Na přelomu května a června roku 1982 bylo ve vodách Indického oceánu poblíže Austrálie docela živo. Nejprve koncem května dorazily ze základny Petropavlovsk-Kamčatskij tři lodě sovětské kosmické sledovací a spojové služby – Kosmonaut Pacajev, Kosmonaut Dobrovolskij a Petropavlovsk. Pak se objevila tzv. vědecko-výzkumná loď Jamal. Jakmile tyto lodě vypluly do vod Pacifiku, natož Indického oceánu, Američani a jejich spojenci zpozorněli. Něco se bude dít na oběžné dráze!
V tu chvíli byly hlídkové letouny australského letectva (RAAF) na Royal Australian Air Force Base Williams uvedeny do stavu pohotovosti. A když do téže oblasti dorazila i tři válečná plavidla Černomořského flotu, zvedly kotvy i torpédoborce australského námořnictva. Přitom americké špionážní družice na sovětských kosmodromech nezjistily nic, co by opravňovalo k takovému rozruchu. Pouze na nejstarším polygonu Kapustin Jar u Volgogradu chystali ke startu dvoustupňovou raketu Kosmos 3M, která obvykle vynášela jen lehké družice stejnojmenné série. Tím spíš bylo soustředění sovětských lodí tak blízko australským břehům hodno bedlivé pozornosti. A tak průzkumné letouny RAAF P-3C Orion si už několik dní předávaly hlídky nad sedmi ruskými „vědeckými“ plavidly, když se to stalo!
Průšvih u Austrálie
Bylo 3. června, když se na obloze objevila ohnivá plazmová koule, která náhle ve výšce asi 4 km zmizela, a místo ní se objevil padák, na kterém se plavně sneslo do vln těleso, připomínající spíše letoun, než přistávací kabinu kosmické lodi či družice. Kuželovitý radiomaják začal vysílat údaje o poloze aparátu a Sověty mírně polil studený pot – ono vztlakové těleso, připomínající malý raketoplán, obletěv jedenapůlkrát Zemi jako Kosmos 1374, byl tzv. BOR – Bezpilotní Orbitální Raketoplán, supertajný vojenský projekt sovětských „Hvězdných válek“ započatý jako Spiral. A dosedl 200 km od vypočtené oblasti!
BOR-4 po vylovení, na kolmo zahnutých křídlech jsou zřetelně vidět keramické desky tepelného štítu
Sovětská plavidla se vydala plnou parou ke zdroji signálů. Australská také. Mezitím se radiomajákem nechala navádět i hlídkující letadla P-3C Orion. Nastala docela nebezpečná honička.
Kluzák BOR-4 ale nebylo jednoduché najít. Tato maketa kosmického stíhače 1:3 měla šířku 2,6 m, délku 3,4 m a hmotnost na oběžné dráze 1 074 kg. Tak se podařilo – a řekněme naštěstí i pro Australany – dorazit k plovoucímu „Kosmosu“ jako prvním sovětským plavidlům, přičemž vojenské lodě se snažily místo přistání uzavřít těm australským.
Z vědecko-výzkumné lodě Jamal spustili člun, který dopravil k BORu čtyři specialisty, kteří měli jediný úkol – vložit na patřičné místo tajný kód, jenž deaktivoval nálož, která měla v případě manipulace nepovolanými zvědavci raketoplán vyhodit do vzduchu. Australané měli štěstí – Kosmos 1374 byl do té chvíle plovoucí minou… (Mimochodem, všechny sovětské špionážní družice, prototypy kosmických těles, a tedy i různé „Kosmosy“, měly tzv. autodestrukční zařízení, které rozmetalo dané těleso, pokud by při přistání mířilo mimo území SSSR).
Skupina „deaktivačních“ odborníků se na člunu blíží k raketoplánu, v pozadí sovětský torpédoborec
Wing Commander „Orionů“ N. Cooper měl štěstí a 4. června se mu podařil životní úlovek. Z paluby svého letounu nafotil senzační seriál z vyzvedávání sovětského vztlakového tělesa - miniraketoplánu na loď Petropavlovsk. Tyto fotografie, zveřejněné posléze v západním tisku, pak spustily vlnu spekulací (i u nás) o vývoji malého sovětského raketoplánu, který by byl jakousi sovětskou asymetrickou odpovědí na americký Space Shuttle.
Snímek Wing Comandera Coopera, BOR-4 je vyzvedáván na palubu Petropavlovsku…
…a foto z paluby Petropavlovsku, na pozadí raketoplánu australský P-3C Orion
Tenkráte jsme netušili, že jsme sice kousíček od pravdy, ale jen od její části. To, co se rodilo v sovětských konstrukčních kancelářích té doby, byla kosmická plavidla, která by v případě jejich realizace vytvořila spolu s raketoplánem Buran ucelený kosmický bitevní systém, který by americké plány tzv. „Hvězdných válek“ postavil do role špatného komiksu.
Vábila je křídla
Vraťme se ale do přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Sověti bedlivě sledovali americké pokusy s letouny řady X a okřídlené rakety měly v jejich aerokosmických konstrukčních kancelářích dostatek prostoru. Například v konstrukční kanceláři Sergeje Lavočkina v tzv. OKB-301 (Opytno konstrukcijonnoje Bjuro – Výzkumná a konstrukční kancelář) pracovali od r. 1954 (!) na dvoustupňovém nadzvukovém bezpilotním letounu Burja s delta křídly u druhého stupně, nesoucím nálož. Střela, nápadně připomínající pozdější MiG-21, byla posazena na dvě urychlovací rakety a lze o ní hovořit jako o stratosférickém raketoplánu. Do výzbroje se však nedostala.
Lavočkinova střela Burja
Ještě v letech 1956-59 Sergej P. Koroljov, teprve testující svoji slavnou raketu R7 (Vostok/Sojuz) uvažuje nad tím, že by kosmickou kabinu s člověkem vynášel raketový kluzák (PKA – Planiruščij Kosmičeskij Aparat), jehož startovacím stupněm by byla právě R7.
Spojí se proto se svým přítelem z 30. let Pavlem Vladimirovičem Cybinem, tehdy už známým konstruktérem těžkých armádních kluzáků a experimentálních letounů – tzv. létajících laboratoří C-1 (LL 1, LL- 2 a LL- 3), určených k výzkumu aerodynamiky transsonických rychlostí (při více než 100 zkušebních letech bylo na LL-3 už tehdy při střemhlavém letu s pracujícím motorem dosaženo nadzvukové rychlosti 1 200 km/h, tj. M 0,97).
Po dohodě s Koroljovem přichází Cybin už v r. 1958 s projektem pilotovaného raketoplánu Kosmoljot o hmotnosti 3,5 tuny, vynášeného do kosmu raketou R7. Raketoplán měl být dlouhý 9 m, 3 m široký a 1,7 m vysoký, s rozpětím křídel 7,5 m. Trup měl být z vysoce legované oceli překryté tepelným krytem, skládajícím se z vrstvy křemíku (!) o tloušťce 100 mm, a vrstvy uhlíkatých vláken o tloušťce 70 mm. Nejvíce namáhané hrany křídel (rovněž z oceli) byly navíc chlazeny studeným vzduchem, příď pak tekutým lithiem. Pilot-kosmonaut seděl na vystřelovací sedačce a měl k dispozici 2 boční okénka a jedno čelní s astroorientačním zařízením.
Po cca 17-20 obletech kolem Země by kluzák, tvarovaný jako vztlakové těleso, zbrzdil svou rychlost na cca 500 km/h a z výšky kolem dvaceti kilometrů by s pomocí (teprve nyní!) rozevřeného křídla klouzavým letem přistál na jakémkoliv letišti…
Cybinův náčrt raketoplánu PAK Kosmoljot
Ovšem v říjnu 1959, v rámci tehdejší reorganizace sovětského zbrojního průmyslu, byla Cybinova konstrukce zavřena a převedena do leteckého impéria Vladimíra M. Mjasiščeva OKB-23. Mjasiščevovi jako správnému leteckému konstruktérovi raketové letouny také nedaly spát, a tak už v r. 1958, kdy přijel v doprovodu ministra obrany maršála Rodiona Malinovského na vizitu 1. tajemník ÚV KSSS a předseda Rady ministrů (premiér) Nikita Sergejevič Chruščov, jim předvedl nejen nejnovější dálkový bombardér M-50, ale rozhovořil se i o perspektivách okřídlených raketo-kosmických systémů.
Ale Chruščov měl hned jasno: „Vy, Vladimíre Michajloviči, si hleďte svých důležitých úkolů v oblasti letectví a otázky raketové techniky neřešte. Na to máme jiné lidi…“ Nikita Chruščov v té době propadal nadšení z možností, které nabízely rakety, a na jejich úkor utlumil rozvoj nejen bombardérů, ale i stíhacího letectva.
Mjasiščevovi sice ještě v r. 1959, snad i díky tandemu Cybin-Koroljov, schválili Téma 48 – projekt kosmického kluzáku v podobě létajícího křídla o hmotnosti 4,5 tuny, ale Chruščov nezapomínal. Na podzim 1960 byl Mjasiščev odvolán z vedení ústavu a dostal „trafiku“ ředitele sice významné letecké instituce CAGI, nicméně trafiku. A jeho mateřská instituce byla rozpuštěna, respektive stala se filiálkou OKB-52 ambiciózního Vladimíra Čelomeje. Řada lidí pak přechází do jiných konstrukčních kanceláří, např. už jmenovaný Pavel Cybin se vrací ke Koroljovovi, kde se jako jeho zástupce podílí na konstrukci kosmických lodí a zejména špionážních družic Zenit.
Pavel Cybin
Jak ale praví přísloví: Panská láska po zajících skáče. Projekt Cybinova orbitálního letounu se sice přes výše uvedené peripetie dostal do konstrukční kanceláře Vladimíra Čelomeje, nicméně byl (zdánlivě) uložen k ledu. V OKB-52 byl ovšem zaměstnán jako konstruktér syn nejmocnějšího muže v SSSR – Sergej Nikitič Chruščov… Navíc, zdatný intrikán Čelomej byl, podobně jako Koroljov, Chruščovovým oblíbencem a zkušeným šéfkonstruktérem zejména okřídlených (vč. ponorkových) raket.
A tak už v létě 1960 dostává návrh bezpilotního raketoplánu pod číslem N714-295 zelenou právě u Čelomeje. Bohužel, ani jemu se nepodařilo vyřešit řadu technických problémů, zejména otázku tepelné ochrany. Navíc vytvořil s motorářem Valentinem Gluškem tichou alianci proti Koroljovovi (což ani Chruščov nedokázal zlomit).
Ovšem, podařilo se mu proti sobě poštvat Dmitrije Ustinova, muže, který měl už od Stalinových dob na starosti raketovou techniku a prudce stoupal v hierarchii sovětské vládní a partajní elity (dotáhl to za Brežněva až na ministra obrany v letech 1976-1984).
Jen pár dní po svržení Nikity Chruščova z postu premiéra a 1. tajemníka ÚV KSSS dopadla Ustinovova pěst na Čelomeje. 17. října 1964 zasedá komise pro sledování činnost OKB-52 a už 19. 10. dostává Čelomej příkaz předat veškeré materiály týkající se raketoplánu konstrukční kanceláři (OKB-155) Arťoma Ivanoviče Mikojana (jeho bratr Anastas byl dlouholetým členem politbyra ÚV KSSS). A tak čistě rozhodnutím shora byla problematika orbitálních letounů předána jiné konstrukční kanceláři, která měla za zády silnější politické krytí.
Spiral kontra Dyna-Soar
Naštěstí to nebylo rozhodnutí zcela scestné. V dobách chruščovovského podceňování letectva se i u Mikojana počátkem 60. let začali zabývat problematikou kombinovaných aerokosmických systémů. V OKB-155 ovšem pracoval jako Mikojanův zástupce vynikající konstruktér Gleb Lozino-Lozinský. A právě jemu byl svěřen projekt aerokosmického raketoplánu.
Gleb L. Lozinským v nejlepších letech
Sám Lozinský vzpomínal: „Počátkem roku 1965 mne k sobě pozval Arťom Ivanovič Mikojan a rozhovořil se o tom, že jsme dostali za úkol vyvinout mnohonásobě použitelný kosmický letoun, který by startoval z paluby jiného letounu – urychlovače. ‚Chci tě jmenovat hlavním konstruktérem,‘ řekl tázavě Mikojan. ‚Bereš takovou práci?‘ Rozumí se samo sebou, že jsem odříci nedokázal…
V červnu 1966 se Gleb Lozino-Lozinský stává hlavním konstruktérem, v srpnu, po přijetí projektu Spiral, už hlavním konstruktérem II. stupně – s velmi rozsáhlými pravomocemi. A jeho jméno i fotky náhle zmizí z očí veřejnosti podobně, jako to bylo v případě Koroljova. Je totiž šéfem nejutajovanějšího projektu v SSSR.
Mikojan/Lozinský: první představa zamýšleného dvoustupňového raketoplánu Spiral
Mikojan navrhuje jako startovní (urychlovací) stupeň hypesonický letoun s delta křídly, který by vynášel cca sedmitunový orbitální letoun do výšky 30 km. Lozino-Lozinský se jím ale nezabývá. To ať řeší „letci“. On svůj Spiral chce zatím vysílat na zkušební lety do kosmu klasickými raketami. Teprve později by našel své místo na urychlovacím stupni v podobě letadla.
V té době sovětské vedení nepochybovalo o tom, že USA co nejdříve vyšlou na oběžnou dráhu jaderné zbraně. Proto raketové letouny nevynášel do vesmíru vědecko-technický pokrok, ale závody ve zbrojení. Nicméně Sověti začali intenzivně pracovat na orbitálním kosmickém stíhacím bombardéru ve chvíli, kdy americký projekt Dyna-Soar, který je inspiroval, skomíral.
Po nástupu Johna F. Kennedyho do funkce prezidenta v lednu 1961 se totiž na doporučení ministra obrany McNamary stal ryze experimentálním projektem a byl přejmenován na X-20. Jeho živoření se tím prodloužilo o dva roky, bohužel ale technicky nic výrazného nepřinesl. Třebaže by mohl mít úspěch a kolem roku 1966 by startoval do vesmíru, odepsali ho a oddíl pilotů-astronautů, mezi nimiž byli i staří známí z projektů X-1 či X-15 (např. Neil Armstrong, William „Pete” Knight či James W. Wood), byl zrušen.
Přestože Boeing už vyrobil téměř polovinu dílů pro desetikusovou sérii raketoplánů Dyna-Soar, dostala přednost vojenská špionážní orbitální laboratoř MOL a loď Blue Gemini – ovšem jen na chvíli – oba jmenované programy byly posléze (1969) rovněž zrušeny. Oficiálně program X-20 skončil 10. prosince 1963. Stál americké poplatníky 660 milionů dolarů. I když zdánlivě šlo o zcela vyhozené peníze, získané zkušenosti posloužily i tvůrcům budoucího Space Shuttlu.
Hoši pro dogfight
Když se v r. 1977 objevily na plátnech kin Lucasovy Star Wars, svět s úžasem hleděl na sci-fi pohádku, netušíc, že mnohaletá práce na kosmickém plavidle, schopném přenést tuto fantastiku do reality, se v Sovětském svazu blíží k finále. Divil by se i sám Luke Skywalker.
Idea Spiralu byla totiž čistě letecká – propracovávala se především metodika manévrového kosmického boje – tzv. dogfightu. A je nezpochybnitelným faktem, že ještě před tím, než ony „psí souboje“ v kosmu ukázal George Lucas, vyvíjeli Sověti kosmický raketoplán zejména pro takovéto úkoly. Pouze místo laserových děl měl být každý letoun – raketový kluzák – vyzbrojen šesti raketami „Vesmír –vesmír“. Rovněž mohl zasadit jaderný úder na libovolném místě na Zemi.
„S ohledem na požadavky manévrového boje i v atmosféře se počítalo s využitím výtečné aerodynamiky letounu, který by s orbity vlétl do atmosféry, tam provedl manévr, neočekávaně se vynořil v kosmu zcela jinde a zahájil útok…“ vzpomínal po letech sovětský kosmonaut, nyní generál Vladimír Džanibekov.
Džanibekov byl prvním sovětským kosmonautem, který pětkrát startoval do vesmíru na lodích Sojuz a pobýval na stanicích Saljut 6 a 7 (mj. se účastnil prvního sovětsko-francouzského kosmického letu – Sojuz T-6, 1982). Ale v r. 1972 se stává členem oddílu kosmonautů, o jejichž letech by v tisku nepadlo ani slovo. Na rozdíl od amerických pilotů kluzáku Dyna-Soar, kteří byli představeni novinářům, prostě jakoby neexistovali… Byli cvičeni pro nový druh vojsk – strategické kosmické letectvo, které by mohlo prolomit jakoukoliv obranu.
Džanibekov tehdy…
…a nyní
Onen tajný oddíl „bojových kosmonautů“ vzniká záhy po schválení projektu Spiral – v r. 1966. Jejich velitelem se stává kosmonaut č. 2, German Stěpanovič Titov. Z tisícovky kandidátů sítem postupně projde 15.
Letci se dívali na kosmonauty trochu skrz prsty – co to je za piloty, vše za ně dělá automatika!
V případě Spiralu však mohla za knipl usednout pouze elita sovětského letectva. Lidé, kteří byli schopni v ručním pilotním režimu vzlétnout na oběžnou dráhu a navést bitevní raketoplán přesně do bodu úderu. Mnozí z pilotů, kteří se na podivný kluzák dívali s úšklebkem, to pak raději vzdali. A vystřídalo se jich v několika fázích celá řada.
German Titov, „ten druhý po Gagarinovi“
První skupinu však tvoří pouze pět kosmonautů-pilotů. Ze známých tváří pouze German Titov a jinak nováčci – Anatolij P. Kuklin, Vasilij G. Lazarev, a Anatolij V. Filipčenko. Pro lety na Spiralu byla vyžadována kvalifikace zkušebního letce, a proto byli odveleni do Akťubinska, do Čkalovova vědecko-výzkumného ústavu letectva, kde létali na letounech různých typů, vč. MiG-21, Su-7, Su-9 a 11, či na Jak-28 atd.
Po odchodu Titova z oddílu kosmonautů v r. 1971 přebírá velení nyní už tzv. 4. oddílu 1. správy Střediska přípravy kosmonautů Anatolij Filipčenko. Sestava pilotů Spiralu se – jak jsem už naznačil – s časem dost rychle mění, a tak se v ní setkáváme se jmény známých i nikdy nelétajících kosmonautů, citovaným Džanibekovem počínaje (1972). Jsou to např. Leonid Kizim (1969-73), Anatolij Beregovoj (1972-74), Anatolij Dědkov (1972-74), Vladimír Kozelevskij (1969-71) či Vladimír Ljachov (1969-73) nebo Jurij Romaněnko (1972), známý ze společného letu na Saljutu 6 s Vladimírem Remkem.
A Džanibekov dodává: „Dostávali jsme opravu do těla. Například centrifugu, jejíž kabina se otáčela ve třech osách, jsem si moc neoblíbil. Ale stálo to za to – mohli jsme testovat atmosférický analog Spiralu. Kabina připomínala kabinu stíhačky – ale byla dost těsná. Těsnější než v MiGu…“
V kabině Spiralu…
Bitevník pro vesmír
Spiral nebyl jen kosmický kluzák. Představoval vlastně celý bojový komplex. Základní, startovací stupeň tvořil hypersonický letoun o hmotnosti 52 tun s křídlem typu „dvojitá delta“ o velké šípovitosti (delta 38 m, rozpětí 16,5 m), který měl ve výšce cca 30 km udělit orbitálnímu stupni rychlost až Mach 6. Posádku tvořili dva piloti.
Samotný jednomístný EPOS (Experimentální pilotovaný orbitální letoun) měl plánovanou hmotnost kolem 10 tun, délku 8 m a rozpětí 7,4 m. Bylo to vlastně vztlakové těleso s křídly zalomenými na koncích až do pravého úhlu nahoru. K jeho „ocasní“ části byl přichycen aerodynamicky tvarovaný urychlovací stupeň s raketovým motorem na kyslík/vodík či kyslík/kerosen, který zahájil práci po oddělení od letounu-nosiče. Šlo vlastně o dvoustupňovou raketu, která při vzletu konfigurace tvořila hřbet celé soupravy. Obojí bylo při startu překryto aerodynamickým krytem. Konstrukcí raketového urychlovacího stupně se zabývala konstrukční kancelář Sergeje Koroljova.
Model komplexu Spiral – tak ale nikdy nestartoval…
Spiral-EPOS byl konstruován podle schématu „lifting body“ poněkud trojúhelníkového tvaru pro lety na nízké oběžné dráze kolem 130 km s nosností 0,72 tuny. Měnitelné koncovky křídel byly při startu a v počáteční fázi přistávacího manévru zvednuty v úhlu 450 od vertikály a při plachtění atmosférou před přistáním se automaticky nastavily do úhlu 950.
Aerodynamika letounu umožňovala s pomocí hlavního motoru manévr co do vzdálenosti i azimutu 2 000 km. Řídící a orientační trysky byly pak nezávislými motorky s autonomní dodávkou paliva (teraxid dusíku + nesymetrický dimetylhydrazin).
Co bylo u tohoto poměrně malého letounu obzvláště raritou a co jiná podobná kosmická plavidla ani v budoucnu neměla, je koncepce kabiny pilota. Ta byla konstruována jako samostatná jednotka, která byla v případě zásahu letounu katapultována a mohla přistát na zemi v libovolné etapě letu.
Záchranná kabina pilota orbitálního letounu systému Spiral
Nakolik návrhy Lozino-Lozinského týmu předstihly dobu potvrzuje i konstruktér kabiny Viktor Sokolov, když uvádí, že „…šlo o kompaktní celek, vybavený samostatnými motorky pro řízený vstup do hustých vrstev atmosféry, tepelným štítem, radiomajákem, akumulátorem a havarijním navigačním blokem.“
V době, kdy kosmonauti programu Vostok přistávali na padácích mimo kosmickou loď a v konstrukční kanceláři Koroljova se rodila loď Sojuz, se pro Spiral vyvíjela kompaktní pilotní kabina o hmotnosti 930 kg, schopná zabezpečit podmínky pro přežití pilota i mimo letoun, s vlastními řídícími motorky a padákovým systémem, zabezpečujícím přistání s rychlostí 8 m/sek., přičemž přebytek energie při dopadu měl pohltit amortizátor jako součást kabiny (viz žlutá barva na obrázku výše)…
Viktor Sokolov u Spiralu v moninském leteckém muzeu ukazuje, odkud se katapultovala kabina
Spiral tedy v šedesátých letech minulého století nabízel řadu novátorských technických řešení, z nich řada ještě dnes není běžně užívána a mnoho detailů konstrukce citované pilotní kabiny je ještě dnes utajováno. Počátkem sedmdesátých let, kdy začaly lety na atmosférických kluzácích (šlo o tzv. atmosférické „analogy“) byl havarijní sestup kabiny z kosmu skutečně odzkoušen, což dokumentují i vzácné filmové záběry, z nichž je další snímek.
Pilotní kabina Spiralu proniká po balistickém letu do hustých vrstev atmosféry…
Tepelná ochrana celého letounu na patřičných místech byla nejprve řešena potahem z ablativní vrstvy obdobného složení, které se víceméně dodnes používá u kosmických lodí Sojuz, ale v druhé etapě, v 80. letech v rámci testů ochrany Buranu dostaly tzv. BORy na křídlech ochrannou vrstvu z keramických destiček (viz výše obr. BOR-4 po vylovení).
Pokud jde o normální průběh přistání, měly Spiraly-EPOS speciální oválné kovové ližiny, umožňující dosednout na jakémkoliv povrchu. To sice při přistání vyhovovalo, ale v zásadě neumožňovalo samostatný start kluzáku z betonové plochy letiště. Jak vzpomínají pamětníci, zažili při zkouškách v Akťubinsku i situaci, kdy EPOS pojížděl pro rozmačkaných melounech… Později dostaly atmosférické kluzáky i normální kolový podvozek.
Chyběl jen jeden podpis…
Podobně jako Američané u Dyna-Soaru, počítali i Rusové s využitím orbitálního letounu k fotorozvědce nad strategickými objekty nepřítele, k inspekci a případnému zneškodnění důležitých nepřátelských vojenských cílů a špionážních družic na oběžné dráze kolem Země, ke zničení důležitých námořních (letadlové lodě, ponorky) a málo rozměrných cílů protivníka na libovolné vzdálenosti a také plošných pozemních cílů na velmi velké vzdálenosti. Nezapomínalo se ani na možnost zabezpečení pravidelné a bezpečné dopravy nákladů a lidí ze Země na kosmické základny a zpět.
Na rozdíl od amerických projektů jako byl Dyna-Soar však zůstávalo prioritním úkolem Spiralu bojové nasazení včetně už citovaného dogfightu. Pro plnění většiny úkolů se počítalo se dvěma či třemi oblety Země. Při prvním obletu rozvědka a zjištění cíle, při druhém útok (samonaváděcími raketami kosmos-kosmos), a při třetím přistání. Jestliže by byl cíl znám (nepřátelská kosmická loď, stanice, či námořní (pozemní) cíl) počítalo se s úderem střelou „kosmos-země“ (případně s jadernou hlavicí) už po navedení na oběžnou dráhu, tedy při prvním obletu. To v případě války.
Ovšem i v mírových dobách uvažovali sovětští generálové s inspekcí jakýchkoliv podezřelých kosmických plavidel či družic, prolétajících nad územím SSSR. Kosmičtí „pohraničníci“ měli být v neustálé pohotovosti… „Taktika byla takováto – nenápadné, tiché přiblížení k objektu, jeho oblet kolem dokola, aby bylo možno zhodnotit míru nebezpečí vyplývající z objektu,“ uvádí Vladimír Džanibekov. „A potom se vrátit na letiště nebo… nebo vyplnit jiný úkol. To podle situace…“ (O inspekci a dokonce „odchytu“ cizích satelitů nejen teoreticky uvažoval i další sovětský „vojenský“ konstruktér družicových stanic Vladimír Čelomej. Otázkou je, zda by si to nepřítel, tj. USA, nechal líbit a zda by právě takové „inspekce“ nevedly ke konfliktu.)
Nicméně tak jako se stíhači za války učili rozpoznávání letadel, piloti-kosmonauti Spiralu dřeli do úmoru rozpoznávání amerických družic, aby mohli za jakýchkoliv podmínek na první pohled odlišit „mírovou“ družici od vojenské (tj. špionážní…).
V druhé polovině šedesátých let tlačily vojenské špičky, zejména pak velení strategických vojsk na Lozino-Lozinského, aby co nejdříve dotáhl projekt Spiral do operační fáze – hlídkování na oběžné dráze. I tehdejší náčelník generálního štábu uhání Lozinského – armáda takový letoun nutně potřebuje!
Z hlediska technického šly práce na Spiralu úspěšně, a tak se počítalo s prvními lety dozvukového letounu-analogu už v r. 1967. V r. 1968 měl nastoupit hyperzvukový analog. S prvním bezpilotním orbitálním letem se počítalo v r. 1970, s pilotovaným v r. 1977.
Plány jsou plány a skutečnost je zcela jiná
První model Spiralu v měřítku 1 : 3 nazvaný BOR-1, ještě celý ze dřeva a překližky, odstartoval do vesmíru 15. června 1969 pomocí rakety Kosmos a vystoupal po balistické dráze do výšky 100 km. Při vstupu do zemské atmosféry rychlostí 13 000 km/h pochopitelně shořel. Ale ještě do výšek 70-60 km stačila radiotelemetrie předat na Zem spoustu důležitých údajů, potvrzujících mj. možnost řízeného sestupu atmosférou.
BOR-1 – ještě dřevěná maketa Spiralu
Další makety Spiralu startovaly jako BOR-2 a 3 v měřítku 1 : 3 a 1 : 2 stejným způsobem v témže roce, ale byly už zhotoveny z kovových materiálů, plánovaných pro konstrukci orbitálního letounu. První fáze projektu 50 / 50 – Spiral vyvrcholila v polovině sedmdesátých let, kdy byl vyroben první podzvukový atmosférický „analog“, který byl testován na „odloučeném“ pracovišti u Akťubinska. Pravda, speciální oddíl kosmonautů už byl rozpuštěn, ale na Spiralu létal např. zkušební pilot Igor Volk, později kosmonaut, létající i s atmosférickým Buranem. V r. 1976 přišly na řadu tzv. žabí skoky, kdy po odlepení se od země následovala zatáčka na přistání.
Říjen 1977 – první zdařilý let – start v 5 500 metrech
Od r. 1977 startoval kluzák z podvěsu pod dálkovým turbovrtulovým bombardérem TU-95K podobně jako americké hypersoniky řady X včetně X-20. Při samostatném letu jej poháněl turboreaktivní motor РД-36K, původně určený pro palubní, kolmo startující Jak-38. První let se uskutečnil 27. října 1977, pilotoval Aviard G. Fastovec. Dalších pět pokusů proběhlo v r. 1978.
Už předtím byl ke startu připravován už plně vystrojený, tj. včetně zbraňových systémů, Spiral, určený k orbitálním letům. Zatím se uvažovalo o jeho startech pomocí koroljovovské rakety Sojuz, později měl nastoupit Mikojanem vyvíjený hypersonik.
Spiral se odděluje od Tu-95
V archivech vědecko-výrobního sdružení Molnija, jak se konstrukční kancelář Lozino-Lozinského po osamostatnění od Mikojana nazývala, jsou dodnes uloženy desky s dokumentací Spiralu, i přiložené dopisy velení letectva, generálního štábu. Plány Spiralu, posvěcené vědeckými kapacitami z uznávaných leteckých institucí. Podpisy generálů a úředníků s nejvyšší pravomocí. Chybí jen jeden podpis – podpis ministra obrany, maršála Grečka, který nastoupil do funkce po R. Malinovském r. 1967.
O Spiralu neměl do té doby ani tušení. Když mu přinesli počátkem sedmdesátých let k podpisu dokumentaci, opravdu stačil jeho podpis a Spiral by startoval na oběžnou dráhu Země.
Andrej Grečko, kterému byla bližší šavle z éry občanské války a 1. jízdní, nad Spiralem dlouho nedumal. Nepodepsal se slovy: „Není čas na nějaké fantazie – Mikojan má dělat pořádné stíhačky!“
Poslední přistání …
Tím poslal celý projekt do stoupy, byť letové zkoušky ještě nějaký čas (po jeho smrti) pokračovaly. Je otázkou, zda natvrdlost ruského maršála, který se klidně podepsal pod invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, nezabránila v tomto případě skutečné militarizaci kosmu. Jak jste ale poznali už v úvodu, Lozino-Lozinský se nevzdal…
