Poletíme na Mars po roce 2030? Nic není jisté. Vše je totiž otázkou míry motivace, peněz a – odvahy. Snad právě skepticismus vědců zabránil uvěřit tomu, co na Marsu nafilmovaly už Marinery – „města“ plná kuželovitých staveb nebo čtyřbokých pyramid, dívčí tvář zvanou „Sfinga“ v oblasti Cydonia mezi pobořenými jehlany…
Dnes už zesnulý, světově uznávaný český expert na mimozemské civilizace, prof. Rudolf Pešek, mi někdy počátkem devadesátých let při diskusi nad těmito fantaskními snímky z oficiálního fotoatlasu NASA řekl: „Víte, kdybychom byli skutečně přesvědčeni o tom, že tyto objekty nejsou jen hrou světla a stínů, ale uměle vzniklé stavby, už bychom na Marsu byli…“ Opravdu?
Lesy na Marsu – opravdu jen optická iluze? / Foto Mars Reconnaissance Orbiter 2010
A přece se letí!
Ano, na Mars se už letělo! Že to nevíte? Není divu. Šlo o utajované simulace dlouhodobého letu – na Zemi. Ostatně – že to Sověti mysleli s Marsem opravdu vážně, ukazují pozemní experimenty s dlouhodobými pobyty dobrovolníků v uzavřeném prostoru.
Už v roce 1966, kdy Čelomej plánuje vytvořit vlastní skupinu kosmonautů (tzv. Reutovští podle moskevského předměstí, kde sídlila jejich OKB 52), provedl ve spolupráci s Ústavem letecké a kosmické medicíny dosti odvážný experiment, na který se chystal v ústavu Lékařsko-biologických výzkumů už Koroljov. Čelomejovi lidé simulovali tříměsíční let na Mars. Tenkrát ovšem odpovědi na problémy a otázky, které vznikaly během experimentu, opravu nikdo neznal. Šlo se do neznáma, do rizika…
Účastníci utajeného experimentu 70 dní – Smiričevskij, Bobrov, Těreščenko – ještě v pohodě
Posádka se skládala ze tří lidí – lékaře Stanislava Bobrova, kterého jako nejstaršího určili velitelem, rozhlasového reportéra Jevgenije Těreščenka a palubního inženýra Leonarda Smiričevského. Posádka měla v prostorách „kosmické stanice“ o rozměrech 8 metrů čtverečních, zarovnaných aparaturami, prožít 70 dní. Spojení se „Zemí“ pouze radiové a v přesně určenou dobu. Sami členové posádky byli dnem a nocí omotáni různými snímači a čidly, aby lékaři mohli sledovat jejich stav. Výsledky testů a rozbory krve „kosmonauti“ nechávali ve speciálním „přechodovém“ tunelu.
Žádná psychologická příprava, ani výběr co do soužití povah, neexistovaly. Vše bylo v tomto experimentu poprvé. Přitom dlouhodobý pobyt v uzavřeném prostředí nutně přispíval ke konfliktům. Jak vzpomínal L. Smiričevskij: „…velitel Stanislav Bobrov byl cholerik, často vybuchnul, měl pocit, že je něco víc, než my… To se musíte naučit snášet, protože z komory před tím nikam neutečeš. Jednou se odněkud vyvalil dým, Bobrov se hned sápal po telefonu, a když se nikdo neozýval, praštil s ním a vrhnul se ke dveřím s křikem – idioti, my hoříme!“
Šlo tehdy o experiment, naplánovaný lékaři, kteří čekali, jak se posádka zachová. Podobných „nehod“ jim naplánovali více.
Leonard Smiričevskij vzpomíná…
Za celých 70 dní pozemního „Dlouhodobého letu“ se nespojili s rodinami. Pro ně byli na dlouhodobé tajné služební cestě. Jediná výjimka nastala v případě Stanislava Bobrova – smrtelně onemocněla jeho dvanáctiletá dcerka a on dostal možnost experiment ukončit. Ale Bobrov, vědom si důležitosti experimentu, zůstal. Naštěstí zastihnul dcerku ještě naživu, nicméně ta brzy na to zemřela.
Tento fakt jen ilustruje, v jakých podmínkách podobné pokusy probíhaly. O experimentu se mimo úzké odborné kruhy nevědělo, ani po ukončení se v tisku ani v rozhlase (byť vše prožil i reportér Těreščenko) o těchto hrdinech nic neobjevilo, což u některých vyvolalo jakousi deziluzi a zklamání.
Nezávisle na Čelomejovském experimentu rozjeli Koroljovci v roce 1967 v lékařsko-biologickém ústavu dr. Gazenka obdobnou simulaci letu na Mars – ale plánovanou na celý rok! Biolog Andrej Božko, lékař German Manovcev a inženýr Boris Ulybyšev se dobrovolně nechali uvěznit na 365 dní v hermeticky uzavřené kabině (barokomoře?) o velikosti pouhých 12 metrů čtverečních!
Tento experiment, kdy byli lidé uzavřeni v těsné kobce, posléze odkryl mnohé tajnosti utváření vztahů mezi lidmi. Například jen hygiena – voda na příděl, jednou za den se mohli otřít vlhkým ručníkem… Zápach nemytých těl, nedostatek prostoru, soukromí – už za 14 dní si lezli na nervy… A měli před sebou celý rok!
Mars 67 – trojice dobrovolníků ve své „kobce“ při jídle
Let na jinou planetu – to je nepřetržitý stres. A není cesty zpět! Tak se pod dozorem lékařů a psychologů odehrávalo vše – od uzavírání koalic dvou proti jednomu, přes zradu, hádky, spolupráci, boj o moc… Málem došlo na pěsti. Při skutečném letu by to znamenalo katastrofu. Největším nebezpečím je ale nuda, a tak byli „vězni“ zaměstnáváni i řešením nasimulovaných krizových situací, lékařskými experimenty i komunikací se „Zemí“. Dodnes je záhadou, jak to ti tři vše mohli vydržet.
German Manovcev žil pouze jedinou myšlenkou – co nejdříve vylézt z „lodi“ a uvidět svoji dcerku, která se narodila půl roku po začátku experimentu. Andrej Božko se zamiloval do hlasu operátorky, která s nimi udržovala spojení. Po experimentu se skutečně vzali – ale ani jeden z jeho kolegů z „posádky“ na svatbu nepřišel. Natolik měli jeden druhého plné zuby, že se sešli až po čtyřiceti letech – při zahájení dalšího „letu na Mars“ – známého mezinárodního experimentu Mars 500 (od 3. června 2010 do 4. listopadu 2011).
Ulybyšev, Manovcev, Božko – trojice z experimentu Mars 1967 po 44 letech
V moskevském Lékařsko-biologickém ústavu postupně vznikal poměrně velký trenažer, který v posledních letech posloužil právě mezinárodním experimentům a´la let na Mars pod patronací ESA a Roskosmosu.
První mezinárodní pokus na přelomu let 1999 a 2000 ovšem ukončil skandál, když si Kanaďanka Judita Lapierová stěžovala na „sexuální“ obtěžování od šéfa ruského týmu. Ten ji s přáním k Novému roku políbil a nepochopil, proč si na něj Kanaďanka stěžuje. To mj. ukazuje na rozdílnost kulturního a společenského klimatu, což by mohlo při mezinárodním složení posádek (byť na ISS soužití víceméně funguje) přinášet problémy. Ovšem Rusové jsou zásadně proti ženám v posádkách, kdežto Američani s tím problém nemají. Mají být tedy při letu např. na Mars ženy zastoupeny?
Nicméně poslední simulace letu na Mars – už citovaný Mars 500 – se bez žen obešel a proběhl poměrně v klidu.
Dnešní trenažér „Mars“ je úplně jiný, než ty z šedesátých let… (posádka Mars 500 v jídelně)
Chceme na Mars a chceme!
Byť politická atmosféra tomu nijak nepřála, projekty letu k Marsu neustávaly. V SSSR Valentin Gluško, který se stal přímo „generálním“ konstruktérem sdružení Eněrgija, začal po zrušení projektu N1 (viz Sny a vize - 1. část) s vývojem vlastní superrakety, která později dostala jméno Eněrgija. Gluško ji původně plánoval jako nosič lunárních a meziplanetárních expedic, ale protože direktivně dostal příkaz vyvinout obdobu amerického raketoplánu, vynesla nakonec pouze laserovou bitevní stanici Poljus a raketoplán Buran.
Gluško ale tvrdohlavě trval i na expedici k Marsu. Ostatně – byl to i jeho velký sen!
Takže tady máme projekt NPO Eněrgija z roku 1987, předložený po úspěšném startu citované superrakety: Eněrgija by během pěti startů na LEO vynesla jednotlivé moduly, z nichž by byla smontována meziplanetární loď o hmotnosti cca 365 tun.
Obytná/přístrojová sekce Gluškova planetoletu model 87
V zásadě bylo převzato řešení projektu z roku 1969, ovšem loď (dvojitá jehla s obytnou sekcí uprostřed) už měla dva nezávislé motory s jadernými reaktory jako zdroje elektrické energie o výkonu po 7,5 MW.
Dvojitá „jehla“ Mars 87 – reaktory s motory umístněny na opačných koncích lodě
Modul pro přistání na Marsu měl podobu válcového vztlakového tělesa o průměru 3,8 m a délce 13 m. Hmotnost dosahovala 60 t. Plánovaná doba letu čtyřčlenné posádky byla 716 dnů s třicetidenním pobytem na Marsu.
Obdobný projekt byl znovu předložen v roce 1988 s tím, že by byl nejprve proveden oblet a výsadek dvacetitunových „marsochodů“ na Marsu a na rok 1994 se uvažovalo s přistáním kosmonautů. Planetolet (350 t) s čtyřčlennou posádkou měl být tentokráte vybaven dvourežimovými jadernými motory RD-0410 a výsadkovým/návratovým modulem ve tvaru válce s průhlednou pozorovací kopulí.
Mars 88/1994 – start návratového modulu zpět k Zemi
V roce 1989 NPO Eněrgija předkládá další ambiciózní plán, který měl využít zkušeností a technologií získaných při vývoji družicových stanic. Planetolet měl být navíc smontován na stanici Mir. 350titunová loď měla být tentokráte „ekologická“ – žádný jaderný reaktor, ale velké solární panely měly dodávat energii iontovým motorům.
Variant ruských lodí k Marsu byla ještě celá řada – mezi zajímavé lze zařadit zejména pokus o společný rusko-americký let „Mars Together“ připravovaný od poloviny devadesátých let NPO Eněrgjia a JPL. Naposledy se pracovní skupina sešla v září 1998. Ovšem plán přišel v nevhodnou chvíli – Rusko se po rozpadu SSSR zmítalo v občanských válkách a hluboké hospodářské krizi. Jestliže se se startem lodi s uvažovanými iontovými raketovými motory počítalo v roce 2001, bylo to naprosto nereálné…
Mars 99 – diskové přistávací moduly
Nicméně nové projekty následovaly i v dalších letech. Planetolet (355 t) z roku 1999 měl být opět poháněn sluneční energií a místo vztlakového tělesa nesl dva diskové přistávací moduly – z nichž jeden nákladní. Ty měly zabezpečit práci výsadku (celkem šestičlenná posádka) na povrchu planety. Objevily se i další projekty, ale zdá se podle webových stránek NPO Eněrgija, že s touto koncepcí se pracuje i v současnosti (viz obr. níže).
„Diskoplán“ (62 t) mateřské lodi by měl ukrývat expediční komplex – návratový modul, obytnou laboratoř a marsrover (rusky „marsochod“)
Obytný korpus připomíná moduly družicové stanice Mir, ovšem obrovské měly být právě tzv. modulární panely slunečních baterií s výkonem 15 MW, což převyšovalo i možnosti výkonu dříve uvažovaných termoemisních jaderných reaktorů.
Prvky těchto solárních článků byly už vyzkoušeny na orbitální stanici Mir roku 1998 a výsledky byly velmi uspokojivé. Stejně tak od roku 1972 procházely zkouškami i tzv. elektroreaktivní (iontové) motory DAS s anodovým povlakem a DAS-55 dokonce pracoval na americké družici STEX (2007) v reálním kosmickém prostředí…
Zdá se tudíž, že Rusové se svého Marsu nechtějí vzdát…
Další projekt - MarsPost z roku 2000 měl být jakousi alternativou ruské účasti na ISS, ale zřejmě v poslední době opět přichází do módy. Vzniknul v konstrukci Leonida Gorškova z NPO Eněrgija a je zajímavý tím, že navrhuje vyslat na oběžnou dráhu kolem Marsu pilotovanou družicovou observatoř s posádkou šesti osob. Obytný úsek laboratoře – válec o průměru až 6 m a délce 28 m by měl umožnit kosmonautům pohodlné pozorování planety a její průzkum pomocí ze stanice vypouštěných automatů.
S přistáním samotné posádky na Marsu se během dvouleté expedice nepočítalo. Zřejmě ale zůstává součástí širšího, třístupňového plánu, který se v Rusku studuje od roku 2004, několikráte byl aktualizován a pak zase skrečován.
Studie planetoletu poháněného solární energií – to malé uprostřed je vlastní letový komplex
Vize a plány současné
Snad současné studie výpravy na Mars odborníků z RKK Eněrgija, Výzkumného centra M. V. Keldyše, Ústavu kosmických výzkumů (IKI), Ruské akademie věd (RAN) a Ústavu lékařsko-biologických výzkumů (IMBP) předpokládají, že nejprve by se model marsovského expedičního komplexu vyzkoušel po segmentech na oběžné dráze kolem Země (montáž na ISS), dále v tzv. libračním bodě mezi Zemí a Měsícem (vyrovnává se tam zemská a lunární přitažlivost) a pak by se teprve mohlo uvažovat např. o obletu Měsíce.
Následovat by měla pilotovaná výprava k Marsu a´la MarsPost, tedy bez přistání na planetě a návratu k Zemi. Po revizi letového komplexu a jeho doplnění o výsadkové moduly by se přistoupilo k třetí fázi – k samotnému přistání na Marsu. Pohon soulodí by měly opět zajišťovat elektroreaktivní raketové motory napájené z obrovských slunečních článků (viz obr. výše) o výkonu 15 MW.
Obytná a přístrojová sekce projektu MarsPost (hmotnost 70 t) připomíná větší Saljut (překladu snad netřeba…)
Podle webových stránek NPO Eněrgija se intenzivně pracuje právě na projektu orbitální lodi. První experimentální modul M-1 má být dopraven na ISS v lodi Progress. Kosmonauti jej pak při výstupu do vesmíru smontují a odpálí na vysokou oběžnou dráhu cca 1 200 km nad Zemí, kde budou prováděny zkoušky elektroreaktivního motoru. Následovat by měla etapa vyslání modulu M-2 do libračního bodu a posléze vyslání nepilotovaného „Mars modulu“ k Marsu, kde by po dva roky prováděl výzkum planety s pomocí automatů, včetně odběru vzorů horniny a jejich dopravy na palubu. Modul by se pak měl vrátit na oběžnou dráhu kolem Země.
Poté by měla k Rudé planetě zamířit pilotovaná výprava…
Jádro nebo slunce?
Dnes ovšem není jasné, jaká koncepce pohonu pro meziplanetární loď zvítězí – zda bude vybrán iontový motor na solární energii či moderní atomový/iontový motor vyvíjený ve spolupráci FGUP M. V. Keldyše, Rosatomu a Eněrgija. Ten by měl být hotov do roku 2018 a už nyní existuje v prototypu.
Podle článku, nedávno zveřejněném v listu Rosijskaja gazeta, uvedl ředitel Keldyšova centra akademik Anatolij Korotjevič, že rozhodnutí o jeho vývoji na základě nových poznatků padlo po setkání tehdejšího šéfa Roskosmosu Anatolije Perminova s prezidentem Medvěděvem v roce 2010 a na projekt bylo do roku 2018 vyčleněno 7,2 mld. rublů.
Schéma kosmického tahače na jaderný (čili plazmový) pohon včetně schématu reaktoru (koncept Eněrgija)
To jen potvrzuje slova Perminova z dubna 2011 u příležitosti 50. výročí startu Jurije Gagarina, kdy si pustil, jak se říká, pusu na špacír a prohlásil, že meziplanetární výprava k Marsu se neuskuteční před rokem 2025, ale nejspíše o deset let později. A to v případě, že bude k dispozici atomový motor, na kterém v Rusku (ale i USA) intenzivně pracují. Perminov, pod kterým se už houpala židle kvůli problémům a haváriím v kosmickém programu (zejména GPS systému Glonass) sice mírnil rétoriku, ale už o rok dříve prohlašoval, že tehdejší prezident Medvěděv podpořil plány Roskosmosu na let k Marsu.
Nynější generální ředitel Roskosmosu Vladimír Popovkin (dříve náměstek ministra obrany a velitel ruských kosmických vojsk, kterého dosadil znovuzvolený prezident Putin) rovněž nedávno konstatoval, že vývoj atomového motoru pokročil a že už příští rok zahájí standové zkoušky na polygonu v Sosnovém Boru u Petrohradu.
Popovkin tak potvrdil, že projekt (celkové náklady vč. studie tahače – viz Eněrgija – cca 17 mld. rublů) se rozvíjí úspěšně a že se počítá v budoucnu s „kosmickým tahačem“ na jaderný pohon, který by se ale mohl stát základní pohonnou jednotkou nejen pro meziorbitální pendlování či lety mezi dráhou Země a Měsíce, ale i meziplanetární výpravu. Faktem je, že s jadernými pohony bude například možné uskutečnit cestu na Mars a zpět za dva až čtyři měsíce místo roku a půl, který je na takovou výpravu potřeba dnes…
Mimochodem, už letos v únoru Roskosmos zahájil nábor nových členů do oddílu kosmonautů, a to údajně k vyslání posádky na Měsíc. „Mohu říci, že tento oddíl se bude nejspíše připravovat na Měsíc,“ uvedl Popovkin v interview pro rozhlasovou stanici Echo Moskvy a dodal: „Myslím, že do roku 2020 bude člověk opět na Měsíci.“
Popovkin také spřádá své velké plány a do roku 2030 údajně počítá s přistáním a základnou na Měsíci, novou generací kosmických lodí, s lety k Marsu, Venuši a Jupiteru, či vytvořením nové orbitální stanice atd. Nová strategie si může odhadem vyžádat 150-200 miliard rublů (asi 95 až 127 miliard Kč) ročně do roku 2030 a na financování by měli podílet kromě státního rozpočtu i soukromí investoři. „Na expedici na Měsíc, pokud se uskuteční, je třeba hledět jako na první, přechodnou etapu na cestě k ovládnutí vzdáleného kosmu člověkem,“ uvedl nedávno Popovkin v rozhovoru pro list Izvestija.
Ovšem i velké plány nového šéfa Roskosmosu včetně základny na Měsíci a letu k Marsu kolem roku 2030 byly takříkajíc „usměrněny“ daleko skromnějším rozpočtem agentury. A tak si Popovkin posteskl: „Ano, můžeme být zase první – dejte nám bilion rublů (635 miliard Kč) ročně a budeme nejlepší.“
Američané se pokusili o návrat na Mars v programu Constelation, který nastínil už v roce 2004 tehdejší americký prezident George Bush s cílem přistání na Rudé planetě kolem roku 2030. Program padl po nástupu prezidenta Obamy a NASA teď přesně neví, co dál. K asteroidům?
NASA ovšem potřebuje to přistání na povrchu Rudé planety, aby mohla vzbudit vlnu entuziasmu podobnou té z éry lunárních expedic, a odůvodnit tak obrovské náklady, odhadované dnes na 100, ale také až na 400 miliard dolarů.
Američani na Marsu. Podaří se to roku 2030?
Samozřejmě, uvažuje se i o spolupráci USA, evropských zemí sdružených v ESA a Ruska, možná i Číny, ale to s sebou vždy přináší řadu problémů. A představte si jen to rozhodování, kdo bude členem posádky, zda tam brát s sebou ženy, či kdo první vystoupí na povrch Marsu!
A tak odpověď na otázku, kdy na Marsu opravdu stane lidská noha, zůstává bohužel – ve hvězdách. Nicméně lidstvo už udělalo mnoho, aby se k Rudé planetě vydalo. Zatím ale schází ona silná motivace, o které hovořil už profesor Pešek a mnozí jiní.
Snímek z kamery vozítka Spirit: kdo to skáče po Marsu?
Snad kdyby na nás opravdu zamávala ta podivná postava ze snímku marsroveru Spirit… Zdá se, že ani tak by nebylo vyhráno.
Nyní se čeká na to, co vlastně epochálního objevila na Marsu Curiosity. Většina dohadů se točí kolem toho, zda jde o potvrzení existence života na této planetě – existujícího nebo bývalého? Pokud by se tak stalo a Curiosity skutečně známky života nalezne, obávám se, že se vzedme mimo nadšení i odpor vůči jakékoliv pilotované expedici na Mars. Proč? Otázka totiž zní – nezavlečeme si pak z Marsu na Zem neznámé organismy, proti kterým nemáme obrany? Nevyhubí lidstvo? Ano, i takové otázky mimo požadované téměř stoprocentní bezpečnosti kosmonautů se řeší a budou řešit. S takovou ale lidstvo zůstane sedět na zadku na rodné Zemi a nikdy se z nás nestane kosmická civilizace.
Zlatá léta šedesátá. Gagarin měl šanci, že se vrátí z prvního kosmického letu 1 : 3. Ale odstartoval. Tenkráte bychom se nebáli riskovat.
P. S. Leť na Mars, mladý muži!
Šéf a zakladatel firmy SpaceX Elon Musk chce vybudovat na Marsu lidskou kolonii, která by mohla mít až 80 000 obyvatel. To je zpráva, která právě obletěla svět.
„Na Marsu je možné založit soběstačnou civilizaci a vytvořit z ní něco opravdu velkého,“ řekl Musk v Londýně ve ctěné Royal Aeronautical Society, když tam v listopadu prezentoval své podnikatelské plány. Opravdu tomu věří a je pro to ochoten udělat vše, co je v jeho silách. A hned Angličanům nabídnul mimo spolupráce i letenky – jednu za půl milionu dolarů (cca 10 mil. Kč).
Našel se tak další entuziasta, snící nejen o letu na Mars, ale i o osidlování dalších planet. Připomíná odhodlané muže z počátků kosmické éry, o nichž jsme psali v tomto seriálu. Na rozdíl od jiných snílků na to má i peníze. Američan jihoafrického původu je vydělal na systému internetových plateb PayPal a místo, aby si koupil let do kosmu v ruském Sojuzu jako jíní internetoví zbohatlíci, investoval je do vývoje moderních nosných raket Falkon. Jeho (zatím-) nákladní loď Dragon už úspěšně dopravuje zásoby na Mezinárodní kosmickou stanici (viz Dračí skok do vesmíru).
Elon Musk u své zatím jen nákladní lodi Dragon v kalifornském Hawthorne, základně Space Exploration Technologies
Jistě, svým způsobem Musk provokuje, protože ví, o jak nákladnou záležitost jde a že na to jeho miliardy (vč. byznysu pro NASA) stačit nebudou. Ví ale také, že vládní agentury, ať už jde o NASA, ESA či ruský Roskosmos často hospodaří neefektivně (chytá se za hlavu, když slyší, co utratila NASA – cca 1 bilion dolarů!) a také zná prameny jejich skeptických postojů k takovýmto programům.
Proto se domnívá, že spolu se soukromým kapitálem (včetně jeho firmy, že!) by se na programu kolonizace Marsu podílela i vláda (vlády?). Zajímavý je Muskův výpočet nákladů: zhruba 36 miliard dolarů – což je pakatel oproti odhadům NASA (100-400 mld. USD) a to včetně vybudování „Kolonie Mars.“ Suma sumárum by to znamenalo roční náklady ve výši 0,25 až 0,5 procenta amerického HDP, což by mohlo být veřejností považováno za přijatelné. Konec konců, „letenky“ by si platil každý kolonista sám. Otázkou je, zda by taková NASA šla s Muskem na holport.
Napadá mne ale – neměl vlastně prezident Obama pravdu, ač mu to mnozí mají za zlé – když prohlásil, že dopravou lidí do vesmíru by se neměla zabývat vládní agentura, ale soukromé společnosti? Zdá se, že čas dozrál.
Podle Muskovy vize by osidlování Marsu začalo vysláním průzkumné/budovatelské skupinky méně než deseti lidí. S nimi by byla na Mars vyslána i spousta zařízení včetně strojů na výrobu hnojiv, metanu a kyslíku z povrchového ledu a z dusíku a oxidu uhličitého, které jsou obsaženy v marsovské atmosféře. To proto, aby první osadníci měli materiál na stavbu průhledných kupolí s atmosférou, kde by pak pěstovali rostliny ze Země vhodné k obživě. Jakmile by se kolonie stala soběstačnější, byly by postupně vysílány na Mars velké, vícenásobně použitelné lodě s desítkami kolonistů a dalším vybavením.
První výprava by tedy byla beznávratová, teprve později by měla být zavedena pravidelná doprava mezi Zemí a Marsem. Vícenásobně použitelnou raketu už Space X vyvíjí pod zkratkou MCT (Mass Cargo Transport – nebo také Mars Cargo Transport?).
Na rozdíl od raket Falkon 1-9 létajících s motory na tekutý kyslík a kerosen by vyvíjené motory Raptor pro MCT pracovaly na kyslík a metan (který má lepší specifický impuls než kerosen a je lépe skladovatelný než vodík).
Na Marsu…
Musk a lidé kolem něj totiž mají vizi lidstva jako druhu expandujícího do vesmíru a obývajícího více planet (což je vlastně tzv. premisa Ciolkovského: „Lidstvo nezůstane věčně na Zemi…“). Dokonce to vnímají jako jakousi existenční pojistku pro lidstvo, které by mohlo tímto způsobem přežít i celoplanetární katastrofu na Zemi (srážka s asteroidem či nukleární válka). Jako rozumný a nejbližší cíl se samozřejmě nabízí Mars, a tak tam SpaceX hodlá vyslat lidi co nejdříve. Možná už za dvanáct patnáct let!
Elon Musk tvrdí, že by letěl s první výpravou – a pak, pak by tam mohly přilétnout i jeho děti… Ano, dělá vše, aby si splnil svůj životní sen – let na Mars. Škoda, že se toho nedožil Ray Bradbury. Pak by možná napsal novou výzvu, jakousi parafrázi dobývání Divokého západu – „Leť na Mars, mladý muži!“
