Tento program má (zatím) vyvrcholit do roku 2020 vybudováním velké družicové stanice o hmotnosti cca 100 tun, srovnatelné s někdejším sovětským MIRem. Dokazuje to i (teprve!) čtvrtý pilotovaný let tchaikonautů na kosmické lodi Šen-čou 9, která se spojila s experimentálním orbitálním modulem Tchien-kung ji-chao (alias Nebeským palácem).
Čínský kosmický nosič Long March 2F s lodí Šen-čou 9 u rampy
Poslední let trojice čínských kosmonautů měl hned několik důležitých kroků, ke kterým ostatně směřovaly všechny předchozí pilotované i nepilotované starty čínských kosmických lodí. Především v tříčlenné posádce lodi Šen-čou 9 (start 16. června) byla poprvé žena – čínská kosmonautka Liou Jang stejně erudovaná, jako její dva mužští kolegové – velitel Ťing Chaj-pcheng (2. start) a pilot lodi Liou Wang. Číňané dokonce naznačili, že by mohli při kosmických letech preferovat ženy, které mají podle lékařů/psychologů „…větší vytrvalost, psychologickou stabilitu a schopnost vyrovnávat se s osamělostí.“
Tchaikonautka č. 1 Liou Jang
Za druhé – velitelem lodi se stal už „veterán“ kosmických letů Ťing Chaj-pcheng (velel Šen-čou 7 v r. 2008, kdy jeho kolega Čaj Č`-kang vystoupil do volného vesmíru). Čína tak sáhla po osvědčené metodice složení kosmických posádek.
Za třetí – po úspěšném spojení bezpilotní lodě Šen-čou 8 v loňském roce s „Nebeským palácem“ se hned první posádce podařilo jak automatické, tak posléze i ruční sblížení a spojení s orbitálním modulem, což např. v sovětském programu Saljut nebývalo pravidlem…
Čínský kosmický veterán Ťing Chaj-pcheng
Posádka strávila na palubě experimentální stanice necelých 10 dní a po 13 dnech kosmického letu úspěšně přistála 29. června v pusté oblasti tzv. vnitřního Mongolska na severu země. Na podzim (v listopadu?) má Tchien-kung 1 navštívit ještě jedna posádka.
Tchaikonauti v Nebeském paláci
Cesta ke stálé stanici
Čína tímto letem úspěšně pokročila směrem k vybudování vlastní velké družicové stanice. Experimentální modul Tchien-kung 1, létající na oběžné dráze ve výšce cca 345 km nad zemí ovšem nemůže být obýván trvale. Nicméně i přes své poměrně malé prostory o délce 10,4 m a vnitřním prostorem cca 15 m3 může být modul o hmotnosti 8,5 tuny nazýván družicovou stanicí. Jde totiž jak o laboratorní, tak obytný objekt, podobně jako byly ruské Saljuty, zatímco evropský Spacelab, vázaný pouze na raketoplán, byl skutečně jen kosmickou pracovní „laboratoří“ bez obytné sekce.
Řídící středisko čínských kosmických letů
Pro úplnost – Tchien-kung 1 vynesla do vesmíru nosná raketa Dlouhý pochod 2F (Čchang čeng CZ-2F – tedy stejná, jako vynáší lodě Šen-čou) 29. září 2011 z kosmodromu Ťiou-čchüan (Jiuquan Space Center) v poušti Gobi.
Hlavním cílem letu Nebeského paláce o předpokládané životnosti dva roky jsou ověřovací testy přístrojového vybavení budoucí větší stanice včetně zabezpečení životních podmínek pro tři kosmonauty, zkoušky a výcvik posádek při spojování s loděmi Šen-čou. Při jeho konstrukci čínští odborníci velkou měrou vycházeli ze sovětských (ruských) zkušeností se stanicemi Saljut a Mir díky licenci, kterou Čína dostala kolem r. 1996.
V přední části modulu je tzv. androgynní spojovací uzel APAS-89, odvozený od uzlů z ruských modulů Kristal a stanice Mir. Tyto „univerzální“ uzly byly vyvinuty pro experimentální sovětsko-americký kosmický let Sojuz-Apollo, aby se mohlo uskutečnit spojení lodí s odlišnými spojovacími systémy a později byly aplikovány u některých modulů ISS proto, aby se k nim mohl připojit i americký raketoplán.
Androgynní spojovací uzel APAS-89 při „stykovce“ v kosmu
Na zádi služebního úseku jsou umístěny dva hlavní korekční motory o tahu 2 x 490 N. Na vnější straně modulu je rozmístěno celkem 24 motorů systému orientace, stabilizace a pro menší korekce dráhy. Není bez zajímavosti, že celý modul je mj. opatřen štítem „protimeteorické“ ochrany.
Jsou na něm rovněž umístěna různá experimentální zařízení pracující i v automatickém režimu, údajně pak multispektrální kamera pro snímkování povrchu Země s prostorovým rozlišením 10 m, kamera pro snímkování Země ve viditelné oblasti spektra, aparatura pro výrobu krystalů v beztíži či soubor detektorů pro měření kosmické radiace a zřejmě další přístroje.
Plukovnice čínského letectva Liou Jang při výcviku v trenažéru stanice
Tchien-kung 1 prostě není jen pouhou demonstrací schopnosti Číny vyslat do kosmu jakýsi hermetizovaný válec, ale dalším velmi pečlivě promyšleným stupněm (byť experimentálním) cesty asijské velmoci ke statutu velmoci kosmické.
Půjde-li vše podle čínských plánů (např. Tchien-kung 1 měl téměř roční zpoždění), bude do r. 2017 na oběžné dráze pracovat čínská stanice Tchien-kung 2 o hmotnosti cca 20 tun. Ta už bude mít dva spojovací uzly, podobně jako sovětské saljuty druhé generace (viz Saljut 6, na které pracoval mj. i Vladimír Remek) s uvažovaným obytným prostorem 90 - 100 m3.
V rozpětí let 2017 až 2020 má být vynesen na oběžnou dráhu už skutečný „Nebeský palác“ - Tchien-kung 3. Má být složena ze dvou experimentálních a jednoho servisního modulu a bude mít spojovací uzly až pro čtyři lodě.
Stykovka na výbornou!
Kam sahají čínské ambice
Čína díky svému rychlému průmyslovému, ale rovněž technologickému rozvoji (čemuž jí dopomáhá nesmírná chuť Západu přesouvat výrobu do levných čínských ručiček) a bezpochyby i díky licenci na kdysi sovětská kosmická plavidla (Šen-čou je odvozena od lodí typu Sojuz) po jednotlivých etapách dohání jak dnešní Rusko, tak USA.
Všimněte si – první tchaikonaut startoval do vesmíru v roce 2003 a devět let poté, při čtvrtém pilotovaném letu, hned trojice vč. reprezentanta něžného pohlaví, stráví na „experimentální“ družicové stanici deset dní! Sovětům se podařilo vypustit první družicovou stanici Saljut 1 v dubnu 1971, tedy deset let po Gagarinovi a po prohře v lunárních závodech jen díky tomu, že převzali pro „civilní kosmické lety“ rozpracovanou vojenskou stanici Almaz. Američani vypustili svůj 77tunový Skylab o dva roky později (květen 1973) a upřímně řečeno – šlo o velkou, i když zdařilou improvizaci.
Hladké přistání Šen-čou 9
Jistě, Číňané jdou (zatím) po známých, vyšlapaných kosmických pěšinkách. Nemusí zjišťovat, zda člověk může ve vesmíru přežít, zda může pobývat ve volném kosmickém prostoru. Nemusí jít cestou od primitivních jednomístných kosmických kabin a´la Vostok či Merkury k třímístným lodím a trápit se s jejich koncepcí, aerodynamikou přistání navratových modulů a podobně. Ne, nastudovali poznatky, koupili licenci a základní výcvik prodělali tchaikonauti už před řadu let v Rusku. Jejich skafandry jsou i vizuálně kopiemi skafandrů ruských, k výstupu do vesmíru používají i ruské skafandry Orlan.
Přestože i čínské kosmické lety jsou halasně propagandisticky využívány (zejména doma), Čína své plány netají a jak se zdá, také nikam zvláště nespěchá. Každý let lodě Šen-čou byl jistým vypočteným krokem vpřed. Tečku zatím udělal Sen-čou 9. Zatím. V listopadu můžeme očekávat na Tchien-kungu ji-chao další posádku a pravděpodobně bude Nebeský palác využíván i příštím roce, kdy jeho životnost skončí.
Je to paradoxní, že země, které byly kolébkou kosmonautiky, slastně spí na vavřínech, jako by si chtěly oddechnout ještě nějakých deset dvacet let po vypjaté éře kosmických závodů v letech studené války. Ano, s Evropou a Japonskem mají „svoji“ mezinárodní kosmickou stanici. Zatím nejvelkolepější vesmírné obydlí. Ale její životnost měla původně končit v r. 2015. Zatím se podařilo dohodnout prodloužení práce ISS do r. 2020…
Thajkonauti z Šen-čou 9 opět na Zemi – a salutují
Zatímco pro současné vedení Roskosmosu jsou pilotované lety až někde na třetím místě v pořadí důležitosti (což zemi, která dala lidstvu prvního kosmonauta, dosti degraduje) a NASA nemá dnes ucelenou koncepci dalšího pilotovaného průzkumu vesmíru (všimněte si – ani tam se už nehovoří o „ovládnutí“ či „podmanění si“ vesmíru!), čínská kosmonautika má zcela jasné cíle.
Pokud se jí podaří do r. 2020, tj. za necelých 8 let, vybudovat velkou kosmickou stanici, odehraje se to mj. v době, kdy se bude rozhodovat o tom, zda ještě bude mít Evropa, Rusko či USA finance na provoz a údržbu ISS, které bude končit životnost. Docela dobře se může stát, že pak bude kolem Země kroužit pouze stanice čínská…
Jak Rusko, tak USA mají jakési smlouvy o spolupráci v kosmu s ČLR. Ale jak se zdá, Čína už ani Rusy, ani Američany ke své kosmické expanzi nepotřebuje. Oficiálně se sice ročně investuje do kosmonautiky cca šest miliard dolarů, ale minimálně stejná částka je schována ve vojenském rozpočtu (např. rakety – jak jinak – byly přeci vyvinuty jako nosiče jaderných bomb).
Po roce 2020 chtějí Číňané přistát na Měsíci. Jistě, nejprve přijdou na řadu automaty, už v příštím roce chtějí vyslat na jeho povrch průzkumné vozítko, kolem roku 2017 mají v úmyslu získat pomocí sondy vzorky měsíčního povrchu. Pak výsadek a posléze prý stálá základna. A místo písně „Východ je rudý“, kterou přehrávala do konce životnosti baterií první čínská družice, si budeme zpívat „Měsíc je rudý“.
V momentě, kdy USA a Rusko pochopí, že čínský útok na Měsíc je jenom částí čínského „Dlouhého pochodu“ k podmanění blízkého vesmíru a využití nejen k mírovým účelům, se snad velmoci probudí. Pokud budeme ještě chvíli dřímat, může se stát, že Čína vyhlásí svou kolonií i Mars.
