Valentina Těreškovová odstartovala o dva dny později, 16. června. Zatímco pro Bykovského byl stresujícím start, respektive předstartovní dny a okamžiky, pro Těreškovovou to byl samotný kosmický let.
Sluneční tanec
Původně měl totiž Vostok 5 odstartovat z Bajkonuru už 7. června, ale start byl pro špatné povětrnostní podmínky, zejména silný vítr, odložen až na 10. června. Raketa s kosmickou lodí tedy byla vyvezena na rampu den před tím a přípravy probíhaly podle už osvědčeného grafikonu, když z krymské observatoře přišlo varování o prudkém zvýšení sluneční aktivity. Dokonce i prezidentu Akademie věd Mstislavu Keldyšovi šéf observatoře Severnyj tvrdil, že díky tomu se v nadcházejících dnech zvýší radiace v kosmickém prostoru až stokrát.
Faktem je, že s vlivem vysoké sluneční aktivity na člověka v kosmické lodi ještě žádné zkušenosti nebyly – proto byl let zase odložen a podle Borise Čertoka, kterého hlavní konstruktér Koroljov vyslal do Moskvy na Akademii věd, se vedly nekonečné debaty o tom, zda je možné kosmonauty vypustit či ne. Podle pamětníků pak připomínala situace tak trochu panoptikum.
Většinou klidnému a vyrovnanému Keldyšovi ale došla trpělivost, když Koroljov vyžadoval rozhodnutí o startu, neboť držet natankovanou raketu více jak dva dny na startovací rampě bylo riskantní a ještě kdosi z ÚV komunistické strany požadoval, aby akademici zařídili snížení slunečních erupcí… „Nemám tady žádné lidi, co by to na Slunci zařídili,“ odseknul podrážděně.
Jak vzpomíná Čertok, dohady kolem sluneční aktivity trvaly dva dny a teprve 12. června k večeru začaly vítězit střízlivější hlasy. Propočty totiž ukázaly, že kovový plášť lodi Vostok a její ablativní tepelný štít jsou při běžných slunečních erupcích dostatečnou ochranou proti zvýšené radiaci.
Korunu všemu nasadil náměstek ministra zdravotnictví Burnazjan, když prohlásil, že kosmonaut může dostat asi takovou dávku radiace, jako lidé slunící se celý den na jižních plážích nebo vysoko ve velehorách. A dodal, že během plánovaného týdenního kosmického letu absorbuje Bykovskij asi takovou celkovou dávku záření, která je jako denní norma přípustná pro personál pracující u atomových reaktorů…
12. června ve 22 hodin moskevského času Mstislav Keldyš, prezident Akademie věd, tedy člověk odpovědný za takováto rozhodnutí, volal na Bajkonur, kde byly asi dvě hodiny ráno, Koroljova, že start se povoluje 14. června. Bykovskému, který už několikátou nervózní noc také trávil na kosmodromu, to sdělili až ráno.
Valerij Bykovskij ve Vostoku 5
Nervozita spadla i z obsluhy startu a členů vládní komise, kteří, jak se zdálo, jen v období „sluneční aktivity“ odpočívali. Nicméně se ukázalo, že stres posledních dní ovlivnil všechny, včetně kosmonautů, a byl nebezpečnější než sluneční erupce. Valentiny Těreškovové se to sice přímo netýkalo, ale na Bajkonuru vše samozřejmě prožívala také.
14. června se Bykovskij konečně usadil v křesle Vostoku 5 a minuty odpočítávání před startem se mu zdály věčností. Bohužel, hodinu před startem hlásil konstruktér Alexejev Koroljovovi, že vinou jistého inženýra Svěrščeka není odjištěno katapultovací křeslo Vostoku, ve kterém kosmonaut sedí. Nelze tedy startovat.
Vostok za letu - animace
Na 30 minut tak přerušili odpočítávání a technici museli do padesátimetrové výšky ke špici rakety. Odmontovali průlez a pod sedícím kosmonautem křeslo odblokovali. Pak zase utáhli 30 matic a šroubů poklopu průlezu a po kontrole hermetičnosti bylo odpočítávání obnoveno. Všichni si oddechli – kosmonaut se může (u lodí Vostok to byla nutnost) při přistání katapultovat!
Aby nebylo všem legráckám konec, při pětiminutové pohotovosti, když se už už odpojují vnější energetické zdroje a raketa odfukuje páry z tekutého kyslíku, rutinní kontrola agregátů ukázala, že ve třetím stupni rakety přestal pracovat horizontální gyroskop.
A to byl skutečný průšvih. Výměna gyroskopu na raketě plné explozivního paliva a ještě s kosmonautem v křesle – to bylo nepředstavitelné. Zbývaly jen dvě možnosti: odložit start, Bykovského sundat z lodi a aparaturu vyměnit. Nebo – to risknout.
Odpočítávání bylo zase zastaveno a Koroljov se dohadoval s konstruktéry, odpovědnými za řídicí systémy, co a jak. Nakonec padlo pro raketčíky neobvyklé rozhodnutí – risknout výměnu na raketě s kosmonautem!
To si ovšem vyžádalo od Bykovského další tři hodiny trpělivého sezení v poloze „skrčenec“ v těsné kabině kosmické lodi. Vydržel to. Vydržel to, protože chtěl letět. Raketa se odlepila od země ve 12:59 SEČ. Na Bajkonuru byl už večer.
Ale co čert nechtěl. Jeho kosmická loď byla díky kratší práci motoru třetího stupně navedena na podstatně nižší dráhu, než byla plánovaná (perigeum 161 a apogeum 208 km), což znamenalo, že Vostok 5 musí přistát dříve než za plánovaných osm dní.
Těreškovová před startem. Čekají ji 3 dny v kosmu.
Let probíhá normálně…
Na rozdíl od Vostoku 5 proběhl start Valentiny Těreškovové ve Vostoku 6 bez zádrhelů, přetížení při startu a přechod do stavu beztíže absolvovala dokonce lépe než její mužští kolegové. Loď se dostala na dráhu blízkou vypočtené (perigeum 167, apogeum 217 km). A tak mohla na vzdálenost několika kilometrů pozdravit rádiem Bykovského.
Pak se ale jejich dráhy rozešly natolik, že „skupinovým letem“ se let těchto Vostoků nazývá spíše symbolicky. Zatímco svět opět šílel – neboť ve vesmíru je žena! – a volací znak Těreškovové „Čajka“ (Racek) se stal jejím synonymem, beztížný stav začal mít na Valentinu neblahý vliv.
Je pravda, že už hodně potrápil Germana Titova (druhý muž ve vesmíru, Vostok 2) při jeho 17 obletech Země, ale že to bude v případě Valentiny Těreškovové taková katastrofa, nikdo nečekal. Několik obletů po startu to ještě šlo, Valentina se snažila, pohovořila s nadšeným Nikitou Chruščovem, pozdravila sovětské ženy z vesmíru, ale tajně už zvracela, byť tvrdila, že „let probíhá normálně, cítím se výborně.“
Nikita Chruščov hovoří s Těreškovovou. Vlevo A. Mikojan, vpravo L. Brežněv
Let Těreškovové byl plánován cca na tři dny, přistát měla při 49. obletu Země. Bykovskému, který měl být ve vesmíru osm dní, oznámili už druhý den, že bude muset přistát mnohem dříve, na 82. obletu. Nicméně kosmonaut byl celkem v pohodě, rozrušil jej ale odposlech „radiového šumu“ z Vostoku 6.
Valentině se co chvíli něco nelíbilo, nechutnalo ji jíst, bolela ji nateklá hlava (průvodní jev u všech kosmonautů v beztížném stavu), tu ji tlačil popruh a pak zase bolela místa, kde měla přilepené kontakty čidel, která kontrolovala její zdravotní stav. Ze zoufalství i zpívala, ovšem Valerij měl chvílemi dojem, že brečí.
Čajce začalo být špatně…
Problémy vrcholily už druhý den letu, kdy si i řídící letu v pozemním středisku začali stěžovat na její ne vždy věcné odpovědi a nářky typu „Ten chleba je hrozně suchý, raději bych jedla černý.“ „Bolí mě koleno a nemohu srovnat nohu tak, aby bolest přestala. Tlačí mě popruh, kterým jsem přivázaná…“
Kosmonauti se chytali za hlavu – jak ji může tlačit popruh, který v beztíži plave? A litanie Těreškovové končila i slovy: „Chtěla bych domů, stáhněte mne na přistání.“
Jenomže i to mohl být problém, ne-li dokonce katastrofa. Všeobecně se už v osmdesátých létech šuškalo, že Valentina měla velké problémy s ruční orientací kosmické kabiny před přistáním a že jí bylo nevolno. V pozdějším období „glasnosti“ v SSSR se to ukázalo pravdou.
Když například dostala povel: „Jakmile vyletíš ze stínu na osvětlenou část dráhy, nezapomeň zorientovat kabinu,“ nezvládla to. Není jasné, jestli kvůli stresu, či „mořské“ nemoci. „Nebojte se, všechno udělám,“ slibovala. Když ji řídící středisko upomínalo, vymlouvala se: „Později. Jsem strašně unavená. Nechte mě trošku odpočinout. Zítra ráno to udělám.“ A nadlouho se odmlčela.
Po dvou obletech se konečně ozvala: „Usnula jsem. Byla jsem unavená a usnula jsem.“ „Proč jsi neprovedla ruční orientaci lodi?“ „Zkoušela jsem to, ale nešlo to.“ Boris Čertok ve svých vzpomínkách konstatuje, že vzhledem k tomu, že loď měla téměř všechny procesy automatizované, většinu lidí to nijak neznepokojilo.
Ale Koroljov řádil: „Co tam ta baba vyvádí? Že jsem ty ženské prosazoval! Už nikdy!“ A nařídil konstruktéru orientačního systému Borisi Raušenbachovi, aby jí osobně objasnil, jak má zacházet s ručním řízením lodi a orientovat ji před přistáním.
Svět ale neměl tušení o problémech a oslavoval první ženu ve vesmíru
Jenomže Valjina nevolnost neustávala, točila se jí opuchlá hlava a na plnění nějakých příkazů, natož jednoduchých experimentů, neměla ani pomyšlení. Chtěla domů, na Zemi. Z počátku o tom uvažoval i sám hlavní konstruktér, ale nakonec bylo vše jinak.
Hned první den se zjistilo, že automatika zabezpečující přistání lodi byla špatně naprogramována a v případě zapálení motorů by byl Vostok 6 místo na sestup naveden na vyšší eliptickou dráhu a s každým oběhem by se vzdaloval od Země. Sama Těreškovová o této záležitost promluvila teprve před pěti lety, u příležitosti jejích sedmdesátin. „Dohodli jsme se už se Sergejem Pavlovičem (Koroljevem), že o tom nebudeme nikde mluvit,“ přiznala.
Ale o tom, jak se vše seběhlo, není ani dnes jasno. Těreškovová tvrdí, že na špatné nastavení přistávací automatiky přišla sama, Čertok zase uvádí, že na chybu přišlo řídící středisko už první den a Valentinu o tom informovalo s tím, že oprava bude do automatiky poslána v průběhu některého z příštích radiových spojení.
Tak se skutečně (naštěstí) stalo a druhý letový den byla na palubu Vostoku vyslána správná data (pro informaci – tehdy neměly ani americké, natož ruské kosmické kabiny žádné počítače) a automat nastaven správně. Samotní kosmonauti údajně neměli možnost cokoliv upravovat.
I tento fakt a posléze naléhání řídícího střediska na odzkoušení ruční orientace a řízení lodi zřejmě také zapůsobilo na psychiku kosmonautky, která byla stále více unavena, nejedla, protože se jí vzhledem ke kosmické „mořské“ nemoci zvedal žaludek a těžká helma skafandru ji tlačila do ramen a na šíji.
Od druhého dne ji brněla a posléze tak bolela pravá noha, zejména holenní kost, že měla pocit, že to už nevydrží. Skafandr se nedoporučovalo svlékat, protože v těsné kouli kabiny Vostok (celkový průměr 2,3 m) by se člověk do něj těžko opět obléknul. Masivní pilotní katapultážní křeslo totiž zabíralo většinu vnitřního prostoru.
Co dokáže přeslechnutí
Tento fakt nemile zaskočil jinak spokojného Bykovského, který kroužil ve Vostoku 5 kolem Země celkem v pohodě, byť se jeho loď s každým oběhem více a více nořila do zbytků atmosféry, která jej brzdila. Čtvrtý den jeho (už rekordního) letu, tedy 18. června, vypukla ale v řídícím středisku (tehdy Jevpatorija na Krymu) panika, tentokráte ne kvůli Valentině.
Sledovací stanice v Chabarovsku totiž přijala hlášení Bykovského: „V 9 hodin 06 minut se uskutečnil ,kosmičeskij stuk´.“ Přepis je nutno ponechat v ruštině, abychom pochopili, co se vlastně stalo. „Stuk“ totiž znamená úder, a protože nekvalitní spojení s Chabarovskem trvalo jen krátce, další mohlo být navázáno cca za hodinu, až se loď opět dostala do zóny slyšitelnosti z území SSSR. V řídícím středisku nastala horečná aktivita. „Stuk“ nemohl znamenat nic jiného, než úder mikrometeoritu.
Na rozdíl od Těreškovové letěl Bykovskij do kosmu třikrát
Koroljov ihned nařídil vypracovat sérii otázek, aby se objasnilo, jak silný byl úder a jaké nebezpečí případně kosmonautu hrozí. Další úlohu dostali teoretici, měli vypočítat velikost mikrometeoritu, která by byla dostatečná k tomu, aby kosmonaut úder uslyšel, a odhadnout, co by mohl poškodit.
Když se Jestřáb (volací znak Bykovského) dostal do zóny slyšitelnosti, sám generál Kamanin jej zasypal otázkami – zejména ze kterého místa úder uslyšel. Bykovskij zprvu nechápal, o co jde, ale když mu zopakovali hlášení z Chabarovska, uslyšeli na Zemi z vesmíru bouřlivý smích – v Chabarovsku se jednoduše přeslechli. Kosmonaut totiž hlásil, že poprvé proběhla „kosmická stolice“, rusky „stul“. Při tehdy atmosférou dosti rušeném radiovém spojení mezi Zemí a kosmickou lodí nebylo divu, že došlo k přeslechnutí.
Když se všichni dostatečně nasmáli a na Zemi si oddechli, oznámili Bykovskému, že bude přistávat stejně jako Těreškovová už následujícího dne, 19. června. Nicméně historka s kosmickým „stulom-stukom“ vešla do neveřejné historie kosmonautiky. A nejen pro přeslechnutí chabarovských spojařů.
Bykovskému nepříliš dobře fungovalo sanitární zařízení (navíc to bylo skutečně poprvé, všichni kosmonauti totiž dostávali před letem klystýr, aby na „záchod“ nemuseli, ale Valerij přeci jen létal dlouho...), a tak se stolice poněkud rozptýlila po kabině. Inu, beztížný stav.
Jdeme na přistání
V jevpatorijském řídícím středisku měli 19. června napilno. Balistici spočítali, že obě kosmické lodi musí přistát s rozdílem pouhých hodin, ovšem každá poněkud jinde, neboť jejich dráhy se už dosti lišily.
Koroljov se neuklidnil, dokud „Čajka“ nehlásila, že zvládla ruční orientaci kosmické lodi. Povely a pokyny pro kosmonauty k přistání byly vydány ve stejnou dobu, podle Čertoka v 10 hodin moskevského času (8 hodin SEČ). Od Bykovského přišlo hlášení o připravenosti k přistání, správné orientaci lodi i o zapálení brzdících motorů nad Tichým oceánem.
Těreškovová, která šla na přistání už před ním, ale mlčela, žádné hlášení nepodávala. Ještě dvě hodiny poté nebylo jasné, co se s Vostokem 6 stalo. Čertok připouští i možnost, že nefungovalo spojení, nicméně pravděpodobnější je verze, že Valentina po ohlášení správné orientace lodi zase únavou a rozrušením před přistáním usnula. Odborníci se dnes domnívají, že mohlo jít i o příznaky nervového zhroucení.
Vostok 6 přistál 19. června v 9 hodin 20 minut SEČ 620 km od Karagandy, tedy ne příliš přesně od vypočtené oblasti.
Vostok 5 přistál o něco později ve 12:06 SEČ, rovněž v oblasti Karagandy, ale teprve kolem 15. hodiny SEČ (17. hodiny moskevského času) mělo řídící středisko uspokojivé informace o tom, že oba kosmonauti jsou živi a zdrávi.
Zejména s Valentinou – opět – byly problémy. Když se po osmačtyřiceti obletech Země katapultovala z kabiny, zapomněla, jak má zaklonit hlavu, a udeřila se do ní tak silně, že si udělala pořádnou podlitinu na tváři a modřinu na čele. Dnes sice tvrdí, že po přistání dostala chuť na jahody v blízkém lese, a ušpinila si tak obličej, nicméně je faktem, že maskéři měli hodně práce, aby před fotografy a při oficiálních ceremoniích „jahodové“ fleky zakryli.
Po přistání u své lodi a mezi prvními obdivovateli s tváří „od jahod“
Tyto snímky byly dlouho utajovány (z dokumentárního filmu ruské TV k sedmdesátinám Těreškovové)
Její přistání ale mohlo být ještě dramatičtější. Když se snášela ve skafandru na padáku k zemi a uviděla, kam padá, vyděsila se. Sama na to vzpomíná: „Když jsem pohlédla dolů, uviděla jsem velké jezero. První co mne napadlo bylo, panebože, vystřelili jednu ženskou do vesmíru a ještě ji nechají utopit ve vodě.“
Nakonec ale Valentině přálo štěstí – jezero přeletěla, vítr ji odvál na pevnou zem. Byť trénovala jako všichni i přistání na vodě, obávala se oprávněně. Padák se otevíral ve čtyřech kilometrech (katapultáž v křesle z lodi probíhala v sedmi kilometrech, pak se kosmonaut oddělil i od křesla) a v tehdejším těžkém skafandru se v podstatě nedal řídit. A čekat než ji objeví záchranné oddíly ve vodě, uprostřed jezera…
Když se pak dostala k přistávací kabině, sundala skafandr a na padáku si rozložila tuby a balíčky s potravinami. Zatímco v beztíži nemohla téměř nic pozřít, teď pocítila hlad a vrhla se na své nespotřebované zásoby kosmické stravy.
Se svou náhradnicí u přistávací kabiny Vostoku v hloučku místních obdivovatelů
Nejslavnější žena světa
Nicméně vše nakonec dopadlo dobře, a jak bylo v SSSR zvykem, všechny nepříjemnosti a nedostatky se pěkně utajily. Valentina tak dostala i hvězdu Hrdiny SSSR a spolu s Bykovským se dočkala frenetického uvítání v Moskvě na Rudém náměstí jako Gagarin.
U mausolea V. I. Lenina na Rudém náměstí
Podobně jako Gagarin zcestovala posléze snad celý svět a její první cesta vedla kam jinam než do Prahy. Byla povýšena na kapitána letectva, stala se předsedkyní svazu žen (později i na mezinárodní úrovni) a členkou ÚV KSSS, v letech 1966 až 1989 byla i poslankyní Nejvyššího sovětu SSSR.
Vyjmenovat počet funkcí a vyznamenání Valentiny Těreškovové by nám zabralo další pokračování tohoto miniseriálu. To ale patřilo k taktice sovětského vedení, která jí měla zamezit znovu riskovat život při dalším letu do vesmíru. Nicméně platí, že její let byl odvážným krokem sovětské kosmonautiky a přes všechny problémy se zapsal do historie.
Valentina byla na Václavském náměstí upřímně vítána
Stávalo se, že část kosmonautů i (amerických) astronautů se nedokázala po návratu na Zemi vyrovnat s tíhou popularity, oslav a funkcí. Patřil mezi ně svého času i Gagarin a nedivme se, že i Těreškovová, která na dlouho zůstala jedinou ženou světa, která obletěla Zeměkouli v kosmické lodi. Zejména první týdny a měsíce po přistání byly psychicky náročné a také nějaká ta sklenka se vypila.
Některé prameny hovoří i o tom, že v září 1963, tedy tři měsíce po svém výletu do kosmu, vyvolala skandál při konfrontaci s jistým kapitánem milice, který ji přistihnul ve městě Gorkij v podnapilém stavu a zřejmě ji umravňoval. Její sláva ale umožnila, aby se jí generál Kamanin zastal a doporučil oponentům, aby na celý incident zapomněli.
To, co prošlo Těreškovové, se pár měsíců před tím stalo osudným pro trojici jejích kolegů, z nichž kapitán Grigorij Něljubov byl dokonce náhradníkem Gagarina. Tzv. opilci Anikijev, Něljubov a Filaťjev byli z oddílu kosmonautů vyloučeni.
Ovšem ani první kosmonautka světa neměla jinak na růžích ustláno. Stejně jako Jurij Gagarin před tím, se i ona stala neoficiálním velvyslancem Sovětského svazu. Jistě, všude ji přijímali s obdivem a úctou k jejímu hrdinství. Její empatie, schopnost komunikace s lidmi, to vše splnilo velmi dobře předpoklady, které do ní vkládali Koroljov i Kamanin, ostatně i sovětské vedení. Ale byť se o to snažila, do vesmíru se už nepodívala.
Valentina v Indii…
…a s Fidelem Castrem a L. Brežněvem
Vystudovala spolu se svými náhradnicemi Vojenskou leteckou akademii Žukovského (musíte být děvčata vzdělaná a pak teprve poletíte, říkali jim…) a mimo jiné získala titul kandidáta technických věd. Členkou oddílu kosmonautů byla do konce září 1969, kdy byl první ženský oddíl rozpuštěn. Některé z této první pětice žen zůstaly pracovat ve Středisku pro přípravu kosmonautů, například Ponomarjovová, jiné odešly do civilu.
Čtyři měsíce po návratu z vesmíru, počátkem listopadu, se Valentina vdala. Vzala si kosmonauta Nikolajeva. Andrijan Nikolajev a Těreškovová byli mezi kosmonauty jediní svobodní, navíc bez partnerů. To údajně přivedlo jejich velitele Kamanina na myšlenku, aby je dali dohromady.
Ale jak vzpomíná například Alexej Leonov, Nikolajev začal Valje nadbíhat záhy po jejím příchodu do Hvězdného, líbila se mu, nicméně se dlouho tradovalo, že to byl „politický sňatek“ a biologický experiment v jednom, protože svatbu (byť původně se měla odehrát skromněji jen ve Hvězdném) jim uspořádal sám Chruščov a dokonce tam pozval i televizi.
O týden později (10. listopadu) Kamanin ve svém deníku o tomto svazku zapochyboval: „Z hlediska politiky a vědy bude jejich manželství možná užitečné. Ale nejsem si jist, jestli Valja Andrijana opravdu miluje. Oba jsou silní lidé, ona oheň, on voda a žádný z nich se dobrovolně nepodřídí druhému.“
Andrijan a Valentina s dcerkou Jelenou (*1964) ve Hvězdném městečku
Pochybnosti Kamanina se časem ukázaly oprávněné. Valja a Andrijan si skutečně příliš nerozuměli a v roce 1980 se rozvedli. Nebylo však to jednoduché, potřebovali k tomu dokonce souhlas tehdejšího nejvyššího sovětského vůdce Leonida Brežněva.
Nicméně Těreškovová žila i po roce 1969, tedy po rozpuštění oddílu kosmonautek, ve Hvězdném městečku u Moskvy právě díky sňatku s Nikolajevem a na čas pracovala i jako instruktorka přípravy kosmonautů. A několikrát se pokusila znovu kandidovat na kosmický let.
V roce 1974, kdy nastoupil do funkce generálního konstruktéra Valentin Gluško, byl znovu zahájen nábor žen kosmonautek a Valentina se hlásila také. Mělo jít mimo jiné o vytvoření smíšené posádky pro let na Mars. Nicméně Gluško, jak si nedávno postěžovala, jí tehdy slušně, ale přeci jenom, účast zakázal. „Po smrti Gagarina mi zakázali i létat,“ konstatovala nedávno.
Slouží jí ke cti, že se ještě jednou o návrat mezi „Hvězdné Amazonky“ pokusila. V roce 1978, kdy Sověti reagovali na chystané lety amerických astronautek (posléze z tohoto výběru startovala pouze Světlana Savická – 1982). Neprošla už ale lékařskými prohlídkami. Právě v jejich průběhu se seznámila s lékařem Julijem Šapošnikovem, později generálmajorem a ředitelem vojenského Ústředního ústavu traumatologie a ortopedie a byla z toho velká láska.
Začala s ním žít ještě před rozvodem, přestože to hrozilo skandálem. O tom, aby se oficiálně rozvedla s Nikolajevem, nikdo nechtěl ani slyšet – vždyť Valentina byla předsedkyní Výboru sovětských žen. A Nikolajevovi mohlo hrozit až vyloučení z řad kosmonautů za „amorální chování,“ jako se to stalo už dvěma jeho kolegům z tzv. gagarinského oddílu.
Nikolajevovi k tomu potřebovali dokonce souhlas tehdejšího nejvyššího sovětského vůdce Leonida Brežněva, aby konec jejich vztahu neměl ony důsledky. Valentina dostala velký luxusní byt v Moskvě a postupně zpřetrhala kontakty se svými přáteli jak mezi kosmonauty, tak s většinou příbuzných.
Po rozpadu Sovětského svazu (neměla se ráda s Raisou Gorbačovovou, manželkou generálního tajemníka ÚV KSSS Gorbačova, jehož „perestrojka“ vyústila v konec socialismu i SSSR) se věnovala mezinárodní spolupráci, byla předsedkyní vládního ruského střediska pro mezinárodní vědeckou a kulturní spolupráci. Astronomové po ní pojmenovali kráter na odvrácené straně Měsíce.
Valentina Těreškovová dnes…
Její druhý manžel, lékař Šapošnikov, zemřel v roce 1999 a vlastně od té doby žije generálmajor Těreškovová osamoceně na své dače z červených cihel poblíže Hvězdného městečka a stýká se většinou jen s dcerou Jelenou a svými vnuky Andrejem a Alexejem.
U příležitosti svých pětasedmdesátin však přeci jen pookřála a sdělila novinářům mimo jiné, že její touhou vždy byl let na Mars. „Kdybych měla peníze a mohla si kosmický let koupit, s chutí bych zase do kosmu letěla. A klidně bych se vydala i na tak zvanou jednosměrnou výpravu na Rudou planetu, jen kdybych ji mohla uskutečnit. Klidně, bez zpáteční jízdenky,“ dodala s úsměvem.
