Létám teprve čtvrtým rokem, a takovou zimu, jakou byla ta loňská (2009/2010), jsem zatím ani zdaleka nezažila! Neuvěřitelný počet po sobě jdoucích zamračených dní bez slunce mě docela ubíjí. Nejen, že se nemohu věnovat svým oblíbeným aktivitám, ale zároveň nesnesu pohled na šedou oblohu!
Protože jsem ale optimistka (pokouším se o to i v rámci tohoto depresivního počasí), snažím se na každé situaci hledat něco pozitivního, což se mi i tentokráte podařilo.
Mé domovské letiště LKBE je v provozu i v zimě, málokoho by možná napadlo se jít proletět, když se mu sotva podaří zaparkovat auto v nějakých podezřelých závějích. Na druhou stranu je toto extrémní počasí skvělou příležitostí vyzkoušet si něco nového, neobvyklého.
Přijíždím na letiště, je mi hrozná zima a všude je spousta sněhu a ledu. I budova se simulátorem je dokonale ozdobena pěknými kousky ledu, focení v tomto terénu je velmi náročné, na uvítanou mi stékají ledové kapky pod rukáv, ale zdokumentovat tento „extreme“ prostě musím!
Obloha je skoro celá bílá, jen místy začíná prosvítat modro, oblačnost může mít základny okolo 300m.
Jdeme s Mírou, šéfpilotem F AIRu, pro papíry od letadla a udělat předletovou prohlídku. OK-TWY (Tecnam P 92 JS) se zdá být v pořádku, a tak jdeme otestovat dráhu, jestli bude možné při nově napadlé vrstvě sněhu provádět vzlety a přistání bez lyží z RWY 06/24 za současných podmínek, nebo zda bude nutné dráhu zase prohrnout, případně používat lyžičky. Lyže nakonec netřeba.
Nahodím motor a zahříváme, benešovský ATIS hlásí: „Dráha v používání 24, okruhy pravé, vítr 180 ° 5 knotů, QNH 1002, oblastní 1000, teplota -6 °C, dráha 27 vyhrazena pro letadla s lyžemi, dráha 06/24 zúžena na 18 m, značeno kužely, dráha 06/24 do 10 cm sněhu, ostatní plochy 30 cm, sněhové valy podél TWY, RWY 24/06 a v předpolí RWYs 27/09 a 06/24. ZVÝŠENÁ OPATRNOST NUTNÁ!“
Volám Jaromírovi na věž, že jsme připraveni a chystáme se pojíždět přes konec dráhy 27 backtrackem na 24. Pojíždění na sněhu mi nepřipadá nijak odlišné od standardního pojíždění, to ovšem do té doby, než narazíme na první jazyk. Letoun se najednou zastaví a až na plný plyn zase pokračujeme v pojíždění.
Všude kolem je naprosto bílo, pro orientaci máme na zemi jen oranžové kužely, vytyčující pojížděčky a dráhu.
Při backtracku se snažím vyjet co nejrovnější koleje, po kterých pak budeme v opačném směru provádět rozjezd, na 180ku na začátku dráhy přebírá řízení radši Míra, zavelím tedy „YOUR CONTROLS“ a sleduji počínání zkušeného mastera, kterému manipulace s letounem nečiní sebemenší problém.
Stejně tak pozoruji první vzlet, který provádí také Míra, a já se snažím toho co nejvíc okoukat. lifechceck, plný plyn a jedeme! Opatrný rozjezd s důrazem na udržení přesného headingu, vymezení snosu, A JEDEME… A LETÍME!
Je to nádhera, po delší pauze opět nahoře! Přebírám si opět řízení, letíme po okruhu a na přistání jdu sama. Slyšela jsem o zhoršené orientaci pilota při přistání na bílou zasněženou plochu, představuji si to jako přistání na vodu, problém je ovšem v tom, že jsem na vodu nikdy nepřistávala, jenom jsem slyšela, že mají piloti tendenci podrovnávat výše. Snažím se to tedy vymezit.
Přiblížení také není tak jednoduché, v orientaci mi pomáhá fakt, že je to moje domácí letiště, vím kde hledat osu dráhy, jaké orientační body atd. Přesto, najít oranžové prahové značky, mi činí docela potíže!
Pohled na zasněžené LKBE, najdete přistávací dráhu a hangáry? ;)
Čím více se přibližujeme, tím je vytyčení dráhy jasnější. Dávám Jaromírovi na věž finále 24 a soustředím se na samotné přistání. Snaha nebýt vysoká dopadla trochu nižším podrovnáním, Míra mi pomáhá včas přitáhnout. ;)
Pilot si odskočil z letounu pořídit pár snímků, což dokumentuje co-pilot ;)
Tecnam P 92 JS
Následuje další touch and go a já se snažím zdokonalovat svá přistání na bílou pokrývku RWY. Druhé přistání už provádím bez pomoci instruktora, při dojezdu mě ovšem překvapí, jak pečlivě musím dodržovat směr, mé reakce jsou mírně opožděné, a tak trochu vybočujeme ze směru ;) Asi jako největší rozdíl mi připadá, jak pří dotyku se sněhovou pokrývkou letoun prudčeji zabrzdí…
Pak se ještě zaletíme podívat na oblíbenou rozhlednu nedaleko letiště a jdeme na finále, tentokráte z druhé strany, a to sice na 06. Fouká boční vítr, takže to je téměř totožné jako přistání na 24. Mám velkou radost, že jsem si zas vyzkoušela něco nového a že jsem se po dlouhé době opět podívala do 3D prostoru.
Na závěr se mě Míra ještě ptá, jestli bych šla na sólo, kdyby mi to teď nabídnul. Odpovídám s trochou zaváhání ANO… Netváří se, že by s tím na 100 % souhlasil, ani nesouhlasil, nevím, co mám z jeho výrazu vyčíst ;) Každopádně jsem šťastná, ze jsem ho měla po celou dobu letu v letadle, přece jenom takové létání vyžaduje dost zkušeností, což je také závěrečný verdikt, který Míra hlásí po ukončení našeho letu na věž a následně padá další rozhodnutí: prohrnout!
Ve dvou se to v extrémních podmínkách táhne lépe!
A tak neváhejte, jestli si chcete něco podobného vyzkoušet, požádat zkušeného instruktora, který vám pomůže odnést si ze svého letu co nejvíce, a hlavně, zajistí bezpečný průběh celé akce! :)
