Oba zmíněné muže drtí nepředstavitelné přetížení, přes 20 G. Ztrácí vědomí. Na moment dojde i k zástavě srdce. A ještě ke všemu to vypadá, že přistanou v Číně! Průšvih na druhou. Přitom před necelými dvaceti minutami byli ještě na kosmodromu, plni nadějí a očekávání…
Předletová porada
5. dubna 1975 byl na Bajkonuru kupodivu krásný, jarní den. Na „Gagarinské“ rampě číslo 1 se v teplém slunci lesknul trup poslední modifikace koroljovské „semjorky“, rakety Sojuz se stejnojmennou kosmickou lodí pořadového čísla 18 na špici. Té vévodí věnec raketových trysek záchranného systému SAS, raketa oddychuje obláčky odpařujícího se kyslíku a dvojice kosmonautů v kabině je v pohodě.
Vasilij Grigorijevič Lazarev, lékař, specialista na leteckou medicínu a zkušební pilot v jednom, a Oleg Grigorijevič Makarov, inženýr-konstruktér z koroljovské konstrukční kanceláře, nejsou žádní zelenáči. Mají za sebou nejen náročný výcvik, ale i takříkajíc zkušební let na Sojuzu 12 ze září 1973. To byl první start podstatně modifikované kosmické lodi dva roky po havárii Sojuzu 11 z červena 1971 (viz Kosmické nehody a katastrofy IV.) a Lazarev s Makarovem, mj. oblečeni do nových skafandrů „Sokol“, prověrku lodi zvládli úspěšně. Teď se jim mělo dostat odměny v podobě šedesátidenního pobytu na družicové stanici Saljut 4.
Navíc byl tento start středem pozornosti Američanů, a to nejen NASA, ale i vládních činitelů. Má být totiž posledním před očekávaným společným letem kosmických lodí programu Apollo-Sojuz v červnu tohoto roku a v NASA se pořád nemohou zbavit jistých pochybností o úrovni sovětské kosmické techniky… Jde tedy o hodně, jde i o vysokou politiku.
Sehraná dvojice – ing. Makarov a pplk. Lazarev při teoretické přípravě
Zkouška zdatnosti
Minutová hotovost. Raketa jako by nabírala dech. „Protjažka odin,“ slyší posádka ve sluchátkách důstojníka velícího startu. „Kluč na Start,“ zní vše jako s ozvěnou. „Kluč na drenaž.“ „Protjažka dva… zažiganije!“ Z motorů se vyvalí plameny a dým postupně zakrývá stvol rakety. A pak to přijde!
Je 11:04:54 UTC – start! Lazarev s Makarovem cítí tu sílu motorů osvědčené rakety, která se pomalu zvedá k obloze. Vše zatím probíhá tak, jak má. Oba jsou v pohodě, vždyť už jeden start mají za sebou, a tak jen pohledem kontrolují přístroje na palubní desce. Vše stejně mají v rukou automaty…
Utekly dvě minuty. Oddělují se čtyři bloky hlavních motorů prvního stupně a zanedlouho, ve 160. sekundě, automatika odhazuje i záchrannou věžičku s věncem raket na tuhé palivo, tzv. SAS (Система аварийного спасения). Zároveň puká a odpadá i aerodynamický kryt zakrývající kosmickou loď. V iluminátorech velitelské kabiny probleskne světlo…
Pátá minuta letu. Ve 261. sekundě končí práci druhý, centrální raketový stupeň a o pár sekund později se má zapálit stupeň třetí, který vynese loď na oběžnou dráhu. Tak se i stalo. Ale velitel Lazarev náhle zpozorní – loď začíná podezřele rotovat podle podélné osy, sluneční světlo poblikává tu v levém, tu v pravém okénku a také umělý horizont ukazuje neplánovaný a značný náklon osy soulodí o cca 10 stupňů.
Zaječí poplašný signál a na palubce začne rudě blikat nápis „Havárie nosiče“. Lazarev to ani nestačí oznámit dolů do CUPu, když začne pracovat automatika záchranného systému. Pyrotechnika odděluje Sojuz od posledního, třetího stupně rakety, který stále ještě podle plánu burácí a vleče za sebou pouze částečně oddělený dlouhý doutník druhého stupně nosné rakety.
Lazarev a Makarov v lodi před havarijním přistáním: Poplach!
Nikdo – ani v řídícím středisku – ale neví, co se vlastně stalo. A posádka má náhle po výletu na stanici a plné ruce práce podle havarijního programu. Jasné je jen jedno – k Saljutu 4 nedoletí. Naštěstí automatika také funguje podle programu. Na moment se zapálí hlavní motor servisní sekce KTDU-35 s tahem 4,03 kN, aby je vzdálil od zbytků nosiče a soustava lodi se mohla rozdělit na tři díly, přičemž by pilotní kabina měla být navedena na dráhu k normálnímu přistávacímu manévru…
I stalo se. Návratový modul Sojuzu pokračuje v letu po balistické křivce až do výšky 192 km a pak se začíná snášet k zemskému povrchu. Lazarev s Makarovem si užijí krátkého pobytu v beztížném stavu, podobně jako kdysi první američtí astronauti-skokani v kabinách Mercury (Shepard a Grissom). Po šesti minutách přistávací kabina zamíří do hustých vrstev atmosféry – kupodivu opět málo chráněnou špicí a nikoliv dnem dolů. Kosmonauty začíná tlačit do křesel přetížení a stále prudce roste…
Šest, osm, deset, patnáct G! To už je víc než maximum, které dostávali na centrifuze. Někteří ztrácí periferní vidění, slabší jedinci i vědomí a ještě než si Lazarev jako původem lékař stačí uvědomit, že se blíží hranici smrti, drtí je příšerná síla více jak jedenadvaceti géček. Nastupuje efekt tzv. tunelového vidění a krátkodobá ztráta vědomí, tzv. black-out (ten ale znají i piloti reaktivních letounů a to už při přetížení kolem 8 G).
Dvakrát na prahu smrti
Jak poznamenává ve své knize vzpomínek Cestami zkoušek jejich kolega Vladimír Aksjonov, přežili i krátkodobou zástavu srdce… Podle Aksjonova havárie rakety v takové výšce – kolem 150 km – znamená tu nejsložitější eventualitu havarijního přistání a absolutně největší nebezpečí pro zdraví posádky – a to už při přetížení kolem 19 G – s možnými trvalými následky. To znamená, že těla kosmonautů váží 19krát více než normálně. I dnes si jen těžko představíme, co to dělá s vnitřními orgány člověka. A Lazarev s Makarovem se řítili zpět na Zemi s přetížením ve špičce 21,3 G!
Alexej Leonov mi vyprávěl, že kosmonauti, kteří se spolu s ním připravovali k lunárním misím, dostávali na centrifuze krátkodobě přetížení 14 G s tím, že se s ním uvažovalo při návratu kabiny z lunární dráhy. „Při průletu atmosférou se u Sojuzů počítalo s přetížením cca 5 G, ale při nácviku jsme my, velitelé, museli i při 14 G dokázat řídit loď a vést rozhovory… Ale největší přetížení v historii zažili Lazarev s Makarovem.“
S obrovským přetížením kolem 19 G se ale, podle Aksjonova, při takové situaci i počítalo. A to proto, že kosmická loď, která dosáhla zhruba poloviny první kosmické rychlosti, se začne nečekaně vracet dolů po velmi strmé balistické dráze a doslova a do písmene se „zaryje“ do atmosféry. Pro snížení tohoto kritického přetížení vymysleli konstruktéři lodě speciální režim, tzv. Kmax, kdy měly orientační motorky stabilizovat návratovou kabinu v co nejvíce optimální poloze pro balistický sestup. Tak by přetížení ve špičce kleslo alespoň o dvě G, tj. na sedmnáctinásobek zemské gravitace.
Vladimír Aksjonov v rozhovoru s autorem článku, Praha 1977
„Jak se tak stává v reálných podmínkách,“ píše dále Aksjonov, „automatika zapracovala přímo v protichůdném režimu a místo snížení ještě přetížení vyhnala o 2 G – na hrozných 21,3 G. Je zázrak, že toto obrovské přetížení dokázala posádka přežít. Jen pro příklad – při testech v rámci výběru kosmonautů je na centrifuze povoleno maximální přetížení 10 G a to jen na 20 sekund…“
Mimochodem – druhé vrcholné přetížení 6 G oba muži už ani nezaznamenávají, nicméně oddechnou si, až když Sojuz visí na padáku. Bohužel, není ještě všem „radovánkám“ konec. Kabina s kosmonauty se sice snáší na hlavním padáku, ale Lazarev s Makarovem netuší, kde vlastně přistanou. Jejich letová trajektorie vedla přes Kazachstán směrem k pohoří Altaj a dále směrem přes Čínu, se kterou tedy neměli Sověti ty nejlepší vztahy. Je to jen šest let, co u řeky Ussuri Číňané testovali připravenost sovětských pohraničních vojsk a údajně je přesvědčil k ústupu teprve těžký bojový laser…
Řídicí středisko sice zhruba zaznamenává polohu lodi, ale Sojuz se odmlčel už před vstupem do atmosféry.
Dopad na zasněžené úbočí hory Teremok 3
„Nebude to výlet do Číny?“ táže se Lazarev, když už může mluvit, a Makarov, který se snaží vypočítat, kde asi s lodí sednou, krčí rameny: „Vypadá to na naši první zahraniční cestu…“
Dosedají ale mezi stromy do závějí sněhu, kabina se několikráte překulí a zůstane stát. Lazarev odstřelí popruhy padáku, ale jeden zůstává zaklesnutý o nějaký strom. Po jedenadvaceti minutách balistického výletu do vesmíru jsou konečně na Zemi. Zřejmě to není Čína, ale – kdo ví, kde to jsou?
Momentálně, po výstupu z lodi, zjišťují, že dopadli pár metrů od prudkého, 150 metrů hlubokého srázu a rozpálená kabina hezky klouzala sněhem k jeho okraji. Nebýt toho, že jeden z popruhů padáku – ten, který se neodstřelil – se zachytil o pořádný smrk, kutáleli by se někde dole v propasti… Už podruhé během dvaceti minut po nich smrtka máchla kosou. Naštěstí jen vedle.
Později se ukáže, že kabina Sojuzu dopadla v pohoří Altaj na úbočí hory Teremok 3 na pravém břehu řeky Uba, v nadmořské výšce asi 1 200 metrů, jihovýchodně od altajského centra Gorno-Altajsk. Od Číny je dělí 320 km, od Bajkonuru 1 574. Nejblíže je vesnice Alejsk. Oblékají se do teplých věcí (už jsou, na rozdíl od Volynovova přistání, pro jistotu ve výbavě), i kombinéz „Forel“ přibalených pro případ přistání na vodě. A na úlomku tepelného štítu rozdělávají oheň. Lazarev pro jistotu pálí dokumenty vojenského charakteru.
Zatím snad ani neví, že se oklikou vrátil domů…
Vasilij Lazarev (1928-1990)
Různé jsou cesty osudu
Lazarev se totiž narodil v Altajské oblasti. Světlo světa spatřil 23. února 1928 ve vesnici Potočino a že bude pilotem, se rozhodl již na základní škole. Kvůli svému kamarádovi, který se na vojenskou leteckou školu nedostal, šel s ním o dva roky později, v roce 1945, na sverdlovskou medicínu. Od třetího ročníku se specializoval na chirurgii, ale nabídce v posledním ročníku, věnovat se letecké medicíně, neodolal, což mu otevřelo dveře k zajímavé praxi vojenského lékaře.
Nicméně dětská touha létat jej přes nabídku rychlého služebního postupu v nemocnici přivedla do čugujevského leteckého učiliště, které ukončil roku 1954. Tvrdohlavě šel za svým cílem, ostatně jako pravý Sibiřan, kterých nebylo v oddíle kosmonautů málo. Stal se vojenským zkušebním letcem, lékařem-výzkumníkem. Na různých typech letounů testoval např. výškové oděvy pro piloty, skafandry či kyslíkové dýchací přístroje. To jej přivedlo až ke zkouškám přístrojů a skafandrů pro výškové stratosférické balony.
Při zkouškách vybavení výškového stratostatu-laboratoře Volha strávil v obtížných podmínkách 28 hodin v jeho přetlakové gondole.
Lazarev a stratostat
Jako lékař se pak podílel i na výzkumech psychiky a stresových faktorů letců. To jej přivedlo i k nápadu stát se kosmonautem, a tak se ocitl spolu s Gagarinem a Leonovem ve výběru do prvního oddílu. Vzhledem k velmi tvrdým požadavkům na zdravotní stav neprošel. Totéž se opakovalo v roce 1963, kde se potkal například se Šatalovem.
Nicméně ani to jej neodradilo. Paličatost ho přivedla i do třetího, tzv. doplňkového výběrového kola (např. spolu s Beregovým) o pár měsíců později. Prošel! Už o rok později byl vybrán jako náhradník – lékař výzkumník pro Voschod 1 (jak už bylo řečeno, lékař Jegorov, který nakonec letěl s Komarovem a Feoktistovem, měl mocnou protekci – tatínka generála…).
Není bez zajímavosti, že v lednu 1966 byl začleněn do speciálního oddílu vojenských kosmonautů místo ze zdravotních důvodů vyřazeného V. A. Děgtjarova. Pod velením Germana Titova prodělávala tato skupina v letech 1966-67 výcvik v rámci projektu „kosmického stíhače“ Spiral a do roku 1969 se připravovala i k práci na „vojenských“ družicových stanicích Almaz (z nich byly odvozeny stanice Saljut).
Spiral ve variantě kosmického rozvědčíka
Spolu s Olegem Makarovem, se kterým pak tvořili sehranou dvojici, byli v rámci lunárního programu připravováni k letu na Sojuzu 7K-OK v rámci nácviku stykovky s lunárním modulem, ale let byl odvolán po zrušení programu Luna v lednu 1971.
Pak přišel let na Sojuzu 12 s Makarovem jako palubním inženýrem a onen nezdařený skok do vesmíru na nečíslovaném Sojuzu, neoficiálně dnes značeném jako Sojuz 18-1b. Po havarijním přistání se Lazarev dostal brzy do formy, byl několikrát jmenován velitelem záložních i letových posádek, ale z různých důvodů už do vesmíru neodstartoval…
Jak bylo řečeno, s Olegem Makarovem tvořili od začátku sedmdesátých let nerozlučnou dvojici. Především byli perfektní profesionálové a navíc jim to klapalo i lidsky – což se často ukázalo velmi důležitým faktorem při sestavování posádek.
Oleg Makarov (1933-2003)
Makarov byl sice ze středního Ruska, narodil se 6. ledna 1933 ve vsi Udomnaja v Tverské gubernii, v rodině důstojníka. Zdálo by se, že jeho životní dráha je předurčena – po škole do uniformy. Ale chtěl být inženýrem, a tak si vyvzdoroval a v roce 1957 ukončil elitní moskevskou techniku N. E. Baumana. A měl kliku – umístěnku dostal do jakési konstrukční kanceláře v Podlipkách u Moskvy.
Nastoupil do tzv. OKB-1 právě včas. Šéfoval jí Sergej Koroljov. Brzy se vypracoval a podílel se na vývoji Vostoků/Voschodů a později lodi Sojuz 7K-OK. V 1966 se stal šéfem skupiny konstruktérů tohoto lunárního orbiteru (ten pak měl v lednu 1971 testovat už ve dvojici s Lazarevem). V témže roce si vybojoval (spolu Georgijem Grečkem, Nikolajem Rukavišnikovem či Alexejem Jelisejevem) začlenění do oddílu kosmonautů, tzv. skupiny OKB-1 (dnes Eněrgija). Jak už vyplývá z předchozích řádků, podílel se nejen na konstrukci lunární lodě, ale připravoval se jako druhý pilot (podle pozdější terminologie palubní inženýr) spolu s Leonovem k obletu Měsíce.
Pak už následovaly dva lety s kolegou Lazarevem. Makarov měl větší štěstí, byť později strávil 20 let po nemocnicích se čtyřmi bypasy srdce. Do vesmíru se podíval celkem čtyřikrát, z toho dvakrát na stanici Saljut 6. Spolu s Džanybekovem byli před letem Vladimíra Remka první návštěvní posádkou na stanici v historii…
Zmrtvýchvstalí hrají fotbal
Je až s podivem, že v případě havarijních přistání sovětských kosmických lodí se finále vždy odehrává někde v tajze a ve sněhu, nebo na ledě – Voschodem 2 počínaje a Sojuzem 23 zřejmě konče. Ani dvojice na svahu Teremoku 3 to nemá jednoduché. Sice se brzy spojila s řídicím střediskem a záchranáři mezitím upřesnili místo přistání, nicméně terén, ve kterém se Lazarev s Makarovem nalézali, byl natolik obtížný, že odmítli výsadek parašutistů – ještě by bylo třeba zachraňovat je!
Lazarev jako zkušený výsadkář nebyl daleko od pravdy. Když druhý den ráno přistane poblíž na zamrzlé řece Uba vrtulník, první skupina záchranářů strhne při svém pochodu lavinu a tak je třeba nejprve vyprostit je.
Nad hlavami Makarova a Lazareva sice krouží vrtulník geologů, ale armádní záchranáři letcům nedovolí kosmonauty evakuovat. Vysadí u nich alespoň zkušeného lesníka, který však přidělá práci vrtulníku armádnímu, který jej přibere na palubu s kosmonauty. O návratovou kabinu zachycenou o strom se postarají jiní, později…
Záchranáři u kabiny Sojuzu
Zdá se, že kosmonauti jsou zdravotně celkem v pořádku, zneklidněným Američanům je předvedou při vzájemném fotbalovém utkání, ale jinak se svět nic moc nedozví. Nicméně šeptanda o zraněných a snad i mrtvých je rozptýlena.
Vyšetřovací komise se proto soustředí především na příčiny havárie. Co se tedy vlastně v té 288. sekundě letu stalo? Jak známo, třetí stupeň rakety Sojuz s kosmickou lodí je propojen příhradovou konstrukcí se stupněm druhým, což logicky jistí šrouby. Ty po dohoření druhého stupně automatika odpálí pomocí pyropatron a zbytek sestavy pokračuje až na oběžnou dráhu.
Ovšem v případě tohoto startu Lazareva s Makarovem došlo zhruba ve 288. sekundě letu k předčasnému sepnutí relé, velícímu odpalu tří ze šesti šroubů v horní části příhradové konstrukce. Ty ale měly být odpáleny těsně před povelem k oddělení druhého stupně! A to ještě v místech, kde (ach, ty kabely – viz např. u lodí Vostok) prochází kabelový svazek dodávající elektřinu do rozbušek u šroubů v dolní části konstrukce. Tak se stalo, že prázdný druhý stupeň zůstal viset na třech vrchních šroubech za stupeň třetí a celá nezvyklá souprava hrozila havárií. Automatika proto logicky vyvolala poplach a oddělila kosmickou loď od zbytku rakety a navedla ji na nouzové přistání.
Schéma funkce SAS: 1/ normální průběh letu, 2/ havárie v poslední fázi letu (téměř normální přistání), 3/ havárie v druhé fázi letu (strmá balistická dráha – viz Sojuz 18b), 4/havárie rakety při startu – použití tzv. záchranné věžičky na TPH)
Podle ruských pravidel hry se ale balistický skok Vasilije Lazareva a Olega Makarova nepočítal za kosmický let, což vedlo nejen k tomu, že Sojuz nebyl oficiálně číslován a dodnes je pouze neoficiálně uváděn jako Sojuz 18-1 nebo Sojuz 18b, ale úředníci nechtěli kosmonautům přiznat ani prémii za kosmický let, což nakonec musel řešit i sám soudruh Leonid Brežněv.
Oficiální Sojuz 18 pak startoval už 24. května a Pjotr Klimuk s Vitalijem Sevasťjanovem, kteří strávili na Saljutu 4 tehdy rekordních 63 dní, zamávali i posádce spojených lodí Apollo a Sojuz 19.
P. S. V článku byly mj. použity některé údaje z knihy K. Pacnera Kolumbové vesmíru – Souboj o stanice či z článků O. Šamárka Kritické momenty kosmonautiky (Kosmonautix.cz), Alexandra Železňakova (Сайт: Космический мир), z knihy Vladimíra Aksjonova Cestami zkoušek a také fotografie a fakta z dokumentárních filmů Roskosmosu a dalších ruských textů.
