V polovině šedesátých let minulého století probíhal sice nikým nevypsaný, ale o to více sledovaný prestižní závod o Měsíc. Jak známo, v květnu 1961, po startu Jurije Gagarina jako prvního člověka do vesmíru, vyhlásil americký prezident Kennedy celonárodní cíl – uskutečnit do konce desetiletí přistání člověka na Měsíci a jeho návrat na Zemi. V tehdejším SSSR tento cíl sice nikdy oficiálně nevyhlašovali, ale po krátkém váhání Nikity Chruščova hozenou rukavici zvedli.
Američani v letech, kdy realizovali program Gemini, tušili pouze matně, jak daleko na tom Sověti s lunárním programem jsou. A protože starty kosmických objektů k významným výročím se už staly sovětskou tradicí, byl takový 7. listopad 1967 opravdu lákavým termínem… (Mimochodem, ještě v létě 1975, v době společného letu Apollo-Sojuz, neměli v NASA reálnou představu o tom, jak vypadá sovětská lunární raketa N1 a nevěděli, zda Sověti svůj lunární program definitivně stopli. V tiskovém středisku v Moskevském hotelu Inturist jsme tuto hádanku luštili spolu se zástupci NASA nad slepou mapou Bajkonuru a náčrtkem tzv. rakety „Lenin“, odvozeným z nepříliš detailních špionážních snímků…).
Jeden z návrhů úpravy lodi Gemini pro lunární expedici – ve variantě pro přistání
Skutečně, říjen/listopad 1967 byl – usnesením nejvyšších míst sovětské věrchušky, tj. vlády a politbyra ÚV Komunistické strany SSSR – tím termínem, kdy měl sovětský kosmonaut stanout na Měsíci. K 50. výročí Velké socialistické říjnové revoluce… Toto nebezpečí museli v USA a NASA vzít v úvahu, a protože bylo jasné, že první Apollo neodstartuje k Luně dříve než v roce 1968, zrodil se mj. nápad vyslat americké astronauty k Měsíci či přímo na Měsíc v kabině Gemini…
Program Gemini přeci sloužil k tomu, aby astronauti získali praxi při manévrování a spojování kosmických těles. Tak proč by – než bude hotovo Apollo – Měsíc v Gemini alespoň neoblétli dříve, než to dokáží Rusové? Kapacita lodě zajišťovala astronautům až čtrnáctidenní pobyt v kosmu, a tak cesta k Měsíci, jeho oblet a návrat na Zemi byly zcela v možnostech kabiny, která ovšem dvěma mužům nenabízela příliš pohodlí (seďte čtrnáct dní v něčem tak malém, jako byl automobil Fiat 600!).
Ve firmě McDonnell Aircraft, která loď Gemini vyráběla, přišli s návrhem připojit ji k právě dokončované raketě Saturn 1B (vynášela pak lodě Apollo na okolozemskou orbitu), a vyslat ji s astronauty k pouhému obletu Měsíce. A objevil se i nápad na vyslání Gemini na tzv. parkovací dráhu u Země pomocí osvědčeného Titanu 2, kde by se spojila s urychlovacím stupněm Transgate, který by kabinu postrčil na dráhu k Měsíci. Tato varianta se zalíbila zejména Peteovi Conradovi, který si něco podobného vyzkoušel v roce 1966 při letu Gemini 11 s pomocí Ageny 11.
Nakonec byly podobné návrhy uloženy ad acta a jak známo, Sověti na Měsíc v roce 1967 ani později neletěli. Nicméně platí, že přinejmenším oblétnout Měsíc Gemini schopna byla. Ovšem ještě na oběžné dráze u Země měli astronauti dost problémů se splněním plánovaného programu – ze šesti letů se to snad podařilo jen Gemini 3 (Grissom, Young). Celý program Gemini byl tedy v pořádném skluzu a vedení NASA doufalo, že to, co měla původně splnit už posádka Gemini 6, zvládne alespoň „devítka“. Času ani lodí už mnoho nezbývalo…
Gemini 9: Smolaři záložáci
Dvojice Thomas Patten Stafford a Eugene Andrew Cernan, záložní to posádka pro let Gemini 9 měla štěstí v neštěstí.
Posádky pro Gemini 9 – sedící (zleva) Elliot See , Charles Basset, nahoře T. Stafford a Gene Cernan
28. února 1966, těsně před devátou hodinou ranní, jeden ze dvou cvičných letounů T-38, ve kterých se přesouvaly letová a náhradní posádka Gemini 9 do výrobního závodu McDonnell v St. Louis, zavadil v mlze křídlem o střechu výrobní haly č. 101 a zřítil se na přilehlé parkoviště. Oba astronauti, Elliot See a Charles Basset, zahynuli. Za kniplem seděl outsider oddílu, Elliot See, kterému vedení možná ze soucitu dalo na „devítce“ první a poslední šanci… Nevyužil ji. Druhý letoun, pilotovaný Tomem Staffordem, měl větší štěstí a lepšího pilota. Přistál v pořádku.
Tak se poprvé v historii kosmonautiky stalo, že k letu nastoupila záložní posádka – Tom Stafford (veterán z letu Gemini 6A) a Eugene Cernan (mimochodem, po Lovellovi druhý astronaut s československými kořeny). Osud tomu chtěl, aby se Stafford, tento chlapec z Oklahomy s příšerným lokálním přízvukem, dostal do vesmíru během pouhých šesti měsíců dvakrát. Ale jednoduché to neměl ani tentokráte. Scénář letu jakoby někdo psal přes kopírák letu Gemini 6…
Úterý 17. května 1966. Kennedy Space Center, rampa č. 14. Atlas-Agena D s cílovým stupně GATV 9 14:15 UTC startuje podle plánu… Ovšem pozor, co se děje? 120 sekund po startu se pomocný motor Ageny číslo 2 uvolnil a pak se zasekl v poloze, která o deset sekund později už směrovala Atlas zpět nad kosmodrom. Naštěstí se sestava Atlas-Agena zapíchla do vln Atlantiku. Nicméně v tu chvíli byla posádka Gemini 9 bez cílového tělesa a Stafford mohl znovu balit kufry ze špičky Titanu a svou oklahomštinou dšít síru na osud. Bylo to k vzteku! Opakuje se situace a´la Agena/Gemini 6 před půl rokem…
Ovšem vedení i personál NASA na Cape Kennedy už byli poučeni osudem „šestky“, a tak sáhnuli po prozíravě připravené variantě „B“. Na kosmodromu už totiž bylo připraveno záložní cílové těleso, zvané ATDA (Augmented Target Docking Adapter). To byl válec přes tři metry dlouhý, o průměru 150 cm a váze 792 kg. Byl sestaven v rekordně krátké době ze součástí běžně používaných v projektu Gemini: spojovacího límce z cílového tělesa a aerodynamického krytu Ageny, soustavou orientačních motorků RCS pro jemné korekce s příslušnou elektronikou, číslicovým povelovým systémem a elektroinstalací z Gemini. To vše bylo připojeno ke standardní mezikontinentální raketě Atlas. Prozíravost a schopnost improvizace se tentokráte vyplatila. Bylo ovšem nutné předem vyškrtnout jeden plánovaný experiment – použití motoru cílového tělesa ke změně dráhy spojených těles. ATDA měla jen trysky RCS.
ATDA v montážní hale na KSC
Chyťte aligátora!
Ani ne za 14 dní, 1. června 1966, byly všechny potřebné přípravy u konce. V 15:00:02 UTC se Atlas s ATDou na špici vydal na cestu. Ovšem, co čert nechtěl, krátce po navedení adaptéru na dráhu telemetrické údaje zachycené sledovací stanicí Kano v Nigérii varují: laminátový aerodynamický kryt, kryjící spojovací uzel, se neoddělil, pouze se částečně rozevřel! Přesto letový ředitel Bill Schneider posvětil Gemini 9 další pokračování countdownu.
Mezitím Stafford s Cernanem, opět usazení na vrcholku Titanu ve výšce desetipatrového domu, čekali na povel „start“. Sálový počítač IBM 7094 (tehdejší výkřik techniky) v Houstonu oznámil začátek šestiminutového „startovního okna“, ve kterém musí být kosmická loď vypuštěna, aby se pak podle plánu už na konci třetího obletu kolem Země setkala s cílem. Minutu a dvacet sekund před startem se ale vše zadrhne a countdown se vrací na T-3 minuty. Řízení letu zatím nemá jasno o podstatě potíží a drahocenné vteřiny utíkají. Stafford začíná mít tušení, že i tentokráte si zopakuje ostrý countdown do třetice…
Jak se později ukázalo, závada byla ve vyrovnávací paměti pozemního počítače v Gemini Launch Control na kosmodromu. Ten prokletý přenos dat! Předávání aktuálních dat z počítače IBM 7094 na loď a nosnou raketu nebylo dokončeno… Dvakrát se technici pokoušeli doplnit data v řídícím systému a v palubním počítači a po dvakrát nebyla přijata. Startovací „okno“ pomalu končí a po dalších 30 sekundách je už spěch zbytečný. ATDA se už příliš vzdálila… Billu Schneiderovi nezbývá nic jiného než start posunout o dva dny.
Pátek 3. června. Astronauti opět míří k výtahu na rampě 19 a Stafford demonstrativně kráčí s metrovou tyčí v ruce, na níž svítí žárovka… Ano, jistě, je to „záložní startér“, připomínající obrovskou zápalku (v originále Plus Count Initiator). Všichni to berou s nadhledem, ale na Stafforda a Cernana čeká ještě další překvapení – veršovaný vzkaz ve dveřích kabiny ve smyslu „zatím to byla legrace, ale jestli neodletíte, příště zasedneme vaše místa… Jim a Buzz“
Do třetice na start – Stafford s náhradním startérem v pravé ruce
13:39:33 UTC se konečně Titan II se Staffordem a Cernanem vydává na cestu. I s rizikem, že se opět nepodařilo tři minuty před startem přehrát do palubního počítače poslední údaje, byl vydán pokyn ke stratu.
Gemini 9 se v pohodě dostala na vypočtenou oběžnou dráhu. Když na třetím obletu dostihla ATDu a Stafford kdesi nad Indonésií zaparkoval loď pár metrů od ní, bylo jasné, že kryt spojovacího „límce“ se sice rozevřel, ale jen částečně. V Houstonu houstne nervozita, protože jsou nyní bez spojení s Gemini. Konečně se loď dostává do sféry slyšitelnosti s Havají! A Stafford to pro Houston komentuje s obvyklou nonšalancí: „Obě skořápky krytu visí na cílovém tělese, ale jsou široce rozevřeny. Je to strašidelný vehikl … Když se tu tak proháníme, tak to vypadá jako rozzuřený aligátor … Všechny čtyři svorníky vybuchly; visí to jen na drátech …“
Rozzuřený aligátor
Na zemi zatím probíhaly živé porady, jak z této šlamastiky ven. V MCS dokonce probírali návrh Buzze Aldrina, aby Cernan vystoupil a nůžkami přestřihl pásky, které držely kryt. Dokonce to ve vodním bazénu vyzkoušeli! Naštěstí od této poněkud bláznivé varanty upustili. „Aligátor“ ostatně rotoval a kovový pásek tak mohl proseknout Cernanův skafandr. Stafford se ale snaží prosadit své radikální řešení – strčit do trosek krytu nosem lodi. „Rád bych to shodil zaměřovací tyčkou!“ Též nepřichází v úvahu! A tak v rámci improvizace si astronauti dvakrát vyzkouší manévrování a přiblížení k příliš dobře svázanému krytu spojovacího uzlu rozšklebeného adaptéru.
Akrobat na laně
Druhý den astronauty čekalo další setkání s ATDA, ale to už se u nich projevilo především psychické vyčerpání, a tak řízení letu rozhodlo odložit plánovanou Cernanovu vycházku do volného vesmíru až na další den. To byla neděle…
Eugen „Gene“ Cernan, muž, který vyvezl československou vlajku na Měsíc, v dobách své kosmické slávy a nyní (2010)
„Všichni jsme věděli o rizicích, která na nás ve vesmíru číhají. Ale chtěli jsme ty nebezpečné situace překonat, abychom mohli jít dál. Já jsem se jako třetí člověk v historii připravoval k procházce ve skafandru mimo palubu kosmické lodi… Věděli jsme o různých rizicích – přede mnou se ve volném prostoru pohybovali jen Alexej Leonov a Ed White, ale já jsem si věřil. Přesto měli někteří odborníci dole na Zemi obavy, jestli se mně podaří vrátit zpátky do kosmické kabiny," řekl mj. Cernan v odpovědi na otázku při besedě v pražském planetáriu v roce 2001.
Nebyly to obavy zbytečné. Whiteova dvacetiminutová procházka byla totiž jedinou americkou zkušeností s výstupy do volného prostoru a kupodivu proběhla v pohodě. Trpké zkušenosti Alexeje Leonova z návratu do lodi či problémy s nafouklým skafandrem a ztuhlými rukavicemi Sověti neventilovali ani na specializovaných akcích a`la astronautický kongres, natož aby je předali konkurentům z NASA.
Gene Cernan však měl mnohem obtížnější – řekněme rovnou – ambicióznější úkol: nejen se prolétnout kolem lodi, upoután na sedmimetrové lano, v němž byl rovněž přívod kyslíku, elektřiny a spojení, ale především vyzkoušet zdokonalenou Whiteovu „koloběžku“, tzv. AMU (Astronaut Maneuvering Unit), autonomní manévrovací jednotku.
Když vyplul z otevřené kabiny, měl pocit, že strčil hlavu do kaleidoskopu plného barevných světýlek. „Alelujá!“ vydechl. „Lidi, tady venku je to nádherný!“ Později přiznal: „Nenacházel jsem slov, abych ten výjev popsal…“ Ale na „dojmologii“ nezbývalo moc času – na řadě byl experiment nazývaný „Dynamika spojovacího lana“. Šlo o to zjistit, nakolik je možné využít k pohybu ve volném prostoru lana, které astronauta poutalo k lodi. Ovšem Cernan se – podobně jako Leonov – začal na jeho konci točit jako káča, na každý jeho pohyb reagovalo tím, že se jej snažilo „přetlačit“ a omotat se kolem něj. Bez jakéhokoliv stabilizačního zařízení nemohl lano ovládat a to si s gustem dělalo, co chtělo. Byl to takový bungee-jumping… „Vůbec se nemůžu dostat tam, kam chci,“ hlásil naštvaně Tomovi. „Ten příšerný had je všude kolem mne!“
Létání na laně připomínalo bungee-jumping… Na „nose“ lodi je jasně vidět tzv. zaměřovací tyč, kterou chtěl Stafford odhodit pásky držící kryt ATDA
Když se Cernanovi ani po půlhodině námahy nepodařilo přijít na smysluplný způsob pohybu, chvíli odpočíval. Uplynulo 45 minut a Gemini se ponořila do zemského stínu. Nastal čas vyprostit ze zádi servisního modulu AMU. Jenomže slunce už neohřívalo jeho skafandr a v chladnu se mu postupně zamlžoval průzor přílby. A podobně jako Leonova jej trápil efekt nafouklého, ztuhlého skafandru. Když se díky několika madlům, zdrsnělým rukavicím a podrážkám konečně dopracoval do místa, kde se Gemini oddělila od Titanu, vyděsil jej zubatý okraj lodi. Stačil neopatrný pohyb a díra ve skafandru by znamenala konec… Opatrně se přes něj přešplhal.
Speciálně upravený Cernanův skafandr pro EVA – např. pokovené kalhoty měly chránit před plameny trysek AMU
Když se dopracoval ke schránce s AMU, byl už velmi unavený a zpocený a tep mu vyskočil na 155 tepů za minutu. Okolo byla černá tma a AMU osvětlovaly jen dvě slabé žárovky. Nakonec přeci jen nasedl na malé sedátko batohu AMU. Začínala orbitální noc a Cernana obklopila tma. Ovšem omezená viditelnost nebyla jen dílem temnoty kolem, ale stále více se mu zamlžoval průzor přílby. Což byl průšvih i proto, že pro zprovoznění křesla musel provést na 30 úkonů bez jediné chyby.
„Když jsem se pokusil pootočit některým z těch ventilů, zafungovaly zákony akce a reakce – ventil se stejně rázně pootočil se mnou, opačným směrem to zase se mnou smýklo do prázdna. Bez možnosti pořádně se zapřít bylo pootočení sebemenším knoflíkem takřka vyloučené…,“ vzpomínal později ve svých pamětech Cernan.
Pro představu – uložení jednotky AMU v „hrdle“ servisní sekce lodi Gemini
Teď ho s lodí spojovala jenom nylonová jistící šňůra o délce 40 m a vysílačka s Tomem. „Vůbec před sebou nic nevidím!“ ohlásil veliteli, se kterým se pronikavě zhoršilo spojení, když Gene přepnul spojení na vysílač AMU.
Čas 16:16 UTC. Loď prolétá nad sledovací stanicí Carnarvon a Stafford oznamuje dolů, že Cernan má potíže s vyklopením ramene, nesoucího ovládací prvky AMU a se zamlženým hledím. Gemini 9 se mezi tím dostává opět do zóny kosmického dne a v Cernanově skafandru začala stoupat teplota. Cernanův tep se ale zklidnil na 135 úderů za minutu…
V 16:40 je Gemini v dosahu stanice na Havaji. A Stafford musí hlásit Houstonu, že AMU dosud není uvedeno do činnosti, že vše je čtyřikrát až pětkrát časově náročnější než při nácviku na trenažérech.
Jednotka AMU, kterou měl Cernan vyzkoušet, byla tehdy dosti složitým zařízením…
Deset minut nato Houston Staffordovi navrhuje, aby se Cernan vrátil zpět do kabiny. Spotřebovává tolik energie, jako by každou minutu vyběhnul schodiště o téměř 120 schodech! A Cernan opakuje: „Je mi to moc líto, ale nic nevidím…“
Cernanovi trvalo 25 minut (!), než se dostal ke dveřím kabiny. V nepoddajném skafandru to málem nešlo. Fotoaparát odletěl do vesmíru, když se snažil nasoukat na své místo. Trvalo to ještě několik minut, než se dokázal usadit v křesle a Stafford mohl uzavřít poklopy. „Když o tom přemýšlím dnes, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě a děkuji Bohu, že jsem z té zkušenosti vyvázl živý,“ píše Cernan ve svých memoárech. A to ani nepřipomíná, že před jejich startem vedl šéf jejich přípravy Donald Slayton se Staffordem debatu o tom, co dělat, kdyby se on, Cernan, nemohl vrátit – zda jej odříznout a nechat ve vesmíru, nebo se jej snažit nacpat do kabiny třeba i mrtvého…
Teprve vyrovnání tlaku kyslíkové atmosféry v lodi s Cernanovým skafandrem ukončilo astronautovo martyrium. I když – nesnesitelně jej pálila „prodloužená záda“ – ještě na počátku výstupu do vesmíru se mu roztrhly vnitřní izolační vrstvy skafandru na kostrči a jak se ukázalo, slunce „opalovalo“ i ve vzduchoprázdnu – přes folii mu vypálilo na části kůže trojúhelník…
Stejně jako Leonovovi se mu nezadržitelně lil pot z obličeje a v nohách skafandru měl další litr potu. V místech, kde se jeho rukou dotýkaly kovové manžety rukavic, si sedřel kůži až do živého masa. Když konečně sundal přílbu, vyděsil Stafforda jeho rudý obličej. Ten tak proti všem pravidlům a nařízením vzal do ruky hadici s pitnou vodou a postříkal jej tou chladnou tekutinou…
Dalšího dne ve 14:01 UTC dopadá pilotní kabina Gemini 9 do Atlantiku, pouhých 2 700 m od středu dopadové oblasti, necelých 6 km od letadlové lodi USS Wasp a 552 km od Kennedyho mysu. Dosud nejlepší trefa! Kapitán Waspu Gordon E. Hartley pak řekl novinářům: „Přáli jsme jim všechno nejlepší, ale tohle bylo maximální – právě jak to plánovali. Úmyslně jsme odpluli ze středu dopadové oblasti, abychom znemožnili Staffordovi splnit hrozbu, že nám přistane přímo na komíně.“
Cernan a Stafford se na palubě Waspu vítají s námořníky
To, co Cernan předvedl během dvou hodin ve volném vesmíru, byl ohromující výkon, který ovšem ukázal, že nic není jednoduché a jestliže se chtějí astronauti procházet po Měsíci, musí nejprve zkrotit EVA na oběžné dráze Země. A že každá zkušenost je draze vykoupená.
Na řadě jsou rekordy
Neuběhlo ani půl druhého měsíce od startu Gemini 9 a na rampě 19 je opět rušno. Protože musí program Gemini skončit už začátkem listopadu (aby se mohl celý tým amerických astronautů věnovat přípravě letů v nových kosmických lodích – Apollo), jsou poslední starty Gemini plánovány v krátkých, šestitýdenních intervalech. A jejich posádky musí dohnat to, co se nezdařilo při letech předchozích.
Gemini 10 startovala 18. července a její posádka John Young a Michael Collins během tří dnů kosmického letu provedla setkání s tělesy Agena ATV-10 a ATV-8 (která mohla být díky pohotovosti Davida Scott z nešťastné Gemini 8 mírně oživena). Nejen kvůli úspoře paliva vlastní lodi zapojili astronauti na 14 sekund motor ATV-10 a zvýšili dráhu komplexu na 296-762 km (čímž byl poprvé překonán výškový rekord lodi Voschod 2), a upravili tak pozici pro stíhání Ageny ATV-8, která se pohybovala na dráze 403-409 km. Na rozdíl od prvního spojení lodi Gemini 8 nedošlo k žádným problémům.
Tento okamžik stál za zaznamenání, protože poprvé v historii kosmonautiky bylo použito motoru jiného tělesa k manévrování kosmické lodi. Kosmonauti, obrácení čelem k motoru, pozorovali jeho činnost. Young prohlásil: „To je hrozný! To byl pěknej vodpich!“
J. Young a M. Collins
Jeho kolega Collins nejprve z otevřené kabiny fotografoval vesmír, ale po opětovném snížení dráhy a přiblížení lodi k Ageně 8 vystoupil z kabiny do volného vesmíru – ovšem po Cernanově anabázi jen na 28 minut. Nicméně podařilo se mu projít se po v zásadě oněmělé ATV-8.
Tím ovšem skončily všechny experimenty a snad poprvé byl celý letový plán realizován. 21. července dopadla loď Gemini 10 asi šest kilometrů od hlídkující mateřské vrtulníkové lodi USN Guadalcanal do Atlantiku.
Už ve dnech 12.-15. září proběhl další let Gemini, s pořadovým číslem 11. Astronauti Richard Gordon a Charles Conrad se úspěšně spojili s Agenou ATV-11 a Gordon na 40 minut provedl „inspekci“ spojených těles. Díky motorům Ageny pak byla Gemini 11 vynesena do dosud rekordní výšky pro lety kolem Země s apogeem 1 367 km. Po dvou obězích sestoupili opět díky Ageně na kruhovou dráhu ve výši 298 km a Dick Gordon se ještě z otevřené lodi věnoval fotografování 45 horkých bílých hvězd ve třech souhvězdích.
Následoval pak pokus o vytvoření gravitace, když Conrad sice oddělil kabinu od Ageny, ovšem tělesa zůstala propojena lanem. Rotací kolem společného těžiště s periodou asi 9 min vytvořili v kabině slabou „tíži“ asi 0,0015 g. Poprvé v tomto programu došlo na zcela automatické přistání, při kterém Gemini 11 dopadla do Atlantiku, 2,7 km od letadlové lodi Guam…
Agena na laně…
Finále
11.-15. listopadu 1966 je ve vesmíru poslední z lodí Gemini, GT-12. Na palubě má Jima Lovella a Buzze Aldrina. Během tohoto finálního letu programu čtyřikrát procvičili setkání a spojení s cílovým tělesem Agena, provedli tři výstupy z kabiny a 14 vědeckotechnologických experimentů. Jediným kazem tohoto letu byl nerealizovaný výlet na vysokou oběžnou dráhu, protože trucoval hlavní motor Ageny.
Na druhé straně – nejdelší Aldrinova procházka trvala rekordních 126 min. Edwin byl šestým mužem v historii kosmonautiky, který se pohyboval ve volném vesmíru. A měl to po předchozích zkušenostech, které málem odskákal Gene Cernan, mnohem lehčí. Víme – za zkušenosti se platí…
Fantastické! Přistáli 800 metrů od plánovaného bodu. Aldrin a Lovell na palubě letadlové lodi
Program Gemini tímto letem skončil a přes všechny problémy v závěru dokázal to, co bylo potřeba – naučil člověka pracovat ve vesmíru a připravit jej na pouť k Měsíci.
Při přípravě článku byly mj. využity podklady a některé citace z článků časopisu L+K 1966/1967 a článku K. Pacnera „Fascinující příběh Eugena Cernana“ (TechNet, 2001).
