Trochu širším úvodem
V komentáři k mému minulému, zde zveřejněnému, článku o jihoafrické misi s letouny Z-142 a Z-137, mě můj bývalý žák a nyní zkušený instruktor a žádaný letecký publicista Karel Douda (zdravím Tě) vyzval, abych zalovil také ve svém bohatém plachtařském životě. Je spousta kolegů plachtařů, kteří ho mají mnohem bohatší než já, protože mě nejdříve letňanský náčelník - zupácké jelito Sodomka a poté hlavně vytížení v profesionálním létání, skoro na třicet let od plachtařiny odloučily. Tak se stalo, že jsem přeskočil jednu generaci větroňů a z VT-116 Orlíka přesedl v roce 2002, díky svému kamarádovi Pavlovi, rovnou do kabin Discusů a posléze i Ventuse.
K následujícímu povídání chci předeslat, že přestože mám možnost létat na těchto nádherných orchidejích, počítám se mezi řadové plachtaře už proto, že mé výkony jsou kvalitativně velmi střídavé. Po uletění trianglu 620 km s Discusem jsem si připadal jak v Lize mistrů, poté co jsem s Ventusem (!) „utavil“ přeskok a přistál na golfovém hřišti v Mladých Bukách, jsem sám sobě nadával do volů nepatřících ani do okresního přeboru. (Jen dodatek k pomluvám, které o mně šíří pár kamarádů, kteří pojedli vtipné kaše: není pravda, že jsem tam golfistům poškodil grýn a byl pak bit golfovými holemi).
Pohled na Jižní Alpy z výšky 3500m - v pozadí nejvyšší hora Mount Cook (3764 m)
Následující povídání o Novém Zélandu prosím berte jako zážitek plachtaře, který si tam přijel zalétat bez úmyslu jakkoliv tam závodit, měl jsem jen velké přání získat tam svůj poslední diamant za převýšení a především poznat tuto krásnou zemi. Přestože se cesta odehrála před dvěma roky, nenastalo nic tak podstatného, co by podmínky na N. Zélandu zásadně změnilo - přes internet tam dění stále sleduji.
A pro pořádek - podstatným základem vyprávění je článek, který jsem napsal koncem roku 2007 pro své kamarády, letňanské veterány, do „FRK novin“ (náklad 100 výtisků), které vždy ke konci roku tvořím jako pozvánku na náš večírek.
Na letišti Omarama
Na dlouhou cestu jsem se vydal spolu s třemi dalšími pražskými plachtaři - výpravu vedl zkušený Štefan, můj kolega z turnovského aeroklubu, jinak pilot ČSA, který byl na N. Zélandu již několikrát.
29. ledna večer jsme v Praze nastoupili do A-330 společnosti Korean Air a letěli 11 hodin do Soulu, odtud pak B-777 stejné společnosti dalších 11hodin do Christchurch na jižním novozélandském ostrově. Tolik hodin v dopravním letadle je opravdu příšerných, navíc se na mně dostalo už jen korejské jídlo, takže jsem dostal pouze rýži, nějakou trávu a ptačí zob. Přistání v cíli bylo opravdu vysvobozením. Utrmácení jsme absolvovali přísnou vstupní proceduru, během které kontrolovali i to, zda s sebou naši turistickou obuv nevezeme znečištěnou hlínou se semínky či broučky z rodné země, nás se navíc ptali, jestli jsme tam nepřijeli se záměrem levně podstoupit nějakou operaci - museli jsme tedy po té cestě vypadat opravdu zbídačeně.
Budova plachtařského klubu na letišti Omarama, vpředu vlečný Piper Dakota,
v pozadí hora Horrible (1563m)
Po hodině už se ale blaženě sprchujeme na pokojích hotelu a přestože časový posun je přesně 12 hodin, usínáme jak dřeva. Ráno jsme v půjčovně vyzvedli zamluveného kombíka Subaru a vydali se po levé straně silnic na 300 km dlouhou cestu do městečka Omaramy, které leží uprostřed Jižního ostrova. Cesta udivující přírodou uběhla jak po másle a v cíli nejdříve jedeme na letiště zjistit, jestli platí předem domluvené zapůjčení větroňů a pak přebíráme velký byt 3+1 v jednom z přízemních domků kempu Ahuriri, nazvaného podle blízké řeky.
Náš Janus M měl sice motor, ale nespolehlivý
Letiště Omarama bylo dobudováno v roce 1995 pro mistrovství světa v plachtění, konané zde toho roku. Je to velká plachtařská základna, kde působí tři kluby a na které se v sezoně nachází téměř 150 větroňů, většinou soukromých. Velmi se nám líbily tři velké plechové hangáry přístupné z obou stran a promyšlené do nejmenšího detailu - jen do nich se vešlo 90 větroňů. Z každého stání je možné vytlačit větroň bez pomoci dalších osob, pro každé parkovací místo je zde elektrická přípojka, před hangáry jsou každých 50 metrů do země zapuštěny zdroje vody pro mytí větroňů a plnění jejich nádrží. Letiště leží v nadmořské výšce 1380 ft (450 m), jihovýchodně masivu Jižních Alp a při NW proudění jsou zde výtečné vlnové podmínky.
Z pohledu dovnitř hangáru je patrné, že se jedná o poměrně jednoduchou plechovou konstrukci s nosníky z
profilovaného plechu. Větroně parkují zády k sobě, vrata na obou stranách se dají otevírat pro libovolný větroň
Však tu také padlo pár světových výškových rekordů a místní plachtaři mají diamantové převýšení dříve než stříbrný přelet. Letiště má 1400 metrů dlouhou a 60 metrů širokou travnatou dráhu, krásnou budovu plachtařského klubu a přilehlý kemp s množstvím domků a chatiček mezi stromy. V těsné blízkosti Omaramy jsou tři hory, vysoké přibližně jako naše Sněžka: Horrible 1563 m, Big Ben 1863 m a Totara Peak 1828 m.
Vleky za PA-25 Pawnee jsme měli rádi - byl to skutečný tahoun a nejlevnější
Začali jsme létat hned druhý den po příjezdu, 2.února. Nejdříve hodinu se Štefanem na seznámení s letištěm a nejbližším okolím a současně přeškolovací na Januse. Po přistání znovu startujeme už sami a napoprvé se nám daří udržet se „v luftu“ celé čtyři hodiny. Druhý den začínáme naostro trénovat zdejší způsob létání: start ve vleku, vypnutí na úbočí Horrible asi ve 3000 ft a svahováním (za strašidelné turbulence, s křídlem co nejblíž kopci a neustálým hlídáním okolo létajících větroňů) se vyškrábat alespoň na 5000 ft. Pak navázat na klidnější termiku, dostoupat na 8-9000 ft a pokusit se o přeskok 20 km širokého, většinou kumulůprostého údolí, na západ k prvním horám Alp. To byla zpočátku ošemetná záležitost, protože přistání do terénu je zde značně riskantní a dá se říci i zdraví škodlivou příhodou.
Celkový pohled na hangáry o rozměrech cca 100x16 m (střední hangár 85x16m). Loni byl dokončen další hangár.
Na N. Zélandu je totiž 47 milionů ovcí a 9 milionů kusů skotu a celá země je dokonale pokryta ohradami z poctivých dubových kůlů, metr vysokých a zaražených sotva 150 cm od sebe. Z přistání mezi tento houževnatý materiál by těžko někdo vyvázl bez následné újmy na celistvosti skeletu jak vlastního, tak i kluzáku... V mapách jsme proto měli pečlivě vyznačeny „stripy“ kde se sice dalo přistát relativně bezpečně, ale byly to opravdu pruhy, kam bylo možné sednout s Janusem a jeho dvacetimetrovým rozpětím pouze s velkou klikou a mistrovským rozpočtem.
Naštěstí přistání do terénu potkalo jen Štefana, který si s tím zkušeně poradil a stejně zkušeně a drze ho odtud odtáhla vlekařka, Angličanka Annie. První lety 50 - 80 km daleko do hor, kde není absolutně možné nikde přistát, pouze havarovat, jsme s ním proto rádi absolvovali jako vývozy - i tak to byl napoprvé zážitek, který kromě úžasu z přírodních krás, strachu z kamenných vrcholů skal, ostrých jak žiletky Mach 3, vyvolával stesk po milované vlasti, která je pro přistávání do terénu nám plachtařům jedním širým letištěm...
Náš Janus za letu nad řekou Ahuriri
Létali jsme prakticky denně, z tří týdnů byly jen tři neletové dny. K dispozici jsme měli dva Janusy, z nichž jeden měl pomocný vysouvací motor - ani jednou jsme ho ale nepoužili. Zaprvé proto, že neoplýval spolehlivostí a za druhé jeho spuštění o dost zvyšovalo cenu za letovou hodinu. Dvoumístné větroně měly výhodu dělení finančních nákladů mezi oba piloty, bez problémů jsme se při létání střídali a let byl vždy toho, kdo seděl vpředu - zadní se vezl a směl pouze kibicovat.
Do vzduchu se šlo nejdříve před polednem, na startu bylo vždy kolem dvaceti, ale také čtyřicet větroňů. Vlekaly dva stroje Piper PA-28 Dakota, Pa-25 Pawnee a PA-18 Super Cub, vlekaři byli velmi zkušení, věděli kudy a kam tahat a starty skutečně odsejpaly.
Takhle na Novém Zélandu létají mistři (v pozadí Mt. Cook)
Pomalu jsme sbírali zkušenosti a po několika dnech, i když to bylo občas „o fous“, jsme se uměli bezpečně dostat k Alpám, kde se dalo v běžném počasí nastoupat do 11-12.000 ft, tedy téměř do 4000 m nad mořem. Neustále to však bylo kombinované létání v silně rozbité termice a svahového způsobu využívání větru, který až neuvěřitelně rychle měnil sílu a směr. Štefan nám dokázal, že když se to umí, dají se v horách létat i dlouhé tratě, ale chce to neopotřebované nervy a opravdu hodně hodin a zkušeností získaných v těchto podmínkách. Chybu ve volbě té správné strany hory a směru větru, kdy jsem za tři minuty ztratil 1800 metrů výšky, do smrti nezapomenu - takhle nabytá zkušenost se vryje do těla fakt dlouhým a ostrým nožíkem. Kolega Jiří, který letěl se mnou, po přistání poprvé promluvil až pozdě večer...
Pohled z LS-4 za letu z Omaramy k jezeru Pukaki
Za celé tři týdny člověka neomrzelo dívat se na krásy novozélandské přírody a pohledy z kabiny na Alpy, jezera a řeky, někdy doslova braly dech. V závěru našeho létání v Omaramě jsem se přeškolil na LS-4 a v kabině vystlané ovčími kůžemi se sám odvážil do nitra hor. Nejdál to ale bylo 50 km od letiště, na větší vzdálenost jsem si své zkušenosti necenil - nejsem Indiana Jones. Celkem jsem na N. Zélandu nalétal nezapomenutelných 60 hodin a jediné očekávání, které se nám nesplnilo, bylo výrazné vlnové počasí. Slabší podmínky byly, měli jsme odlétaný i postup jak do vlny navázat, ale zkrátka nám to nezafoukalo jak by bylo třeba.
Na co se rovněž nedá zapomenout, to jsou lidé na letišti, kteří se k nám po celou dobu bezvadně chovali, byli vždy ochotní, vstřícní a všechno tam fungovalo v klidu, pohodě a správně.
Neletové dny jsme využili k návštěvě pěkného leteckého muzea a resturátorské haly ve městě Wanaka, podnikli jsme výlet pod nejvyšší horu N. Zélandu Mt Cook (maorsky Aoraki), vysokou 3764 m a pak jsme se nad ní s naší krásnou vlekařkou Annie zaletěli v C-172 podívat. A samozřejmě jsme nakoupili i nějaké ty ovčí suvenýry.
Pohled na letiště Omarama z kroužení u vrcholu Horrible. Tři bílé obdélníky jsou
hangáry, nad nimi dráha, vlevo kemp a budova klubu
Sám na ostrovech
Poslední lety jsme měli v neděli 18.2., následující ráno jsme vyrazili na 1200 km dlouhou cestu do Aucklandu, odkud kolegové letěli domů. Cesta byla dlouhá a až večer jsme se trajektem přeplavili na severní ostrov do Wellingtonu. Příjemně jsme přespali v domě Štefanovy známé v městě Paraparaumu a druhý den dorazili do Aucklandu odkud chlapci ve středu 21.2. odletěli.
Na Zélandu jsem na další tři týdny zůstal sám, bylo to moje rozhodnutí již z domova, protože když už jsem byl tak daleko, chtěl jsem tuto zemi i procestovat a víc poznat.
Na obou ostrovech v podstatě neexistuje železniční a autobusová doprava tak, jak ji známe z Evropy a také představa, že po příletu hodíte bágl na záda a půjdete pěšky po krajině, je mimo realitu. Domorodé úřady si fest hlídají přírodu a příliš volné potulování krajinou a táboření je tam zapovězeno (například jsem v poslední chvíli unikl pokutě 400 NZ dolarů (tehdy 6400 Kč) za chystané přespání u liduprázdné nádherné pláže).
Chození po horách je tam většinou jen na na předem vyžádané povolenky a v organizovaných skupinách. Cestoval jsem proto autem, projel oba ostrovy od nejsevernějšího výběžku až po jižní pobřeží a byl to skutečně životní zážitek. Ujel jsem přes 4000 km, místy to bylo dobrodružnější než bych si přál, ale to už je na vyprávění, spíše pro cestopisný magazín. Domů jsem odletěl 8. března, těšil se na blízké, kamarády, naše pivo a řízek, ale stejně: rád bych nashledanou, Nový Zélande!
Ledovec Franz Josef z výšky 3000 m
Závěrem o penízkách
Mnoho plachtících kolegů a čtenářů Aerowebu jistě bude zajímat, na kolik takový výlet vyjde - není to žádné tajemství, proč se o tom tedy nezmínit. Letenka se dá pořídit mezi 36-40.000.- Kč, chce to hledat nabídky na internetu, velká výhoda společosti Korean Air je, že létá přímo z Prahy, na zpáteční cestě bylo v ceně dokonce přespání v luxusním hotelu v Soulu. Ceny za letové hodiny na větroních se rovněž dají najít na internetu, dá se říci, že je to až o 100% víc než u nás - podle typu.
Vleky vycházely dráž o 60-70%. Bydlení se dá pořídit zhruba za ceny jako v ČR, půjčení auta je rovněž za přijatelné taxy, které navíc zvýhodní podstatně levnější benzin než v Evropě. Při samostatném cestování jsem po několika dobrodružnějších přespáních v přírodě, trávil noci raději v kempech, kde místo pro moje Subaru v lůžkové úpravě stálo za noc v přepočtu našich 100 - 140 Kč. K dispozici vždy byla plně vybavená kuchyň, prádelna se sušičkami, luxusní sociální zařízení a možnost dobití mobilu a baterií do kamer. Nikde nechyběla ani malá prodejna se základními potravinami a potřebami.
Závěrem bych doporučil a zdůraznil, že je dobré mít slušnou pojistku na celý pobyt, zvláště je-li skutečně spojený s létáním. Není na škodu, mít ve smlouvě zakomponovaný i převoz vrtulníkem do nemocnice a samozřejmě přepravu domů. V oblasti, o které byla řeč, dojde ročně v průměru ke třem těžkým haváriím větroňů uprostřed hor, se zraněními posádky. Případný nepojištěný těžší úraz by mohl dotyčného finančně výrazně zruinovat. Pojistka na celý pobyt včetně leteckého sportování, mě u pojišťovny 207 stála 1600 korun.
