Bohužel, problémy, se kterými se Valentina za kosmického letu v beztíži potýkala, její občasná hysterie, neschopnost soustředit se na plnění běžných povinností, natož experimentů, a zejména pak problémy při pokusech manuálně zorientovat kosmickou loď, v zásadě vedlo k přehodnocení kosmických letů něžného pohlaví.
Traduje se, že poté, co Těreškovová podala Nikitu Chruščovovi hlášení o „úspěšném provedení letu“, hlavní konstruktér Sergej Koroljov se opravdu naštval a prohlásil: „Víckrát už žádná ženská do vesmíru nepoletí…!“
Bykovskij a Těreškovová po návratu za vesmíru
Mezi čtyřma očima
První dny kosmonautů po návratu na Zemi byly v šedesátých letech určeny především k lékařským vyšetřením, ale pak zejména k mítinkům či tiskovým konferencím a slavnostním setkáním se státními činiteli a „lidem“. Vzhledem k tomu, že Těreškovová měla ony známé problémy s orientací lodě Vostok, potřebovali se odborníci, zodpovědní za řídící a orientační systémy, co nejdříve sejít s kosmonautkou, aby s ní vzniklé situace probrali ještě v době, kdy pocity a zážitky z kosmického letu byly v živé paměti.
Koroljovův náměstek Boris Čertok se tedy snažil toto sezení s Valentinou vyjednat s velitelem kosmonautů generálem Kamaninem, ale ten mu vyhověl až po zásahu autority nejvyšší – Sergeje Koroljova.
Jak Čertok píše ve svých pamětech, nahrnulo se do zasedačky tolik lidí, že neměli ani kde sedět, každý chtěl první kosmonautku světa vidět. Když ale Valentina přijela (v doprovodu „osobního strážce“ z KGB), za nedlouho po přivítání se vynořil z vedlejší pracovny sám Koroljov a vyžádal si „deset minut“ na soukromý rozhovor s Těreškovovou. Z deseti ale bylo minut třicet. Nikdo dodnes neví, co si ti dva mezi čtyřma očima povídali, ale faktem je, že z kabinetu hlavního konstruktéra Valentina vyšla uplakaná a jen těžko slzy skrývala.
Z odborné besedy tak nebylo nic, kosmonautku „omilostnili“ a propustili.
Sergej Koroljov s Valentinou
Lze se ale s určitostí dohadovat, že tento rozhovor na dlouhá léta předznamenal osudy ženské kosmonautiky v Sovětském svazu a možná i v dnešním Rusku.
A co na druhé straně oceánu? Po letu Těreškovové NASA, která měla jako prioritní úkol dopravit člověka na Měsíc, úvahy o startu Američanky do vesmíru vyškrtla ze seznamu. Na dvacet let. Ani jedna z vysoce kvalifikovaných žen, které byly zahrnuty do skupiny Mercury 13, nejenže nestartovala, ale ani nezahájila výcvik.
Pravda, ve fantastických filmech ženy do kosmu létaly, bez nich se nic neobešlo, ale ve skutečnosti? Americká média ženy, které usilovaly o zařazení do astronautického výcviku a let do kosmu, nazývala „kosmickými naivkami“, „telátky“ a dokonce „hlupačkami“…
Hvězdné Amazonky číslo jedna
Taťjana Kuzněcovová, Irina Solověvová, Valentina Ponomarjovová a Žanna Jorkinová. To byla děvčata, která spolu s Těreškovovou zahájila kosmonautický výcvik. Nazývali je „Hvězdné Amazonky.“
Skupina kosmonautů 1. oddílu a kosmonautek (zleva Kuzněcovová, Těrešková, Solověvová)
Ponomarjovová a Solověvová byly náhradnicemi Valentiny. I když byly paradoxně lepší než ona, dostaly na startovní listině čísla 2 a 3. A to s interním odůvodněním, že příští mise budou složitější a že je proto lépe zvládnou kvalifikovanější kosmonautky. Ale znáte to – být první je něco jiného než být druhý…
Když byla vybrána Těreškovová, tak se Ponomarjovová a Solověvová rozplakaly… I po letech odpovídá Solověvová na otázku „Co jste cítily, když jmenovali Valentinu Těreškovovou?“ „Závist, lítost. Rozčarování…“ A ostatní – Kuzněcovová a Ponomarjovová se připojují.
„Amazonky“ po 40 letech: Záviděli jsme Valentině (zleva Kuzněcovová, Jorkinová, Ponomarjovová)
Ale když je spolu s Valentinou poslaly studovat Žukovského leteckou akademii, aby si „zvýšily kvalifikaci,“ pořád ještě doufaly. Tehdy, snad, ještě šance existovala.
Každopádně politika sovětského vedení „prvenství za každou cenu“ několikrát pořádně zamíchala Koroljovovým plánovaným kosmickým programem. Původně se totiž počítalo s více jak deseti starty kabin Vostok a Těreškovová byla jaksi navíc… Piloty od Vostoku 7 výše měli být např. kosmonauti Volynov, Chrunov, Běljajev, Leonov, Komarov či Beregovoj.
Lákadlo zvané Voschod
V té době už konstrukční tým Koroljova pracoval na dvou až třímístné kosmické lodi, nazvané později Sojuz, určené původně k letům kolem Měsíce a na Měsíc. A protože s prvními starty Sojuzu se počítalo už v r. 1964(!), byl program Vostok přes protesty vojáků (kteří měli pro kosmonauty – vojenské piloty – připravené špionážní úkoly) zastaven.
Jenomže NASA už chystala program letů dvoumístných kabin Gemini, a tak Koroljov dostal „politický“ úkol – SSSR musí mít jako první dvou- a třímístnou kosmickou loď! Protože Sojuz měl skluz a zdaleka ještě nebyl hotov, zrodila se kosmická loď Voschod.
Do těsné kulovité kabiny Vostoku se vtěsnala dvě až tři laminátová křesílka, přistávací modul ve tvaru koule (průměr 2,3 m, objem 5,2 m3 – z toho prostor pro kosmonauty 1,6 m3) dostal lepší stabilizační systém pro přistání a brzdící prachové rakety, protože na rozdíl od Vostoku se kosmonauti nemohli katapultovat. Využití Vostoku bylo ideálním řešením, odpadly tak aerodynamické a balistické zkoušky kabiny, stejně jako prověrky umístění lodi na nosné raketě a řady systémů. Problémy dělalo ale zajištění životních podmínek pro dva až tři kosmonauty při delších letech.
V prvním Voschodu dokonce letěli kosmonauti Feoktistov (konstruktér, první civilista), Jegorov (lékař) a Komarov (velitel) bez skafandrů, protože jinak by se do malé lodi nevešli. Z Voschodu 2 pak vystoupil Alexej Leonov jako první člověk v historii do volného kosmického prostoru.
Zkouška dvoumístného Voschodu pro dlouhodobé lety jako Kosmos 110
Proč tak široce o Voschodu? Koroljov, který se zapřísáhl, že už ženskou do vesmíru nepošle, nakonec podlehl nátlaku velitele kosmonautů Nikolaje Kamanina, který naopak lety ženských posádek prosazoval a měl za sebou podporu Kremlu, a prohlásil – připravujte se, poletíte!
Ovšem opozice byla silná – v zásadě všichni kosmonauti byli proti letu „Amazonek“ a dokonce i Gagarin, tehdy už zástupce Kamanina, vystupoval velmi důrazně proti startu Ponomarjovové, protože „žena, která má malé dítě, nemá co dělat ve vesmíru!“
Valentina Ponomarjovová se synkem
Není jasné, co nejvíce Koroljova přesvědčilo, aby na start kosmonautek kývnul – ale faktem je, že na něm trval i nástupce Chruščova ve funkci prvního tajemníka ÚV KSSS Leonid Brežněv… Bohužel, také jemu šlo více o propagandu, než o vlastní kosmický výzkum…
Na jeho příkaz se tedy připravovaly hned dvě ženské posádky – Ponomarjovová a Solověvová a Kuzněcovová s Jorkinovou. Velitelem přípravy a letu byla jmenována Těreškovová.
Leonid Brežněv vyznamenává Těreškovovou
Valentina později vzpomínala: „Koncem r. 1965 jsme už byly připraveny ke kosmickému letu na lodi Voschod. 24. prosince pak přijel do Hvězdného městečka sám Sergej Koroljov, aby s námi probral naši přípravu, protože let Voschodu 5 byl plánován už na 15. ledna 1966.“ (V číslování letů je v pramenech mírný zmatek, protože po lednovém letu ženské posádky měly v r. 1966 následovat dlouhodobé lety Voschod 3 a 4, původně plánované už na podzim 1965. Pro problémy se zabezpečením životních podmínek v kabině byly přesunuty na jaro a podzim 1966 – pozn. aut.)
Koroljov s Valentinou a jejími kolegyněmi prý hovořil o jejich nadcházejícím dlouhodobém letu a dokonce i plánovaném o obletu Měsíce ženské osádky či mixu žena/muž (mělo jít o cirkumlunární let Sojuzu 3A s tankováním urychlovacího bloku – Sojuzu B-9K – na oběžné dráze Země. Posádka: Pavel Popovič a Valentina Ponomarjovová).
Nicméně ani let Voschodu 5 nebyl plánován jako nějaký výlet. Základní posádku tvořila jako zkušenější pilot Valentina Ponomarjovová v pozici velitele a Irina Solověvová jako palubní inženýr, druhou, záložní dvojici Taťjana Kuzněcovová a Žanna Jorkinová. Během desetidenního letu měla odvážnější Solověvová podobně jako Leonov vystoupit do volného kosmického prostoru…
Irina Solověvová ve skafandru
Jenomže Sergej Koroljov, sice drsný kritik, ale nakonec průkopník ženské kosmonautiky, 14. ledna 1966 umírá ve vládní nemocnici po nešťastné operaci srdce. Let Voschodu 5 byl pochopitelně odvolán…
Smrt hlavního konstruktéra, jak známo, silně zamíchala kartami sovětské kosmonautiky. Koroljova na téměř 10 let nahradil nevýrazný Vasilij Mišin, který s ním sice spolupracoval už od válečných let, později jako první náměstek, ale neměl jeho razanci a politické kontakty. Koroljov mohl zavolat do Kremlu třeba o půlnoci, Mišin zdaleka ne…
Vasilij Mišin mezi kosmonauty
Let Voschodu 5 byl odložen na květen, ale nakonec byl celý program Voschod do té doby pozastaven. Všechny síly se měly zaměřit na lunární program – kosmickou loď Sojuz 7K (LOK – Lunyj Orbitalnyj Korabl) a výsadkový modul LK (Lunyj Korabl).
Sojuz 7K-LOK
Ženský oddíl, který se připravoval ke dvěma letům, dostal po zrušení programu Voschod ještě jednu šanci, byť nový hlavní konstruktér z toho nebyl nijak nadšen. Jeho pozdější náměstek, kosmonaut Valerij Rjumin to potvrzuje: „Mišin byl v zásadě toho názoru, že ženy mají zůstat na Zemi a plánované lety ‚Amazonek‘ zrušil. Nakonec ale podlehnul politickému tlaku, zejména od Leonida Brežněva, a zahrnul do plánu let jedné ženské posádky …“
A tak se děvčata začala připravovat na let v kosmické lodi Sojuz, v zásadě s programem převzatým z Voschodu 5 – tedy s výstupem Solověvové či Jorkinové do volného vesmíru.
Jenomže koncem dubna 1967 po řadě poruch lodi zahynul v Sojuzu 1, kterému mj. selhal padákový systém, Vladimír Komarov. Ten Komarov, který velel Voschodu 1. A Sojuz 2, se kterým se měl spojit, vůbec neodstartoval.
Toto zbylo ze Sojuzu 1
Valentina Těreškovová konstatuje: „Potom náš let opět několikrát odložili a pak nám v říjnu 1969 oznámili, že se ženský oddíl rozpouští a ženy více do kosmu létat nebudou…“ Asi nejde popsat všechnu tu hořkost chvíle, kdy jim to oznámili.
Ponomarjevová, která (vdaná za kosmonauta Ponomarjova) zůstala ve Hvězdném městečku i po létech, cítí křivdu: „Sdělili nám to dost neočekávaně. Jako by se nechumelilo… No, naše pocity? Hrozné, darmo mluvit…“
„Loučení“ s vesmírem – po vojensku
Amazonky číslo dvě: Savická a spol.
20. srpna 1982 startovala do vesmíru s posádkou Sojuzu T-7 letecká rekordmanka Světlana Savická – devatenáct let po Těreškovové! Do té doby létali jenom muži. Natolik věřili ve svoji výjimečnost, že ženské v kosmonautice naprosto eliminovali.
Když v r. 1974 vystřídal Mišina v roli hlavního, později tzv. generálního konstruktéra, ambiciózní Valentin Petrovič Gluško, motorář a někdejší spolupracovník, pak i konkurent Sergeje Koroljova, téma žen ve vesmíru se oprášilo. Nicméně když za ním přišla Těreškovová s žádostí o opětovné zařazení do výcviku, slušně, ale rázně její snahu odmítnul.
Valentin P. Gluško
Karta se ale obrací, když s blížícími se starty raketoplánů zahájila v r. 1978 americká NASA nábor žen-astronautek. Protože bylo v NASA zvyklostí oznamovat složení posádek dlouho předem, Rusové věděli, že až v létě 1983 při letu STS-7 – Challenger poletí do vesmíru první Američanka Sally Kristen Rideová.
Gluškovi, který přeci jen nebyl tak zaujatým nepřítelem ženské kosmonautiky, to nahrálo – a v r. 1979 vyhlásil nábor do druhého oddílu sovětských kosmonautek. Tak vznikl tzv. ženský oddíl NPO Eněrgija. A Valentin Gluško chtěl v SSSR vrátit ženské kosmonautice místo, které jí dávno náleželo. Pomohl opět politický zájem o prestiž – to by tak hrálo, aby druhá žena ve vesmíru byla Američanka!
Gluško vybíral členky oddílu, jako se vybírají perly do kolekce: pouze absolutní jedničky. Tým Eněrgije tvořily Světlana Jevgenjevna Savická, Natálie Dmitrijevna Kulešová, Irina Rudolfovna Proninová a Jekatěrina Alexandrovna Ivanovová.
Světlana Savická (vlevo) a její náhradnice Irina Proninová
Další kolo výběru probíhalo i v IMBP – Institutu lékařsko-biologických problémů, kterému šéfoval velký fanda kosmonautiky Oleg Gazenko. Všemi koly výběru prošly a v srpnu 1980 byly začleněny do oddílu tyto dámy: Galina Vasiljevna Amelkinová, Jelena Ivanovna Dobrokvašinová, Tamara Sergejevna Zacharovová a Larisa Grigorjevna Požarská.
Všechny sice měly šanci, ale jedna z nich největší. Savická. Světlana Savická byla už tehdy absolutní mistr světa ve vysoké pilotáži, létala i na supersonicích (vytvořila světový ženský rychlostní i výškový rekord), skákala na padácích ze stratosféry a navíc – její otec byl maršálem letectva a válečným hrdinou SSSR.
Gluškův náměstek Valerij Rjumin se ale usmívá: „Ne, protekce neexistuje… Ale byl jsem několikrát u Gluška v momentě, když její otec, známý maršál, volal generálnímu konstruktérovi a žádal ho, aby to neprotahoval a Světlanu jmenoval do letové posádky…“
Savická dnes: Ne, nebyla jsme protekční dítě…
Savická se ovšem i po letech brání: „Prosím vás, táta za mne nikdy nelítal – to byla moje zásluha! My jsme soupeřily čestně, podle pravidel. Kdyby mne upíchnul někam na ambasádu, to by byla protekce. Jsou takové případy, ale to se mého letu netýkalo. Nevím, proč to Rjumin vykládá – sám má máslo na hlavě. Pak letěla už jen jeho manželka, Jelena Kondakovová…“
Kosmonauti jsou speciální kasta lidí, obyvatelé nebes. Mluvit o nich špatně? To se nenosí, průšvihy se tutlaly. Ale jsou to normální lidé se svými klady i nedostatky. Jeden propadl hysterii a bylo třeba ho vrátit na Zemi. Jinému se pro neprofesionální pilotáž nepodařilo spojení, dostal strach a raději šel na přistání. Další se zaleknul výstupu do volného vesmíru a tím zrušil celý program letu…
Ženy-kosmonautky ale věděly, že jim se nic takového nepromine (zde fungoval „odkaz“ Těreškovové…). Prostě musely být lepší než chlapi. Savická byla mnohem lepší. Nebylo to zapomenuto…
Savická na předstartovní tiskové konferenci
Tehdy 34letá Světlana startovala 20. srpna 1982 s posádkou Sojuzu T-7 – velitel Leonid Popov, palubní inženýr Alexandr Serebrov. Po 25 hodinách se připojili k orbitální stanici Saljut 7, kde pracovala stálá posádka ve složení Anatolij Berezovoj a Valentin Lebeděv.
Chlapi ji na palubě přivítali – my jsme kosmonauti, ty jsi kosmonautka-hrdinka, ale především jsi ženská. Tady máš zástěru a hospodař… No, vzala to s úsměvem a chovala se jako by byla na Zemi hospodyní a nechala se komandovat mužskými. Když se po několika dnech práce se Sojuzem T-5 vrátila na Zem, měla za sebou prvních 189 hodin ve vesmíru.
První Američanka Sally Rideová startovala na Challengeru až v dalším roce, 18. června 1983 v rámci letu STS-7, jak bylo plánováno. Velitem byl Robert Crippen, který pilotoval první let raketoplánu (Columbia v r. 1982). Sovětský svaz opět ty Amerikány převezl…!
Sally Rideová se svojí posádkou, uprostřed velitel Crippen, vlevo Fred Hauck, stojí John Fabian a N. Thagard
Gluško sice měl s ženami ve vesmíru velké plány, nicméně otázkou zůstává, zda by se Savické podařilo letět ještě jednou, kdyby jí zase nenahrál zápas o politickou prestiž.
NASA totiž oznámila, že její astronautka Kathryn Sullivanová (celkem tři lety do vesmíru) vystoupí v říjnu 1984 (při svém prvním startu) do volného vesmíru (STS-41). Trumfnout ji mohla pouze jediná žena – Světlana Savická.
Kathryn Sullivanová před prvním letem / na palubě Challengeru se Sally Rideovou
Aby nešlo jen o prázdné gesto, Savické výstup byl naplánován s poměrně složitým experimentem, připraveným Ústavem elektrosvařování akademika Patona – svařováním laserovým paprskem ve vakuu.
Startovala 17. července 1984 v lodi Sojuz T-12. Jejími parťáky byli zkušený Vladimír Džanibekov a budoucí pilot raketoplánu Buran Igor Volk, náhradnicí Savické pak byla Káťa Ivanovová. Světlana vystoupila jako první žena světa na tři a půl hodiny do volného prostoru… Po téměř dvaceti letech od chvíle, kdy měla do kosmu vyjít z Voschodu 5 Irina Solověvová…
Savická při svařování ve volném vesmíru na povrchu stanice Saljut 7
Pravda, dnes jsou výstupy do vesmíru a montážní práce na různých objektech (viz ISS či opravy Hubblova teleskopu) běžnou praxí, ale v té době šlo o průkopnické činy. A tak Sověti dosáhli dalšího vítězství… Zdálo by se, že druhý let Savické teoreticky otevřel cestu do kosmu i dalším z jejího oddílu.
Zatímco v USA začaly ženy létat běžně, v SSSR tomu bylo jinak. Co například soudí o ženách v kosmu Igor Volk, kosmonaut, který letěl v r. 1984 se Savickou? „Všechny ženské jsou ‚molodci‘ – chlapíci…,“ usmívá se, jakoby při tom chtěl mávnout nad vším rukou. „Kromě některých,“ dodává potutelně. „Ne, nemám kladný postoj k ženské kosmonautice. To není práce pro ženské! Jistě, žena může letět v řádné expedici, pokud jde, z mého pohledu, o nějaký speciální úkol, experiment, který musí provádět žena a který chlap nezvládne. Ale jinak …“
Igor Volk
Navíc v USA platí pravidlo, že posádky jsou jmenovány dlouho dopředu a každý ví, že když je náhradníkem, tak příště poletí. V SSSR „dubljorky“ neletěly ani jednou… Zde si kandidátky na let byly vědomy, že musí chlapy „převyšovat“ alespoň o hlavu, aby dostaly šanci letět. Ale nesměly to mužům dávat najevo.
Irinu Proninovou, náhradnici Savické, vytáhli z kosmické lodi Sojuz T-8 přímo před startem. Do vesmíru odletělo pouze její zavazadlo s osobními věcmi… V plánu bylo spojení druhé základní posádky se stanicí Saljut 7 a muži nechtěli riskovat! Žena na palubě – to přeci nosí smůlu! Kosmonauti Vladimír Titov (velitel) a Genadij Strekalov s Alexandrem Serebrovem (nahradil Proninovou?) se ovšem se Saljutem nespojili kvůli poruše navigačního systému přiblížení IGLA. Po několika pokusech o manuální „stykovku“ se pro vyčerpání paliva vrátili na Zemi.
Irina Proninová – to ještě doufala / Zklamání bylo obrovské
Otřesenou Irinu Proninovou navštívil sám Gluško a chlácholil ji slovy, která ji uzemnila natolik, že vše převyprávěla Savické: „Irinko, vy si z toho nic nedělejte – oni se nespojili se stanicí, ale kdybyste tam byla vy, řekli by, že to je kvůli tomu, že na palubě byla ženská…! Nebojte se, vy ještě poletíte…“ Neletěla. Na svůj start čekala až do r. 1989, kdy to vzdala. Podobně, jako mnohé ostatní…
Gluško ale věřil, že kosmonautika se bude vyvíjet podle jeho plánů i v případě kosmonautek. A jim to také tak dlouho připadalo. Chystaly se k dalším letům. A mělo to být opravdové překvapení. 8. března 1986 měla z paluby Saljutu 7 ženy celého světa pozdravit ženská posádka kosmické lodi Sojuz 15. Velitel: Světlana Savická, palubní ingženýr Káťa Ivanovová, jako kosmonaut-výzkumník lékařka a psycholožka Jelena Dobrokvaševová (oddíl IMBP). Jenomže se zjistilo, že Světlana Savická, která se mezitím stačila vdát, je těhotná. A tak celý let (dobrá záminka!) odvolali.
Káťa Ivanovová
Jelena Dobrokvaševová
Téměř všemocný generální konstruktér Valentin Gluško ani nepředpokládal, že se řada jeho podřízených letům ženských osádek brání. A Valerij Rjumin, sám bývalý kosmonaut, přiznává: „Ano. Já jako jeho zástupce, ale i další, např. Jelisejev, jsme byli proti této myšlence. Jistě, postavit se proti Gluškovi otevřeně bylo obtížné (nesnášel odpor), ale věřte, osobní důvody v tom nehrály roli…“
A důvody ani nehledali. Lidé, kteří byli proti, ženskou kosmonautiku v SSSR buď ignorovali, nebo až sabotovali. O tom ale až v dalším pokračování.
