Cesta tam…
Příprava zabrala opět několik večerů. Nechápu, jak to někdo může stihnout za 2 hodiny před letem. Německou „pětistovku“ nám půjčil Libor K., stejně jako VFR přibližovačky na celý Berlín, tj. 3 různá letiště, jejichž CTR se delšími stranami obdélníků dotýkají. Můj kopilot Tonda zajistil barevné okopírování příslušných výseků a já začal malovat trasu. Chtěl jsem se Liborovi pochlubit s dokonalou přípravou, ale zase špatně. Trasu jsem zvolil zbytečně delší, protože jsem si u Drážďan spletl CTR, kterému jsem se chtěl vyhnout, s prvním TMA. V našich mapách jsou totiž CTR vybarveny modře, zatímco na německých růžově, a já to považoval, vlastně ani nevím za co, ale rozhodně ne za CTR. Příště si přečtu legendu.
Plán byl takový: Tonda do Ústí nad Labem, tam výměna křesel. Já Děčín, pak rovnou na sever až na úroveň Drážďan, potom půl cesty kurzem 346° na Lübben, točit na 300° na Trebbin, pak 348° na vstupní Whiskey1, dále Whiskey2, Bravo a letiště Berlín-Tempelhof.
Původně jsme chtěli letět v den Letňanského trychtýře, ale mlha se zvedla příliš pozdě. Další sobotu sice bylo hezky, ale na víkendový arrival teď už byl vyžadován slot a já bych se do něj určitě nestrefil, i když ani nevím, jak je široký. V neděli 19. října jsme dostali od Miloše perfektní předpověď počasí na pondělí a ta taky vyšla na 100 %.
V pondělí 20. října v 9 hodin lidského času jsme vzlétli. Ve vzduchu absolutní olej a nad LKUL jsme byli za 35 minut, ale v kotlině kolem Ústí byly překrásné bílé peřiny, spíše souvislá oblačnost, že jsme si řekli, že pokud neuvidíme letiště, obrátíme směr na UL plochu Bynovec, nebo se holt vrátíme domů. Naštěstí, letiště bylo výš a prakticky čisté. Přijali nás přátelsky, s velkým zájmem si prohlédli Sambu a možná, že nám ji i trochu záviděli. Tonda jim řekl, že letíme bombardovat Berlín, a tak nám popřáli hezký let.
FPL jsme podali už předem v Praze i na cestu zpět. Po vzletu z LKUL jsem ho aktivoval na Praha Info, kteří nás rovnou přeladili na Mnichov. Ti si náš plán určitě nepřečetli, protože nám hned dávali squawk, přestože měli jasně napsáno odpovídač negativ. Těsně za námi se jim hlásilo Echo z Vlašimi a rovněž do Tempelhofu. Ti odpovídač měli a celou cestu jsme už o nich tím pádem neslyšeli, zatímco nás se permanentně ptali na současnou pozici. To by nebyl problém, protože jsme ji znali, ovšem oni zase neznali menší města ve své zemi a požadovali pozici vůči radionavigačním bodům. Ještě že jsme měli mapu od Libora, kde byly majáky VOR zakresleny, a tak jsme museli vždy odhadnout vzdálenost a polohu vůči k některému z nich.
Když jsem se domníval, že už jsme měli být nejméně 20 minut přeladěni na Bremen Info, tak jsem sám zavolal jen tak do Mnichova a ohlásil pozici. Řídící se probudil a přeladil nás na Brémy. Opět anabáze se squawk kódem, ale ta madam si nás nechala jen pár minut, protože už jsme se blížili k Berlínu, a přeladila nás rovnou na Tempelhof Tower.
Na frekvenci TWR byl tak silný provoz, že jsem měl strach, že se nedostanu k řeči. Ohlásili jsme se a už standardně nám řídicí dával squawk , ale všichni po našem negativu řekli jen Roger a v klidu postupovali dál. Dostali jsme pokračovat na Whiskey1, měli jsme na to asi 5 minut a těsně předtím nás sami povolili na Whiskey2. Tyto body jsou velmi dobře volené a rozpoznatelné. To bylo tak dalších 5 minut a vysněný cíl už byl v dohledu.
Bravo bylo ve stejném směru dalších 5 minut, ale na něj už nedošlo. Po zahlášení dosažení Whiskey2 jsme dostali pokyn vstoupit do polohy po větru, to bylo kousek vlevo v našem směru, a potom již následovalo povolení k přistání na dráhu 27R. Díky té nepřetržité korespondenci a sledování příletových bodů nám nezbyl čas se bát pohledem pod sebe. Všude samé domy, jako kdyby letiště bylo u nás na takovém trochu větším Karláku. Jenom je to vše na placatém terénu. Finále rovněž vede přes samé domy. Nad ohřátou plochou to s námi docela pěkně zacvičilo, ale přistání bylo OK. Na začátku pojížděčky už čekal Folow Me a odvedl nás na stání pod věží. Z Ústí na Tempelhof to trvalo 1 hodinu a 20 minut k tomu.
Sami jsme došli na GAT, tedy terminál všeobecného letectví, vyplnili krátký formulář, kartou zaplatili 62 eur za přistání a nechali adresu domů, kam má být zaslána faktura za řízení letového provozu v prostoru SRN po trati. Minule za Drážďany to dělalo 12 eur, nechal jsem si dát razítko do zápisníku letů a šli jsme na oběd. Bylo vidět, že zde za 10 dní končí, protože z asi 20 Check-In přepážek fungovaly dvě a k občerstvení byl jen kiosek. K obědu jsme si dali dobrý německý vuřt, moučník a espreso.
Brána ke svobodě i s rudým kobercem
… a zase zpátky.
Posilněni jsme se podívali do přilehlého parku k památníku obětem leteckého mostu z let 1948-49. Za další půl hodiny jsme pak prošli rentgenem. Místní pracovníci po mně chtěli vidět piloťák a koukali – takový z LAA ještě neviděli. Ještě jsme se prošli po letišti a na památku se vyfotili u legendárního letounu DC-3 Roisenbomber, který zde nyní létal vyhlídky.
Památník obětem leteckého mostu
Foto na památku u legendární DC-3
Po nastoupení do éra jsme zavolali Ground a po spuštění jsme obdrželi povolení k poměrně dlouhému pojíždění na holding point dráhy 27R. Po vzletu jsme dostali pokyn točit doprava o 180° a co nejblíže k dráze odlet směrem na Echo2. Tento odletový bod jsme měli ve FLP, ale čekali jsme jej levým okruhem. Pravé okruhy se tam normálně nelétají z důvodu sousedního CTR letiště Tegel a omezeného prostoru kolem berlínské věže. Po 5 minutách letu jsme dostali povolení pokračovat na Echo1, což je téměř na východ nad dvoukolejnou tratí. Teprve v tomto navigačně jednoduchém úseku jsme si uvědomili, že letíme stále nad hustou zástavbou, a na přemýšlení o případném vysazení motoru dosud nezbyl čas. Naše výška ale měla drobný háček…
Odletové povolení od Tempelhof Tower jsme dostali do 2 000 stop. Když se mi zdálo, že jsem kolem 300 m nad zemí, mrknul jsem na výškoměr a velká ručička byla opravdu nahoře na nule, tak jsem v klidu, tak jak jsem zvyklý v Letňanech, pokračoval po odletové trati VFR. Po chvíli se mě Tonda zeptal, proč letím jen 1 000 stop, když nám dali 2 tisíce. Vůbec jsem si totiž neuvědomil, že Letňany jsou skoro 300 m nad mořem, zatímco Berlín jen 32 m, a že ta velká ručička musí výškoměr oběhnout dvakrát. Následně v 600 m nad zemí už mi ta zástavba nepřipadala tak strašidelná. V přípravě jsem tu nadmořskou výšku letiště měl správně, ale jistý stereotyp zde sehrál svou roli.
Po startu Nad Berlínem
Na Echo1 nás řídicí přeladila na Bremen Info. Po 15 minutách letu na jihovýchod jsme dosáhli otočného bodu, VOR majáku Fürstenwalde, a pak již nekonečná cesta přesně na jih proti odpolednímu sluníčku. Tady by se hodil autopilot a zatáhnout záclonky. Po trati jsme viděli několik betonových letišť, která ani nebyla na mapě, a spoustu větrných elektráren. Při pohledu na tato monstra, některá mimo provoz, Tonda vzpomněl na Bursíka a zaslzel, ale možná že to bylo jen od sluníčka.
Přesně podle Milošovy předpovědi se v odpoledních hodinách začala projevovat nasouvající se fronta od jihozápadu a mírný protivítr nás přece jen zpomaloval, což vyústilo v prodloužení zpáteční cesty o téměř 30 minut. Po přeladění na Mnichov Info jsme dostali již jen pokyn ohlásit státní hranice. Tentokrát nás řídící z Mnichova před hranicemi sám zavolal a přeladil na Prahu. Na spojení jsme ale museli počkat až po přeletu hraničních hor a Prahu zavolali od Děčína.
Český řídící nás upozornil na nedodržení EET, tedy plánovaného přeletu hranic, a navrhnul nám posunutí ETA v Ústí, což jsme pak provedli ještě jednou, neboť Ústí se nějak moc nepřibližovalo a nad letištěm probíhal cvičný let v sólu, což nás donutilo k zařazení do širokého okruhu. Ukončení FPL jsme dali po telefonu hned po přistání, ještě během pojíždění.
Kamarádi piloti v Ústí nás opět přátelsky přijali a chtěli vyprávět zážitky z Berlína. Po nezbytném okukování Samby jsme se vystřídali a Tonda v pohodě za půl hodiny přistál v Praze. Konstatovali jsme, že tentokrát při našem 3. zahraničním letu bylo těch překvapení, která by nás byla předtím rozhodila, již opravdu minimum. Všechno je jen o poctivé přípravě a praxi a taky o dobrých radách od ještě lepších kamarádů.
Co nám opravdu vadilo, byla absence odpovídače. Pokud jsme při svých dřívějších zahraničních letech pouze „přeskakovali“ hranice, nebyla absence odpovídače tak patrná, jako při tomto letu, kdy jsme se pohybovali téměř 2 hodiny nad cizím územím. Na takovéto lety je již odpovídač „nepovinnou nutností“, která zvýší bezpečnost letu.
