|
|
Pro plachtařský odznak stříbrné „C" mi už chyběl jen přelet o minimální délce 50 km.
Vývoz s instruktorem jsem už měl za sebou a zbýval mi jen samostatný let do Jihlavy. Od rána jsem sledoval, co Termoska vymyslí, v deset hodin se konečně objevily chmurky,
z chmurek staly načechrané bochánky a bylo jasné, že jejich vývoj bude pokračovat dál, aniž by se tvořily „deky".
V jedenáct jsem se poradil s instruktorem, který mi rozhodnutí provést přelet požehnal s tím, že bez navigační přípravy to nejde.
Na kus pomalovanýho papíru (myslím, že tomu říkali „mapa") jsem si nakreslil čáru vinoucí
se z bodu LKTA do bodu LKJI. Vedle ní jsem si poznamenal kurz a vzdálenost do Jihlavy, a na druhé straně zpět do Tábora. Pár pamětníků chtělo letět vyhlídkový let s Blaníky a tak
jsme je „vyštrachali" v hangáru a vytáhli. Naložil jsem si na palubu všechno důležité: baterky do palubní vysílačky, papíry od letadla, barograf, foťák, pití a omalovánky (mapu).
Zašel jsem si vyškemrat od instruktora Rozkaz k letu. Venku už bylo slyšet chrčení Zetoru. Dotáhli jsme Blaníky na start, alibisticky jsem toho svého strčil co nejvíc dozadu, aby mi
ostatní ukázali stoupáky. Naposledy jsem zkontroloval, jestli tiká barograf, vše v pořádku (nebo to tikání aspoň dobře simuloval). Zapnul jsem si pásy a udělal povinné úkony,
kamarádi mi začali dávat „rady do života", trochu mě rozrušilo jejich laskavé: „… zkus přistát před 50. kilometrem a uvidíš!".
Narolovala přede mě vlečná, proud vzduchu mi donesl vůni slámy a spáleného benzínu.
Zdvihl jsem palec na znamení, že jsem připraven, i když to nebyla pravda. Dali jsme se do pohybu, když jsem se na úrovni hangáru odlepoval od země, všiml jsem si jak mě hlouček
lidí před ním sleduje. Už vím, jak se cítí hezká holka při chůzi po ulici plný chlapů.
Držel jsem se vlečné, jak jen to bylo možné, ale tancovala přede mnou prudké tango a občas ani plné výchylky nestačily k vyrovnání kopanců termiky. Ve 400 m nad zemí jsme prolétli zvlášť silným stoupákem, a tak jsem se vypnul. Než jsem se po vypnutí otočil, vyklouzl mi jako mokrá ryba a já jsem se začal plácat na nuličce.
|
|
Zkoušel jsem se prodloužit tamhle, zkrátit tady, prostě se ustředit, ale po 13 minutách marného boje jsem musel přistát zpět na letiště.
„Máš rychlostní rekord, za třináct minut tam a zpět, to ses vytáh!" byla první reakce, kterou jsem slyšel. „Cos to prosim tě dělal?" ptal se mě instruktor. „Moc brzy jsem se vypnul, dneska to bude chtít chodit mnohem výš," snažil jsem se dělat mrtvého brouka. Dřív, než se sešlo další obecenstvo, jsem se opět uvázal do Blaníka a odstartoval.
Vlečná mě dovlekla pod bachratý kumul pět kilometrů od letiště směrem po trati.
Vypnul jsem se a na váriu mi zůstaly 2 m/s, se střídavými úspěchy jsem stoupal do 900 m nad zemí, poté začal stoupák kvapem slábnout. Kumul začal umírat a mě hodlal spláchnout s sebou. Otočil jsem se směrem k letišti, najednou jsem vlétl do pětimetrového klesání. Krajina se začala rychle přibližovat, na východ od letiště jsou velké komplexy lesů a já nechtěl riskovat partizánské plížení a olizování šišek. Otočil jsem tedy zpět na trať. Vlétl jsem zpět pod základnu a nastal klid, letěl jsem občas metr dolů, občas na nule. Zrychlil jsem na přeskokových 120 km/h a sledoval nahřáté louky a pole před sebou.
„To zvládneš, doletíš tam v pěti stovkách, budeš se sice zachraňovat, ale utečeš těmhle srajdám," říkal jsem svému kovovému oři. Souhlasně zaskřípal a skoro bych byl přísahal, že zařehtal, nevím to jistě, protože v té chvíli se na nás na oba vrhly klesáky z širého okolí.
Než jsem se nadál, byl jsem nad vytouženými loukami ve 300 m nad zemí.
Poblíž jedné osady jsem měl vyhlídnuté bývalé práškařské letiště. Plocha vypadala dobře, navíc k ní byla luxusní asfaltová příjezdová cesta. Chvilku jsem bojoval s nuličkou, ale ta skončila a nezbylo nic jiného než to „poslat" na onu plochu. Na finále jsem si všimnul, že není tak plochá jak se zdálo z výšky 200m. Zavřel jsem brzdící klapky a rozjel Blaníka proti kopci, podrovnal jsem souběžně s ním a stoupal.
Najednou jsem se ocitl na horizontu a s hrůzou zjistil, že plocha necelých 40 metrů přede mnou končí!
Naplno jsem otevřel brzdy, přibil letadlo na kolo a začal brzdit i kolečkem. Větroň ne a ne zastavit, v duchu jsem si připravoval smuteční projev, který přednesu instruktorovi, až zjistí, že jsem zabořil letadlo do příkopu. Přejel jsem do obilí, které sousedilo s travnatou plochou a oddych si úlevou. Naštěstí tam žádná strouha nebyla. Před tím, než jsem se odpoutal jsem se pojmenoval několika nepublikovatelnými výrazy.
Pak jsem obhlídnul letadlo, vše se zdálo v pořádku. Vzal jsem si mobil a šel k nebližší vesnici. Bylo ticho, jen teplý vítr si hrál s mladým obilím a někde vysoko na obloze zakřičelo káně. Přišel jsem k prvnímu z několika domů stojících kolem příjezdové cesty.
„Dobrý den, prosím vás, jak se to tu jmenuje?" zeptal jsem se chlapa, který na střeše vyměňoval tašky. „Lejčkov, a proč to chceš vědět?" měřil si mě podezíravě. „Přistál jsem tady s větroněm, za chvíli pro mě přijedou s transporťákem." „ Ty že jsi pilot? Takhle mladej?" divil se. „Ano, letěl jsem z Tábora do Jihlavy." „Takže ti došel vítr,co? To asi nas..e."
Zavolal jsem na letiště, kde se divili, že jsem dole takhle brzy.
Nebyl jsem daleko od letiště a tak nedlouho po tom jsem na příjezdovce spatřil transporťák. Posádku tvořila rodina mého kamaráda a kolegy plachtaře, jistého M. P. . Tím to jim děkuji, protože bez nich bych tam asi musel přezimovat. Rozkládání Blaníka šlo jako po másle, kluci už mají praxi a prostě umí.
Cestou zpět jsme se setkávali s nevěřícnými pohledy ostatních, přece jen větroň rozložený na přívěsu není každodenní podívaná. Na letišti byl při našem příjezdu čilý ruch, náš pompézní příjezd byl komentován kladně (,,Aspoň, že jste to nerozbili") i záporně („Tak mi ukaž fotku Jihlavy, ty tuponi").
|
|
|
|
Jakmile jsem stačil odhodit z kapes kalhot veškerou elektroniku, letěl jsem do bazénu.
V hangáru ULL se konalo zakončení soutěže a tak jsem se tam po několikerém vyslýchání došel osvěžit „zlatým chlebem národa našeho" a zůstal tam asi do 2 hodin ráno. Konzultovala se moje chybná taktika, dnešní počasí ( které se podle názoru pilotů VSO- 10 nedalo s Blaníkem využít k přeletu) a to, že málo piju. Nemusí ani rozvádět, že cesta domů byla dlouhá…
Druhý den ráno jsem se násilím dostal z postele a přinutil se dojet na letiště, byl jsem domluvený s kamarády, že mi pomůžou Blaníka složit do letuschopného stavu. Tento počin se stal mým nejhorším leteckým zážitkem, což způsobovala dřina, kocovinka a ukrutné vedro. Holt za každou chybu se platí. Celou tuto příhodu ale hodnotím, jako kladný zážitek a novou zkušenost, jen doufám, že se mi taky jednou podaří přistát v cíli a ne někde po cestě.
