|
|
Ale to víte, je to přece jenom můj zaměstnavatel, termiku létá na šňůrách a z pevných konstrukcí ovládá ty ultralehké. Moc mi na poznání krásna záleželo. Tak ještě předesílám, že „žhavost" reportáže přisuzuji především teplotám těchto dnů.
Letňanští plachtaři mají život ztížený výškovými režimy nad mateřským letištěm.
Každé léto proto stěhují techniku na některé ze spřátelených letišť. Letos jsme v podhůří Vysočiny, kraji drsném ale překrásném, těsně pod Haškovou Lipnicí, v kraji letišti oplývajícím, lidem přátelským, zkrátka v Brodě Havlíčkově. Letiště tu mají poměrně vysoko nad mořem a proto není divu, že zima trvá dlouho a podzim nastupuje brzy. Léto, to letošní, tu však není o nic palčivější, než kdekoliv jinde.
Přijíždíme se synkem na dva volné dny brzy ráno a k mému údivu je na letišti živý výcvikový provoz.
Chápu až později, kdy slunce zabere a kolem poledne se z nás voda vypařuje všemi otvory, až se i brýle mlží. Po desáté přerušujeme provoz. První den se tedy schováváme do zbytků stínu. Létání výcviku rozbalujeme zas až večer, kdy se dá trochu žít. Létáme do západu slunce, uklízíme a řada z nás upadá velmi brzy do sladkého spánku. Je 23 stupňů ve 23 hodin. Musím se na Martina připravit tak usínám mezi prvními.
Ráno rosa. První start těsně po sedmé. Letadlo se v olejovitém vzduchu ani nehne.
Pravá žákovská lať, ale jen do té doby, než slunce zase zvítězí. To je kolem desáté. Martin už by tu měl být, tedy pokud nebloudí. Telefonem mě ubezpečuje, že už je v Humpolci. Vyčerpaní kamarádi na startu však nekompromisně balí naviják.
Opatrně ukecávám vlekaře a Blaníka zvaného Oskar necháváme na startu.
Sám VLP letiště Havlíčkův Brod, Jarda Petrů, svoluje půjčit své tělo na jeden vlek. Když Martin vystupuje z auta, je 34 ve stínu. Spěchám, čím později poletíme, tím bude dural teplejší. Nenechávám Martina moc rozkoukávat, vážeme se do té mikrovlnky. Opět se mlží brýle i kabina. Brigadýr však mohutnou vrtulí rozproudí vzduch a konečně letíme.
|
|
Martin je v kabině jako doma, během vleku určuje jednotlivé ovladače a v bezpečné výšce zkouší řeholi aerovleku.
No, abych pravdu řekl … Kyvadlovitý pohyb Blaníka zastavujeme vypnutím v dvoumetrovém stoupání. Nastává období relaxace, tedy pro mě. Martin si libuje, že Blaník točí na tak malém poloměru a loví v bezoblačném prostoru stoupáky. Je vidět, že je letec tělem i duší. Ocitáme se postupně 1700 m nad brodským letištěm. Termosko, děkujeme, už se objevují i čtyřmetry.
Vývrtka, jedna metodická, další samostatné. Martin se dostává do varu.
Jenom, když výškoměr klesne k tisíci metrům, zase loví stoupáky. Úspěšně. Tak ještě nějakou tu autorotaci, pádík, vývrtku do zatáčky. Silně mě tlačí nějak špatně zabalený padák. Už ráno jsem ho měl vyměnit. Baliči asi špatně srovnali ty šňůrky a některá přímo zatlačuje jeden z obratlů do těla při těch kladných násobcích. Povolit se nemůžu, tak trpím. Záporné násobky si ale netroufám vyvolávat. Ty nemáme s Blaníkem rádi.
|
|
Po půldruhé hodině doslova přemlouvám Martina k sestupu.
Zabírá argument nutného dohledu na mého nezletilce na zemi, ale hlavním důvodem je ten padák. To neříkám nahlas, aby si Martin nemyslel, že jsem měkota.
Jenže, po zařazení do okruhu Termoska podsouvá přízemní dvoumetr.
Tím pohrdnout znamená, znepřátelit si božstvo. Tak ve výšce 250 m, tedy ve výšce pro Martina zcela normální, nakláníme Oskara do zatáčky a v zápětí zase dosahujeme téměř kilometrové výšky. Že by snad ani nešlo přistát?
S otlačeným obratlem překonáváme tu výšku na plných brzdících klapkách a vítá nás opět náruč rozpáleného letiště. Martin je velmi slušný člověk. Nijak se zásadně nevyjádřil. Jen tak zasněně a dlouho hleděl do výšky….
|
|
Jestli tedy rubrika o větroních z Aerowebu zmizí, mohu si za to sám (nebo ten balič padáků). Tak nějak jsem to prožil.
A co na to Martin?
,,Děkuji Karle, rád se podělím se čtenáři Aerowebu o své dojmy z tohoto mého prvního letu kluzákem. S čím mohu zatím srovnávat termické létání je pouze s paraglidingem, takže asi nejmarkatnější rozdíl jsem zaznamenal přinaletění stoupáku. Zatímco u padáku mě 3 metrový stoupák zatlačí do sedačky a opravdu to poznám, v Blaníku, kdybych nesledoval pečlivě variometr, bych jím proletěl a ani o něm nevěděl."
,, Kroužení ve stoupáku mi dělalo zezačátku problém. Jednak hlídat rychlost – největší problém (to na padáku v podstatě neřeším), správný náklon a samozřejmě udržet se v jádře stoupavého proudu, kde je největší stoupání. Celkem jsem ve vzduchu strávil přes 4 hodiny a ke konci jsem se již cítil v kroužení a ovládaní letounu jistějším, ale do zvládnutí této rutiny mi chybí tak asi dalších 1 150 hodin, kterými se může pochlubit Karel."
Let kluzákem je úžasná věc. Člověk si řekne nad Humpolcem nic není, letím nad Jihlavu (cca 20 km) a doletí tam skoro ve stejné výšce a za pár minut. A nad Jihlavou to teda chodilo. Dotočili jsme hranici inverzní vrstvy, která byla ten den ve výšce nějakých 2.700 metrů nad zemi.
|
|
,, Co s takovou výškou ale dělat? No, přece šup nad letiště a procvičit již zmiňované vývrtky. Tak to vám byla přátelé síla. Pomalu přitahovat až na rychlost letu nějakých 60 km/h a pak rázně (třeba) pravou nohu. Konečně vím, jak to udělat, když se chcete podívat, co zaseli na poli přesně pod vámi. Ale strach vám nedovolí to dlouho zkoumat. Sešlápnout opačnou nohu, srovnat kormidlo a vybrat let střemhlav. Karléééé, ještě jednou!!! Po 3 vývrtce jsme se museli vrátit do reality všedního dne, Karla buď tlačil záložák nebo Karel junior, byl již dlouho bez dozoru. Toto teda s nějakým ULL(a) nezažijete. (nebo jen jednou)."
Více o vývrtkách si můžete přečíst v Karlově článku: ,,Vývrtka"
,,Shrnuto podtrženo, let s kluzákem je úžasná věc a doporučuji každému si to alespoň zkusit! Již vážně uvažuji o rozšíření mých pilotních kvalifikací, což se teda asi nebude líbit mojí ženě," sdělil dále Martin.
Pokud Vás tento článek nalákal a chcete si pořídit průkaz na větroň, navštivte náš "Přehled pilotních škol a cen" a vyberte si výcvik podle svého gusta!
