Naše sestava: Karolína (učí se plachtařit na Blaníku), Michal (dělá si licenci PPL), Leoš (pilot ULLa) a hlavní organizátor a pilot v jedné osobě Martin Kuba.
Letíme do Speyeru
Po vytažení Aerowebácké Cessničky 172 z hangáru s reklamní samolepou „PILOTEM NA ZKOUŠKU“ se pro jistotu přesvědčujeme, že Martin není tím „pilotem na zkoušku“, ale opravdovým PPL pilotem se slušným náletem a několika dalšími leteckými kvalifikacemi.
Po nezbytném briefingu s rozborem počasí, plánováním trasy a podáním letového plánu ještě technická předletová kontrola, naložení zavazadel (povolených 10 kg na osobu ani nevyčerpáme, ale zavazadelník je přesto slušně zaplněn) pojíždíme na vyčkávací dráhu číslo 23.
Domluveno, že do německého Speyeru, kde je první muzeum, které hodláme navštívit, poletíme se dvěma mezipřistáními, abychom se všichni tři pasažéři vystřídali na pravé přední sedačce ve funkci druhého pilota. První sednutí ještě na našem území – v Mariánských lázních, druhé již v německém Feuersteinu.
Po vzletu z Letňan dostáváme z kbelské věže povolení křižovat jejich dráhu a pokračovat na Průhonice. Jako první „druhý“ pilot mám dvě minuty po vzletu převzít řízení, ale byl jsem tak fascinován pohledem na ranní Prahu, že jsem musel vše zaznamenat videokamerou i pro „budoucí generace“. Řízení přebírám v Průhonicích, ale dál příležitostně točím – stavbu dálnice u Točné a nejdelšího mostu v republice u Zbraslavi, Karlštejn, údolí Berounky atd.
Viditelnost skvělá, mraky fotogenické, turbulence přijatelné. Kdysi jsem měl příležitost stejnou C 172 pilotovat v Americe a tak mi to nečiní žádné potíže, snad jen držet stanovený kurs, protože stále civím dolů a točím středočeskou krajinu a tak občas Martin významně klepe na ciferník gyrokompasu.
V Mariánkách slušně fouká bočák, na věži nikdo není, přesto Martin bravurně přistává. Zde si na zelené louce aktivujeme letový plán, prohazuji si místo s Karolínou a pokračujeme dál na západ. Při přeletu hraničních hvozdů, protkaných pohraničářskými „kontrolkami“ mě napadá, jak absurdní byla ještě nedávno doba, kdy můj otec právě v těchto místech jako pohraničník - psovod střežil tuto hranici – železnou oponu, proti „vnějšímu i vnitřnímu nepříteli“ a podívat se za tuto oponu bylo pro většinu našinců nedostižným snem. A dnes? – je to jen „administrativní čára“ a v podstatě nikoho nezajímá, že si letíme někam do „Západního Německa“, dokonce i ten letový plán podáváme víceméně z cvičných důvodů, od 9. 6. již není povinný. To mě nepřestává fascinovat.
Oproštěn od povinností druhého pilota (tuto funkci teď zastává Karolína a soudě podle klidného Martinova hlasu, docela dobře) si stačím více všímat krajiny dole a registruji na německých střechách neobvyklé množství slunečních panelů – zřejmě fotovoltaických. Odhadem minimálně každý pátý dům, ať je to vilka nebo zemědělská farma, má střechu pokrytou těmito ekologickými „lapači energie“. Sám se podobnou elektrárnu chystám doma stavět a tak mě tato problematika eminentně zajímá. Bohužel, je na první pohled patrné, že i tady jsou bratři Němci zase o „pár“ kroků napřed.
Po necelé hodince letu z Mariánek se přibližujeme k středně velkému letišti Feuerstein, pojmenovaného podle stejnojmenného hradu, který se pyšně vypíná na nedalekém kopečku.
Již z okruhu je znatelné, že asfaltová dráha (široká jen asi 12m) končí strmým srázem, protože letiště je situováno na jakési poloviční „tabulové“ hoře. S vidinou fatálních následků přejetí konce této navíc ještě výrazně zvlněné ranveje Martin v silném protivětru usazuje Cessnu hned za prahem dráhy a rolujeme na stojánku k blízké věži. Udivuje nás zde živý provoz – větroně, ultralajty, sportovní letouny, hlavně známé Katany nenechají dráhu chvíli odpočívat. A to je prosím všední den!
Ukončení letového plánu, lehká konverzace s místními letci, presíčko v letecké restauraci a pokračujeme dál. Michal jako „třetí“ druhý pilot vyfasoval nejdelší úsek, ale to mi umožňuje věnovat se pozorování a filmování krajiny a měst pod námi.
Speyer a jeho super muzeum
Speyer je poměrně velké město (poblíž Mannheimu) a tomu odpovídá i letiště. Luxusní, přes kilometr dlouhá asfaltová dráha s množstvím pojížděček, stojánek a hangárů, slouží, kromě sportovnímu létání i komerčním letům, soudě podle vícemístných mašin zde zaparkovaných.
Po zaplacení přistávacího poplatku je nám pro našeho „bumbrlíčka“ vykázána betonová stojánka, ale zároveň jsme byli ujištěni, že spaní na zemi „pod křídlem“ ve spacácích je zde vyloučeno. Proč také, když poblíž stojí skvělý hotel, kde nocleh stojí „jen“ 45 Eur na osobu, že?
Naštěstí avizované muzeum je v těsném sousedství letiště (jeden exponát je zdaleka viditelný – B 747 Jumbo na vysokém podstavci) a tak se vrháme k pokladnám, abychom do večera vše stihli.
A bylo věru co stíhat. Kromě zmíněného Jumba, které je přístupné po točitém schodišti, včetně pilotní kabiny, je zde vystavena řada leteckých „legend“ , od „hadraplánů“ průkopníků aviatiky jsou tu nejrůznější dopraváky – Tůčka, Antonovy, Dakoty, ale i bojové letouny od Migů a Suchojů po Sabre, Phantomy, Drakeny atd. Vše v „letových“ pozicích na vysokých pilotech, některé se zpřístupněnými vnitřními prostory.
Ovšem skutečná lahůdka je ukryta v obrovské hale – nedávno zakoupený ruský raketoplán Buran, tedy prototyp s přídavnými proudovými motory, schopný samostatného vzletu bez pomocné rakety, který sloužil pro testování letových vlastností v atmosféře. Vnitřek zatím plně přístupný není, je možno pouze nahlédnout do přístrojové sekce proskleným otvorem.
Pro nás, které okouzluje nejen letecká technika, je zde ještě mnoho zajímavých exponátů z ostatních technických oborů – automobily, lokomotivy, parní válce, lodě, dokonce ponorky. Středně velká U9 je plně přístupná, s otevřenými torpédomety, centrálou, ubikacemi i kuchyní. Dále dvě miniponorky pro jednoho muže a dvě torpéda, zkrátka lahůdky, zejména pro mě, který o ponorkách přečetl snad vše, co u nás vyšlo.
Po ubytování v muzejním hotelu nás čekala večerní procházka klidným centrem starého města s obří katedrálou a večeří na zahrádce příjemné restaurace.
Ráno jsme pak ocenili pohodlí hotelu, neboť v noci dost lilo a pod křídlem by to asi nebylo zrovna ono. Po opulentní snídani (naštěstí v ceně noclehu) kvůli větrnému a deštivému počasí definitivně opouštíme myšlenku na přelet do Sinsheimu a hledáme vhodné spojení po zemi. Našla se ale jen samá nevhodná a tak si bereme taxíka. I tak jsme v Sinsheimu až v poledne a tam po lehkém obědě začínáme s prohlídkou.
Sinsheim a jeho ješte suprovější muzeum
Technické muzeum v Sinsheimu má obdobné zaměření jako ve Speyeru, ale je znatelně větší.
Také expozice jsou propracovanější – např. v oddělení vojenské techniky je naturalisticky ztvárněno celé bojiště se zákopy, figurínami vojáků a skutečnou bojovou technikou. Do některých tanků lze i nahlédnout vyřezanými otvory. Zaujal mě zde např. pásový motocykl Wehrmachtu. Mnoho prostoru je věnováno i hasičské, zemědělské a silniční technice. Tolik závodních aut a motocyklů jsem nikdy pohromadě neviděl.
Famózní je i expozice parních lokomotiv, které jsou upevněné na nenápadném rámu s koly 1 cm nad kolejnicemi a kterými otáčí elektromotor, tak že lze dobře sledovat pohyb všech pístů, ojnic, táhel a šoupátek parního rozvodu. Obří lodní diesely vysoké přes pět metrů, jejímiž válci pohodlně proleze dospělý člověk, umocňují ohromující dojem technického umění.
Největším magnetem celého muzea jsou ale tři letecké legendy – supersoniky Concorde, TU 144 a náš milovaný L13 Blaník! Ten visí na čestném místě hned ve vstupní hale.
Concorda i Tůčko si může každý prohlédnout i uvnitř, včetně záchodů a pilotní kabiny a ani nám nevadilo, že jsme při přebíhání od jednoho k druhému trochu zmokli.
Třímotorový Junkers, DC 3, F 15 i L 39 Albatros jsou jen zlomkem z množství leteckých exponátů, kterými toto skvělé muzeum láká každoročně statisíce technických nadšenců.
Zpáteční cestu vlakem do Speyeru jsme strávili v tichých modlitbách za lepší počasí na příští den, kdy jsme se měli vydat vzdušnou cestou zpět do vlasti. Martin se v pohodě odebral do hotelu, ale my, kteří jsme si neprozíravě nechali v Cessničce své toaletní propriety, musíme za tmy na letiště přes plot, neboť je již dávno po zavírací hodině. Jsme moc rádi, že na nás nikdo nezavolal policii, protože si neumíme představit, jak bychom jim dokazovali, že letadlo, které jsme právě vykradli, je naše vlastní.
Cesta domů
Ráno nás vítá modrou oblohou, ale z internetových METARů a TAFů dobře víme, že fronta se jen přesunula poněkud na východ a že se s ní tedy cestou opět setkáme. A taky že ano. Při zpátečním mezipřistání opět ve Feuersteinu, kde potkáváme ptáka s cihlami v kapsách, jak se zobákem přidržuje trávy, rozhodujeme se nejméně hodinu vyčkat, jak se počasí vyvine.
Po hodině zjišťujeme na webu, že v Čechách se sice prohání pár bouřek, ale že by mělo jít mezi nimi proletět. Létání mezi kumulonimby nepatří zrovna k mým oblíbeným kratochvílím, ale Martin rozhoduje pokračovat v cestě (C 172 přece není nějakej podělanej ultralajt!) a tak se podřizuji s důvěrou v jeho zkušenosti. Nakonec to má i svůj půvab, chvíli nad mraky, chvíli pod nimi, ale vždy za podmínek VFR, na to Martin vždy dbá a to mě uklidňuje.
Mezipřistání v Mariánkách si tentokrát odpouštíme a raději spěcháme ku Praze. Z radiokorespondence se dozvídáme, že největší bouřka sedí nad Ruzyní a tak se rozhodujeme obletět jí z jihu. Beroun, Točná, Průhonice, Kbely a už jsou tu Letňany. S bočním desetimetrem si Cessnička pod Martinovým vedením hravě poradí a do hangáru už jí strkáme za pěkného slejváku.
A celkové dojmy z této výpravy? Výborné po všech stránkách. Velkolepý zážitek z expozic obou muzeí je ještě posílen dojmy ze zahraniční cesty malým letadlem. Martin se ukázal jako zodpovědný pilot s profesionálním přístupem k dodržování všech pravidel, které takovéto létání vyžaduje.
Výlet to sice nebyl nejlevnější, ale všichni jsme se shodli, že stál za to a můžeme ho všem dalším zájemcům vřele doporučit.
