Zajásal jsem, poté trošku znervózněl…ale to už jsem na věži a ze skříně vyndávám letovou příručku větroně VSO-10.
Šibalský pohled, ladné křivky
Otevřel jsem modré desky a začal si číst. Celkem mě překvapilo, jak útlý sešit to je. Ze začátku si čtu o konstrukci stroje. Dočítám se, že křídlo Vosičky je jednonosníkové, celodřevěné. Přední část trupu je sklolaminát, do kterého je vetknutá zadní část, včetně směrovky, která je pro změnu vyrobena z duralového plechu. Výškovka je demontovatelná, celokovová. Kormidla jsou potažená plátnem. Podvozek je zatahovací… proč bych si o ní měl číst tady na věži, když stojí támhle před hangárem… beru si věci a jdu za ní…
Jak se k ní zepředu blížím, všímám si jejího pohledu, kouká na mě… tak nějak šibalsky… je elegantní… ležérně se křídlem o zem opírá… a říká… na co čekáš… jsem tu pro tebe. Ale to už u ní stojím. Rukou jí jemně pohladím. Povrch má krásně hladký. Marně nahmatávám řady nýtů. Chytám ji za křídlo a koukám na její, pro mě do té doby neobvyklý, profil. Tenký… s odtokovou hranou tenčící se jak čepel nože. Už chápu, proč je v těch místech napsáno ZDE NETLAČIT, mohlo by totiž dojít k ohnutí nebo dokonce k vylomení tohoto tenkého konce křídla… budu muset na to dávat pozor. Pokládám křídlo na zem a pomalu jdu k ocasním plochám.
Jsou do písmena T…to znamená, že výškovka je přimontovaná na horní straně směrovky. Starší piloti mi vyprávěli, jak moc je to dobrá vlastnost při přistávání do vyššího porostu… že je výškovka o moc lépe chráněná před utržením než „u starého dobrého Blaníka“… uvědomuji si, že mám zkontrolovat zajištění výškovky čepem. Hned jsem ho našel na náběžné hraně směrovky… zajištění kontroluji. Nyní koukám na „kolečko“, na žluto černou věc, která Vosičku poutá k zemi. Montuje se na ocásek, pouze pro jednodušší manipulaci… před letem ji musím bezpodmínečně sundat… a to rovnou dělám… odjišťuji zámky… a zvedám ocas… Vosy!… poté opatrně odejmu pazmek zvaný „kolečko“… ani na Vose moc nedrží… no, hlavní je, že je už pryč.
Hurá do kabiny
Obcházím letadlo, míjím druhé křídlo, koukám na vysunuté brzdící klapky… ale to už jsem opět u kabiny… na špici trupu má otvor… koukám na něj… ááá… už vím… „pitotka“ kontroluji, zda je čistá… z těchto míst se přivádí též vzduch do kabiny… už i klapku větrání vidím. Odhodlal jsem se poprvé otevřít kabinu. Otevírám okénko, je to stejný princip jako u Blaníka. Nyní chvilku přemýšlím… jak dál… získávám odvahu zatáhnout za malou červenou páčku… a ejhle… slyším cvaknutí… kabina je odjištěna… pomalu jí otvírám…
První, co mě napadne při pohledu do kabiny, je nezvyklá poloha posezu… spíše tam pilot leží, než sedí. Naštěstí tu někdo nechal padák, ten tu slouží především jako poduška… doufám, že ho dnes k ničemu jinému nebudu potřebovat. Po pravé straně cockpitu nalézám ovládání nastavení zádové opěrky… nechávám jí v nastavené poloze… koukám na hlavovou opěrku… přemýšlím, jak se nastavuje… a už mi to dochází… pootočit a nastavit… jde s ní manipulovat špatně… ale jde to… v nové poloze jí opět zajistím pootočením.
Kdepak ty ptáčku odpojovač lana máš?
Vyndávám padák, který na sebe oblékám… a už se deru do kabiny… leze se do ní kupodivu jednoduše. Ležím… mám snahu se neustále napřímit… ale to je asi zlozvyk z Blaníků… konečně jsem se uvolnil a už si ve vosičce lebedím… pravou rukou se chopím kniplu… je oproti Blaníčku menší… ale o to jemněji se s ním pohybuje… na rukojeti je připevněná spoušť brzdy a tlačítko vysílání rádia. Je tu nějak moc páček… vpravo mám zavírání podvozku… pozor na něj!… a stavění zádové opěrky. Na straně levé, hned pod kabinou, mám páčku otevírání kabiny. Pod ní je páka s modrou rukojetí… brzdící klapky. A nejníže je páka ovládající vyvážení… Aby toho nebylo málo… je zde i ovládání větrání… zas toho tady není tolik…
Nyní upoutal mou pozornost sloupek pilotní desky. Jsou na něm základní přístroje, stejné jako u Blaníka… rychloměr, výškoměr, variometr a zatáčkoměr s „kuličkou“. Rádio LS-5 je zamontováno v dolní části sloupku. Nyní koukám na malou kličku před rádiem… ano… to bude nastavení nožního řízení… a už motám… Najednou mi blesklo hlavou, kde je vypínač vlečného lana… koukám na střed palubní desky… hledám žlutou páčku… žádná tam není… Blaník ji tam má… tak kde může být… v tom mi oči níže sjíždějí… už ji mám… uklidňuji se… a říkám si, na toto budeš muset dávat pozor, protože až to budeš potřebovat, musíš rychle, bez přemýšlení nahmátnout a lano vypínačem odpojit…
Přezkoušení začíná
Chvilku si v kabině ještě posedím, musím si zvyknout na každý ovládací prvek… jsem nadšen krásným výhledem… čtu si pozorně příručku… a nabývám postupně jistoty… už se ve Vosičce cítím jako doma…
V tom už zkušený instruktor přichází, papíry a baterii do letadla nese… z letadla vylézám… baterii vedle hlavové opěrky montujeme… a začíná přezkoušení… ale o tom bude až příští článek…
Letová příručka větroně VSO-10: http://plachteni_hronov.websnadno.cz/vso-10pri.pdf
