O smolařkách v dresech bývalého SSSR i dnešního Ruska jsme si řekli spoustu zajímavého až trpkého už v loňském seriálu Ženy a vesmír. Ale i když už vzlétlo na oběžnou dráhu kolem Země na 58 žen, většinou z USA, pro řadu představitelů mužské části účastníků kosmických letů, především v barvách Ruské federace, stále platí to prastaré námořnické – ženská na palubě přináší smůlu… Omlouvám se, ale někdy se i zdá, že mají, proč si to myslet.
Ne, nemám teď na mysli ty čtyři astronautky, které zahynuly na palubách raketoplánů Challenger (28. ledna 1986 – Judith Resnicková a Christa McAuliffeová) a Columbia (1. února 2003, Kalpana Chablaová a Laurel Clarková). Ženy na raketoplánech létaly předtím i potom. Ani ty, které se i přes veškerou píli a nasazení do vesmíru nepodívaly. Tentokráte se podíváme po těch několika, se kterými si kosmický let někdy i nepěkně pohrál.
Proč Rusky od doby startu Valentiny Těreškovové tak málo létají do kosmu, jsme sice loni popsali, ale racionálního vysvětlení jsme se nedobrali. Na rozdíl od Rusů se Američani na ženy-astronautky dívají jako na rovnoprávné partnery, a proto také mezi nimi najdeme i velitelky misí – jako první velela Discovery Eileen Collinsová (26. července 2005, STS-114), nebo astronautky, které mají za sebou pět kosmických letů i řadu výstupů do volného vesmíru.
Jde například o osmou ženu ve vesmíru Shannon Wellsovou-Lucidovou, která jako první Američanka strávila při svém pátém letu na ruské stanici MIR v roce 1996 188 dní. Na deset dní navštívila MIR i Marsha Sue Ivinsová při letu Atlantisu (STS-81, leden 1997), kdy se na jeho palubě měnili první dva astronauti NASA – Johna Blahu střídal Jerry Linenger. Při svém pátém startu, rovněž na Atlantisu (STS-98, únor 2001) se podílela na výstavbě Mezinárodní kosmické stanice, když k jejímu zárodku připojili laboratorní modul Destiny.
E. Collinsová se svou posádkou – velela prvnímu startu shuttlu po katastrofě Columbie…
Nebo taková Bonnie Jeanne Dunbarová – ta MIR navštívila při čtvrtém (STS-71) a pátém (STS-89) svém letu dvakrát, byť jen vždy na několik dní.
Tamara Elizabeth Jerniganová absolvovala tři starty na Columbii a po jenom na Endeavouru a Discovery. Celkově strávila v kosmu 63 dní a při poslední misi v květnu/červnu roku 1999 (STS-96) k ISS pobývala rekordních osm hodin (!) ve volném prostoru.
Susan Jane Helmsová (dnes je ředitelkou pro plánování a politiku Strategického velitelství – U. S. Strategic Command) má za sebou rovněž pět letů do kosmu – mj. byla první ženou na ISS jako členka Expedice II s ruským kosmonautem Jurou Usačovem a kolegou Jamesem Vossem, tedy v období, kdy 167 dní pokračovali v oživování zárodku stanice.
Voss, Usačov a Helmová – Expedice II
Nebo Peggy Annette Whitsonová? 376 dní v kosmu, první velitelka expedice na ISS, rekord 39 hodin 46 min při osmi výstupech do kosmu) a tak bychom mohli pokračovat… Nicméně s Peggy Whitsonovou se ještě setkáme… Nyní se ještě vraťme do Ruska.
Starý dobrý MIR
Ano, mám na mysli ruskou (dříve sovětskou) družicovou stanici, první modulární kosmický objekt, který se postupně budoval na oběžné dráze kolem Země od 19. února 1986. 3. října 1994, kdy se k němu v Sojuzu TM-20 vydala spolu s velitelem Alexandrem Viktorenkem a kosmonautem výzkumníkem Ulfem Merboldem z Německa třetí sovětská kosmonautka, byla už stanice plně zkompletovaná (poslední modul „Priroda“ dorazil v dubnu 1994), nicméně většina modulů už měla leccos za sebou.
Ano, tušíte správně, Sojuzem TM-20 přilétla na MIR Jelena Kondakovová, už několikráte zmiňovaná předešlých článcích.
Jelena Kondakovová (Rjuminová)
Let Kondakovové bohužel – alespoň ve svých začátcích – nahrával pověře ruských kosmonautů, že žena na palubě přináší smůlu. Už sám start byl o den odložen – údajně s ohledem na optimálnější navedení na dráhu a tedy i lepší využití paliva pro setkávací manévr. Uskutečnil se ve 22:42:30 (na Bajkonuru bylo časně ráno 4. října, tedy startovalo se 37 let po startu Sputniku 1 a z téže rampy!) a startu své ruské kolegyně přihlížela i Bonnie Dunbarová, prodělávající právě výcvik ve Hvězdném městečku.
Expedice od začátku neprobíhala podle plánu – ještě před tzv. stykovkou nastaly problémy – vypověděl navigační systém sblížení KURS. Nebylo to nic neobvyklého, jak starší systém IGLA, tak novější KURS nebyly příliš spolehlivými pomocníky, a tak velitelé lodí – většinou profesionální piloti – raději přebírali spojovací manévr do své režie, tzv. manuálního režimu.
Přiblížení k MIRu se odehrávalo po půlnoci z 5. na 6. října. A podle letových údajů právě pět minut po půlnoci došlo ve vzdálenosti nějakých 150 m od stanice k jakési „softwarové chybě“ u řídicího počítače lodi (s palubními počítači měli Sověti vždy značné problémy). Viktorenko, jak velela ruská tradice, musel i v tomto případě (alespoň formálně) požádat o svolení řídící středisko. Po poradě s vedoucím letu, kosmonautem Vladimírem Solovjovem (po patnácti minutách!) přepnul v 00:20 na ruční řízení lodi a s pomocí Jeleny, která mu sdělovala vizuální údaje z orbitální sekce Sojuzu (z velitelské sekce je špatně vidět, je umístněna uprostřed sestavy a pilot má k dispozici jen periskop) dokončil při 34. oběhu (nad Čínou) v 00:28 spojovací manévr a připojil loď ke spojovacímu uzlu družicové stanice.
Rušno ovšem bylo nejen na stanici, kde je očekávala trojice Jurij Malenčenko, Talgat Musabajev a lékař Valerij Poljakov, ale i v řídícím středisku, kde byl samozřejmě přítomen i Kondakovové manžel, ostřílený kosmonaut Valerij Rjumin. Není známo, jak reagoval tento zapřísáhlý odpůrce kosmických letů žen, ale jinak se v CUPu i Hvězdném ozývalo: „No, co chcete, bodejť by šlo všechno hladce, vždyť je na palubě ženská!“
Nicméně Kondakovová se jako první ruská žena stala členkou základní posádky družicové stanice. Valerij Poljakov, který trávil na MIRu svůj rekordní 437 dní trvající let, ji sice vřele uvítal a opatrně se ptal, zda se v její přítomnosti musí každý den holit. Ovšem legrace kolem jejího pobytu na stanici teprve začínala.
Komplex družicové stanice MIR
Totální blackout
Na MIRu bylo v tu dobu celkem šest osob, tj. o jednoho více, než pro kolik byla stanice původně dimenzována (viz stálá posádka Jurij Malenčenko, Talgat Musabajev a už citovaný Poljakov) a tak posádky dvou sojuzů intenzivně pracovaly společně. Zejména si dávali záležet v průběhu zahraničních návštěv, což byl v tomto případě Němec Merbold.
No, pracovaly… Už čtyři dny po příletu Sojuzu TM-20, v noci z 11. na 12. října, zkolaboval energetický systém stanice. Výpadky elektrického proudu sice nebyly na MIRu nic nového, ale totální blackout jako tentokráte, byl přeci jen něčím mimořádným. Důvod? Maximální přetížení systému zabezpečení životních podmínek – šest lidí mělo větší spotřebu vzduchu, vody, a tak rostly nároky na recyklační systém. Narostlo množství zapojených přístrojů (jen Merbold prováděl řadu experimentů pro ESA a také měl naplánováno několik videokonferencí včetně rozhovoru s tehdejším německým kancléřem H. Kohlem, který 10. října, den před blackoutem, navštívil řídící středisko v Kolíně nad Rýnem), což vyžadovalo značně zvýšit intenzitu osvětlení. Moduly MIRu bývaly běžně osvětlovány jen úsporně…
Na příkaz řídicího střediska museli kosmonauti odpojit téměř všechny spotřebiče, protože celý MIR byl zpočátku odkázán jen na nabité akumulátory lodi Sojuz TM-19. Ale čert vezmi ohřívače vody či polévek, vědecké přístroje atd., ale vypadnul i navigační a stabilizační systém stanice včetně stabilizačního gyroskopu. Stanice volně driftovala prostorem, solární panely sbíraly minimum sluneční energie… A nedej Bože, aby se takový kolos dostal do nebezpečné rotace.
Lodě Sojuz byly okamžitě převedeny do pohotovostního režimu, kdyby posádka musela stanici opustit. Kosmonauti sice neprodleně zahájili oživování a dobíjení systému, ale k tomu bylo, jak výše řečeno, potřeba správně orientovat panely slunečních baterií. Což se několik dní dělo pouze pomocí korekčních motorů Sojuzu TM-19. Naštěstí už 12. října bylo šest z 12 akumulátorů opět v činnosti a druhého dne bylo dosaženo 60% výkonu a dobito bylo sedm akumulátorů. Další den pak Malenčenko a Musabajev vyměnili tři akumulátory v základním bloku stanice a od 18. října začal celý systém pracovat naplno. Některé energeticky náročné experimenty, včetně materiálových, které měl provádět Merbold na československém krystalizátoru CSK-1, byly ale odloženy.
Posádka Sojuzů TM-19 a 20 na MIRu: shora Merbold, Viktorenko, dole zleva Poljakov, Musabajev, Kondakovová a Malenčenko – nic se neděje, jsme happy…
Ohníček
Ještě energetická krize neodezněla, když se 15. října odehrál další malér, který mohl přerůst v havárii družicové stanice. Vzhledem k tomu, že environmentální systém MIRu nejel z energetických důvodů naplno a šest lidí mělo značnou spotřebu kyslíku, rozhodl se Valerij Poljakov použít – jako už mnohokrát v podobných případech – tzv. kyslíkový generátor na tuhé palivo (oficiálně SFOG – Solid Fuel Oxygen Generator, rusky TGK). Šlo tehdy o běžnou praxi – do zařízení, kterému se přezdívalo Vika, se vsunul jakýsi válcovitý kanystr s cca litrem chloristanu lithného, který při exotermické reakci produkoval kyslík. Při tzv. návštěvních expedicích, kdy bylo na stanici až šest lidí jako v tomto případě, se spotřebovalo i několik náplní Viky za den.
Kondakovová jako správná zvědavá ženská chtěla vědět, jak se s regenerátorem pracuje, a tak koukala Poljakovovi pod ruce. Ten zasunul kanystr a spínačem zapálil náplň (mimochodem, teplota uvnitř kanystru se při reakci pohybuje okolo 600 °C). Ještě že stačila se svými rozevlátými vlasy uhnout – ze zařízení vyšlehl plamen a… Naštěstí byl Poljakov na legrácky svého kosmického obydlí trénovaný. Bleskurychle reagoval a údajně tzv. oblekem Penguin, který byl po ruce, plamen v zárodku udusil.
Následky požáru mohly být strašné – oheň vypuknul v části, kde byla připojena dopravní loď Sojuz, která sloužila jako záchranný člun a posádku by od ní odříznul. Bylo to mírné varování před tím, co mělo teprve přijít.
Řídící středisko nařídilo posádce, aby činnost Viky překontrolovala, a když Poljakov poslal dolů odpověď „fuguje“, rozhodli se o tomto maléru pomlčet. Sice netuším, jak reagoval na celou záležitost Ulf Merbold (prý to ani nepostřehnul), ten se vracel s Malenčenkem a Musabajevem už 4. listopadu na Zemi, nicméně o incidentu se dlouho nehovořilo, než… Ale nepředbíhejme. Prostě byly na pořadu plánované pobyty Američanů a Rusové dobře věděli, jak by NASA reagovala. A dolary byly zoufale potřeba… Faktem je, že v NASA nic netušili, a tak v březnu 1995 (kdy se pak vracela na Zemi Kondakovová) na MIR přiletěl první americký astronaut Norman Thagard.
Ženské jsou vakuum
Jelena Kondakovová svůj první křest ohněm zvládla celkem na jedničku, ale ruští kosmonauti se přeci jen utvrdili v tom, že s ženskými na palubě jsou problémy. Zejména Malenčenko, který bude „hrdinou“ následujících řádků… Vlastně, významnou roli v jeho kosmickém osudu hrály k jeho nemalé radosti – ženy. Nejenže se při jednom ze svých pěti kosmických výletů (ISS-Expedice 7, duben-říjen 2003) na dálku (podruhé) oženil, ale po Kondakovové měl tu čest – nebo smůlu? – létat se ženami i na Mezinárodní kosmické stanici.
Malenčenko je, zdá se, jeden z velmi dobrých a vysoce kvalifikovaných ruských kosmonautů (byť jest ukrajinské národnosti, což se dříve nepočítalo…) a proto byl nominován do několika posádek ISS a svezl se při svém druhém startu (Atlantis 8. září 2000) i v raketoplánu.
Po havárii raketoplánu Columbia 1. února 2003 byly pozastaveny lety raketoplánů, proto byl počet osob v posádkách snížen na dva kosmonauty, dopravované na stanici loděmi Sojuz. 28. dubna 2003 přiletěli k ISS v Sojuzu TMA-2 v roli velitele Jurij Malenčenko a Američan Edward Lu z Expedice 7. Předchozí posádka Bowersox, Budarin a Pettit předala stanici nové dvojici a 4. května se vrátili v Sojuzu TMA-1 (havarijní, balistický sestup!) na Zem. To ještě Malenčnko netušil, že si něco podobného užije také…
K příštímu letu se připravoval s Američankou Peggy Whitsonovou, se kterou se už na ISS kdysi míjel (byla členkou Expedice 5 místo Rusky Kuželné). Whitsonová udělala v NASA dosti strmou kariéru. Vždyť teprve v květnu 1996 byla (v tzv. 16. náboru NASA) vybrána mezi astronauty. Po dvouletém kurzu všeobecné kosmické přípravy získala kvalifikaci letový specialista a už v letech 1998–1999 vedla skupinu podpory posádek v Rusku.
Peggy Whitsonová, první velitelka na ISS
Whitsonová, Malenčenko a malajský kosmonaut Šejch Muszafar Šukor odstartovali 10. října 2007 v Sojuzu TMA-11 jako Expedice 16. Ovšem pozor – právě složení posádky a jmenování velitelem expedice Peggy Whitsonové bylo kamenem úrazu. Malenčenko jako hrdý chlap a zkušený kosmický matador se zpočátku odmítal podřídit autoritě nějaké ženské a velení letu z ruské strany to stálo asi dost přemlouvání, aby to přetrpěl. Byl proto alespoň jmenován velitelem kosmické lodě Sojuz TMA-11, když už ne expedice.
Posádka Sojuzu TMA-11 - Šejch Muszafar Šukor, Jurij Malenčenko a Peggy Whitsonová se na oficiálním foto ještě tváří spokojeně
Zadostučinění se mu však dostalo – muslim Šukor totiž nějakou ženskou vůbec nerespektoval. Byla pro něj vzduch. V kosmu lépe řečeno – vakuum. Prostě rozkazy či rady, říkejme tomu, jak chceme, přijímal pouze od mužského. S tím ale nějak řídící střediska v Houstonu či Koroljovu u Moskvy nepočítala…
A tak padlo ošemetné rozhodnutí, které zase musela Peggy překousnout – po dobu Šukorova pobytu na stanici (byl jen „návštěva“!) byl neoficiálním komandírem Malenčenko. Pokud Whitsonová chtěla Šukorovi něco sdělit, musela se obrátit na Malenčenka. Ten to přikázal (či sdělil) muslimskému hostovi a ten bez řečí a s úsměvem vše vykonal. No, muselo to ty ješitné chlapy hřát u srdce, že?
Šejch Muszafar Šukor Al-Masrí bin Šejch Mustafa, člen 13. návštěvní expedice, se vrátil na Zemi 21. října 2008 v Sojuzu TMA-10 s Olegem Kotovem a Fjodorem Jurčichinem. V základní posádce jej vystřídal Garret Reisman. Ovšem Šukor si své trucování před ženskou takříkajíc odskákal při návratu – oficiálně „v důsledku závady na řídícím pultu“ se návratový modul dostal na balistickou dráhu. Opakovala se totiž závada z letu Sojuzu TMA-1 a došlo k pozdnímu oddělení jednotlivých segmentů lodi až při vstupu do atmosféry. Přetížení při letu po strmé balistické dráze lodi dosáhlo hodnoty až 8,5 G…
Tahle „legrace“ se opakovala do třetice. To ale Malenčenko ani Whitsonová nečekali, že to potká právě je.
Pohroma – dvě ženy na palubě
10. dubna 2008 zakotvil u ISS Sojuz TMA-12. Posádkou byli ruští kosmonauti Oleg Kononěnko a Sergej Volkov (střídali Malenčenka a Whitsonovou) a vezli s sebou návštěvu – první jihokorejskou astronautku I So-jon, specialistku na nanotechnologie. Původně byla náhradnicí, ale její kolega Ko San v přípravě „zlobil“ (údajně opakovaná krádež knih apod.) a tak byl nedlouho před letem odvolán z posádky a I So-jon svoji příležitost nepromarnila.
I So-jon
Malenčenko tak dostal další nadílku – astronautku, která ovšem nebyla tak dokonale připravena, jako základní posádka. Nicméně svých jedenáct dní si v kosmu užívala a její pobyt na stanici proběhl bez komplikací. 19. dubna, po mírně prodlouženém pobytu, se pak I So-jon v lodi Sojuz TMA-11 spolu s Malečenkem a Whitsonovou vracela zpět k Zemi.
Na ISS: Dámy samý úsměv, Malenčenko se o něj kupodivu snaží…
Oficiální zprávy jsou suché: přistání v Kazachstánu se uskutečnilo kolem 10:30 našeho času – a neočekávaně (! – rozumějme do třetice!) proběhlo po balistické dráze s přetížením až 8 G a dosednutím o více než 400 km dál od plánovaného místa. Kdeže zůstalo tradičně plánované území poblíž kazašského města Arkalyk! Ovšem dlouhých 40 minut nemělo řídící středisko kontakt s kabinou a posádkou! Nakonec se ozval velitel Jurij Malenčenko přes satelitní telefon a oznámil, že všichni jsou v pořádku. Při obrovském žáru při nestandardním průletu atmosférou totiž uhořely i antény pro radiové spojení posádky a rozpálená, ohněm obklopená kabina dokonce v místě přistání zapálila step.
Cože se stalo? Opět se včas nerozpojily jednotlivé části lodi, kabina vlétla do atmosféry obráceně po nouzové, strmé balistické dráze. Dopadlo to dobře jen díky tomu, že zvonovitá pilotní kabina má naštěstí umístěné těžiště nad tepelným štítem a tedy se po oddělení sekcí automaticky správně orientuje - štítem do atmosféry...
Animace správné separace jednotlivých částí Sojuzu. Pilotní kabina se nachází uprostřed…
Na ISS zůstala stálá posádka ve složení Kononěnko, Volkov a Reisman a ti celé drama také prožívali. Volkov se tázal, co se vlastně děje. Proto tam ihned směřovala uklidňující zpráva: „Sergeji, podle posledních informací od záchranné a pátrací služby jsme se dozvěděli, že je kontaktoval Jurij pomocí satelitního telefonu. Můžeš slyšet potlesk v řídícím středisku. Posádka se cítí dobře, jejich přistání bylo krátké a dosedli o 475 kilometrů mimo předpokládanou oblast.“ „Proč o tolik?“ ptá se Sergej Volkov a řídící středisko mu ihned odpovídá: „No, jejich sestup byl mimo dráhu, vypadá to na balistický návrat.“
Posádka tak při přistání zažila větší přetížení, dokonce se tvrdí, že až kolem 10násobku 1 G, což bylo nepříjemné zejména pro Malenčenka a Whitsonovou, kteří se vraceli z dlouhodobého pobytu 192 dní na ISS. A své si užila i I So-jon. Ovšem veterán Malenčenko (opět velitel lodi) dokázal ze Sojuzu vylézt sám – což je po tak dlouhé době v beztížném stavu frajeřina – a pomohl gentlemansky i oběma ženám.
Hrdinkou se ovšem stala právě I So-jon. Přiznala, že měla strach, protože chápala, že se děje něco neobvyklého a plameny za iluminátorem ji děsily. Ale když se prý podívala na Peggy a Jurije, kteří zachovávali kamennou tvář, uklidnila se. Když jsme se setkali v Praze na kongresu tzv. Účastníků kosmických letů v roce 2009, už dokázala o této epizodě hovořit s úsměvem…
Peggy Whitsonová se stala ženou s nejdelší dobou strávenou ve vesmíru. A Malenčenko? Zřejmě se vůči ženám pořádně zatvrdil. To, co zažil s Kondakovovu, jej opravdu nenadchlo. Že byl na ISS jmenován „jen“ palubním inženýrem a pouze v Sojuzu mu svěřili velení, se sice snažil překousnout, ale dvě ženské na palubě – no to byla přeci pohroma. Nosí smůlu, a ta byla při přistání Sojuzu TMA-11 opravdu dvojnásobná.
Zřejmě si řekl – s ženskou už nikdy! A tak i když mu nabídli účast v další expedici, požádal o odchod do civilu a v červenci 2009 vystoupil i z oddílu kosmonautů…
I So-jon v Praze (ASE 2009) s kosmonauty Volkovem a Garriottem ml.
Konec dobrý, vše dobré…
15. července 2012 vzlétl k ISS v kosmické lodi Sojuz TMA-05M v posádce se Sunitou Williamsovou a Akihiko Hošidem jako velitel lodi – hádejte kdo? Jurij Malenčenko. Není jisté, zda jej uprosilo jakožto nezbytného kosmického odborníka velení oddílu kosmonautů, nebo jej znovu do výcviku v únoru 2010 přitáhla touha po vesmíru, ale stalo se.
A jenom na okraj – velitelem Expedice 32 na ISS byla Sunita Williamsová… Vydrželi to spolu tentokráte bez problémů až do 18. listopadu 2012.
