Po úspěšném „skupinovém“ letu lodí Gemini 6 a 7 v prosinci 1965 dostala posádka Gemini 8 onen náročný úkol, který nemohla pro ztrátu Ageny zvládnout Gemini 6: tedy několikráte se spojit s cílovým tělesem – novou Agenou D (GATV-8). Poté měl druhý pilot David Scott, rovněž nováček, jenž mj. absolvoval několik přátelských lekcí i od Eda Whitea, vystoupit na dvě hodiny do volného vesmíru.
Na adaptéru kosmické lodi Gemini 8 měl Scott připraven panel s různými druhy šroubů a spojovacích prvků, které měl s pomocí speciálního nářadí uvolňovat a utahovat a vyzkoušet tak práci montéra v beztížném stavu. Takzvaným „speciálním nářadím“ byl ovšem nástroj o váze 3,5 kg! Měl v kosmickém prostoru, kde není přitažlivost, kompenzovat tzv. krouticí moment, aby astronaut náhodou nebyl vymrštěn do prostoru.
David Scott a Neil Armstrong (v popředí) a jejich náhradníci – Richard Gordon a Charles Conrad
Chyťte Agenu!
Ve středu 16. března 1966 tak stály na rampách 14 a 19 Kennedyho kosmodromu na Floridě opět dvě rakety, připravené startovat s rozdílem pár hodin. Atlas-Agena a Titan II s Gemini 8 na špici. Padesátikilometrový vítr a mraky na nebi by sice neměly starty ohrozit, ale v kosmické lodi se opět nějaké mouchy našly – nefungoval pořádně palubní interkom a zlobilo chlazení palivových nádrží korekčních motorů (OAMS – Orbital Attitude and Maneuvering System). Technici však zapracovali a podařilo se jim závadu opravit včas.
Mezitím se v 16:00:00 SEČ zvedla z rampy 14 nosná raketa Atlas-Agena D s cílovým stupněm GATV-8. Na rozdíl od svého předchůdce z října 1965 motor Ageny tentokrát neselhal, a tak se cílové těleso s pasivním spojovacím uzlem dostalo na oběžnou dráhu. Sledovací stanice naštěstí už pět a půl minuty po startu potvrdily oddělení druhého stupně a po dalších čtyřech minutách oznámil mluvčí řídícího střediska v Houstonu Paul Haney: „Dosažena oběžná dráha ve výši 156-162 námořních mil.”
Armstrong a Scott v tzv. Bílém pokoji na odpalovací rampě před vstupem do lodi
Když ale sledovací stanice v australském Carnarvonu kontroluje činnost palubních zařízení Ageny, objevuje se první závada. Radarový odražeč, velmi důležitá součást techniky sbližování a setkání lodí, nepracuje správně! Naštěstí se jej podaří technikům ze Země umoudřit. A může se startovat! Údaje o dráze Ageny jsou naposledy překontrolovány a zkorigovány s parametry dráhy, na kterou má být navedena Gemini 8. A pak už ředitel letu na Cape Kennedy může oznámit přesný okamžik startu: 10:41 EST, tj. 17:41:02 SEČ.
„…10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 Zero! We have ignition… Liftoff!“ Perfektní start! Titan II s kosmickou lodí na špici se majestátně zvedá. V tu chvíli přebírá let Gemini 8 řídící středisko v Houstonu, kde se mají střídat letoví ředitelé John Hodge a Gene Kranz. O šest minut později byla loď na oběžné dráze a Armstrong se Scottem si užívali beztíže a nádherný výhled na planetu Zemi. Chvíli na to prolétali nad Středozemním mořem, Itálií a kusem Afriky s Blízkým východem. Scotta překvapilo, jak dobře byla vidět letadla a dokonce lodě v Suezu a na Rudém moři.
Gene Kranz u své „konzole“ v Houstonu
Když se nabažili pohledu na Zemi, věnovali se tomu nejdůležitějšímu – stíhání Ageny. Při třetím průletu apogeem ve 21:30 SEČ Armstrong ještě jednou lehce zvýšil rychlost kabiny – o 18,7 m/s. Gemini se dostala na kruhovou dráhu ve výšce 270 kilometrů. Zhruba o hodinu později, někde nad Tichým oceánem západně od Havaje, Armstrong oznamuje sledovací stanici: „Objekt v dohledu!“ Před nimi v dálce asi 76 mil problikávají modrá poziční světla Ageny.
„Vidíš ji?“ ptá se Neil Davida. „Perfektně!“ Obě tělesa se k sobě postupně přibližují. Jistě, je to něco jiného než ve stíhačce, jemné manévry pomocí korekčních motorků místo forsáže. Na dalším obletu, ve 23:16 SEČ vyrovnává Armstrong rychlost obou kosmických těles a obě tělesa letí ve formaci v několikametrové vzdálenosti po oběžné dráze kolem Země. A ještě blíž, ještě…
Capcom na Havaji chce vědět, jaký je stav cílového tělesa. Dave Scott, který pozoruje panel s kontrolními světly (umožňuje kosmonautům sledovat stav Ageny, která má v nádržích ještě kolem jedné tuny paliva) oznamuje: „Vzdálenost osm stop. Hlavní vypínač zapnut, propojení vypnuto – sekundární silný motor zapojen, sekundární slabý zapojen, orientační systém zapojen, energetické zdroje zapojeny. Stav tělesa vyhovuje spojení. Konec.“ Capcom: „Rozumím… jděte na to!“
Cílové těleso pro Gemini 8 – Agena D. Vpravo límec spojovacího uzlu
Bylo ale třeba, aby se loď přesunula do další zóny slyšitelnosti a tedy přeletěla jihoamerický kontinent, kde by navázala rádiové spojení se sledovací lodí Rose Knot Victor, zakotvené u východního pobřeží Brazílie.
Ještě jedna prověrka systémů a stabilizace obou těles a pak Armstrong na okamžik zapojil dva 50kp (490 N) motory a kosmická loď pomalu, rychlostí asi 15 cm/s, vsunula svou příď do speciálního límce spojovacího uzlu Ageny. Svorky zaklaply a elektromotor na palubě Ageny zatáhl nos kosmické lodi na půl metru do vnitřku cílového tělesa. Přesně ve 23:14 UTC mohl Armstrong oznámit Geneovi Kranzovi: „Letový, jsme spojeni!“
Upínací zařízení a kontakty dosedly na svá místa a ze dvou lodí se stala jedna. Gemini 8 psala historii – ve výšce 285-298 km nad pobřežím Brazílie totiž došlo k prvnímu spojení dvou kosmických těles na oběžné dráze! Houston: „Přepínám. Gratulujeme chlapci, je to fakt OK.“ A v sále Mission Control vypukl nadšený hlahol.
Scott a Armstrong pak na poletové tiskové konferenci vzpomínali na spojení následovně:
Scott: „Po vykonání druhého manévru jsme se ocitli asi necelé čtyři míle od Ageny. V té chvíli jsme už pluli na osvětlené straně Země, ale bylo by pro nás optimální být v té době ještě ve stínu. Poněkud jsme se zdrželi na přechodové dráze. I tak byla viditelnost Ageny velmi dobrá a pokračovali jsme po naší relativní dráze k Ageně až do 1,7 míle, kdy Neil převzal ruční řízení.“
Armstrong: „Pozemní výpočty manévru byly velmi přesné a uvedly nás na dráhu, která byla ideální, neboť jsme odčerpali pro setkání minimální množství paliva. Spojení jsme uskutečnili při přeletu nad lodí Rose Knot Victor, nad pobřežím Jižní Ameriky tak, aby data mohla být během kontaktu zaznamenávána na Zemi. Slunce bylo velmi nízko na pravé straně, ozařovalo pravou stranu Ageny, zatímco levá strana a límec byly ve tmě. Byl to velmi nezvyklý pohled – z mého okna byl svět ve tmě, ale Daveovo okno bylo na sluneční straně… (…) Manévrování s lodí do těsné blízkosti límce Ageny nebylo těžké. Zastavili jsme přibližně dvě stopy od límce a čekali jsme, dokud nám capcom neoznámil, že telemetrie je OK, což trvalo asi dvě minuty. Ke spojení došlo relativní rychlostí asi 23 cm/s…“
Profesionální piloti zvládli spojovací manévr profesionálně – na jedničku. Ještě při přeletu přes sledovací stanici v Tananarive na Madagaskaru Armstrong hlásil, že Agena je velmi stabilní a nevyskytují se žádné viditelné oscilace, ale přesto se posádce dostalo od capcoma Jima Lovella tak řečené „knížecí“ rady: „Když budete mít problémy a Agena by začala divočit, vyšlete příkaz 400, kterým ji vypnete, a řiďte soulodí z Gemini.“ To znamenalo vypnout ACS (Agena Control System) – řídicí systém Ageny.
Zatím ale šlo vše podle plánu a astronauti začali zkoušet pevnost kombinace Gemini-Agena (tzv. „bendingtest“). A Scott si vzpomněl, že od předstartovní snídaně, byť to byl biftek s vejci, nic nejedli a dostal hlad, který dosud přehlušovala vlna adrenalinu z honby za Agenou. Není jisté, zda se před tím, než vlétli do zemského stínu a mimo zónu slyšitelnosti Tananarive, stačili najíst. Protože následující minuty a hodiny jim už moc šancí nedaly.
Řídící středisko Gemini v Houstonu
Muži v kafemlejnku
Venku byla tma. Zapnuli naplno světla kabiny a věnovali se své práci, byť si osvětlením poněkud pokazili pohled z okna. Vypnuli podle plánu řídicí systém kabiny – vše měla nyní ovládat Agena – a studovali letový plán, aby mohli přejít k další sérii testů soulodí. Nicméně ke kontrole práce GATV sloužil v případě potřeby číslicový přepínač u Scottova křesla a z něj mohl pilot v případě potřeby posílat příkazy řídicímu systému Ageny.
V té době prolétala Gemini 8 zónou mimo dosah spojení s pozemními stanicemi i sledovacími loděmi Coastal Sentry Quebec v západním Pacifiku poblíže Číny, či Rose Knot Victor u Brazilského atlantického pobřeží. V jedné chvíli dostal Scott nepříjemný pocit, že něco nehraje, a když zvedl oči od manuálu na palubní desku, velitelský ukazatel polohy lodi, připomínající umělý horizont v letadle, ho mírně vyděsil. Soustava Gemini 8 – Agena byla ve 30° náklonu!
„Neile, vidíš to co já?“ upozornil Armstronga a oba rychle porovnali údaje Armstrongova ukazatele s identickým „horizontem“ na straně Scotta. Průšvih – pochopili okamžitě, oba totiž ukazovaly stejnou hodnotu a soulodí bylo v neplánovaném levém náklonu. Armstrong okamžitě reagoval a snažil se upravit polohu krátkými zážehy orientačních trysek Gemini. Oddechli si jen na pár sekund, pak se ale náklon vrátil.
Armstrong i Scott byli oba zkušenými zkušebními piloty (mj. Armstrong testoval známý experimentální raketoplán X-15) a jen tak něco je nezaskočilo. A tak se snažili zvládnout situaci rutinními operacemi. Teprve po dlouhých minutách se jim podařilo rotaci zastavit.
Samozřejmě oba hned v první chvíli napadlo, že se Agena, dosud mírná jako beránek, rozhodla zlobit. A tak přišla na řadu ona Lovellova „knížecí rada“ – povel 400. Scott navolil na číselníku přepínače u svého křesla čtyřstovku a tím vypnul automatický orientační systém Ageny. Soulodí se zklidnilo a astronauti si oddechli. Jen na chvíli. Zhruba po čtyřech minutách začal ten tanec nanovo.
Armstrong opět zapojil do boje orientační trysky Gemini, ale paliva rychle ubývalo. Navíc se rotace zrychlovala a přidala se nestabilita podél příčné osy. Jistě, astronauti procházeli už při přípravě na Zemi testy v trenažerech, rotujících ve třech osách, a popravdě řečeno, jen při pohledu na ně se jim zvedal žaludek. Teď se to posádce „osmičky“ jistě vybavilo.
Ovšem žaludek se Neilovi a Davidovi mohl zvedat spíše při pomyšlení na rozlomení soulodí – a to by znamenalo, že by mohl být poškozen „nos“ kosmické lodi, vklíněný do spojovacího uzlu Ageny, což by znamenalo změnu zpáteční jízdenky na „one-way ticket“. Čas na rozhodnutí, co dál, se krátil a bylo to jen a jen na těch dvou na oběžné dráze. Houston neměl ani tušení, co se nahoře děje, a posádka Gemini byla mimo zónu spojení, nad pustými prostorami Indického oceánu.
A teď babo – raď! No, ani žádné „baby“ nebylo. Museli jednat sami a brzy pochopili, že musí jednat velmi rychle. „Nejlepší bude, když se odpojíme,“ rozhodl Armstrong jako velitel. „Jsi připraven?“ „Připraven!“ odvětil Scott.
Trvalo jim ale asi tři další minuty, než zredukovali rychlost na hodnotu bezpečnou pro odpojení. Během té doby stačil Dave Scott udělat jednu důležitou věc, která zachránila nejen program následného letu, ale možná celý program Gemini – zapojil záznamová zařízení Ageny a přepnul ji do automatického režimu, ve kterém měla přijímat povely z řídícího střediska. Pokud by se tak nestalo, změnila by se v mrtvé těleso…
Gemini 8 se odpoutává od „límce“ spojovacího uzlu Ageny
„Oddělení, teď!“ ozval se v interkomu Neil a na okamžik zažehl retrográdní orientační motorky. Po mírném trhnutí oba viděli Agenu, jak se od nich vzdaluje ve sluneční záři. Možná si v ten okamžik oddechli, protože pokud by Agena dále rotovala, hrozila i srážka obou těles. Záhy se vyjasnilo, že vina není na ATV, ale s osudem své posádky si pohrává kabina Gemini sama. Sekundu po rozdělení začala rotovat znovu a ještě zběsileji kosmická loď! Navíc ještě cca tři minuty po rozpojení bylo ruční řízení zcela neúčinné, zaseklé, což na Zemi později potvrdili.
I za této situace, vzpomínal Scott, „jsme občas zapínali radar a doufali, že opět zpozorujeme Agenu buď vizuálně, nebo radarem. V několika okamžicích jsme měli krátký radarový kontakt. Jsem přesvědčen, že jsme ji ještě jednou pozorovali přibližně půl míle od nás. Nijak nerotovala. Bylo to naposledy, co jsme ji viděli…“
Good bye, Agena…
Bylo ale hůř. Neilovi i Davidovi bylo jasné, že teď jim jde o život. Kabina se točila ve třech osách a rychlost rotace přesahovala 360°za sekundu. Nevím, zda si to dokážete představit, ale je to mnohem horší než ve vývrtce padajícího letounu – rotace ve třech osách! Pokud by se rychlost takové rotace ještě zvyšovala, hrozilo by, že oba astronauti padnou do bezvědomí. A k takovému osudu to v Gemini 8 spělo. Už pociťovali příznaky tzv. tunelového vidění a při pohledu na stropní panel s ovladači už Armstrong nedokázal pořádně zaostřit zrak.
Minuty se strašlivě vlekly a rotace neustávala, byť Armstrong zkoušel, co se dalo. Konečně se Gemini 8 dostala do zóny slyšitelnosti sledovací lodě Coastal Sentry Quebec (CSQ), zakotvené poblíže Tchaj-wanu.
„Gemini 8, tady capcom na CSQ, jak mě slyšíte?“ ozval se capcom Jim Fucci.
Scott: „Máme tu vážný problém. Nekontrolovatelně rotujeme. Oddělili jsme se od Ageny.“
CSQ: „O co jde?“
Armstrong: „Rotujeme a ničím se to nedá vypnout. Rotace doleva a stále se zrychluje…“
Fucci si nejprve myslel, že se přeslechl. „Co se tam s vámi děje?“
Do jeho hovoru s Gemini se začal míchat i Houston, který neměl s lodí přímé spojení. Službu v MSC měl právě letový ředitel John Hodge.
Houston: „Co říkají? Že nemohou vypnout Agenu?“
CSQ: „Ne, sdělují, že se oddělili od Ageny a že rotují a nemohou rotaci zastavit. Tlak v regulačním systému je nulový, regulační tlak v OAMS!“
Gemini: „Točíme se strašně rychle doleva. Nemůžeme … RCS je aktivován, ale nemůžeme ho zapálit. Pravděpodobně je zaseknuté ruční řízení.“
CSQ: „Nemůžeme od nich zatím dostat žádná hodnověrná data. Zdá se, že se velmi rychle převracejí.“
Zatímco Houston přes CSQ bombardoval posádku Gemini dotazy, aby zjistil, co se vlastně stalo, měli Armstrong a Scott už neviditelného souputníka – tu ošklivou tetku s kosou… Rotace neustávala, zrak se rozostřoval a slunce ostře blikalo do okének lodi podle toho, jak se otáčela. Na pohyby řídícím joystickem loď vůbec nereagovala. Armstrong předal řízení Scottovi, třeba bude mít větší štěstí… Oba piloti přepínali vypínače, snažíce se uvést alespoň jeden z orientačních systémů do chodu, ale nic nepomáhalo, rotace znesnadňovala dokonale nacvičené pohyby.
„Zbývá jen návratový systém,“ napadlo Armstronga snad jen minutu před tím, než by zkolabovali. Nebyl čas na dohadování s Houstonem. „Jasně, jeď!“ zasípal Scott. Na druhý pokus se podařilo Neilovi zapálit trysky brzdícího systému… Šťastné nápady – jak se zdá – přicházejí až na poslední chvíli. Rotace lodi se začala zpomalovat. „Dokázals‘ to, Neile! Dokázal!“ oddechl si Scott.
Po dalších třiceti vteřinách se podařilo rotaci zastavit. Konečně letí do Houstonu uklidňující zpráva: „Postupně zvládáme řízení kosmické lodi přímým RCS … Pomalu se dostáváme do správné polohy…“ Gemini 8 pokračuje v letu a posádka se nad Tichým oceánem, mezi Tchaj-wanem a Havají, pokouší uvést do činnosti orbitální manévrovací systém OAMS. Teprve teď zjišťují, kde je závada. Zapínali totiž postupně vždy jen jednu trysku – vše bylo v pořádku, dokud nedošlo na trysku č. 8. V ten moment se rotace začala rozbíhat znovu… Viník byl odhalen.
Armstrong a Scott na mysu Kennedy
Nouzové přistání
Pravidla kosmického orbitálního letu ovšem nařizovala, že po použití OAMS musí loď při nejbližší vhodné příležitosti přistát. Armstrong použil k zastavení rotace oba okruhy trysek návratového systému, teď vypnul jeden z nich. Zásoby paliva se značně ztenčily a musely vystačit na návrat, během kterého bude nutné loď zorientovat a pod správným úhlem ji namířit dolů, k Zemi.
V řídícím středisku začali promýšlet varianty přistání Gemini 8. O plnění dalšího dříve plánovaného programu včetně Scottovy vycházky do vesmíru nemohlo být ani řeči. Problém spočíval v tom, zda dostat kosmickou loď dolů tam, kde byly co nejblíže záchranné jednotky, nebo ukončit let hned. Byť třeba v oblasti západního Pacifiku pojmenované Dash 3, kde byl nejbližší lodí US NAVY torpédoborec Leonard Mason – nějakých 160 km od bodu dopadu, což znamenalo až šest hodin plavby…
John Hodge vsadil na Dash 3. Nejdůležitější bylo dostat posádku co nejdříve dolů. Naštěstí v dané oblasti panovalo slušné počasí. Houston přes Havaj: „Nařiďte Gemini 8, aby uvedli do činnosti systém RCS a řekněte jim, že počítáme s návratem do přistávací oblasti Dash 3. Můžeme volit mezi 6-Dash-3 a 7-Dash-3 a rozhodneme podle toho, jaké budou podmínky. Zjistěte, jak pracuje stabilizační systém. Ať Armstrong uvede kabinu do polohy pro návrat co nejrychleji.“
Havaj: „Ano, rozumím. Neile, uveď kabinu do polohy pro návrat co nejrychleji.“
Gemini: „Neovládáme ani rakety pro roll ani pro yaw, zřejmě žádná z nich nefunguje. Zdá se, že rakety pro pitch pracují … ano pracují. Začínáme se pomalu otáčet do správné polohy.“
Hodge si oddychl a předal řízení letu Geneovi Kranzovi. Zase jedna infarktová situace! Šílené…
Přes Havaj dostávají astronauti další pokyny:
Havaj: „Gemini, počítají s tím, že vás vyloví v Dash-3. Nyní se rozhodují mezi 6 a 7-Dash-3.“
Gemini: „Dobře, zařídíme se podle toho.“
Havaj: „Houston oznamuje, že zvolili pro přistání 7-Dash-3. Neile, budeš mít navíc asi půl druhé hodiny.“
Poslední okamžiky na oběžné dráze – loď proplouvá nad střední Afrikou a astronauti se připravuji k zapálení brzdicích raket. Od MSC dostávají poslední instrukce.
Houston: „Gemini 8, máme pro vás nové instrukce pro přistání. Jste připraveni je zaznamenat?“
Armstrong: „Ano.“
Houston: „Rescue 1 (záchranný letoun) vás bude čekat na místě přistání se žabími muži, kteří vás zajistí plovacím pásem. Torpédoborec Mason bude na místě asi 3 hodiny po vašem přistání.“
Armstrong: „Rozuměl jsem.“
Opět doma! Žabí muži stabilizují Gemini 8 na hladině Pacifiku
Během přistání se astronauti jen modlili, aby náhodou nedopadli na území či do výsostných vod Číny. K prvnímu nouzovému přistání v americké historii kosmických letů došlo po deseti letových hodinách, 800 km východně od ostrova Okinawy.
Záhadu, proč motorek č. 8 málem zahubil posádku osmičky, se bohužel nepodařilo plně objasnit. Tiskové prohlášení NASA těsně po přistání sice vysvětluje sled událostí zkratem spínače elektrického impulsu, který motorek nejprve zapálil na tři vteřiny, pak se na tři vteřiny vypnul a po té už hořel neustále, tedy i v době, kdy na ovládacím pultu v kabině byl příslušný přepínač v poloze off. Bohužel, důkaz ale shořel se servisní sekcí Gemini v atmosféře.
A Agena? Díky Davidovi Scottovi zůstala v pohotovosti a posloužila jako cílové těleso Johnu Youngovi a Miku Collinsovi při misi Gemini 10 v červenci 1966…
Let Gemini 8 patřil do mise Apolla 13 k nejdramatičtějším. Program Gemini nakonec splnil svou úlohu, připravil astronauty pro lety na Měsíc. Ale Gemini 8 se vrátila na Zemi jen díky chladnokrevnosti a vysoké úrovni přípravy posádky. Neil i Dave to pak mohli prokázat i při svých výpravách na Měsíc.
P.S. Dialogy převzaty z L+K č.10/1966, knihy D. Scotta a A. Leonova Two Side of The Moon či z www. kosmonautix.cz.
