Psal se leden 1969, osmý rok pilotované kosmonautiky. Američani už oblétli Měsíc, ale Sovětský svaz se ještě nevzdal naděje na let k našemu souputníku a přistání na jeho povrchu, byť jejich superraketa N1 se teprve chystala k prvnímu zkušebnímu startu. Předpokladem ale bylo, podobně jako u Američanů, spojení dvou kosmických lodí a přechod posádky z jedné do druhé. U Sovětů v tomto případě ve skafandrech, volným vesmírem…
Boris Volynov po svém prvním letu
Tato „stykovka“ se jim zatím nedařila, byť byla už plánovaná na duben 1967, kdy při letu Sojuzu 1 měli ke Komarovovi po spojení se Sojuzem 2 přestoupit kosmonauti Alexej Jelisejev a Jevgenij Chrunov (ta jména si ještě připomeneme). Je zajímavé, že v automatickém režimu se jim dařilo lodě spojit (viz Kosmos 186 a 189 – říjen 1967 a Kosmosy 212 a 213 – srpen 1968), ale jakmile byl na palubě kosmonaut…
Jak víme z minulého pokračování, ani Georgiji Beregovému se to na podzim 1968 nepodařilo. Nicméně – kosmická loď Sojuz prokázala, že dozrála do plnohodnotného plavidla, a tak se přikročilo k repríze programu z roku 1967 – po spojení dvou sojuzů má dvojice kosmonautů přestoupit do jiné lodi…
Znaky Sojuzu 4 a 5
Šatalovův restart
Vladimír Šatalov, bývalý náhradník Beregového, se 13. ledna v 10:30 hodin místního času uvelebil v pilotním křesle trojmístného Sojuzu 4 a začal prověřovat systémy lodě. Jistě, nemohl se už dočkat, až uslyší tradiční „kluč na start, zažiganije… padjóm!“ a posléze řev motorů nejmodernější verze koroljovské rakety R7, známé dodnes jako Sojuz.
Ale na Bajkonuru toho mrazivého rána panovalo opravdu špatné počasí. Na mráz kolem mínus 24 stupňů Celsia se moc zřetel nebral, na to byli všichni na kosmodromu zvyklí, ale gyroskopům nosiče se to přestalo líbit, zejména když začal foukat silný ledový vítr.
A tak několik minut před startem, kdy už byla obsluha rampy dávno schovaná v bunkrech, zjistila poslední průběžná kontrola, že některé gyroskopy poněkud zatuhly a pracují v nestabilním režimu. Start byl odvolán. Vzhledem k tomu, že jejich výměna za přítomnosti kosmonauta na palubě byla riskantní, byl start o den odložen. Šatalov musel čekat, až jej z lodi vysvobodí technici a nevěřícně kroutil hlavou. Nešťastná třináctka? Na to přeci nikdo z nich nevěřil! Pokusil se ale o žertík: „Provedl jsem nejpřesnější přistání!“
Vladimír Šatalov před prvním startem - paravýcvik
„Tentokrát pověra potvrdila svou opodstatněnost,“ dodává Boris Čertok, který už vše sledoval z řídícího střediska v Jevpatoriji na Krymu, ve svých pamětech Rakety a lidé.
Konečně stykovka!
Na raketě, nesoucí ve špici kosmickou loď, technici gyroskopy vyměnili, prověřili i veškerou kabeláž vedoucí k raketě a druhý den, 14. ledna 1969 v 07:30:00 UTC, se vydal do kosmu Sojuz 4. Ano, zůstával v něm jediný muž, Vladimír Alexandrovič Šatalov. Po úspěšném navedení na dráhu s parametry 224-213 km dostali zelenou další tři muži, tvořící posádku Sojuzu 5: velitel Boris Valentinovič Volynov, palubní inženýr Alexej Stanislavovič Jelisejev a kosmonaut Jevgenij Vasilijevič Chrunov.
Kosmonauti Jelisejev, Chrunov, Šatalov a Volynov v letových kombinézách
Start: 15. ledna v 07:04:57 UTC. Dráha: 198,7-230,2 km, tedy dosti blízká trajektorii „čtyřky“ se Šatalovem, se kterým se měli spojit. Aktivní lodí byl právě Sojuz 4 s Vladimírem Šatalovem, pasivní část spojovacího zařízení – tzv. uzlu – měla Volynovova loď.
16. ledna v 08:20 UTC, ve výšce 209-250 km nad Zemí, právě když obě lodě protínaly své dráhy nad Krymem a tedy v dosahu slyšitelnosti CUPu, došlo k prvnímu pevnému spojení dvou sovětských kosmických lodí s kosmonauty na palubě. Na pětatřicátém obletu pak Jelisejev a Chrunov, oblečeni do skafandrů Jastreb (Jestřáb), odkryli zhruba nad Jižní Amerikou průlez v orbitální sekci Sojuzu 5 a po jistých problémech s jistícím lanem (Chrunov) a ulétlým fotoaparátem Jelisejeva přeručkovali po jakémsi zábradlí do orbitální sekce Sojuzu 4, kde na ně čekal rukou psaný vzkaz od Šatalova: „Buďte vítáni!“
Přestup z lodě do lodě volným vesmírem – generálka pro let k Měsíci a druhá sovětská kosmická procházka – záběry bohužel jen z TV kamery, když Jelisejev ztratil fotoaparát. Navíc se kosmonautům motaly pod nohy nad koleny připevněné kyslíkové lahve.
Po natlakování orbitální sekce atmosférou pak Chrunov s Jelisejevem svlékli skafandry a padli si do náruče s Šatalovem. Celá vycházka trvala pouhých 37 minut, ale oběma mužům dala dost zabrat. A aby nebylo pochybností, že k oné historické chvíli skutečně došlo, předali Šatalovovi před kamerami čerstvé vydání Izvěstijí a poštu. Na Zemi v CUPu si všichni odechli a už už začali chystat „rychlé špunty“.
TASS ohlásil do světa, že na oběžné dráze kolem Země byla vytvořena první experimentální orbitální stanice se čtyřmi kosmonauty na palubě…
Přivítání na palubě Sojuzu 4
Ovšem nebylo ještě všemu konec… Sojuzy zůstaly spojeny 4 hodiny 35 minut a poté se obě lodi oddělily a pokračovaly v letu samostatně, plníc program vědeckých, zejména lékařských experimentů. Sojuz 4, nyní s trojčlennou posádkou, dosedl po 48 obletech Zeměkoule 17. ledna v 06:50:47 UTC 40 km od Karagandy (Kazachstán). Skončila tak první část mise, kterou měl před téměř dvěma roky vykonat Vladimír Komarov. Ano, právě k němu do lodi měli už tehdy přestoupit Jelisejev s Chrunovem a jejich velitel Bykovskij měl osiřet ve vesmíru podobně jako v těchto okamžicích Boris Volynov. Na něj ovšem čekala těžká hodinka…
Chrunov a Jelisejev ještě s Komarovem (vlevo) a Gagarinem (vpravo)
„Hladké“ přistání
Sojuz 5 absolvoval 49 oběhů Země a o den později, 18. ledna 1969 v 7: 59 minut UTC přistál s osamoceným Volynovem 200 km jihozápadně od Kustanaje v Kazašské SSR. Asi tolik se mohl normální člověk dozvědět o ukončení celého kosmického experimentu.
Víc TASS nepustil do světa, jen oslavné triády. Ano, byl to po dlouhé době velký úspěch, ovšem jen tak tak neměl příchuť tragického konce. I sám Volynov musel 30 let mlčet o skutečném průběhu jeho přistávacího manévru. Jen úzký kruh zasvěcených věděl, že jej od smrti dělilo několik milimetrů titanového pláště a milimetrový zbytek ohořelé ablativní vrstvy tepelného štítu návratového modulu, která se odpařila sedmkrát více, než byla norma. A že při něm v souboji s tou zubatou tetkou s kosou stáli snad všichni svatí. Až na pár posledních minut přistávacího manévru i on sám počítal s tím, že bude následovat Komarova…
Byl 18. leden 1969 a přistání bylo plánováno kolem 6:30 UTC. Volynov měl ručně zorientovat loď do správné polohy pro zážeh brzdícího motoru, ale podobně jako na trenažéru to nestihl v požadovaném limitu 9 minut. Takže přednost dostala automatika. Ještě před zapálením motoru Volynov hlásí Vesně (volací znak CUP): „Vesno, já Bajkal, abych nezapomněl, hlásím, že vidím tento obraz – v pravém iluminátoru vidím na horizontu soumrak, v levém slunce… Orientace v pořádku!“ To ovšem byla poslední optimistická zpráva z kosmické lodi…
Židovský kluk z Irkutska
Boris Volynov to neměl v životě nijak jednoduché. Byl prvorozeným svobodné matky, židovky, což bylo v polovině třicátých let značným handicapem. Matka, lékařka, se s Borisovým nevlastním otcem, který sloužil v armádě, raději přestěhovala do hornického Kuzbasu. Jako kluk Boris vždy toužil létat, v pokoji mu visely plakáty s letci, ležel v knihách o letadlech a pilotech a tak snil o létání ještě za války, jako kluk. Ale matka mu letecké učiliště důrazně rozmlouvala… „Jako lékařka viděla za války ty těžce raněné, zmrzačené či popálené chlapce,“ vzpomínala Borisova manželka Tamara. „Vzala ho dokonce do nemocnice a ukázala je Borisovi, aby ho odradila. Ale ten stejně hned ze školy odešel do leteckého učiliště…“
Vojenské letecké učiliště v Novosibirsku ukončil v roce 1955, k útvaru byl zařazen ale jako navigátor. Přesto vytrval a později se probojoval mezi piloty stíhacích MiGů. Jeho železná vůle a zdraví mu pak pomohly k zařazení do prvního oddílu kosmonautů a Jurij Gagarin jej charakterizoval jako „kliďase“ s výtečnými znalostmi, který vše dělal uvážlivě, byť byl občas dost temperamentní…
V srpnu 1961, po letu Titova, byla zformována skupina pěti kosmonautů pro aktivní přípravu na další lety: Nikolajev, Popovič, Bykovskij, Komarov a Volynov… Ale Volynov náhle zůstával jen dubljorom-náhradníkem.
Statistika hovoří jasně – náhradník Nikolajeva – Vostok 3. Náhradník Popoviče – Vostok 4, dubljor Bykovského ve Vostoku 5. Slibovali mu, že šestý Vostok bude jeho. Letěla Těreškovová… Dnes se Volynov usmívá a říká: „Alespoň jsem poznal výcvik kosmonautek, Valentina měla jak známo dvě náhradnice a byla to báječná děvčata…“
Pak přišel zlom – byl jmenován velitelem posádky třímístného Voschodu 1. Pravda, kolem této posádky se vedly velké zákulisní tahanice, např. lékař Jegorov byl vyloženě protekční synáček, ale Volynov měl pocit, že tentokráte to vyjde! Někdo ovšem vytáhl jeho židovský původ. Bohužel, latentní antisemitismus v Rusku fungoval setrvačností od Stalinských čistek (např. Boris Čertok, původem polský žid, nemohl být nikdy jmenován Hlavním konstruktérem a tak byl vždy „jen“ prvním zástupcem…) a tři dny před startem byl Volynov z mise odvolán. Jako velitel letěl náhradník – Vladimír Komarov.
Toto rozhodnutí tehdy velmi rozzuřilo Sergeje Koroljova, který si stěžoval u samotného Chruščova. Ale nic nezmohl. Zaručil pak Volynovovi místo ve Voschodu 3, který měl srovnat americký náskok v délce pobytu ve vesmíru. Ale Hlavní konstruktér v lednu 1966 umírá, a byť už stála raketa s Voschodem připravená ke startu na Bajkonuru, byl let Koroljovovým zástupcem Mišinem pod tlakem situace skrečován pod heslem – všechny síly vrhnout na Sojuzy!
Volynov zaťal zuby a než se stal náhradníkem Beregového pro Sojuz 3, vystudoval vojenskou leteckou akademii Žukovského (1968). Pak přišla jeho chvíle. Tamara sice věděla, co její muž dělá a že opět odjel „na služební cestu“, ale o jeho startu se dozvěděla jako všichni: z televize – viděla loučení u rakety, mávání… start a plakala štěstím – splnil se mu jeho sen!
Manželky letících kosmonautů se tradičně sešly – tentokráte u Volynovů – a plánovaly, jak budou vítat své hrdiny. Jen Tamara byla, jak dnes vzpomíná, nějak posmutnělá, tížily ji jakési nedefinovatelné obavy. Předtucha?
Dámská jízda u Volynovových – zamlklá Tamara druhá zprava
Inferno v atmosféře
Motor pracoval přesně a šest sekund po zážehu se automaticky odpálily pyropatrony, které měly oddělit orbitální a servisní sekci lodi. Volynov pocítil trhnutí a vyhlédl iluminátorem ven. A šok – stále jsou vidět prutové antény umístněné na koncích panelů slunečních baterií! To znamená jediné – orbitální sekce, umístněná před pilotním modulem, se sice odpojila, ale mnohem hmotnější sekce servisní i s motory zůstala s kabinou spojena!
To byl průšvih. Servisní sekce byla připojena – jak známo – k návratovému modulu přesně v místech, kde bylo dno s nejsilnějším tepelným štítem a brzdícími motorky měkkého přistání. To rovněž znamenalo nebezpečnou změnu těžiště přistávající lodě – konická část kabiny s padáky a výstupním otvorem není zdaleka tak chráněna proti žáru, vyvolaném třením v hustých vrstvách atmosféry. Volynov okamžitě pochopil, o co jde: vidí antény na solárních panelech… Malér! Přístrojová sekce se neoddělila! To znamená – že nepřistává, ale padá!
Volynov hlásí: „Vesna, já Bajkal, vidím antény v iluminátoru!“ V řídícím středisku vypukne zmatek. Začnou se hlasitě dohadovat o tom, jak pomoci Borisovi ze šlamastiky ven. Ale tady je každá rada drahá. Všechny straší osud Komarova.
Do střetu se zemí zbývá cca 40 minut. Volynov zatím zachovává klid a pokračuje v hlášení. „Já Bajkal, já Bajkal, objekt přešel na balistické přistání…“ A to už všichni tuší – to je havárie! Ví to i Volynov. Je sám v kosmické lodi, tak jako Komarov. Zbývá mu jiskřička naděje – že, podobně jako u některých vostoků kabely, spoje nevydrží, „přehoří“ a návratová kabina přistane pod správným úhlem.
Kromě této naděje mu v lodi zůstal malý růžový talisman v podobě opičky… Manželka Tamara vzpomíná: „Vložili jsme do ní malou rodinou fotografii s textem: Ať tě ochrání moje i naše láska…“
Sám v havarované kosmické lodi – a samozřejmě – bez skafandru!
30 minut do přistání. Volynov: „Já Bajkal, já Bajkal, objekt rotuje, objekt rotuje! Já Bajkal, objekt rotuje, objekt rotuje, já Bajkal…!“ V CUPu, kde jeho hlášení nahrávají, roste napětí a všichni se snaží porozumět slovům kosmonauta, která chvílemi zanikají v atmosférickém šumu. „Vesno, já Bajkal, Vesno, já Bajkal, narůstá přetížení, hrozné přetížení…“
Jistě, přetížení narůstá i proto, že loď se převrací v kotrmelcích podle podélné osy. Za iluminátory už problikává rozžhavená plazma. Při pohledu na palubní desku Boris vidí, že ventily orientačních motorků jsou sice otevřené, ale neslyší a necítí žádné zážehy. Už je mu zcela jasné, co se děje a ví – jeho šance na přežití je minimální. Automatika, která se zprvu snažila uvést loď do správné polohy a zastavit rotaci, spotřebovala všechno palivo a vypověděla službu.
Sojuz 5 v ohnivé rotaci (animace)
Volynov i dnes konstatuje: „Samozřejmě, každou vteřinku ‚pádu‘ se mi strašně chtělo žít… Moc… Ale nesmíš na smrt myslet, jiné cesty není…“ A tak nepřestával reportovat na Zemi, co se s ním děje, včetně zápisu na palubní magnetofon. Hovoří o všem, co by pomohlo následovníkům zachránit život. Konstruktéři se sice z Komarovovy havárie poučili, ale co když na něco nepřišli? Co když Komarov nestačil všechno sdělit? „Co asi dělal v tuhle chvíli? Jak se snažil řídit loď?“ vypráví dnes Volynov. „Nevěděli jsme. Ale to byl 67. rok, a já letěl o dva roky později a ocitl se ve stejné situaci!"
V CUPu panuje napětí-ticho, lidé se snaží něčím se zaměstnat. Ničím už nelze pomoci, jen čekat na finále… Pomalu se smiřují s faktem, že Volynov nepřežije. Jeden z přítomných důstojníků sundal po starém zvyku důstojnickou furažku, položil na stůl a vhodil pětirublovku. Všem bylo jasné – sbírka na rodinu mrtvého…
Technici v CUP nahrávali každé slovo kosmonauta
20 minut do přistání. Každých 15 sekund Volynov hlásí údaje přístrojů. Stále se snaží zůstat klidným.
Nakonec se loď stabilizuje sama, ale ne právě příznivě – o 180 stupňů obráceně. Těžiště ovlivnila stále připojená servisní sekce a Sojuz tak zaujal tu nejhorší z možných poloh: rozráží atmosféru před žárem minimálně chráněným průlezem návratového modulu na špici. Přetížení kosmonauta táhne ven, směrem k výstupnímu otvoru a snaží se jej vyrvat z křesla.
Ve výšce 90 km vybuchují palivové nádrže se zbytky paliva. Sláva! Loď se roztrhla na dva díly, tak jak se mělo stát už před dvaceti minutami! Ale kabina padá do atmosféry i nadále obráceně, dnem vzhůru a nechráněnou špicí dolů… Přetížení dosahuje 9-10 G. „Vesno, já Bajkal, neřízeně padám, v iluminátorech není nic vidět...“ hlásí asi v patnácté minutě Volynov. Přestává vidět, ztrácí místy vědomí… Stále hůře se mu dýchá – není divu, vždyť letí bez skafandru!
Doma, ve Hvězdném, neměla Tamara žádné informace o letu, netrpělivě čekala u rádia na zprávu o přistání manžela a přepadaly ji trudné myšlenky. Na mysli jí vytanula Gagarinova havárie. Dvoumetrová jáma v lese…
Do přistání zbývá 12 minut, kolem šlehají plameny. V kabině páchne spálené gumové těsnění, oči slzí. Teplota strmě stoupá. „Vedro jako v peci… Dodnes si to pamatuji,“ říká Volynov. „Na vlastní oči jsem viděl, jak se za iluminátory taví kov…“ Kabinu naplňuje dým z hořící izolace. Jestli se neotevřou padáky, dopadnu jako Komarov, napadlo ho.
Hledá východisko ze situace, ale je mu jasné, že žádného není… Naštěstí se zvonovitá kabina Sojuzu, oproštěná od zátěže servisní sekce, na poslední chvíli automaticky srovnává do správné polohy – chráněným dnem dolů. Ve chvíli, kdy už kosmonaut vidí škvařící se gumové těsnění poklopu, který se před jeho očima prolamuje dovnitř. Ohnivý pekelník už po něm natahuje ruce…
Na okamžiky přistání Sojuzu 5 se nedá zapomenout ani po 40 letech
Trhá poslední listy palubního deníku – při stykovce se odehrály situace, odlišné od funkce simulátoru, ty zápisy nesmí shořet s ním! Vytrhané listy vkládá doprostřed denníku a sroluluje jej. Palubní denník zasune co nejhlouběji pod kombinézu. „Jak známo, kniha hoří od okrajů a uprostřed často neshoří,“ říká dnes už s úsměvem.
Zatímco se ohnivá koule řítí k zemi, čeká Volynov netrpělivě na odpálení padáků. Jenomže – automatika je jen automatika – rozdělení lodi se neodehrálo podle programu, nemusí tak ani včas odpálit padáky…
Rána, škubnutí. V deseti kilometrech automat vystřeluje padákový systém. Volynov si oddechne – ale jen na moment. Loď stále rotuje a šňůry hlavního padáku se začínají zamotávat a brání nafouknutí vrchlíku.… Stejný scénář, jako u Komarova? To snad ne! Ale štěstěna ho tentokráte podržela – zamotaný hlavní padák se nadul do formy jakési hrušky, což umožnilo částečné roztažení vrchlíku… Pozdě, ale přeci! Přesto kabina padá téměř volným pádem.
Hořící kabina Sojuzu (animace), Volynova zachránil milimetr neodpařené ochranné ohnivzdorné vrstvy
Jenomže motory měkkého přistání se zapálily pozdě – jen metr nad zemí. Prásk! „Dopad byl velmi tvrdý,“ vzpomíná Volynov. „Z pevného úchytu na levém rameni se mi např. utrhnul mikrofon a s razancí granátu mi prolétl nad koleny. Klidně jsem mohl přijít o nohu.“ Nejen to. Kosmonauta to vyrvalo z křesla a o palubní desku si v kořeni přerazil čtyři zuby horní čelisti, kterou si navíc rozseknul.
V kabině se sypalo sklo z prasklých iluminátorů – nevydrželo tepelné pnutí, v místě přistání, daleko od plánovaného bodu, bylo mínus 38 stupňů Celsia. Vypověděla klimatizace a nedalo se dýchat. Volynov se odkurtoval a zkusil otevřít výstup. Šlo to velmi těžko, loď byla ještě horká a poklop připečený k izolaci. Z úst mu tekla krev. Vyplivnul zbytky zubů a po několika minutách značného úsilí sjel z kabiny do sněhu. A kolem jen široširá bílá step…
Z pekelného horka do mrazu. Jako člověk vyrostlý na Sibiři byl na zimu zvyklý. Jenomže letová kombinéza nebyla právě teplá, skafandr, který by alespoň trochu pomohl jako Leonovovi s Běljajevem, neměl. Začal promrzávat. Poskakoval, ale nic platné. Zkoušel se ukrýt v lodi, ale ta rychle vychládala. A oheň nebylo z čeho rozdělat… Zabalil se tedy do padáku a doufal, že jej brzy naleznou Jiná verze tvrdí, že se vydal do stepi a nalezl útočiště v chalupě nějakého sedláka. Ale ve svém vyprávění ve filmu Podruhé narozen sám Volynov tvrdí na kameru, že přežil zachumlán do padákového hedvábí.
Step okolo, jen sníh a mráz. Zbývalo zachumlat se do padáku a čekat…
V CUPu už věděli, že loď přistála, ale netušili přesně kde. Sojuz dosedl 600 km od plánovaného bodu. Záchranné skupiny dostaly povel – co nejdříve nalézt Volynova! Pokud přežil, může být zraněn! Volynov tedy zachumlán v padáku čekal. Rozbitá čelist bolela… Když konečně uslyšel motory Il-14, odpálil světelné signály.
Zanedlouho seskočila padáky část záchranky a dlouhé minuty se sněhem brodila k němu. První, na co se vojáků zeptal, když ho našli, bylo: „Zešedivěl jsem?“ Kupodivu uslyšel: „Ne!“ Dodnes následovníci obdivují jeho chladnokrevnost.
Příběh silné vůle
Sotva ho lékaři dali trochu dohromady, následovala čtyři dny po přistání slavnostní ceremonie, hlášení Brežněvovi a průjezd kosmonautů jásající Moskvou do Kremlu. Kolona aut mířila k Borovické bráně. V první otevřené limuzíně jely posádky Sojuzů 4 a 5, ve druhé jezdil zpravidla generální tajemník ÚV KSSS, Leonid Brežněv. Za jeho vozem následoval ZIL s Alexejem Leonovem, Georgijem Beregovým, Andrianem Nikolajevem a jeho ženou, Valentinou Těreškovovou.
Brežněvův vůz se však před zatáčkou k Borovické bráně odklonil a vjížděl do Kremlu jinou cestou – panovaly totiž obavy z možného atentátu. V Leningradě den před tím kdosi odcizil dvě pistole systému Makarov a karton nábojů. Jak se ukázalo, obavy nebyly zbytečné. U brány, zhruba proti budově muzea Voruženaja palata (kde jsou uloženy poklady carů) stál převlečen za milicionáře (policistu) mladý poručík Viktor Iljin. Právě on měl v kapsách obě pistole…
Když kolona projížděla, vykročil z davu a začal střílet na druhý vůz v pořadí, ve kterém měl jet podle všech pravidel generální tajemník – ostatně Georgij Beregovoj, sedící vedle šoféra, Brežněva svým hustým obočím i výrazem dost připomínal.
„Lidé kolem nás jásali, házeli květiny a dělali hrozný hluk. Slyšel jsem nějaké praskání jako od petard,“ vzpomíná Volynov. „Když jsem pochopil, že je to střelba, divil jsem se, proč střelec nepálil po nás v otevřeném autě, ale na kosmonauty v zavřeném… Nikdo netušil, že šlo o Brežněva… Ale střílel moc špatně – z pěti metrů nikoho netrefil – až na šoféra.“
Ano, Iljin stačil za šest sekund vypálit 11 střel, čtyři zasáhly řidiče Ilju Žarkova, který byl smrtelně raněn, Leonova další kulky jen tak tak minuly. Beregovoj to odnesl jen střepinami skla, Nikolajeva se štěstím kulka jen škrábla na zádech. Raněn byl i motocyklista Zacepilov, který duchapřítomně najel na střelce.
Šatalov, Volynov, Jelisejev a Chrunov, kteří jeli před nimi tak měli větší štěstí. Sám Brežněv se kosmonautům osobně omluvil a celá záležitost byla ututlána. Iljin dostal 20 let v trestanecké kolonii…
Atentát na Brežněva – tady se střílelo…
14 dní po přistání poslali Volynova na kliniku. Nejen zpravit zuby (ty si vyžádaly několik operací poškozené čelisti) ale na komplexní vyšetření. Pak ho dostali do rukou psychiatři a psychologové. „Psychologové mi řekli – už nikdy nepoletíte! Nejen do vesmíru, ale ani na bojových letounech. Vašeho traumatu se nezbavíte,“ usmívá se trpce Volynov i pro 40 letech. Doma nikdo nevěděl, že ho vyřadili z oddílu. A on začal vytrvale bojovat za návrat. Jako správný Sibiřan. Pevně věřil, že se svého strachu zbaví. Ale v noci ve snech často znovu a znovu prožíval své přistání, děsily ho plameny a probouzel se zpocený až na kůži…
Příběh Borise Volynova, jinak to prvního kosmonauta židovského původu ve vesmíru (v případě NASA to byla teprve Judit Resniková v programu Shuttle – zahynula při druhém startu v Challengeru) je příběhem silné vůle a touhy po vesmíru. Neúnavně na sobě pracoval, tvrdě dřel, sportoval – a do půl roku byl opět přijat do oddílu kosmonautů. Za další půlrok byl znovu zařazen do přípravy na let. Podruhé startoval v r. 1976 na stanici Saljut 5. S sebou na palubu opět vzal talisman – opičku s fotografií rodiny s věnováním Tamary…
P. S. V materiálu byly použity citace, fotografie či podklady z knihy Borise Čertoka Rakety a lidé – Závody o Lunu, ze serverů Jewogle.com, Space Fact, z filmů B.Volynov 1. Jewish Astronaut USSR, Дважды рожденный - Dvakrát narozen či Два советских "Союза": встреча на орбите – Dva sovětské sojuzy – setkání na orbitě, Encyklopedie kosmonautů.ru a dalších.
