Jak jsem se přestal bát pole

Tak na tuto disciplínu určitě nikdy nezapomenu. První opravdový přelet, s nadeklarovanou tratí AAT, kterou jsem v životě neletěl. Počasí bylo takové, že u nás bych neotevřel hangár, i když s postupujícím dnem se lepšilo. Základny mraků začínaly v 1400 metrech QNH, což je na Vysočině tak 800 m nad zemí. Podle metodiky letu bych měl mít neustále vyhlídnuté pole na přistání a dělat jeho obhlídku, ale to bych se daleko nedostal. A tak půl hodiny po otevření pásky jsem vyrazil na trať.

Cesta do první oblasti probíhala rychle, bez větších komplikací, až mě to samotného udivilo. „Bystřici nad Pernštejnem jsem tedy otočil, rychle někam k Humpolci udělat další fix, otočit to na Křižanov, dobrat na dokluz, udělat průlet, přistát a hurá do rybníka.“ Jo, kdeže… Fix u Humpolce jsem udělal, pak jsem ale Astira otočil proti větru kurzem na Křižanov a fáze orel se pomalu, ale jistě začínala měnit ve fázi debil.

Výšky bylo čím dál míň, mraky přestávaly dávat, vítr směrem k letišti zesiloval. Pořád jsem se nemohl smířit s tím, že budu poprvé přistávat do pole. Nad táborem v Bohdalově jsem tedy točil „stoupání“ 0m/s a čekal, že bude lépe. Ba naopak bylo čím dál hůře. Prostoupaly mě dvě káňata a mně naopak výšky ubylo. Udělal jsem tedy rozhodnutí, že jdu na tu hezky posekanou louku, co jsem si při tom kroužení vybral. V tu chvíli ze mě spadl stres z prvního pole a začal jsem se soustředit jen na přistání. Stejně jako na letišti, jen ty úkony jsem trochu ošidil…podvozek, pásy, na páce od brzd jsem měl danou ruku už dávno a jde se sedat.

Tráva byla trochu vyšší, než jsem čekal, ale vše proběhlo v pořádku. Letadlo zastavilo, já seděl ztuhlý v kabině a jistou chvíli trvalo, než mi to vše došlo. Pohled na logger ukazoval, že na letiště zbývá 20 km. Takže převládala zlost na termosku, na letadlo a na mě, ale také radost z toho, že jsem přistál poprvé v poli a bohudík se letadlu ani mně nic nestalo. Po chvíli jsem viděl, jak nade mnou prolétávají další větroně a dobírají výšku na dokluz. Přijel pro mě transport, ale do rybníka už jsem ten večer nešel. Jen ředitel závodu, mě chtěl hodit pod pumpu, když se dozvěděl, že to bylo mé první pole.

Tento let opět probíhal ve dvou fázích. O té první se snad nebudu ani zmiňovat, jen snad, že jsem točil Větrný Jeníkov a Moravskou Třebovou. Zde jsem opět začínal myslet na poslední část letu. Poslední stoupák jsem dobral někde v okolí Velkých Opatovic, ale bylo jasné, že na dokluz to ještě není. Obloha se začala velmi rychle slévat rozpadajícími se mraky a ty zastínily zemi tak, že sluneční paprsky už na ni do večera nepronikly. Naivně jsem si myslel, že pod tou dekou něco najdu, ale žádné jiné řešení nebylo…holt jsem byl na otočce pozdě.

Namířil jsem to pod deku směr letiště a už jen klouzal. Pole se neodkladně blížilo. Při obhlídce pěkného pole jsem si všiml nezvyklé budovy u lesa a louky, na které byl vítr pytel. Ihned mi došlo, že toto bude ULL letiště v Lysicích, které jsem nikdy nemohl najít. Odvoz byl rychlý, převlek naším Dynamicem z Medlánek. (To jsem ještě netušil, že za dva dny tu budu sedět znovu).

Tak tento přelet se pyšní několika nej. Byl to nejdelší přelet, co se týče toho, jak daleko jsem byl od domovského letiště. Nejdelší let, co jsem kdy v kuse letěl a to 6hod 15 min. Bylo to nejdéle, co jsem s dalším letadlem letěl ve skupině a to celých 280 km. Bylo to nejblíže, co jsem přistál k letišti, chybělo 8 km.

Dokluzoměr ukazoval nad Letovicemi -700 metrů výšky. Byl jsem v posledním stoupavém proudu toho dne, kde jsem nastoupal do výšky 1600 m QNH. Pak jsem to pustil na Křižanov. Rezerva rostla, už jsem viděl křižanovské silo, ale zároveň jsem věděl, že nepřelezu poslední kopec. Na doletění chybělo 300 metrů výšky. A tak jsem si vybral asi nejzajímavější pole, kde jsem zatím byl. Jelikož byla všude kukuřice nebylo moc na výběr. Traktor oral takovou menší sjezdovku, kde bylo strniště. Zhruba půlku měl zoranou, tak jsem sedl na tu druhou. Zemědělci jsem vysvětlil, že tu druhou už asi dnes nepooře, tak odjel J. Kluci byli za chvíli u mě, daleko to opravdu nebylo.

Tak tady bych se opakoval, v Lysicích jsem už seděl. Jiné to bylo jen v tom, že jsme tam seděli tři. Tudíž přikládám jenom fotku.

Jediný přelet, který jsem na závodech doletěl. Počasí se vyvíjelo velice zajímavě. Z cumulů se dělaly mraky typu cumulus congestus, z nichž začínalo posléze pršet. Základny byly ve výšce 2600 m QNH a stoupání 3,4 někdy i 5 m/s. Jediný kumšt byl v tom, doletět pod mrak dříve, než z něj začne pršet.

Právě tam jsem poznal, jaké to je, když zmokne letadlo. Jelikož nás ve stoupáku točilo 5 a více a ven nebylo nic vidět, museli jsme se stoupáku vzdát. Z třímetrového stoupání se rázem stalo čtyřmetrové klesání a to trvalo do té doby, než letadlo uschlo. Aerodynamické vlastnosti se tímto měnily opravdu hodně.

Kroupa mi ustřelila bavlnku na kabině, takže část mé pozornosti směřovala i na kuličku na přístrojové desce. Ovšem když se nalítnul stoupák, tak stál za to. Ručička variometru se často zasekávala v horní poloze, zvuk pípacího vária byla hudba pro uši. Dokluz jsem dělal od Poličky z 2500 m QNH, stále na rychlosti 150-160 km/h. Konečně jsem mohl udělat průlet, v klidu si uvařit večeři, jít do rybníka a hlavně se podívat na průlety ostatních větroňů.

Jedním slovem: nejnapínavější přelet. Letělo se v čisté termice, na obloze ani mrak a v podstatě se neví, do čeho se letí. Jedinou záchranou je vidět před sebou točící větroně. Nesmělo by to mít ovšem tu chybu, že my byli ti odvážlivci, co se vydali na trať první a ukazovali tak ostatním, kde to je. Ti nás samozřejmě za chvíli předletěli. Poslední otočný bod byl Polná. Opět jsem nedoletěl. Tentokrát byl můj osud zpečetěn na 14. km na povláčeném poli u obce Černá.

Poslední disciplína. Napínali nás až do odpoledne. Pořád se nevědělo, jestli se poletí, či ne. Chroust dvakrát spadl, jeden z vlekařů byl už skoro na odletu domů, když v tom se ozvalo: „Křižanov info, Chroust, průměrné stoupání 1,5, výška 1400.“ A posléze: „informace pro závodníky z Křižanova, start za 5 minut.“ Většina lidí už byla dávno v campu, u vody a jen čekali, až se to formálně zruší. V tu chvíli se všichni začali sbíhat na grid k letadlům, zapojovat baterky, datlovat loggry, PDAčka a odkládat starty, jelikož nestíhali.

Tak jsem se docela rychle zhruba z prostřed gridu dostal do vzduchu. Až tam bylo všech 33 letadel. Kolem letiště byl jediný stoupák, kde byli všichni. S tolika letadly, jsem v životě nekroužil. Pak následoval hromadný průlet páskou a opět do čisté. S nervy jsem to vydržel jen pár kilometrů a po vzpomínce na předchozí den s vidinu toho, že když večer bude hangár párty, tak já budu někde moknout v bouřce na poli, tak jsem to otočil, polétal si na Vysočině kolem letiště a v klidu přistál.

Takto tedy probíhaly mé lety na prvních závodech. Musím říci, že polí už se nebojím, ale respekt je potřeba před nimi mít neustále. Za dva týdny jsem naseděl v letadle přes 30 hodin, nalétal 1200 km, pětkrát přistával v poli, potkal spoustu nových lidí a získal tak cenné a potřebné zkušenosti. Ty jsem myslel, že hned uplatním a tak, jak jsem si napsal po závodech další 300, z které nakonec bylo kvůli frontě jen 280km, neboť jsem skončil na pátém kilometru před Medlánkami.

Tato pole mě však neodradí a příští rok se mi povede jet snad na závody znovu.

Že se mi to letos povedlo, tak děkuji spoustě lidem, zejména Michalovi Š, Michalovi N, Pavlovi S, Davidovi C, Davidovi T, Romanovi S a naší radě za půjčení letadla.