Je 15. říjen 1976. Kolem Země létá družicová stanice Saljut 5, kterou 24. srpna předčasně opustila rozhádaná posádka Sojuzu 21 Boris Volynov a Vitalij Žolobov. Saljut 5 není obyčejná stanice, je to vojenský kosmický průzkumník Almaz, konstruovaný od počátku v konstrukční kanceláři velkého konkurenta Sergeje Koroljova – Vladimíra Čelomeje a je vybaven „speciální“ technikou…
Smolaři Zudov a Rožděstvenskij v kabině Sojuzu
Dvojice nováčků v Sojuzu 23 – velitel Vjačeslav Dmitrijevič Zudov a palubní inženýr Valerij Iljič Rožděstvenskij mají napravit renomé „vojenských“ kosmonautů. No, nováčků – v oddíle kosmonautů jsou už od října 1965 a prošli komplexní přípravou letů na lodích Sojuz a stanicích Almaz. Sehraná dvojice pilota a námořníka už byla záložní posádkou při startu Volynova se Žolobovem. Teď měla konečně přijít jejich chvíle…
Jak přežít klinickou smrt
Nakonec, jejich cesta do kosmické lodi nebyla právě jednoduchá. Jistě, pěšinka Vjačeslava Zudova (1942, městečko Bor v tehdejší Gorkovské oblasti) do oddílu kosmonautů se zdála přímočarou. Jako raketový modelář, pošilhávající po vesmíru, zamířil po škole do balašovského vojenského leteckého učiliště, kde se dostal poprvé ke kniplu a padáku. Na vojně nebyl vyloženě stíhacím pilotem, sloužil i u dopravní letky a měl v rukách stroje jako Il-14, AN-12 a další.
Při třetím výběrovém kole kosmonautů z řad letectva se ocitl ve Hvězdném městečku a často zastával roli tzv. operátora (u Američanů „cap-com“), který komunikoval s kolegy ve vesmíru.
Vjačeslav Zudov (8. 1. 1942)
Co čert ale nechtěl – nadějného mladíka, sedícího u sálového počítače, si na chvíli půjčila teta Smrtka. Ano, Vjačeslav Zudov přežil svou klinickou smrt, když jej zasáhnul výboj elektrického proudu snad z neuzemněného kabelu. Dnes se to zdá směšné, ale tehdy byly počítače obrovské mašiny, zabírající několik místností a byly ochlazovány mohutnou klimatizací. Netuším, kolik ampérů či voltů Zudova zasáhlo, nicméně když jej lékaři reanimovali, bylo jim jasné, že jako kosmonaut skončil. Kdo ví, co vše se během „smrti“ v jeho organizmu odehrálo!
Nikoliv však „Slávovi“. Tvrdě bojoval za návrat. A začal kolotoč – Ústav lékařsko-biologických problémů (který šéfovala v té době nepřekonatelná autorita v podobě akademika Olega Gazenka). Ústav letecké a kosmické medicíny. Centrální vědecko-výzkumná letecká nemocnice. Konečný verdikt po této tortuře – schopen!
Pravda, hned ho do oddílu nevzali, ale po čase přece jen byl zařazen do přípravy k letům na stanice Almaz. Lze říci, že velkou zásluhu na tom měl šéfkonstruktér těchto stanic, Vladimír Nikolajevič Čelomej. Pro lety na „vojenské“ stanice sice organizoval svůj vlastní oddíl, říkalo se jim podle sídla Čelomejovy konstrukční kanceláře „Reutovští,“ ale letectvo si prosadilo svou a k práci na stanicích Almaz se připravovali pouze vojenští piloti a inženýři, u kterých byl předpoklad, že složitou techniku v kosmu zvládnou. Čelomej byl přesvědčen, že „jeho“ lidé by úkoly zvládli lépe, ale podvolil se tlaku vojáků podle pravidla – „místo jednoho zkušeného dva nezkušené dají“. I dali – letce Zudova a mořského hloubkového potápěče Rožděstvenského…
Bajkonur asi 1972. Vladimír Čelomej se vítá s konkurentem - Vasilijem Mišinem
Valerij Iljič Rožděstvenskij, petěrburský rodák, byl jediným námořníkem mezi kosmonauty. Po ukončení školy nastoupil do leningradské vojenské techniky Dzeržinského a po absolutoriu byl zařazen do důstojnického kurzu hloubkových vojenských potápěčů. Byl dobrý a velel jednotce havarijní a záchranné služby Baltické flotily. Ale nějak ho to neuspokojovalo a podle hesla skafandr jako skafandr se přihlásil v rámci třetího výběru do oddílu kosmonautů. A uspěl!
Když byl zařazen do čelomejské skupiny pro lety na Almaz, padli si do oka se Zudovem, i když byl jeden letcem a druhý potápěčem. Možná právě ta různost profesí z nich udělala nerozlučnou dvojici. Říká se tomu – hra osudu.
Valerij Rožděstvenskij (13. 2. 1939 – 31. 8. 2011) ve svých nejlepších letech
Cíl: Saljut 5 (Almaz 3)
Patnáctého října 1976 čeká tedy dvojici Zudov-Rožděstvenskij družicová stanice Almaz a dlouhodobý pobyt ve vesmíru. Sice je světu známa jako Saljut 5, ale vojenští experti v USA už dávno vědí, že jde o stanici vojenskou-špionážní. Je na rozdíl od „civilních“ Saljutů 1 a 4 kvůli pořizování fotografií např. raketových základen přesně orientována vůči Zemi…
Prvním „Almazem“ byl tzv. Saljut 2, který havaroval, posléze Saljut 3, na kterém pracovala pouze jedna posádka Popovič-Arťuchin (ostatní lodě se kvůli špatné funkci navigačního systému IGLA nespojily). A pětku před Sojuzem 23 už zabydleli Volynov se Žolobovem. Takže – na start!
Ovšem – jak jsme už naznačili, smůla pronásledovala posádku Sojuzu 23 už před startem. Tehdy byl na Bajkonuru překvapivě studený říjen, fičel protivný vítr a vmetal lidem do tváří ledové vločky sněhu. Zudov s Rožděstvenským nejenže museli měnit autobus, ale když dorazili na rampu a usadili se v lodi, sdělili jim, že start se odkládá, protože obsluha nestačila dokončit tankování rakety. Vzhledem k plánovanému spojení se stanicí bylo ale potřeba odstartovat v daném časovém rozmezí – tzv. startovacím okně, a tak došlo k dosti neobvyklému kroku – tankování pokračovalo i v době, kdy posádka seděla v kosmické lodi 55 metrů vysoko na špici nenasytné rakety.
Ke všemu asi hodinu před startem zesílil dosud mírný vítr natolik, že dokonce kolébal doutníkem rakety, chycené v kleštích servisní věže. A když se věž odklonila a pod motory se zablesklo, poryvy větru tak zakymácely raketou, že se obsluha telemetrických přístrojů zcela vážně bála, že automatika dá povel havarijními systému SAS, aby odtrhnul kosmickou loď od nosiče a odnesl ji do bezpečí od havarující rakety.
Naštěstí automatika zapracovala správně a vyrovnala tahem motorů raketu do správné polohy v momentě, kdy se odtrhla od rampy. Všichni si oddechli, když se loď dostala na oběžnou dráhu. Ta ovšem nebyla tak přesná, jak bylo potřeba, a je možné, že se na tom podepsal právě i onen vítr.
Stanice Almaz 3 (Diamant) ve výrobním cechu
Bylo tedy potřeba o nějakou tu korekci navíc, a když se Sojuz 23 dostal do vzdálenosti asi 7 km od Sajutu, paliva bylo tak akorát. Zudov zapnul automatický naváděcí systém IGLA, ale jak už se stalo několikráte, aparatura zlobila. Palubní přístroje sice nic neukazovaly, ale kosmonauti vizuálně vidí, že se loď odchyluje od plánované trasy, a tak žádají o povolení ruční pilotáže. V CUPu nařídí zastavit přibližovací manévr a radí se i kosmonauty, kteří něco podobného zažili.
Nezdar ale plně padá na hlavu Armena Mnatsakanyana, šéfa institutu pro přesné strojírenství NIITP, který vrtošivý navigační systém vyvinul. Byť už byl ve vývoji modernější „Kurz“, jeho nasazení se stále opožďovalo, a tak to v roce 1977 stálo Mnatsakanyana místo. Není divu – každá nevydařená stykovka (kolik jich zachránili sami kosmonauti ručním řízením!) stála miliony rublů…
Sojuz 23 visí cca 2 km od stanice a Zudov s Rožděstvenským si věří – musí to dokázat, navigační světla Saljutu už jsou jasně viditelná! Jenomže tvrdá pravidla sbližování jsou neúprosná – ruční pilotáž je možná až ze vzdálenosti 1200 metrů… Řídící středisko jejich žádost o ruční stykovku zamítá. Paliva je jen tak tak, museli by sáhnout na rezervy pro přistání.
Nedá se nic dělat, musí v dohledné době zpět na Zemi, protože loď je určena ke spojení se stanicí, nemá tudíž panely slunečních baterií (tato „úsporná“ chybka byla později eliminována, aby sojuzy neodsávaly energii stanicím) a akumulátory a na nich závislé přístroje zabezpečující životní podmínky posádce vydržely zhruba tři dny…
A CUP rozhoduje – Sojuz 23 půjde dolů už v noci z 15. na 16. října. Plánované místo přistání – okolí města Arkalyk. Noční přistání není už žádnou novinkou, ovšem v kazašské stepi už řádí zima a dvě hodiny před přistáním pěkně zesílily poryvy severního větru, což přineslo prudké ochlazení na více jak mínus 20 stupňů Celsia a podstatné snížení viditelnosti ve sněhové vánici. Ale to už nic nemůže měnit na tom, že Sojuz 23 jde na přistání!
Admirál Tengiz
Když se nad Afrikou zapálily brzdící motory Sojuzu, vzlétly vrtulníky se záchrannými četami, aby pátraly po přistávací kabině. Než ale vzlétl ten velitelský, došlo ke sporu – velitel záchranné jednotky podplukovník Silajev rozhodl vzhledem k počasí co nejvíce odlehčit stroje a omezil i počet lidí na palubě, včetně tehdy už generála Adriana Nikolajova a podplukovníka KGB Čekina. Ten ale odmítnul opustit vrtulník, což podle pamětníků v mnohém negativně ovlivnilo nadcházející nepředvídanou situaci (…).
Krátce na to obdržely posádky pátračů informaci, že loď mine vypočtený bod přistání o 120 kilometrů a bylo jasné, že stroje nedoletí včas…
Slané jezero Tengiz z vesmíru – v létě
Navigátor velitelského vrtulníku, který letěl podle zachycených signálů z lodi, náhle konstatoval: „Blížíme se k velkému jezeru Tengiz… Vypadá to, že loď přistála na jeho hladině!“ Někdo pak poznamenal: „To je zákonité – na palubě je námořník, tak musel sednout do vody. Rožděstvenskij bude admirálem na Tengizu…“ Nikdo se však v ten moment nesmál – ale Rožděstvenskému se později jinak neřeklo. Zatím ale nebylo nikomu do smíchu.
Bylo 17 hodin 45 minut UTC, což znamenalo 23 hodin místního času, když kabina Sojuzu 23 dosedla na „zem“. Ale přistání bylo jaksi měkoučké, kabina se houpe jako – ano, jsou ve vodě! Vítr vleče kabinu po zamrzlé hladině jezera, asi 8 km od severního břehu. Po odstřelení padáku horký modul proboří led a bokem, kdy chladná voda šplouchá do výstupního otvoru, leží v ledové tříšti. Poklop nelze otevřít, voda by se vevalila do nitra.
Záchranáři slyší hlas Zudova: „…soudě podle kolébání jsme přistáli ve vodě!“ „Je to tak,“ potvrzuje námořník Rožděstvenskij, „vlnobití je tak kolem dvou - třech ballů.“ Všichni si uvědomují, že to není žádná legrace. Kosmonauti dostávají pokyn, aby svlékli skafandry a oblékli si letové kombinézy a „vodní obleky“ Forel (Pstruh).
Takto probíhal výcvik přistání na vodu, ale realita byla daleko drsnější…
Samo o sobě ještě nejde o nejhorší variantu. Ven sice nemohou, ale zatím je v kabině tepleji, a i když mají omezený přístup vzduchu jen jedním odvětrávacím ventilem, takových pět šest hodin v lodi mohou vydržet v klidu.
První vrtulník se dostává nad pohupující se kabinu, instruktor Josif Davydov se snaží ve sněhové vánici spustit dolů ke kosmonautům, ale kvůli poryvům větru se to nedaří. Navíc vrtulníkům postupně dochází palivo a sedají na břeh, vzdálený asi 12 kilometrů. V jednom z nich jsou ale nafukovací čluny!
Na třech se tedy záchranáři vypraví k Sojuzu. Dorazí jen jeden, ostatní proděraví ostré úlomky ledu. V něm velitel vrtulníku Nikolaj Černavský. Kosmonauti dávají o sobě vědět ťukáním, ale nikdo jim zatím nemůže pomoci ven.
Mezitím slaná voda pronikla do barometrického bloku kabiny, aktivovala pyropatrony a ty vymrštily záložní padák. Ten se po dopadu na hladinu zaplní vodou a stahuje nešťastný konický modul právě výstupními a ventilačními otvory pod vodu. A to už je opravdu malér!
Asi dvě hodiny po „odstřelu“ záložního padáku už posádka trpí nedostatkem kyslíku. Kabina se prudce ochlazuje, uvnitř se objevuje jinovatka. Kosmonauti v rámci šetření vypínají nepotřebné aparatury včetně topení ve snaze ušetřit zbytky energie pro komunikaci. K ránu Rožděstvenskij hlásí, že Zudov z nedostatku kyslíku omdlel. Pak se přeruší spojení – anténa rádia návratového modulu se obaluje ledem a noří se pod vodu se špicí modulu, taženou nacucaným padákem.
Ráno se vyčasilo, ale teplota spadla na mínus 22 stupňů. Přilétá vrtulník z Karagandy pilotovaný zkušeným záchranářem Nikolajem Kondratěvem, náčelníkem tamějšího záchranného komplexu. Bere na palubu druhého pilota, potápěče, lékaře a jednoho ze záchranářů a míří k potápějící se kabině. Většina lidí na břehu Tengizu si ale myslí, že Zudov s Rožděstvenským jsou po smrti z nedostatku kyslíku.
Ale vysazený potápěč hlásí, že ťukání na stěnu kabiny naznačuje, že někdo žije! Problém je ale v tom, že kabinu nelze zvednout z vody a stabilizovat tak, aby kosmonauti mohli vylézt. Pokusí se tedy kabinu zaháknout a vyzvednout na laně na břeh, ale Mi-8 nemá takovou nosnost, aby ji oderval ze zajetí ledu i s nasáklým a těžkým padákem, kterého se ne a ne zbavit.
Kabina Sojuzu 23 je už nad vodou, ale zpět ji táhne zatracený padák…
Ale Kondratěv je frajer, vzpomene, jak nedávno ve Fedosii zkoušeli vlek kabiny vodou na laně a byť tento postup nebyl schválen, nikoho se neptá a jeho lidi jdou na to. Výsadek zahákne lano za popruhy padáku a Mi-8 pomalu stoupá a vleče kabinu ke břehu. V jednu chvíli jej větrem nafouknutý padák málem srazí k zemi. Nakonec se to ale podaří.
Za 45 minut vrtulník s podivnými závěsem dorazí ke břehu. Poklop se konečně otevírá a Rožděstvenskij, kterého si snad zase jednou voda přitáhla, a Zudov lapají po dechu. Jsou konečně na pevné zemi, promrzlí, s kruhy pod očima, ale v bezpečí.
Pravda, tato dvojice se už bohužel do vesmíru nepodívala. Ale jejich „privodněnije“, jak se hezky rusky řekne přistání na vodu, nakonec pomohlo výrazně zlepšit organizaci i vybavení záchranných čet. Nicméně – v historii sovětské/ruské kosmonautiky to bylo první a poslední přistání na vodní hladině.
Podplukovník Kondratěv byl za záchranu posádky Sojuz 23 vyznamenán řádem Rudé hvězdy. A námořníku Rožděstvenskému už nikdo neodpáral přezdívku Admirál Tengiz…
P. S. Při zpracování článku byly použity tyto prameny: www.epizodsspace.narod.ru; Boris Čertok – Rakety a lidé IV; z čl. A. Železňakova a dokumentárních filmů Roskosmosu.
