Když jsem před čtyřmi lety dokončoval ohlédnutí za právě skončeným – trochu nešťastným – ročníkem Red Bull Air Race 2010, byl jsem asi jako každý fanoušek nejrychlejšího motorsportu na světě na velkých pochybách. Sezóna byla o dva plánované závody chudší, k tomu organizátoři oznámili zrušení následného ročníku 2011 a další budoucnost soutěže byla s argumentem o potřebě zvýšení bezpečnosti závodů odeslána kamsi ke hvězdám. A dlouhé tři roky se nedělo vůbec nic.
Až najednou v půlce loňského roku přišlo oficiální potvrzení, že jarní zvěstování o návratu populárního, avšak velmi nákladného leteckého sportu byly pravdivé. Red Bull slíbil pro rok 2014 nový ročník se sedmi závody v šesti zemích a na třech kontinentech. „Skóre“ nakonec ještě vylepšil, když závodní kalendář rozšířil o podnik v chorvatském přístavu Rovinj.
Tolik akcentovaná bezpečnost pilotů i diváků se skutečně stala hlavním tématem změn. Vyšší a lehčí pylony, přísnější limity, nová pravidla. To vše mělo učinit Red Bull Air Race 2014 nejen bezpečnější, ale také atraktivnější soutěží, než byly ročníky předchozí. Jak se to nakonec povedlo?
"Koupel" Adilsona Kindlemanna v závodě v Perthu (RBAR 2010) / Foto Red Bull
Vzestupy a pády
Významným momentem pro celou budoucnost Red Bull Air Race bylo rozhodnutí o standardizaci motorů pro závodní speciály. Řečeno karbanickou terminologií, do rukou dostali všichni piloti stejné karty – 300koňové Lycomingy Thunderbolt. Trumfem se mělo stát pilotní umění jednotlivých borců.
Ještě v únoru, krátce před prvním závodem, jsem k tomu byl skeptický. Předpokládal jsem, že standardizace sice srovná podmínky, které v předchozích letech určovala chuť a možnost jednotlivých týmů investovat do techniky, ale nadále budou zaběhlé týmy udávat krok a méně zkušení budou jen tiše plápolat za nimi.
O to radostnější bylo v průběhu sezóny sledovat, že eso z rukávu uměl vytáhnout skutečně takřka každý pilot elitní dvanáctky. Malou senzací bylo bronzové umístění Japonce Jošiho Muroji v Rovinji. Překvapením bylo určitě i vítězství Nicolase Ivanoffa z Francie ve Fort Worthu nebo slibné výsledky Němce Matthiase Dolderera v druhé části sezóny. Ostatně Martin Šonka dal také jasně najevo, že se může měřit s nejlepšími, což ukázal ve smolném závodě v Las Vegas a zejména pak ve finále ve Spielbergu.
Foto Tomáš Zámostný
A pak tu byly i překvapivé pády. Škobrtnutí v závodě potkalo oba ze dvou velkých favoritů na titul Paula Bonhommea a Hannese Archa. Britský suverén z let 2009 a 2010 letos zdaleka nepůsobil tak sebejistě. Archovi se zase nedařilo chytit správný rytmus, jakmile se závody přesunuly z vodní hladiny nad pevninu. Na to dal sice zapomenout ve finále ve Spielbergu, ale zase v závěru jakoby neunesl tlak okamžiku. Nefalšované fiasko zažili oba Američané Chambliss a Goulian – prvně jmenovaný se vytáhl akorát v závodě v Polsku, druhý si na první body musel počkat až do závěrečného klání v Rakousku. A trochu smutně se koukalo i na výkony duchovního otce Red Bull Air Race Pétera Besenyeie. Maďarský gróf jakoby ztratil jiskru. Jenže bez něj by to prostě nebylo ono…
Dokonale vymyšlený plán
Mělo se dlouho za to, že závody Red Bull Air Race jsou hlavně o pilotech a jejich umění. Ani sebelepší protagonista ale nezachrání divadlo, které má špatný scénář. I na tom organizátoři soutěže pro letošek zapracovali a pro první kolo hlavního závodu adaptovali tzv. knock-out systém neboli duely borců z protichůdných pozic kvalifikační výsledkovky. Jak málo vlastně stačilo k tomu, aby se atraktivita soutěže opět o něco málo zvedla.
Naprosto nový rozměr pak šampionátu dodal Challenger Cup. Často se o něm hovořilo jako o soutěži talentů nebo snad nováčků. Je to přeci jen trochu úsměvné; takový Francois Le Vot je sice nováčkem mezi air racery, ale ve vzduchu se toho nakotrmelcoval, že by mu i Pete McLeod mohl těžce závidět. Jinak ale proč ne – aspirantů na elitní sestavu Master Class je po světě několik, tak proč nevymyslet něco jako nižší soutěž, která by lidem představila další skvělé piloty? Co si budeme nalhávat, ona účast v Master Class je více než pilotními schopnosti podmíněna penězi, které s sebou daný pilot do soutěže přinese…
Foto Red Bull
Efekt „poháru vyzyvatelů“ je ale hlavně ekonomický. Sobota platila celkem logicky za slabou polovinu závodních víkendů, protože v ní de facto „o nic“ nešlo. A tak se Red Bull rozhodl obohatit kvalifikační den hlavních závodů o vyvrcholení této nové soutěže a diváci měli rázem o důvod víc dorazit. Do plechovky sladkého energetického nápoje se jedním vrzem chytly dvě mouchy.
| Jak proběhly závody Red Bull Air Race 2014? | ||||||||
|
Diváci se rozehřívají, piloti se oťukávají a Red Bull Air Race se po třech letech znovu rozbíhá. Martin Šonka se pod arabským sluníčkem prakticky seznamuje se zbrusu novým letadlem Zivko Edge 540 a nakonec je z toho na nijak zvlášť atraktivní trati sedmé místo a první body do tabulky. Jinak vše nasvědčuje, že se bude pokračovat v původních kolejích. Vítězství bere Bonhomme před Archem a McLeodem. Porucha motoru nakonec do závodu nepustí Američana Gouliana. To ještě ani on, ani nikdo jiný netuší, jak symbolické to pro celou jeho sezónu bude.
Přesun do Evropy nad větrný přístav v Chorvatsku přilákal do ochozů i pár početnějších skupin diváků s českými vlaječkami. Trať je na první průlet „zábavnější“ než ta v Emirátech – hlavně díky esíčku, které musí piloti vystřihnout mezi branami 5 a 6. Kvalifikace se českému pilotovi moc nepovedla hlavně kvůli trojímu střetu s pylonem, a tudíž vysloužené diskvalifikaci. V závodě to bylo ale opět zlepšení maxima a šesté místo. První dvě příčky si oproti premiéře v Abú Dhabí vyměnili Arch a Bonhomme, na stupně je senzačně doprovodil Joši Muroja. Kuriozitou, která ale div neskončila pěkným malérem, se stalo brzdění Lamba, které bylo tak vehementní, až se jeho MXS-R začalo stavět na čumák a odnesla to třílistovka Hartzell.
Asi nejupocenější závod v historii Red Bull Air Race přišel v Malajsii. Nad jezerem u nově budované metropole Putrajaya se Martinu Šonkovi opět nepovedla kvalifikace, v závodě to ale byl excelentní návrat na bodované pozice, konkrétně na šesté místo. Dusné podnebí jakoby dusilo motor tehdy úřadujícímu šampionovi Bonhommovi, který se nakonec nevešel ani mezi čtyři nejlepší. To zcela opačným směrem až na post nejvyšší putoval možná trochu překvapivě jeho krajan Lamb a radoval se z první výhry v celé účasti v seriálu, do něhož naskočil v roce 2005. Na stupních mu sekundovali opět druhý Arch a třetí Australan Mat Hall.
Druhá evropská zastávka a opět početná skupina českých fandů, která se vydala do polského přístavu na čtvrtý závod sezóny. Tentokrát ovšem museli přihlížet, jak se našemu reprezentantovi příliš nevedlo. Šonku v závodě srazila hlavně dvousekundová penalizace za příliš velký náklon v jedné z průletových bran, a tak poprvé nedosáhl na body. Jinak se stupně vítězů podobaly těm v Malajsii, jen Arch připisoval vítězství a Lamb druhé místo. Naopak Paul Bonhomme se mezi nejlepší opět nevešel kvůli penalizaci za technicky nesprávný průlet jedné z bran a náskok Archa v celkovém pořadí začal být výrazný.
Po sérii závodů nad vodní hladinou se šampionát Red Bull Air Race přesunul nad pevninu; první zastávkou se stalo závodiště koní v anglickém Ascotu. Svých tři sta koní ovšem ideálně nezkrotil ani český pilot v soutěži, který tak podruhé za sebou nebodoval, ani v té době vedoucí muž průběžného pořadí Arch. Jeho zaváhání a až osmého místa naopak skvěle využil domácí Paul Bonhomme, kterého k radosti anglických fanoušku na stupně doprovodil také krajan Lamb a Francouz Nicolas Ivanoff. Celkové pořadí opět sblížilo Archa a Bonhommea na vedoucích pozicích, Nigel Lamb ovšem začal nebezpečně dotírat.
Dvojice zaoceánských závodů započala na nascarovém okruhu v texaském Fort Worthu. Kvůli špatnému počasí se v sobotu neletěla kvalifikace a o startovním pořadí v závodě poprvé v sezóně rozhodovaly výsledky z tréninků. Martin Šonka se v Americe sedmou příčkou vrátil na bodovaná umístění. Hrdinou dne se však stal Ivanoff, který po slibném bronzu z Ascotu vystoupal nyní na stupínek nejvyšší. Další druhé místo vybojoval Nigel Lamb a třetí skončil znovu Pete McLeod. Bonhomme se „až“ pátým místem v závodě vrátil do průběžného vedení šampionátu, „až“ osmého Archa v celkové tabulce předstihl Lamb a poprvé od začátku sezóny tak „rozbil“ dvojici rivalů z posledních let na dvou prvních místech.
Zklamáním téměř pro všechny se stal druhý americký závod, předposlední zastávka v celé sezóně. Větrná neděle v nevadské poušti nedaleko Las Vegas nepříjemně ovlivnila závod Master Class, který zastavili rozhodčí těsně před koncem fáze Top12, které do té doby suverénně vévodil Martin Šonka. Ze skvěle našlápnutého závodu však nebylo nic, za konečné se nakonec braly výsledky kvalifikace. Trochu hořkou příchuť tak mělo první vítězství v kariéře pro Petea McLeoda. Zato druhý Nigel Lamb se díky tomu dostal do průběžného vedení soutěže o pět bodů. Třetí místo bral Němec Matthias Dolderer. Bylo jasné, že o titulu mistra světa se rozhodne v posledním závodě sezóny mezi trojicí Lamb, Arch a Bonhomme.
Velké finále sezóny 2014 kousek od České republiky opět přilákalo do ochozů mnoho českých fanoušků. Naprosto fantastická atmosféra jakoby šitá na míru domácímu Archovi nakopla k nejlepšímu výsledku kariéry i Martina Šonku, který v napínavé fázi Final4 vybojoval i přes chybu a penalizaci bronzový post. Zejména domácí však zajímalo, jak si povede jejich „miláček“ v boji o titul mistra světa. Z toho se již trochu předčasně poroučel obhájce titulu Bonhomme, kterému druhá půlka sezóny vyjma domácího představení v Ascotu jednoduše nevyšla. Naopak Nigel Lamb opět zabojoval a dostal se mezi nejlepší čtyřku závodu. Tam však neletěl tak precizně a Arch, který ve Spielbergu vévodil tréninkům i kvalifikaci, měl jedinečnou šanci urvat mistrovský titul. V posledním letu však neunesl tlak, vysloužil si dvousekundovou penalizaci za chybný průlet jedné z bran a zařadil se „až“ na čtvrtou pozici za Šonku. Nigel Lamb tak skončil v závodě druhý a s devítibodovým náskokem se stal mistrem světa. Trochu v jeho stínu si druhé vítězství v závodu v sezóně vybojoval Francouz Ivanoff.A stejně tomu něco chybí…
Pokud se podíváme zpětně na celou uplynulou sezónu, pak můžeme být myslím spokojení. Především, nepřihodil se žádný malér typu utopených letadel, neovladatelných speciálů s cáry pylonů na křídle apod. Vyjma závodu v Las Vegas, kde zaúřadovala matka příroda, se podařilo bez omezení odletět celý plánovaný itinerář. A hlavně se nakonec celý šampionát netočil jenom okolo Archa a Bonhommea, což výrazně přidalo na přitažlivosti jednotlivých závodů. Bez nadsázky, standardizace motorů byla jedním z nejlepších rozhodnutí, které Red Bull učinil. Díky tomu se totiž tento letecký sport stal konečně sportem.
Snad jen té publicity ze strany mainstreamu by si Red Bull Air Race zasloužil ještě trochu více. Pochopitelně, o srovnávání s fotbalem či hokejem – a koneckonců ani tou formulí – nemůže být moc řeč, protože kopnutí do míče nebo řízení auta je pro lidi daleko představitelnější a přístupnější než řízení letadla. Stejně tak nebude asi nikdy Red Bull Air Race přímým soubojem letadla proti letadlu, spíše vždy letadla proti chronometru. Beztak se ale jedná o nesmírně napínavou podívanou a budiž přáním nás všech, aby si nejrychlejší motorsport na světě nacházel více a více diváků a fanoušků. Prospěje to totiž popularizaci létání jako takového. A každý, kdo někdy zažil ten povznášející pocit, kdy je země se všemi starostmi hluboko pod vámi, ví, jak moc umí létání prospět tělu i duši…
Foto Tomáš Zámostný
A to je definitivní tečka za sezónou Red Bull Air Race 2014, ve které tento šampionát doslova vstal z mrtvých. O všem podstatném, co přichystá sezóna 2015, vás budeme na Aerowebu samozřejmě informovat. Smoke on!
