeno. Nohama napřed proto, že v kosmické kabině bylo tak málo místa, že kdyby do ní vplul hlavou napřed, nemohl by se ve skafandru obrátit tak, aby se usadil v křesle. Nohama by také neuzavřel vnější poklop, pokud by selhalo jeho ovládání z kabiny a pak by opět hrozila dehermetizace kosmické lodi. Nicméně, i v podtlakovaném, splasklém skafandru to po nohách nešlo. A tak vše vsadil na jednu kartu – udělal šipku a vletěl do rukávu přechodové komory po hlavě…

Čtyřicet čtyři let poté. Sedíme s Alexejem Leonovem v dejvickém hotelu Praha a probíráme právě popsanou situaci.
„Jak jste se tam mohl obrátit?“ pořád nechápu.
Tehdy pětasedmdesátiletý kosmonaut se na mne podívá modrýma, stále čilýma očima a pak pokrčí rameny. „No, musel jsem…“
A pak mi kreslí na schéma Voschodu, stažené z internetu, jak se otevíraly poklopy do „rukávu“, kde všude byly rozmístněny televizní kamery. A přidává náčrtek zvonovité kabiny lodě Sojuz, což ale patří až k dalšímu dílu vyprávění…

Řekl – musel jsem. Když jde o život, jde o vše… to je jasné. Ovšem obrátit se – to bylo strašně obtížné: „Puls mi vyskočil na 190! Slaný pot mi zalíval oči, i když se normálně nepotím…“ vzpomínal. Naštěstí stěny přechodové komory byly gumové, tedy mírně pružné, roztažitelné, byť byly zpevněné obručemi.

Asi v 11:50 moskevského času se Leonov konečně vrátil do svého křesla v kabině Voschodu, zcela vyčerpaný. Ve skafandru měl po kolena potu, primitivní klimatizace se s tím nedokázala vypořádat. Udýchaně se ohlásil. Leonov: „Zarja, já Almaz 2, já Almaz 2. Úkol výstupu do volného vesmíru vyplněn!“
„Rozumíme.“
„Já Almaz, jsem už v lodi!“
Zarja/Koroljov: „Almaz 2, blahopřeji vám k vyplnění programu! Díky, díky!“

Ale ani hlavní konstruktér neměl tušení, jak se Alexej do lodi vrátil… Za to Pavel Běljajev si ulehčeně oddechl, když jeho parťák, byť schvácený, dosedl vedle něj. Vybavil se mu totiž už poněkolikáté poslední rozhovor s Koroljovem, kdy se na rampě, pod schody k výtahu, loučili. SP přišel, políbili se a pak s těžkým srdcem potichu řekl k Běljajevovi: „Poslyš, kdyby se z jakýkoliv příčin Alexej nemohl vrátit, pokud se Alexeji něco stane… Bude to těžké, ale ty se musíš se vrátit!“

Pak se otočil ke mně, vyprávěl později Leonov, objal mne, podíval se mi do očí a prohlásil: „Ale ty se vrátíš! A všechno nám budeš vyprávět…“ A dodává: „Vyrojily se pak různé spekulace, že měl odstřelit tunel, mne odříznout a jít na přistání. Ale… Paša by se sám domů nikdy nevrátil! Zůstal by tam také…“

Naštěstí pro oba zůstalo jen u slov.

Zatracená automatika!

Leonov byl velmi vyčerpaný, lékaři o něj měli strach – vždyť puls větší než 150 bývá smrtelný! Svalil se do křesla, a proti všem předpisům a bez prověrky hermetičnosti otevřel hledí skafandru a kapesníkem si otíral oči, čelo – téměř bezvýsledně, pot z něj lil nadále. Ve skafandru měl až 6 litrů (!) potu!

Na dalším obletu Běljajev odpálil pyropatrony na obvodu spoje přechodové komory a kabiny a ta odlétla do prázdnoty. Loď však začala rotovat – sice se s mírnou rotací počítalo, ale ta byla mnohem větší než předpoklad – oproti očekávaným cca 2° za sekundu se Voschod otáčel o 17° za sekundu. Na korekci tak nějak nezbývalo paliva a po zbývající hodiny letu to prostě kosmonauti museli vydržet. Nic příjemného – ale oba byli tak unaveni, že nad tím asi mávli rukou. Mezitím poklesl tlak v nádržích se vzduchem ze 75 na 25 atmosfér, které udržovaly stabilní tlak v kabině. To nebylo zatím nic strašného, ale řídicí středisko rozhodlo o návratu lodi nejpozději na sedmnáctém obletu.

Co však kosmonauty vyděsilo, byl stoupající parciální tlak kyslíku uvnitř kabiny. Nominální tlak kyslíku měl být 160 mm rtuťového sloupce, teď však ukazatel šplhal do závratných výšek – 200, 300, 400, 430, 460… A 460 mm – to už je výbušná směs. Stačí jiskra… a dopadli by jako jejich kolega Bondarenko v barokomoře či později posádka Apolla 1 – uhořeli by.

„Zpočátku jsme seděli jako zcepenělí, nic moc jsme dělat nemohli. Jen jsme snižovali vlhkost atmosféry a teplotu – až na 10–12 °С. Tak jsme proseděli sedm hodin a pak jsme – usnuli,“ vyprávěl Leonov. „Když jsme se probudili, tlak nám padal před očima, když před tím dosáhl 920 mm. Co se vlastně stalo? Protože loď byla dlouho orientována ke Slunci jednou stranou, ohřívala se na té straně až na +150 °С, na druhé působil chlad až – 140 °С. Vzniklá deformace způsobila, že vnitřní poklop po odstřelu „rukávu“ dobře netěsnil a systém regenerace vháněl do kabiny kyslík, který jsme nestačili spotřebovat.“

Tato mimořádná událost bezprostředně ohrozila životy posádky. Nejenže mohli uhořet, ale při přistání mohlo dojít k dehermetizaci lodi a je otázkou, zda by to ve svých skafandrech bez úhony přežili. Vlastně jim pomohla náhoda – Leonov ve spánku zavadil hadicí skafandru o páčku rozvodu kyslíku a tlak se rychle ještě zvýšil. Takto zvýšeným tlakem pak došlo k utěsnění poklopu a životní podmínky na lodi se vrátily do normálu.

Tím ovšem trable Běljajeva a Leonova neskončily. Říká se – do třetice všeho dobrého i zlého. To se mělo v případě posádky Voschodu 2 naplnit vrchovatě. Na sedmnáctém obletu bylo plánováno přistání a automatika dostala příslušné pokyny se Země. Jenomže – co čert nechtěl – selhal systém automatické orientace v prostoru. Pravda, už se to stalo i v jiných případech, ale ne u kosmické lodi s posádkou! Brzdící motor se nezapálil.

„Všichni čekali na zprávu o brzdícím manévru a přistání kosmonautů, a automatika selhala. To byl šok. Opravdový šok! Spojili jsme se s řídicím střediskem v Jevpatorii a mikrofon si vzal Sergej Pavlovič,“ vypráví Leonov. „Kde sedíte? Kde se nacházíte? ptá se.
My jsme nesedli, nepřistáli, my jsme nad vámi…
V čem je problém?
A my jsme popisovali, tak a tak… orientace selhala, motor nezapracoval… Vypnuli jsme automatiku. Dovolte přejít na ruční řízení! A dole ticho… šok…“

Po krátké poradě, kde mimo jiné Koroljov spucoval akademika Raušenbacha, odpovědného za orientaci lodí, předali kosmonautům krizový plán: přejít na ruční řízení a přistát na následujícím osmnáctém obletu nebo nejpozději na obletu dvaadvacátém. „No, nebylo mi lehko… dívám se na Zemi, někde tam čtyřletá dcerka pobíhá, přátelé, rodiče … nic netuší v jakém jsme maléru… To byla taková chvilka slabosti,“ přiznal později Leonov. „Věděl jsem – jestli uděláme chybu, už jinou šanci mít nebudeme…“

Ovšem ouha! Ruční „řízení“ vyžadovalo provést vizuální orientaci, což bylo nemožné, pokud kosmonauti seděli připoutáni v křeslech. Onen systém Vzor, podle kterého se kosmonaut orientoval, byl totiž umístněn v iluminátoru na boku – jak jsme už řekli – stejně jako v lodích Vostok. Jenže teď byla sedadla posunuta o 90°od původní osy. Východisko? Přesunout se k okénku a navigovat téměř od oka… Běljajevovi nezbylo nic jiného, než se odpoutat, poněkud ležmo za rukama se dostat k iluminátoru a loď podle jeho pokynů se Leonovovi podařilo kabinu zorientovat. Leonov, který počítal parametry dráhy, vybral k přistání zalesněnou oblast Uralu.

„Mohli jsme sice přistát na Rudém náměstí v Moskvě,“ šprýmuje, „ale to by bylo příliš riskantní… Oběh přesně protínal Moskvu. Ale my se chystali přistát v Kazachstánu, ovšem další oběh nás mohl zanést až o půldruhého tisíce kilometru stranou…“

Běljajev potřeboval na to, aby se vrátil do křesla, cca dvacet dva sekund, pak teprve mohl tlačítkem zapálit brzdící motor. Těch dvacet dva sekund však znamenalo odchylku od vypočtené dráhy o nějakých 165 kilometrů severovýchodně. Voschod 2 pak dosedl v uralské tajze, v bodě o souřadnicích 59,57° s. š., 55,47° v. d., přibližně 180 km od města Perm, daleko od obydlených míst. Tedy asi 2 000 km od původně plánovaného bodu v saratovské oblasti. Ale mohli přistát i někde v Číně…

Přistání v zimní tajze

Když se jim podařilo otevřít výstup s lodi, zapadli po ramena do sněhu. Přistáli a nevěděli kde. A i když Leonov byl rodilý Sibiřan a Běljajev zkušený lovec, mohli je ohrozit vlci či medvědi, kteří jsou v předjaří zvláště hladoví a agresivní.
Leonov vyprávěl: „Paša mi povídá – kde jsme? A já na to – asi někde u Jeniseje…
To znamená?
No, říkám, já v těchto místech byl. To pro nás za dva tři měsíce přijedou se psím spřežením…
Paša vylezl, já se za ním dívám a jen hlava trčí ze sněhu. Tolik sněhu tehdy bylo. A ticho kolem, vzduch tak svěží…
Vyndali jsme radiostanici a já jsem začal morseovkou vyťukávat – vsjo normálno, my věrnulis… V – N – V – N - vsjo normálno…
Nikdo nás ale neslyšel, až teprve Petropavlovsk-Kamčatskij, devět tisíc kilometrů daleko – nás uslyšel. A Bochumská observatoř u Bonu.“

Zatím v CUPu vypukla mírná panika. Radary sice zaznamenaly průlet lodi atmosférou, ale místo přistání – neznámé. A žádné zprávy… Čtyři hodiny nikdo nevěděl, kde se posádka Voschodu 2 nachází a zda je vůbec naživu. Moskevský rozhlas už pro jistotu vyhrával jen vážnou hudbu…

Pak dorazila do Jevpatorie zpráva z Kamčatky, že zachytili signál. Úleva... Záchranář Oleg Kozjun vzpomíná: „Seděli jsme a čekali, šachy jsme hráli – o kosmonautech žádná zpráva. Najednou nám pilot dává znamení – vyskočili jsme a utíkali do letadla. Létali jsme pak nad tajgou a hledali místo přistání. Nepovedlo se…“

Teprve k večeru je objevil vrtulník lesní správy. Přiletěl další, ale nikde volné místo k přistání. Pokusili se jim shodit teplé oblečení a občerstvení. Zůstalo na stromech a termoska s čajem i lahvička koňaku se rozbily. Našli jen tupou sekeru. Tak jim spustili provazový žebřík. Vylezte nahoru!

„Ale copak to šlo?“ říká Leonov. „Ve skafandrech, já ještě z litry potu v nohavicích lézt čtyřicet metrů vysoko? A kolem tak velké stromy! Mávli jsme – leťte pryč, vylézt nemůžeme… Ale bylo jasné, že nás našli, že přijdou záchranáři.“

Přišla noc, teplota klesla na -25 °C.

„Zalezli jsme zase do lodi, ale zima, zima a ventilátor vháněl studený vzduch. Tak jsem ho vypnul – no vypnul, praštil jsem do něj klackem,“ přiznává Alexej.

První noc tak museli přečkat bez pomoci. Mrzli. Sundali skafandry i spodní prádlo – svlékli se donaha, třeli se sněhem a ždímali prádlo. Ale jak jej navlekli, tak na nich rychle namrzalo… Leonov se pokoušel strhnout ze stromů padák – „… to jsme i nacvičovali – když jej několikrát přeložíš, zabalíš se do něj, tak přežiješ i mínus 60…“

Ale ne a ne jej z vysokých smrků strhnout. Úplně se vysílil, padnul hlavou do sněhu a usnul. Nakonec noži odřezali pevné součásti skafandru, obalili se kusy izolační tkaniny z vnitřního obložení Voschodu a použili i kusy popruhů z toho zatraceného padáku. Takto vybaveni dokázali přežít – získat dřevo na oheň a ohřát se u něj. Nad nimi poletoval letoun Il-14, aby zaplašil dravou zvěř…

Lázeň po přistání – v zimní tajze

Ráno k nim na lyžích dorazil záchranný oddíl včetně lékaře, který na místě vybudoval malý srub. Nad ohněm umístili velký kotel, ve kterém se Leonov s Běljajevem pořádně vykoupali. Teprve třetí den se k nim prosekali další záchranáři a všichni se na lyžích vydali k devět kilometrů vzdálené vyrubané mýtině – improvizované přistávací ploše vrtulníku. Odtud je stroj dopravil do Permu.

Anabáze prvního člověka, který se odvážil vyjít do volného vesmíru, skončila. 23. března Běljajeva a Leonova přivítala Moskva…

Let Voschodu 2 byl posledním pilotovaným letem za života Sergeje Koroljova. Byl posledním velkým vítězstvím sovětské kosmonautiky v nevyhlášeném souboji o vesmír se Spojenými státy. Pak už svět jen sledoval, jak Američani míří na Měsíc. Leonova to muselo mrzet dvojnásob. Měl to být totiž on, kdo měl jako první stanout na Měsíci. Ale to už je jiná historie…