Proklatý rentgen
Třetího června roku 1971 kosmonaut Alexej Leonov strašně zuřil. Posádka pod jeho velením, složená ještě z palubního inženýra Valerie Kubasova a pilota Petra Kolodina, neprošla na Bajkonuru poslední předletovou lékařskou prohlídkou. Dva dny před plánovaným startem Sojuzu 11!
Leonov měl sice za sebou slavný první výstup do volného vesmíru při letu Voschodu 2 v roce 1964, ale takhle propást šanci být prvním obyvatelem první družicové stanice a tudíž mít i další Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR, to bylo opravdu k vzteku. U Kubasova totiž lékaři objevili na rentgenových snímcích plic nějaké skvrny a pojali podezření, že by to mohla být tuberkulóza.
Původní posádka Sojuzu 11 – zleva V. Kubasov, A. Leonov a P. Kolodin u trenažeru
A tak byla přes protesty Leonova i k velkému zklamání Kubasova a Kolodina základní posádka stažena z letu a ke startu se začali připravovat první náhradníci, tzv. dubleři, kteří samozřejmě na kosmodromu byli také. Leonov sice žádal, aby byl nahrazen jen Kubasov někým ze záložní trojice Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev, ale neuspěl.
Velení se rozhodlo podle stanovených pravidel a vyměnilo celou posádku. Na start 6. června 1971 tedy nastoupila Dobrovolského trojice.
Usměvaví chlapci – zleva G. Dobrovolskij, V. Volkov a V. Pacajev – ještě neví, že poletí
Start rakety se Sojuzem 11 proběhl 6. června v 5:55 hodin našeho středoevropského času bez problémů a kosmická loď byla poměrně přesně navedena na oběžnou dráhu s perigeem 185 a apogeem 217 km. Druhého dne před šestou hodinou středoevropského času se ujal Dobrovolskij ručního řízení a ze vzdálenosti cca 100 metrů navedl Sojuz ke stanici Saljut 1 a úspěšně obě tělesa spojil. Kosmonauti prověřili stav obou lodí, vyrovnali vnitřní tlak a 7. června v 8:45 SEČ přestoupili do družicové stanice.
Podařilo se jim to, s čím v dubnu neuspěli jejich kolegové v Sojuzu 10. Vladimír Šatalov, Alexej Jelisejev a Nikolaj Rukavišnikov se sice se stanicí spojili, ale spojovací uzel lodi nějak zlobil a obě tělesa se nepropojila hermeticky. Šatalov se sice snažil „dorazit“ příruby spojovacího zařízení těsně k sobě i impulsy hlavního motoru, ale to nepomohlo, a tak jim řídící středisko nařídilo návrat.
Generál Vladimír Šatalov v Praze – ASE 2009
Trojice Dobrovolskij, Volkov a Pacajev (letící samozřejmě bez skafandrů) měla náhle k dispozici pracovní a obytný prostor asi 40 m3 (oproti 9 m3, které nabízel Sojuz). Nejprve ale museli stanici létající kolem Země už od 19. dubna 1971 postupně oživit a aktivovat i vědecké přístroje, mezi nimi např. i astronomický dalekohled Orion či gama-teleskop ANNA či kamery pro snímkování zemského povrchu. A mohli se vrhnout do rutinní práce…
Pasivní spojovací uzel stanice Saljut (trenažér ve Hvězdném městečku)
Zdravý nemocný
Zatím se mohli Leonovovi chlapci na Zemi vzteknout. Nedlouho poté, co byl zabydlen Saljut 1 Dobrovolského posádkou, se ukázalo, že Kubasov je zcela zdráv a že ony „skvrny na plících“, které je vyřadily z letu, byly – skvrny na špatném filmu…
Valerij Kubasov s autorem (Praha, 1977)
Nejhůře celou situaci ovšem nesl Petr Kolodin. Jediný z trojice ještě do vesmíru neletěl (Kubasov byl členem posádky Sojuzu 6 v říjnu 1969), byť byl v několika záložních posádkách, a teď, když byl v hlavní letové – taková smůla.
Byl vlastně věčným náhradníkem – u Voschodu 2 druhá záloha Alexeje Leonova, u Sojuzu 5 druhým záložníkem Jevgenije Chrunova, prvním dublerem Viktora Gorbatka (Sojuz 7) a u letu Sojuzu 10 náhradníkem Nikolaje Rukavišnikova (naposledy byl do zálohy zařazen v případě zkušebního letu upravené lodi Sojuz 12 v září 1973). Jak sám Kolodin vzpomíná, vynadal tehdy svým „náčelníkům“ s tím, že tahle záměna posádek jim jen tak neprojde!
Utěšoval ho i hlavní konstruktér skafandrů slovy „…nerozčiluj se, všechno špatné je k něčemu dobré…“ A vyprávěl mu historku, jak je při cestě z Bajkonuru vysadili při mezipřistání v Alma-Atě (dnes Almaty) z letadla, protože nějací partajní bossové potřebovali letět do Moskvy. „A když jsme pak jiným strojem letěli poblíže Karagandy, uviděli jsme na zemi trosky toho letounu, ze kterého nás vyhodili…“ Nikdo nemohl tušit, že se něco podobného odehraje znovu.
Nicméně známý kosmický reportér Jaroslav Golovanov (sám absolvoval kosmonautický výcvik) vzpomínal, že v noci před startem Sojuzu 11 za ním přišel skleslý Kolodin a se slzami v očích tvrdil: „Slávo, mám pocit, že se už do vesmíru nepodívám…“ Měl bohužel pravdu.
Šťastná jedenáctka
Ti na Saljutu 1 měli zase pocit, že se na ně nenadále usmálo štěstí. Byla to trojice, jejíž složení se dost měnilo. Například ještě 12. února 1971 velitele tehdy třetí, tzv. rezervní posádky pro Sojuz 10 Vladimíra Šatalova nahradil Georgij Dobrovolskij a Šatalov byl jako už zkušený velitel přesunut do letové osádky Sojuzu 10.
Pravděpodobnost toho, že pod velením Dobrovolského jako „dubleři“ poletí, byla cca 1 %. A vida, povedlo se. Dokonce vyšlo i spojení se stanicí, když byla tzv. „stykovka“ doposud kamenem úrazu předešlých (ale i pozdějších) expedic.
Takový Volkov, jediný z posádky s letovými kosmickými zkušenostmi (Sojuz 7, říjen 1969), vůbec nepočítal, že by se měl zase tak brzy do vesmíru podívat. Byl konstruktérem, Koroljov jej už v roce 1962 jmenoval zástupcem šéfkonstruktéra (Feoktistova) lodí Vostok a Voschod, podílel se mj. i na konstrukci balistických raket R-9. Žádost o začlenění do oddílu kosmonautů si jako „civilista“ podal v roce 1964, když viděl, že se jeho šéfovi, Konstantinu Feoktistovi, podařilo protlačit do posádky Voschodu 1. V červnu 1965 byl jedním z prvních 12 inženýrů-konstruktérů z koroljovské konstrukční kanceláře, která prošla všemi stádii přísného výběru. A tak se v květnu roku 1966 stal jedním z prvních kandidátů na post palubního inženýra/výzkumníka.
Ludmila a Vladislav Volkovovi (1970)
Jak vzpomínala jeho žena Ludmila, pro Vlada to byla obyčejná služební cesta. Vždyť záhy po prvním letu na Sojuzu 7 s Filipčenkem a Gorbatkem (kde zastával i roli reportéra armádních novin Krasnaja Zvězda) byl opět zařazen do záložních posádek. Jejich život se změnil, stal se hektickým a mimo konstruktérské práce a výcviku nebyly výjimkou služební cesty na kosmodrom v sestavě záložních osádek.
Navíc byl Volkov hodně známý mezi lidmi – psal nejen pro noviny, ale spolupracoval i s televizí, kde v pořadu „Ogoňok“ popularizoval kosmonautiku. Ve Hvězdném městečku mu přezdívali „Marcelo“ pro jeho podobu s tehdy populárním italským hercem Marcelem Mastroanim. Byl prostě oblíbený a byla s ním legrace…
„Několik dní před startem Sojuzu 11 tedy přišel normálně domů z fotbalu, naházel pár věcí do tašky s tím, že jede na krátkou služební cestu,“ vzpomíná Ludmila Volkovová. „Řekli jsme si jen sbohem a netušili jsme, že se vidíme naposledy. Když pak nečekaně odstartoval, radovali jsme se – ten má štěstí!“
To Viktor Pacajev, kosmonaut-výzkumník, první skutečný vědecký pracovník ve vesmíru, byl typický „vědátor“. Pocházel z Akťubinska v Kazachstánu. Tichý, skromný, vyrůstali se sestrou jako sirotci, otec padnul hned počátkem války v jedenačtyřicátém roce.
Když se Viktorovi dostala do rukou kniha Konstantina Ciolkovského Cesta na Měsíc, předurčila jeho další dráhu. Ještě na škole si spolu s kamarádem sestrojil hvězdářský dalekohled a doufal, že se co nejdříve objasní, u které hvězdy je život. Jak vzpomíná jeho sestra Galina, jen začaly lety do vesmíru, věřil, že se tam také vypraví.
V Penze, na fakultě přesné mechaniky, vystudoval obor výpočetní a analytická technika a po roce 1955 se jako vědecký pracovník aerologické observatoře dostal ke konstrukci přístrojů pro meteorologické rakety. A odtud už byl jen krok do konstrukční kanceláře Sergeje Koroljova. V roce 1968 byl zařazen do oddílu kosmonautů (Skupina civilních specialistů č. 3).
Tak vypadá soulodí Saljut-Sojuz, zde na výstavě VDNCH v Moskvě
Kariéra plukovníka letectva Georgije Timofejeviče Dobrovolského do oddílu kosmonautů byla přímočařejší. Narodil se a vyrůstal v Oděse a za německo-rumunské okupace byl jako patnáctiletý zatčen za pokus o zabití důstojníka SS, ale podařilo se mu Rumunům (které matka podplatila) uprchnout.
Po válce nastoupil v Oděse do speciální dvouleté letecké školy, kde se zachovalo jeho stručné hodnocení: Létá dobře a nadšením. Následovalo letecké učiliště v Čugujevu a od roku 1950 sloužil „Žora“ jako aktivní pilot. Při tom studoval Vojenskou leteckou akademii (dnes J. A. Gagarina).
V roce 1963 byl přijat v rámci druhé vojenské skupiny do oddílu kosmonautů a v letech 1965 až 1969 byl v oddíle, který se s Leonovem připravoval k obletu Měsíce. Byl rovněž zařazen do přípravy letů na vojenskou stanici Almaz, od které byly odvozeny „civilní“ saljuty. Přechod do posádek Saljutu 1 pro něj tedy nebyl problémem.
Požár na palubě!
Na rozdíl od nadšených informací TASS a sovětské televize však třiadvacetidenní let „Jantarů“ neprobíhal v pohodě. Problémy Dobrovolského posádku provázely téměř od počátku práce na orbitální stanici. Tak např. jen pouhých devět dní po „stykovce“ vzniknul na palubě Saljutu (další kosmické prvenství?!?) požár. Naštěstí se podařilo včas najít ohnisko a uhasit jej, ale situaci včetně bezradnosti řídícího střediska (CUP) názorně líčí následující úryvek komunikace:
Dobrovolskij (Jantar): „Zde Jantar, jak mne slyšíte?“
CUP: „Slyšíme vás. Co se děje?“
Jantar: „Někde hoří, netušíme ale, odkud se dým bere…“
CUP: „Analyzujeme… A už tam máte dým?“
Jantar: „Ovšem, čoudí se tu! Ježkovy voči, rozumíš? My nevíme, kde a co hoří!“
CUP: „Možná chytla izolace nějakého kabelu. Ale nejde nám to prověřit…“
Jantar: „Panebože! Hoří! Rozumíš? Smrad a dým jde z přístrojového bloku…!“
Dobrovolskij a Volkov při práci na palubě Saljutu
Po této události se posádka poněkud rozkmotřila. Zejména mezi Dobrovolským a Volkovem vznikaly třenice, ba hádky. Volkov, který už měl jeden kosmický let za sebou, se (zřejmě oprávněně) považoval za nejzkušenějšího. A především v neobvyklých či kritických situacích, podobně jako při požáru, si přisvojil funkci velitele a Dobrovolského odstavil na druhou kolej. Pomineme-li mírnou animozitu mezi kosmonauty „vojenskými“ a „civilními,“ která existovala i na Zemi, plukovníka Dobrovolského muselo pochopitelně štvát, že mu nějaký technik v roli palubního inženýra „kecá“ do velení.
Nicméně se posádce podařilo splnit určený program bez větších výkyvů, včetně lékařských a biologických experimentů. Vyzkoušeli mimo astronomických dalekohledů také aparaturu pro měření ionosféry ERA i nové navigační přístroje a kamery pro snímkování povrchu Země pro geografické a geologické (či vojenské) účely a meteorologická pozorování. Od 27. června pak oživovali přístroje v kosmické lodi a přenášeli do ní výsledky experimentů. Návrat na rodnou planetu byl plánován na 29. až 30. června.
Dírka jako pětikopějka…
Sojuz 11 se oddělil od Saljutu 29. června v 19:28 SEČ. Jednoduchá operace, řeklo by se. Ale po odpojení kosmonauti zjistili „malý problém“ – průlez do velitelské (přistávací) kabiny, která je situována mezi tzv. orbitální a přístrojovou sekcí, se neuzavřel zcela hermeticky. Co teď? No, vyřešili to „porusky“, tak jak to dělali v průběhu přípravy na Zemi: pod koncový kontakt čidla podložili kousek izolepy… A to přestalo „zlobit“ – hlásit nestandardní situace.
Zopakujeme si ještě jednou – tehdy trojice kosmonautů létaly v Sojuzech bez skafandrů (pokud nebyl plánován výstup do kosmu), protože jinak by se (na rozdíl od současných modifikací lodě i skafandrů) do těsné kabiny nevešli.
Alexej Jelisejev beseduje s novináři
Ostatně, takto to komentoval 2. června 2001 v pořadu Itogi televizní stanice TV-6 ke 30. výročí havárie Sojuzu 11 kosmonaut Alexej Jelisejev (sám konstruktér a doktor technických věd): „Jistě, skafandry neměli. Ve skafandrech mohli letět jen dva. A protože Američani měli kabiny pro tři lidi, museli být Sojuzy také trojmístné! Kromě toho se Sojuzy považovaly za natolik bezpečné lodě, že ještě sám velký Koroljov vykládal kosmonautům: Brzy budete do kosmu létat jen v trenýrkách…! Když jsme tento problém s Koroljovem probírali, ukázalo se, že byl zásadně proti skafandrům. Diskusi uzavřel slovy: Víte co, v ponorce taky nenavlečete celou posádku do skafandrů…!“
Ohořelý přistávací modul lodě Sojuz
V noci na 30. června zahájil Sojuz 11 sestup do Zemské atmosféry. Řídící středisko sledovalo celý průběh na velké obrazovce a byla zde i řada hostů, včetně např. manželky Vladislava Volkova s otcem kosmonauta. Vše nejprve probíhalo dobře, poslední slova, která po separaci kabiny na Zemi kolegové slyšeli od Volkova, byla pro něj typická: „Tak mládenci, koukejte nachystat koňak, zítra na shledanou!“
Pak bylo radiové spojení přerušeno a všichni čekali, až se kosmonauti po průletu atmosférou, pod padáky, znovu ozvou…
„Za nějakou chvíli, nevím už přesně v jaký moment,“ vzpomínala Ludmila Volkovová, „se spojení s posádkou přerušilo. Uklidňovali nás, že je to normální. Ale když pak k nám přišli a navrhli, že nás odvezou domů, pochopila jsem, že něco není v pořádku. Ale o Vladikův život jsem se ještě nebála…“ Loď přistála 30. června v 0:17 SEČ v plánované oblasti, ale v radiovém šumu nebylo ani hlásku někoho z posádky. Nikdo také neotevíral poklop a nevylézal.
Vladimír Šatalov si ten den moc dobře vybavuje, protože ho pověřili – jakožto ostříleného kosmonauta – vést reportáž pro moskevskou televizi. Nejdelší kosmická expedice zatím probíhala naprosto úspěšně, a tak její závěrečnou etapu chtěli s komentáři Šatalova ukázat světu. Ale musel ohlásit pauzu… Ani v CUPu přesně nevěděli, co se děje.
A Šatalov vzpomíná: „Za nedlouho volala do řídícího střediska manželka Dobrovolského (rovněž Ludmila): ‚To je Voloďa Šatalov?‘
‚U telefonu…‘
‚A proč tak dlouho nevylézají?‘
‚No, víš, byl to tak dlouhý let… tak jim zakázali vystoupit z lodi, teď jim jdou na pomoc technici a lékaři, otevřou poklop a pomohou jim vylézt…‘“
„Sám jsem v to doufal,“ dodává Šatalov. „Mezitím slyším, jak můj zástupce v místě přistání hlásí – je to špatné. Moc špatné. Zeptal jsem se – jak špatné? Naprosto špatné! Bál se v otevřeném kanálu říci to přímo. Ale pak nevydržel a vykřiknul: ‚Jsou mrtví, všichni zemřeli!‘“
Kolodin a Leonov nevěřícně zírají – jejich náhradníci jsou mrtvi!
Měsíc po velkém zklamání si mohli Leonov, Kubasov a Kolodin blahořečit. Kdo ví, jak by dopadli, kdyby byli na místě trojice, která letěla místo nich. Kubasov se zprávu o jejich úmrtí dozvěděl až z vysílání rozhlasu v Moskvě, kde byl znovu na lékařské prohlídce. Nechtěl tomu uvěřit. Šikovný pilot Dobrovolskij, smíšek Volkov a vědátor Pacajev zahynuli kvůli „…náhlému poklesu tlaku v sestupném modulu 30 minut před přistáním. Povrch modulu nebyl poškozen, možné příčiny porušení hermetičnosti jsou stále zkoumány.“ Tak pravil TASS.
Kupodivu to nebylo netěsným přechodovým poklopem (viz izolepa pod čidlo), ale chybně pracujícím odvětrávacím ventilem. Dodnes se prý nepodařilo vysvětlit, proč se jeden z ventilů, které vyrovnávají tlak v lodi vůči okolní atmosféře před přistáním lodi, otevřel už ve výšce 150 km nad zemským povrchem. Byl to sice otvor o rozměru pětikopějky (cca velikost naší pětikoruny), ale vzduch jím vyprchal během 30 sekund. Tolik měli na záchranu, podle pozic Dobrovolského a Pacajeva bylo vidět, že se odkurtovali od sedaček a snažili se ventil uzavřít, ale jak se domnívá Alexej Jelisejev, „zavírali“ špatný ventil a než to zjistili, ztratili drahocenný čas. Za necelé dvě minuty tlak v kabině poklesl ze 760 mm rtuťového sloupce prakticky na nulu…
Lékaři jsou ovšem přesvědčeni, že posádka byla během 15-20 sekund v bezvědomí, posléze vzkypěl v krvi kyslík a dusík a oni během dvou minut zemřeli. „Pravda, byli celí fialoví, ale jejich tváře byly klidné, bez grimasy hrůzy, to mnou otřáslo,“ vzpomínal Jaroslav Golovanov, který byl u (tentokráte přesného) přistání modulu. „Když posádka nevylézala, během minuty tam byli záchranáři a začali je vytahovat z lodi. Ještě nestačili vystydnout… Položili je na nosítka, vybavuje se mi, jak Dobrovolskému bezvládně visela dolů ruka… Lékaři se je snažili oživit, dělali vše možné, masáž srdce, dávali jim umělé dýchání z úst do úst – ale vše bylo marné.“
Na místě přistání Sojuzu 11 – záchranáři v akci… V. Pacajev v popředí
Ještě dlouhou dobu po zprávě Státní vyšetřovací komise, kterou vedl prezident AV SSSR akademik Mstislav Keldyš, se v celé záležitosti vrtala KGB – zkoumala možnost diverze. A hlášení podávali její příslušníci přímo generálními tajemníku ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi, který nařídil práce na družicových stanicích nepřerušovat.
Nicméně další kosmická loď Sojuz, s pořadovým číslem 12, startovala po značných technických úpravách ke zkušebnímu letu až za dva roky. Vyrovnávací ventily byly překonstruovány, aby je bylo možné snadno ovládat. A co bylo nejdůležitější: od té doby, až po modifikaci Sojuz TMA, mohli v lodi létat pouze dva kosmonauti – oblečení do skafandrů!
Na Saljut 1 se už žádné posádce letět nechtělo, a tak byla stanice v ceně stovek milionů rublů už v říjnu 1971 utopena v Tichém oceánu…
Kosmická loď Sojuz TMA dnes: míří k ISS se třemi kosmonauty – ve skafandech
Epitaf
Ještě dlouho poté, co se posádka Sojuzu 11 udusila při návratu z úspěšné expedice, se Leonov s Kolodinem a Kubasovem tváří v tvář této tragédii cítili tak nějak provinile. A dlouhé hodiny probírali otázku, zda a co by mohli dělat na jejich místě. „Tvrdit, že my bychom se z takové situace nějak vykroutili, protože jsme byli lépe připraveni, by znamenalo házet na ty chlapce bláto. A to jsme dělat nechtěli,“ konstatoval posléze Kolodin.
Kdosi pak řekl, že za smrt Dobrovolského, Volkova a Pacajeva může ironický úšklebek osudu v podobě onoho rentgenového snímku, vyvolaného na nekvalitním filmu. Ten během několika minut změnil osudy šesti lidí…
Alexej Leonov a Valerij Kubasov se ještě do vesmíru podívali – tvořili posádku Sojuzu 19, který se v létě 1975 spojil s americkým Apollem v rámci experimentu Apollo-Sojuz. Kolodin se do kosmu nepodíval a do r. 1983 pracoval jako operátor v řídícím středisku kosmických letů.
