Jsme 301 obletů a 443 osobohodin za Rusy v kosmických letech. Plakát tohoto znění vyvěsil z jara 1965 na zeď nového řídícího střediska Manned Spacecraft Center v texaském Houstonu na přivítanou technikům letový ředitel Christopher Kraft. I po úspěšném letu Gemini 3 to byla velmi motivující provokace…
Kabina Gemini
Pět dní po úspěšném letu sovětského Voschodu 2 a výstupu Leonova do vesmíru totiž zahájila Gemini 3 americkou ofenzivu v kosmu. Po pouhých třech obletech Země kabina Molly Brown s kosmickým zalétávačem Virgilem Grissomem a nováčkem Johnem Youngem přistála 23. března 1965 90 km od středu cílové oblasti u ostrova Grand Turk v Atlantiku. Grissom si při tvrdém žblunknutí do vody prorazil přilbu a Young utrpěl šrám na tváři. Nicméně od tohoto dne až do dubna 1967 zněla ve vesmíru jen americká angličtina…
Programem Gemini Spojené státy do konce roku 1966 zastínily všechny sovětské kosmické rekordy. Americká technologická mašinérie se rozjela naplno a statistika byla neúprosná:
- Gemini 7 - nejdelší let s posádkou – 330 hodin 35 minut 17 vteřin čistého letového času, tj. 206 oběhů kolem Země
- Rekord v nalétaných hodinách: James Lovell s 425 hodinami ve vesmíru
Suma sumárum:
- USA celkem 14 kosmických letů člověka (včetně programu Mercury)
- SSSR 8 pilotovaných letů (Vostok a Voschod)
Americké kosmické lodi nalétaly celkem 1 015 hodin, 49 minut, 9 vteřin oproti 432 hodinám, 40 minutám sovětských lodí…
Dluh z transparentu Christophera Krafta z roku 1965 byl nejen smazán, ale mnohonásobně překonán. Ovšem, nebylo to zadarmo a během té cesty k programu Apollo byli američtí astronauti několikráte na hraně katastrofy.
Christopher Kraft (sedící) počátkem 60. let, Houston
Nejdříve jako epigoni
Pouhé dva týdny po prvním pilotovaném letu v programu Mercury (Alan Shepard) – 21. května 1961 – dostala americká kosmonautika troufalý, ale jasný cíl: přistání Američana na Měsíci do konce desetiletí. Mladý prezident Kennedy jej označil za „národní úkol USA“. Každému už tehdy bylo jasné, že rozdíl mezi jednoduchou kabinou typu Mercury a lodí, která má přistát na Měsíci, bude obrovský. Proto NASA zvolila efektivní mezistupeň – manévrující kosmickou loď pro dvě osoby.
Jako „Mercury Mark II“ ji prezentovala NASA už v prosinci 1961. O měsíc později, 3. ledna 1962, ještě před Glennovým premiérovým obletem Země (!), ji překřtili na Gemini (Blíženci). Záměr byl jasný – vycvičit tým kosmonautů tak, aby získali dostatečné zkušenosti pro budoucí lety k Měsíci. Na přelomu let 1961/62 to byly velmi odvážné plány.
Ale jak je vidět, inženýři hlavního dodavatele, společnosti McDonnell Aircraft, která si získala ostruhy při konstrukci lodi Mercury, si s vývojem nové lodě dokázali za čtyři roky poradit. Nicméně tentokráte konstruktéři věnovali větší pozornost připomínkám astronautů, z nichž nejdůslednější byl Gus Grissom. Ostatně – mezi hochy z první sedmičky se tak pro Gemini ne nadarmo vžila přezdívka „Gusmobile“.
Dvě bezpilotní zkoušky a první pilotovaný let Gemini 3 v březnu 1965 pak potvrdily, že loď je schopna plnit vytýčené náročné úkoly. A tak se operativně měnily plány hned pro další start – Gemini 4. Edward White měl uskutečnit první americký výstup do kosmu a Jim McDivitt mu měl krýt záda. Pravda, nejdříve měl podle původního plánu „jen“ vystrčit ruku, či se v kabině postavit v otevřených dvířkách, ale po Leonovově procházce to mohl, už bez tak velké opatrnosti, Ed zkusit také.
Porovnání kabin Mercury a Gemini: celková délka Gemini 5,67 m, návratová kabina o délce 3,35 m a maximálním průměru 2,32 m, servisní sekce o průměru 3,05 m a délce 2,32 m. Na přídi kabiny byl radiolokátor a aktivní spojovací uzel. Pilotní kabina byla vyrobena stejnou technologií jako kabina lodi Mercury
James McDivitt a Edward White startovali v Gemini 4 odpoledne 3. června 1965 v 16:16 hodin SEČ z Kennedyho mysu na Floridě (dnes opět mys Canaveral – ovšem s Kennedyho kosmodromem) a pobyli si v kosmu čtyři dny, tedy do 7. června. A byl to let úspěšný a téměř bez problémů.
I když… Už při druhém obletu Země se velitel lodi McDivitt marně snažil splnit první z úkolů – pomocí manévrovacích motorků se přiblížit ke druhému stupni rakety Titan, která je vynesla na oběžnou dráhu. Místo 9-10 metrů se mu to nepodařilo blíže než na 90 m. Po vypotřebování asi 50 % paliva hlásí na Zemi: „Je asi 3–4 míle vzdálen pod lodí, nemůžeme se přiblížit.” Řídící středisko – tentokráte už MSC v Houstonu – astronautům prozřetelně nařídilo ukončit manévry a připravit se k výstupu do volného vesmíru.
Pravda, Gemini 4 ještě nebyla vybavena palubním radarem, a tak se astronauti museli spolehnout jen na optiku a své oči. Mimo jiné se ukázal dříve nezvažovaný fakt – při přibližování k jinému objektu na nižší oběžné dráze jej nelze „dohánět“ vyšší rychlostí, ale spíše je nutno „brzdit.“ A to se piloti kosmických lodí, dříve většinou stíhači, museli teprve naučit a pozměnit vypěstované reflexy. Setkávání a pak spojení s jiným kosmickým objektem totiž bylo jedním z hlavních cílů programu Gemini. Bez toho, aby to astronauti zvládli, se nemohlo letět k Měsíci.
Hvězdná chvíle Eda Whitea nastala v 19:44 SEČ téhož dne. Opatrně, ve výši 165 km nad Tichým oceánem, otevřel dvířka kabiny. Postavil se na sedadlo a v 19:45 hod. se takříkajíc „vystřelil“ do kosmu pomocí plynové pistole, které se dostalo přezdívky „kosmická koloběžka“. Gemini 4 v té chvíli uháněla nad Zemí rychlostí 28 800 km/h. McDivitt hlásil: „Ed vypadá skvěle, je venku a sám se pohybuje.” Když se White „prošel“ po kabině až k iluminátorům, pomáhajíc si „pistolí“, McDivitt jej pokáral: „Pozor, ušpiníš mi okénko...“
White si svých dvacet minut v kosmu opravdu užíval, což je patrné i z filmových záběrů a fotografií. Stres, který prožíval při prvovýstupu Alexej Leonov, se v jeho případě zcela vytratil. Ale to bylo i tím, že někdo to už vyzkoušel před ním a bylo jasné, že kosmické vakuum lze ve skafandru přežít… Navíc, jak už bylo řečeno v minulém pokračování, měli to američtí astronauti díky konstrukci lodě Gemini o dost jednodušší s výstupem. Nepotřebovali žádnou přechodovou komoru, žádnou aklimatizaci ze vzduchové směsi na čistý kyslík a naopak – prostě odčerpali kyslík v kabině a otevřeli poklop.
Ed White při své kosmické procházce – v pravé ruce třímá „kosmickou koloběžku“
Když po 15 minutách dostane White příkaz k návratu, vůbec se mu nechce zpět do lodi a jeho velitel mu v tom ještě sekunduje. A Guse Grissoma, který jako capcom udržuje spojení s astronauty, z toho málem klepne. Opakuje své „Gemini 4, tady Houston“, ale McDivitt a White se vesele baví dál a ignorují ho.
Grissom: „Ředitel ti nařizuje: Okamžitě se vrať!“
McDivitt to nakonec tlumočí Whiteovi: „Chtějí tě tady uvnitř, a to hned!“ Ale ten se i přes příkazy rozčíleného Genea Krafta dole v Houstonu odmítá vrátit a reaguje na McDivitta: „Co tě napadá, tohle je veliká zábava…“
A debata v tomto tónu ještě chvíli pokračuje.
White: „Jsem úplně v pořádku, ještě se nevrátím.“
McDivitt: „Ale máme ještě tři a půl dne, Buddy…“
Do toho se ještě ozývá Grissom: „Okamžitě se vrať!“
20:05 SEČ – White se konečně vrací do kabiny a oznamuje všem: „Toto je nejsmutnější okamžik mého života…“
První Američan tak strávil ve volném vesmíru místo plánovaných patnácti 23 minut. Myslíte, že byl za svou „neukázněnost“ a euforii (částečně způsobenou i dýcháním čistého kyslíku) potrestán? Není mi sice jasné, jak by dopadl při podobném chování třeba Leonov, ale Ed White byl oslavován a jmenován do posádky prvního Apolla. Tam se však jeho osud naplnil…
Kabina Gemini s otevřenými poklopy ještě na rampě – jasně je vidět usazení posádky v katapultážních křeslech (sestava Gemini-Titan II neměla záchrannou věžičku)
Pak už astronauty čekala jen všední rutina. Nicméně ke konci letu je menší dobrodružství ještě čekalo – zaseknutý vypínač palubního počítače IBM (The Gemini Guidance Computer o hmotnosti 26,75 kg!) způsobil, že ke cti přišla pilotní rutina a McDivitt přešel na tzv. ruční řízení (Rusové měli s palubními počítači dlouhodobě problémy a první verze sojuzů je vůbec neměly). Zorientoval kabinu a ve správný čas zapálil brzdící motory. Jeden ze čtyř si odfouknul o něco déle a díky tomu Gemini 4 dopadla do moře asi 936 km jihozápadně od Bermud, 64 km od letadlové lodi Wasp. McDividovi se tak nesplnilo jeho předsevzetí přistát přímo na palubě Waspu.
Problémy začínají
První dva lety „Blíženců“ si NASA mohla odfajfkovat jako úspěšné. Posádka „čtyřky“ sice nedohonila svůj cílový objekt, ale Whiteova etuda ve volném vesmíru všechny nedostatky zastínila. Ještě když byla „čtyřka“ ve vesmíru, na kosmodromu se už připravovala ke startu další raketa Titan II s Gemini 5. 21. srpna 1965 vynesla na oběžnou dráhu kolem Země veterána z letů Mercury Gordona Coopera a nováčka Charlese Conrada. Start kosmické lodi byl původně plánován na 15 hodin 19. srpna, ale obtíže při plnění nádrží palivových článků kapalným vodíkem si vynutily odsunutí startu o tři hodiny. A zlobily i při letu…
Tzv. kyslíko-vodíkové palivové články byly v Gemini použity poprvé a hrály významnou úlohu při dalších letech včetně lunárních lodí Apollo. Zásobovaly loď elektřinou a navíc jako odpadní produkt vyráběly – vodu. A ještě vážily méně, než normální akumulátory. Před startem ale zlobila telemetrie, což spolu s bouří nad Kennedyho mysem bylo důvodem odkladu startu o 48 hodin, tj. na 21. srpna – 15 hodin SEČ.
Podařilo se! A už při druhém obletu astronauti vypustili subdružici REP (Radar Evaluation Pod) o hmotnosti 34 kg, ke které se měli později přiblížit. Dostala dost přiléhavou přezdívku – „Little Rascal“ (Lumpík) a měla s posádkou hrát jakousi hru na schovávanou. Nahrazovala cílový objekt, se kterým by se měli astronauti fiktivně spojit.
„Lumpík“ REP
Ovšem než honička na REP začala, začaly zlobit palivové články. Stalo se tak poprvé, nikoliv však naposledy. Vzhledem k potížím s jejich vývojem probíhaly první lety Gemini ještě s klasickými akumulátory, což omezovalo možnosti jejich pobytu ve vesmíru na pár dní. Do provozu byly schváleny až v květnu 1965, právě včas, aby mohly zásobovat energií Gemini 5 při jejím rekordním osmidenním letu.
Ale nevypadalo to dobře. Tlak kyslíku v palivových článcích spadl z 60 atmosfér na pět a řídící středisko letu už už zvažovalo variantu předčasného ukončení letu. Nějakým zázrakem se později tlak stabilizoval a dokonce se i mírně zvýšil, takže let pokračoval, avšak odběr proudu byl omezen z 25 A na 10,2 A a pokusy o setkání s „Little Rascal“ byly odloženy.
V dalších dnech se situace poněkud zlepšila a Conrad s Cooperem mohli opět zapojit palubní počítač a radar. Ale na setkání s „Lumpíkem“ už bylo pozdě. REP se už příliš vzdálil a na Gemini mohl dělat jen dlouhý nos. Ovšem manévrování v kosmu, které mělo ověřit navigační systémy pro plánované spojení dvou lodí na oběžné dráze při příštím startu, se vyzkoušet muselo – a tak jim řídící středisko nabídlo honičku za Fantomem – přiblížení k fiktivní „vypočítané lodi“ Phantom Agena. Tak došlo snad k první počítačové simulaci ve vesmíru.
Let pak pokračoval podle původního plánu, i když kontrolní středisko povolovalo další oběhy pouze “ze dne na den” což sice posádce mírně brnkalo na nervy, nicméně to statečně vydržela až do 29. srpna. Podařilo se jí např. navázat rádiové spojení i s podmořskou stanicí Sealab 2, ponořené do hloubky 64 m pod hladinu Tichého oceánu.
Po 120. obletu Země šla Gemini 5 konečně na přistání a dopadla na hladinu Atlantiku 440 km jihozápadně od Bermud. Kousek odtud, ve vzdálenosti nějakých 35 km, čekal torpédoborec, a tak za 18 minut po přistání byly už na místě vrtulníky a žabí muži připevnili ke kabině bezpečnostní plovák. Mezitím dorazil torpédoborec a za pár minut byli Cooper a Conrad na letadlové lodi mezi jásajícími námořníky.
Po přistání na vodu – Cooper v člunu, Conrad se koupe. Žabí muži přihlížejí…
Osmidenní let Gemini 5 byl významný i proto, že zlomil sovětský rekord v délce kosmického letu Vostoku 5, pilotovaného Valerijem Bykovským (4 dny, 23 hodin, 7 minut). Cooper s Conradem obletěli Zemi 120krát, nalétali 5 milionů kilometrů a od té doby Američani bourali jeden sovětský rekord za druhým…
Štěstí v neštěstí
Byla to tehdy velká sláva – na oběžné dráze kolem Země se setkaly dvě kosmické lodě, manévrovaly kolem sebe a fantastické fotografie obletěly celý svět. Efektní představení lodí Gemini 7 a Gemini 6 však bylo nejen zdařilým show, ale odvážným technickým experimentem – byť to vlastně byla z nouze ctnost.
Vše začalo 25. října 1965. Z rampy č. 14 na Kennedyho mysu měla startovat soustava Atlas Agena (GATV – Gemini Agena Target Vehicle) jako cílové těleso pro spojení s kabinou Gemini 6. O pár mil dál, na rampě číslo 19, čekali ve svých katapultovacích křeslech „šestky“ Walter Schirra, veterán programu Mercury, a tehdy nováček Tom Stafford. Jejich mise byla velmi ambiciózním podnikem – měli se záhy po startu spojit už ne s „fantomem“, ale skutečnou Agenou, na níž byl umístněn pasivní spojovací uzel.
RM-81 Agena byl vlastně raketový stupeň široce používaný v 60. a 70. letech minulého století, jako horní stupeň raket Thor, Atlas a Titan. Vyvinula jej společnost Lockheed jako první víceúčelový satelit, který posloužil jako základ mnohých vojenských i civilních družic. Zajímavé využití pak našel v pilotovaném programu Gemini, nicméně astronauty dost pozlobil.
Agena před startem na kosmodromu spolu s kabinou Gemini 6
Ale vraťme se do 25. října, na Floridu. Když v 15:00:04 UTC stiskl vedoucí startu Tom O’Malley tlačítko a Atlas s Agenou na špici si razil cestu do mraků, běželo už souběžně odpočítávání i Schirrovi se Staffordem v Gemini. Zaslechli vzdálený hukot a věřili, že jejich mise právě začíná. Spolehlivý Atlas šest minut po startu zmlknul a Agena, která se měla už už dostat vlastní silou na oběžnou dráhu, po zážehu motoru explodovala. V 376. sekundě s ní bylo ztraceno spojení.
V řídícím středisku zatím přerušili odpočet startu Gemini v čase T-42 minut a čekali na případné zachycení signálu sledovacími stanicemi. Když neuspěla stanice na Bermudách, ani na Ascension Island a nakonec i stanice Carnavon v Austrálii, ztratil start Gemini 6 smysl a bylo třeba rozhodnout, zda se vůbec uskuteční.
Pro Schirru se Staffordem to byla rána. To by také nemuseli startovat vůbec. Jejich loď byla poslední v řadě, jejíž životnost v kosmu ještě určovaly akumulátory, a tomu odpovídal i plán experimentů – včetně dvou spojení s Agenou jich bylo pouze sedm.
Stafford a Schirra – klikaři v Gemini 6
Experiementy s Agenou měly naplánovány i další lodě – ale cílové těleso prostě nebylo – nová Agena byla plánována až na příští rok. NASA se poněkud hroutil pečlivě propracovaný a zatím bez velkých malérů realizovaný plán. A čas běžel, Sověti se zatím tvářili, že na Měsíci chtějí být stůj co stůj první…
V NASA zavládla mírná panika. Nikdo netušil, proč Agena selhala. Co dál? Kosmický program měl i v USA dost odpůrců i mezi senátory – a někteří by jej nejraději zrušili.
Události ovšem nabíraly na tempu. 4. prosince 1965 v 19:30:03 UTC odstartovala z rampy číslo 19 Gemini 7 a byla úspěšně navedena na oběžnou dráhu. Velitelem lodi byl Frank Borman, druhým pilotem další nováček James Lovell. Pro oba to je kosmický křest a čeká je 14 dní práce ve vesmíru. Jistě, z plánovaného spojení s Agenou muselo sejít, kde nic není, ani čert nebere, ale čeká je možná mnohem zajímavější let.
A kde nám zůstala Gemini 6? Zatímco NASA tápala, co dál, jistý Walter Burke, jeden z pracovníků McDonellu, dostal nápad: nejprve vypustit Gemini 7 s posádkou Borman-Lovell, která měla v plánu dlouhodobou čtrnáctidenní misi, a teprve pak poslat na oběžnou dráhu Gemini 6, pro kterou by se „sedmička“ stala cílovým tělesem. Sice bez spojovacího uzlu, způsobil by totiž jisté hmotnostní problémy, ale minimálně sblížení obou těles a let ve formaci možný byl. NASA nakonec kývla.
A tak se stalo, že Schirra a Stafford opět usedli do své kabiny na vrcholku rakety Titan. Pro pozemní personál kosmodromu to ovšem byla pořádná zátěž – připravit v rekordní době po Gemini 7 i start Schirrovy a Staffordovy lodi, přejmenované na Gemini 6A. 12. prosince, což byla neděle, nastalo další jednání kosmické show…
Zatím Gemini 7 opisuje své elipsy kolem Země celkem bez problémů – ale chybička se přeci jen vloudila – menší problémy se objevily hned při prvním obletu. Je to jak zadrhlá gramodeska – v kyslíkové nádrži palivových článků poklesl tlak na polovinu původní hodnoty. V Houstonu se už křižují – má se snad opakovat osud Gemini 5? Odborníci General Electric se ovšem poučili a podle jejich pokynů se astronautům podařilo závadu odstranit…
Jim Lovell a Frank Borman, posádka Gemini 7
Astronauti zatím plní vědecký program – vzhledem k dlouhému letu především lékařské experimenty: sledování hladiny hormonů, bílkovin, enzymů a aminokyselin v tělních tekutinách, zjišťování demineralizace kostí během dlouhodobého působení stavu beztíže a rovnováhy dusíku, fosforu, chloridu sodného a hořčíku v těle a studium spánku pomocí elektroencefalografu. A z technických je zajímavá především zkouška použití laseru jako telekomunikačního prostředku mezi kosmonauty a Zemí.
Zatím onu neděli Schirra a Stafford očekávali konec odpočítávání a nadějné „start!“ Vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Dokonce vše běželo s dvacetiminutovým předstihem, takže bylo odpočítávání za stavu T-3 minuty přerušeno. V 15:51:03 byl countdown obnoven. V 15:53 ukončili astronauti poslední kontrolu zařízení před startem. V T-30 vteřin byly otevřeny kohouty nádrží. A opět jako před osmi dny, zazněl hlas jejich kolegy Alana Beana: 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, … a nic…
V čase T=0 měl být vydán povel k zážehu. Kontrolky na palubní desce Gemini se měly rozblikat a s nárůstem tahu opět pohasnout. V momentě, kdy se raketa nadzvedne nad rampu cca 3 cm, se odklání kabelová věž a energetické i telemetrické kabely, které pojí raketu Titan se zemí, se odpojují. To se mj. rozběhnou i palubní hodiny lodi, což je i pro posádku znamení – start!
To se odehrálo v 15:54:06 UTC. Schirra a Stafford uslyšeli rachot motorů a pocítili vibrace. Hodiny na palubní desce se rozběhly. Vtom ale rachot utichnul, vibrace ustaly… Hodiny se zastavily. Ticho… Astronauti na zlomek sekundy zmrtvěli – opravdu se nadzvednul Titan s Gemini nad rampu? Pokud by se raketa, byť jen o jediný centimetr, skutečně nadzvedla, během pár sekund se zhroutí na rampě a nastane pekelný tanec. Z ohnivé koule jedovatého paliva Titanu nešlo na rozdíl od záchranné věžičky u Atlas/Mercury uniknout jinak, než pomocí katapultážních křesel, která mohl odpálit buď velitel, nebo pilot.
V tom případě by rakety na tuhé palivo odpálily křesla v úhlu 15 stupňů do výše asi 150 m a do vzdálenosti zhruba 300 m od rakety. Katapulty měly fungovat až do výšky 20 km od zemského povrchu, ale v průběhu letu bylo u Gemini riziko mnohem větší, než u kabiny Mercury. Navíc – případná záchrana z letící rakety plné paliva byla poněkud spekulativní – astronauti by se zřejmě dostali do proudu horkých spalin a jejich kyslíkem nasycené skafandry by se mohly proměnit v horkovzdušnou troubu. Na osudové rozhodnutí měli Schirra a Stafford jen tři sekundy…
Katapultážní křeslo lodí Gemini. Stačilo zatáhnout za madlo, poklopy kabiny by se otevřely a …
Walter Schirra automaticky sáhnul po katapultážním madlu. Rozhodnutí o jejich osudu a celé lodi teď bylo na něm – dlouhé, předlouhé tři sekundy. V rozhodování Schirrovi nepomohl ani fakt, že capcom Al Bean zatím mlčel. Má spustit katapultáž? Nebo čekat? Čas běží…
Mezitím v řídícím středisku operátor Charlie Harlan, který měl na starosti funkce nosiče oněměle sledoval, jak sice kontrolky nárůstu tahu podle plánu problikly, hodiny začaly odpočítávat, a přístroje najednou ukázaly – motory vypnuty! Co teď? Harlan naštěstí reagoval správně – nepřepnul spínač Abort (tedy přerušení startu) vedle svého pultu, ale zakřičel do sluchátek letového ředitele Chrise Krafta: „Ke startu nedošlo, start neproběhnul!“
Schirra měl zřejmě nervy ze železa a rozhodnutí bylo na něm jako na veliteli. Stafford sice měl ruku na madlu u svého křesla také, ale nechal to na Schirrovi. Ten ale ty tři sekundy čekal a se zaťatými zuby vydržel i tu čtvrtou. Nic se nedělo… Oba astronauti, bývalí zkušební piloti, dali už mnohokrát na svou intuici a svěřili se jí i tentokráte. A díky Bohu necítili žádný pohyb rakety směrem vzhůru. Teprve pak MSC na kosmodromu oznamuje: „Motory vypnuty … sledujeme tlak v nádržích … ke startu nedošlo.“ Schirra tedy katapultáž nespustil a reagoval téměř klidným hlasem: „OK, jen sedíme a dýcháme…“
Tohle všechno proběhlo během oněch tří vteřin, nutných k úspěšné katapultáži. Mluvčí řídícího střediska pak oznámil, že závada nebyla dosud objasněna a že let se odkládá. O propocených kombinézách a infarktových stavech na palubě lodi i u počítačů v řídícím středisku se ovšem pomlčelo… Pokud by se astronauti katapultovali, mohlo by mimo ohrožení jejich zdraví dojít k poškození kabiny a tu už by nebylo možné použít. K plánovanému setkání lodí Gemini 6A a Gemini 7 by nikdy nedošlo a nehoda tohoto druhu by zřejmě ovlivnila celý program.
Co se vlastně stalo? V posledních třech vteřinách, které dělí okamžik zapálení motorů od vlastního startu, zjistily bezpečnostní automaty jakousi závadu a motory vypnuly. Raketa naštěstí zůstala stát na rampě, motory nestačily nabrat dech.
Příčina? Jistý kabel, kterým byl Titan propojen s počítači. Jak je vidět, nezbedné kabely potrápily kosmonauty na obou stranách (viz Vostoky). Kabel od Titanu potřeboval k odpojení ze zásuvky na trupu rakety tah 18 kg, ale počáteční vibrace jej „vytřásly“ ven bez problémů! Tím se spustily hodiny a elektronika rakety dostala falešný údaj, že došlo ke startu. Protože senzory zrychlení žádný pohyb vzhůru nezaregistrovaly, automatika v čase T+1,2 sekundy vypnula motory. Při následné kontrole se ukázalo, že některé zásuvky na trupu rakety nebyly tak těsné, jak by měly být…
Ovšem celá tato záležitost měla pikantní závěr – no, pikantní – trochu z něj mrazí. Vlastně to bylo štěstí v neštěstí. Nová důkladná kontrola nosiče a motorové soustavy odhalila, že v potrubí okysličovadla u ústí plynového generátoru zůstala z výroby zapomenutá plastová záslepka velikosti náprstku. Na tu pak při finální montáži technici zapomněli a plynový generátor i s nešťastným plastem putoval na motor a motor pěkně do Titanu výrobního čísla 62-12561.
Pokud by kabel v oné zásuvce nevypadnul, start by proběhl normálně – ovšem jen do chvíle, kdy by se onen motor samovolně vypnul. To by ovšem znamenalo přetížení a vypnutí druhého motoru Titanu v momentě, kdy by loď s astronauty byla na cestě. Byl by ještě čas na katapultáž? Co by asi následovalo, si už umíme představit sami…
Happyend na oběžné dráze
Celý příběh ale má téměř holywoodský konec. Vzhledem k tomu, že nešlo o technickou závadu rakety samotné, bylo možné připravit další start už na středu 15. prosince. Potřetí usedali Schirra a Stafford do křesel své lodi, potřetí zažívali „horké“ odpočítávání.
Tentokráte se Titan II s Gemini 6A zvedl z rampy přesně podle plánu ve 14:37:26,4 SEČ. Gemini 7 byla v tomto okamžiku vzdálena 518 km od místa startu. Při třetím oběhu Země, při průletu apogeem, uvedl Schirra loď na kruhovou dráhu ve výši 270,5 km, kde se nacházela 2 km pod a 180 za Gemini 7 s Frankem Bormanem a Jimem Lovellem. V 17:59 SEČ byl navázán radarový kontakt mezi loděmi. Až do tohoto okamžiku řídil jejich manévry velký sálový počítač IBM 7094 v Houstonu. Teď však přešla odpovědnost na posádku Gemini 6 a její palubní počítač. Pár minut na to, přesně před sebou, spatřil Stafford blikající modrá poziční světla „sedmičky“ na tmavém pozadí oblohy nad jižním Atlantikem.
Nakonec se setkání dvou kosmických lodí stalo skutkem!
Fascinující snímky ze setkání kosmických lodí Gemini roku 1965
Stafford a Schirra se blížili opatrným manévrováním k sedmičce tak blízko, „že mohli vidět zarostlé tváře svých kolegů“. Když nad Havají Staffordův hlas oznámil do Houstonu, že jsou od Lovella a Bormana pouhých 36 m, vypuklo v řídícím středisku nadšení a ředitel letu Chris Kraft si zapálil svůj tradiční vítězný doutník. Schirra se s tímto výsledkem ale nespokojil a jemným manévrováním přiblížil svou kosmickou loď k druhé Gemini na pouhé 3 m. Stačilo jen otevřít poklopy a podat si ruce…
Gemini 6 oblétávala v kruzích kolem Gemini 7 a celkem 5 a půl hodiny letěly lodě ve formaci. Jejich vzdálenost se sice měnila, ale to nemírnilo nadšení obou posádek.
„Je tady nějak velký provoz,“ hlásil Schirra.
Borman odpovídá: „Tak zavolejte strážníka!“
„Máte fakt pěkně zarostlé brady,“ komentuje stav posádky sedmičky Schirra.
„Někdo to považuje za moderní,” smečuje Lovell.
Druhý den už dostali Schirra se Staffordem pokyn k návratu. Kabina žbluňkla do Atlantiku necelých 18 km od letadlové lodi USS Wasp. A za hodinu nato byli již oba atronauti na její palubě. „Sedmička“ zůstala na oběžné dráze až do soboty 18. prosince. Vánoce ale už slavili všichni astronauti doma.
Na řadě byla Gemini 8 s posádkou Neil Armstrong a David Scott.
