Společně prožité chvíle časem vyplouvají na povrch a snad neuškodí, když se o některých z nich postupně zmíním. Jen doufám, že díky jejich zveřejnění o své přátele nepřijdu.
Prasklé lano a slivovice
I přes skutečnost, že píši o nedobrovolném parašutistovi (byl u nich na vojně), si Petra opravdu považuji. Do Letňan přišel někdy v druhohorách a hned jsme zjistili, že se známe z modelaření. Abych řekl pravdu, moc si na tu dobu nevzpomínám, ale Petr znal všechny naše kolegy a instruktory a snad proto, že je o něco mladší, jsem ho tehdy příliš neregistroval. Navíc jsme se oba od té doby vzhledově změnili. Petr je poměrně zdatné postavy, jak vzrůstem, tak svalovou hmotou.
Létat začal v Benešově, takže zase spousta známých společných, odlétal motorový výcvik a přešel do Letňan.
Vzhledem k tomu, že s Petrem přibyl i nový plachtařský instruktor, měl jsem možnost s ním párkrát letět nějakou povinnou dvojí úlohu a tady začíná hlavní téma, o kterém se chci zmínit. Petrovy přístupy byly jednoznačně nové, hlavně pro nás, odchovance akademického létání a s tím spojeným přístupem k plnění letových i životních cvičení. Petr měl na každý nácvik svůj, samozřejmě trochu odlišný názor a musím poznamenat, že vždycky zajímavý. Traduje se příběh, kdy jisté posádce při vzletu navijákem prasklo lano. Do rádia oznámili, že budou provádět nácvik svíjení lana, jenže v nepatrné výšce nad letištěm pozavírali všechny klapky a v právě přítomném stoupání vytočili výšku a „svíjeli“ skoro hodinu. Je zřejmé, že uvedený přístup nešel pod nos odpovědným funkcionářům a měli to na tapetě. Vždycky to ale Petr nějak uklidnil. Rovněž nechyběl při letištních legráckách, kdy vstoupil do podvědomí tím, že v pravý čas, z neznámého místa, vylovil láhev prvotřídní slivovice. A to i na cizích letištích. Ta se stala pojmem a následky si může přičíst každý sám. Některé měly za příčinu, že jsme dlouho nesměli např. do Dvora Králové. Sice jsem tam v inkriminovaný večer nebyl, ale někteří mladší kolegové museli po nočním dýchánku vymalovat. Petr to řešil doma vysvětlením, že si místní náčelník ulevil tím, že nás už nikdy nechce vidět proto, že ráno při motorové zkoušce dvěstěpětky, nafoukal do právě vypuštěného čistého motorového oleje prach. I když si to posléze uvědomil, nešla chyba již napravit. Pravda však vypadala jinak. Mohla za to slivovice.
Blízké setkání stejného druhu
Tenhleten Petr, býval skutečně přítomen při některých akcích a když na letišti nebyl, začínalo se vzpomínat, jak by právě vzniklou situaci řešil. Jako letec si však myslím, že měl a stále má k létání přístup velmi zodpovědný. Příkladem je náš společný výlet pro Blaníka do Havlíčkova Brodu právě ze Dvora Králové. Petr řešil složitost připravované tratě přes dva řízené prostory, které ležely na kurzovce tím, že je obletěl. Copak cestou pro Blaníka, to se mi líbilo. Pokoukal jsem po kraji, ale cestou s Blaníkem, to bylo horší. Letěli jsme navíc s Blaníkem havarijně nepojištěným, tak že jsem měl trochu obavy, abych se neutrhl a éro nerozbil. Právě při obletu letiště Pardubice se stala příhoda, na kterou nikdy nezapomenu. Letíme, je podvečer, na kompasu se komíhá severní směr, výška kolem pětiset metrů, občas nějaká turbulence od večerní termiky. Let je dlouhý, do mapy nekoukám, Petr jistě trefí. V prostředí třech rozměrů krajina ubíhá přisávaná vrtulí dvěstěpětky, Blaník poslouchá, až je to skoro nuda. Jenom ruka umdlévá, nejde dovážit.
V okamžiku největšího klidu se najednou dvěstěpětka přede mnou prudce nakloní směrem dolů, rychlost vzrůstá, budím se, tlačím, vlečnou stále nevidím.
Když už jsem začínal zoufat, mihl se nad kabinou Blaníka obrovský pták, po chvilce slyším charakteristický zvuk turbovrtulového motoru. Koutkem oka jsem zahlédl maskovací nátěr vojenského Turboletu a vzápětí se přede mnou opět objevila vlečná. Petr ho viděl včas. Fuj. Zbytek převleku uklidňuji nerv. Kdo ví, byli jsme v CTR, nebo mimo, nebo někde jinde? Dodnes však žádné hlášení od vojáků nepřišlo, tak že kdo ví, kde byli ti vojáci!
Ilustační foto - apolo.koprivnice.org
Operace HrOch
Potom jsme se taky jednou nudili. Bylo to v propršeném létě ve Strakonicích. Petr přišel s myšlenkou nácviku přežití, já jsem si vzpomněl na pěší navigační soutěže v Podhořanech. Slovo dalo slovo a vznikla soutěž HrOch. Spočívala v tom, že vylosované posádky budou vysazeny v neznámém terénu, odkud budou muset jakýmkoliv způsobem navštívit předem stanovené otočné body, průlet bodem potvrdit stanovenou a potvrzenou konzumací. Všechny další restaurace byly prohlášeny za body nepovinné, vítěz měl být ten, kdo vykáže nejvíc kilometrů a bodů za konzumaci. Průlet letištní páskou měl být ještě potvrzen konzumací dokluzového piva v letištním baru. A smělo se podvádět, jen se na to nesmělo přijít.
Provedli jsme rekognoskaci terénu, zakoupili turistické mapy a v jednom neletovém dni se šlo na věc. Posádky byly losovány tak, aby v každé byla alespoň jedna žena. Pak jsme všechny zaplachtovali na nákladní Avii, aby neviděly ven a jelo se. Šli jsme s Petrem příkladem, jsme taky v posádkách. Naštěstí každý v jiné. Výsadek jednotlivých posádek proběhl bez nehody tak, že auto popojelo mimo dohled posádky vysazené a vyskákala další. Prvním povinným bodem byla restaurace v asi 3 km vzdálené maličké obci Mnichov. Vyrážíme směle pěšky, jinak to ani nešlo. Konzumujeme v prvním obchodě po pivu, ale za to je málo bodů. Je jasné, že v příští hospodě budeme muset přitvrdit. Dorážíme do prvního bodu, hlídka za hlídkou, žízeň, pivo, rum. Pak autobusem do Katovic, zase rum a pivo. Dalším bodem jsou Strakonice. Jedeme raději autobusem. Mirek po konzumaci nemůže bezpečně přečíst jízdní řád, vysvětluje řidiči, o co se tu jedná, ten chápe a čeká na nás, až odkonzumujeme v nádražní restauraci. Veze nás zpátky do Katovic. Jenom nám je divné, že posádka kolegů je všude před námi. Katovice, rum, pěšky na letiště, cestou je ještě několik hospod. Ukecáváme hostinské, aby nám napsali těch rumů víc. Daří se.
Teď se už jen potácíme, ale neochvějně míříme na letiště. Mezitím místní náčelník pochopil o co se tu skutečně jedná, zavřel bar a odjel. Naštěstí. Dorážíme na letiště, něco málo jsme ze sebe dostali tou chůzí. Nejhůř dopadla posádka, která se nechala vozit autem, jak vyšlo najevo až po čase a jenom konzumovala. Po skončení akce byla těžká noc a jednu členku výpravy jsme dokonce tři dny neviděli. Za naše „přežití“ vlastně mohl Petr, protože stanovil konzumační limity na svůj organismus. Na závěrečném večírku, ke konci sezóny, nechápu pohledy a poznámky jeho manželky, když nás Petr představil. Řekla, „aha, tak to je Karel“.
HrOch proto, že vlastně šlo o skutečně Hrozné Chlastání. Dodnes se s Petrem neúspěšně přeme, čí to byl tehdy vlastně nápad.
Nicméně Petra vysoce oceňuji v dobách instruktorských. Oslovuji ho před každým soustředěním a on alespoň na čas přijíždí. Jeho pedagogický vliv na letecké svěřence je příkladný, ať již profesní nebo lidský. Za všechno stojí odpověď žákovi na otázku, co si má napsat do připomínek k letu. „Napiš si tam, co máš předtím napsáno nejčastěji, nebo víš co, napiš si tam, že to ještě není ono.“
Petře, děkuji.
