Má se tak do budoucna eliminovat neblahý stav po aplikaci „komunistického práva“, kdy od roku 1950 bylo vlastnictví pozemků a staveb v Česku možno oddělit.
Celému tomuto zámyslu bych tleskal, zvláště, když text navržených paragrafů (§ 2776 až § 2782) i komentáře k nim vypadají nenapadnutelně. Na letištích všichni z praxe dobře víme, že vlastnit nemovitost na cizím pozemku, nebo opačně pozemek pod cizí nemovitostí je vždycky problém a takový stav výrazně omezuje výkon vlastnických práv obou vlastníků a v praxi vyvolává často vzájemnou nevraživost. Potud bych takové právní úpravě pro budoucnost fandil a hlasoval pro ni všema deseti.
Ale nebyli bychom v Čechách, kdyby tady neexistovalo nějaké malé „ale“. Autoři nového zákona podle mne si nechali v tomto směru malinká „zadní vrátka“. Nikde samozřejmě nestanoví žádnou výslovnou přednost vlastníka pozemku před vlastníkem objektu na něm stojícím, ale „duch zákona“, neboli institut zavedený do našeho práva bývalým prezidentem Havlem rozvedený v důvodové zprávě je v tomto směru zřejmý. A stejně tak autoři této nové legislativní normy do ní nikde nevtělili žádnou výslovnou pojistku, že k tomu v případě již existujících vlastnických vztahů nesmí žádným způsobem ani v budoucnu dojít proti vůli obou typů vlastníků, existuje jen zmíněný letmý dovětek v tiskové zprávě, že zákon nebude retroaktivní. Zákoník ale připouští v jiné své části možnosti využití institutu „práva stavby“ k legalizaci existence stavby na pozemku jiného vlastníka za úplatu, výhradně ale vždy jen jako stavby „dočasné“. A novináři při komentování tohoto návrhu zákona zachytili na tiskovce na ministerstvu spravedlnosti slovní dovětky některých zainteresovaných úředníků, že (cituji citaci novináře) : „Logicky je tu předpoklad, že nastane určité období, během kterého bude třeba (dnešní – pozn. autora) vlastnické vztahy narovnat, například třeba odprodejem stavby nebo pozemku.“
Zježily se mi chlupy na zádech, když jsem si tohle přečetl. Tak „bude třeba narovnat vztahy“ (tj.stát připraví legislativní podmínky, aby se to muselo „narovnat“), nebo se to ponechá plynutí času, nebo ochotě k dohodě dosavadních rozdílných vlastníků pozemku a budovy? Zůstane pak v platnosti současná relativně vyrovnaná legislativní ochrana práv každého z nich? Nejsem o tom nijak přesvědčen. Jako člověka pracujícího „v nemovitostech“ v tomhle státě od devadesátých let minulého století a poučeného realisty (neboli pesimisty) mne hned napadá, jakého nejpravděpodobnějšího, nejjednoduššího a nejalibističtějšího postupu státu v tomto směru se lze obávat. Dovolte mi proto malou fabulaci.
Protože stát může (a dokonce se to od něj očekává) zpřesnit a vyložit svůj vlastní zákon například prováděcí vyhláškou, prostřednictvím nějakého ministerstva či jiného svého orgánu „potichu“ toto učiní. Či ještě lépe, zpřesní a pozmění nějakou prováděcí vyhlášku (například ke stavebnímu zákonu). Vsadím boty, že v ní budou novou zpřesněnou definicí všechny existující stavby na cizím pozemku označeny „v duchu“ nového Občanského zákoníku jako „stavby dočasné“ s odvoláním se na skutečnost, že už dnes je toto definování poměrně často u mnoha nových staveb na cizím pozemku používáno. Háček bude v sousloví „všechny existující“. Odhaduji, že lhůta jejich nově vzniklé dočasnosti bude stanovena generálně třeba na deset až čtyřicet let od vydání této vyhlášky, což je koneckonců naznačeno v komentáři k paragrafovanému znění navrhovaného občanského zákoníku v části o „právu stavby“. V tom okamžiku pak nastanou dvě možnosti. Buď se zdánlivě nebude nic dít, jen čas poplyne. Pak Stavební úřad nejpozději krátce před uplynutím dané zákonné lhůty překvapí majitele objektů na cizích pozemcích výzvou k doložení narovnaných vlastnických vztahů s majitelem pozemku, nebo k odstranění stavby. Nepozorní majitelé objektů na cizích pozemcích v tu chvíli mohou zjistit, že se z vlastníků pozemků stala neomezená „božstva“ a jim moc času k záchraně svého majetku již nezbývá. Nebo v lepším případě se krátce po přijetí zákoníku a vydání onoho hypotetického prováděcího předpisu u majitele budov a objektů objeví majitel pozemku se svými novými požadavky. Majitel objektu se pak dozví, že když nevyhoví novým požadavkům vlastníka pozemku, jeho perspektivy jako majitele objektu jsou velmi omezené.
Vzhledem k výše uvedenému se obávám, že dříve nebo později bude mít po přijetí nového občanského zákoníku výrazně navrch majitel pozemků. Bude pak jen na něm, zda obrátí palec dolů, a stavba (například letištní plocha) půjde „do kytek“, ať majitel stavby říká, co chce. Nebo majitel objektu bude muset akceptovat cokoli, třeba převést objekt do majetku majitele pozemku „i za nápandě nevýhodných podmínek“, aby sám se mohl stát alespoň milostivě trpěným dlouhodobým nájemcem svého bývalého majetku. Nebo bude muset odkoupit pozemek za jakoukoli cenu. Nebude možné znovu si pozemek najmout (nyní již za jakoukoli požadovanou cenu), protože už bude platit onen avizovaný zákon o přípustnosti pouze jednoho vlastníka pozemku i nemovitosti zkolaudované na dobu neurčitou. Teoreticky by mohl starý majitel svoji stavbu zachránit třeba v případě, že od majitele pozemku po dohodě odkoupí tzv. „právo stavby“, ale jak jsem uvedl již výše, může jít jen o stavbu dočasnou.
Proto se obávám, že velké problémy mohou čekat zejména majitelé staveb a objektů, rozprostírajících se na relativně velikých rozlohách pozemků, které vlastní řada různých spolumajitelů. Což je bohužel typická situace pro mnoho našich letišť. Už dnes je problémů okolo letištních ploch hlavně Aeroklubů v Česku eufemisticky řečeno poněkud dost. Každý majitel proužku pozemku bývalé historické cestičky dávno neexistující a vedoucí na katastrálních mapách napříč či jen přes kraj dnešní letištní plochy se vehementně hlásí o svá práva u majitele či provozovatele letiště, tj. hlavně o peníze. Ale zatím měl teoreticky právně ztíženou situaci, když by chtěl řádně zkolaudovanou a užívanou cizí stavbu na svém pozemku odstranit či zrušit a vpodstatě musel trpět její přiměřené užívání. Dosud prostě jsou práva v dané situaci ne zcela rovnoprávně, ale přeci jen rozdělena mezi vlastníka pozemku i vlastníka letiště jako stavby na něm. Nově připravovaný občanský zákoník tuto jakž takž rovnováhu podle zveřejněných informací a postranních komentářů informovaných lidí může zcela smést a za jistých okolností nastavit na letištích jednoznačný diktát vlastníků pozemků, přičemž to obzvláště složité budou mít letiště travnatá. Kdo zná současné veřejné i tajené spory a rozpory vlastníků pozemků a provozovatelů letišť, kdo zná současnou českou ochotu k jednáním, kompromisům a respektování názoru a požadavků druhého, ten mi dá zapravdu, když říkám, že z tohoto důvodu může skončit převážná většina historických aeroklubových letišť. Ale i některé plochy SLZ mohou mít velké problémy.
Někdo klidně může namítnout, že to je pouhá fabulace, a že to stejně může nastat až za „dlouho“, a že třeba ani nový zákon neprojde, nebo se v žádné vyhlášce neobjeví ona podmínka nutnosti v nějaké lhůtě narovnat vlastnické vztahy v duchu přijatého zákoníku atd., atd. Ale já věřím v českém právním systému i na platnost Murphyho zákonů, především na jeho jeden ze základních axiómů: „Může-li se něco pokazit, pokazí se.“ Loby majitelů pozemků v parlamentě je veliká, protože to jsou většinou i sami politici. Nejsem sice Fučík, ale v tomto případě radím: Lidé (z českých letišť), bděte! Navrhovaný obrovsky obsáhlý text „občanského zákoníku“, údajně osm let tvořený odborníky i laickou veřejností je již od 1.června 2008 v jakémsi veřejném připomínkovém řízení „pověšen“ na webu ministerstva spravedlnosti i s komentářem.Termínem zaslání možných připomínek od veřejnosti, které budou muset strůjci tohoto zákona přinejmenším evidovat, je 31.8.2008. Veřejnost tedy má příležitost se k zákoníku vyjadřovat vlastně jen v období prázdnin a dovolených. A samotný text návrhu nového občanského zákoníku už v prosinci 2008 má schvalovat česká vláda k předložení do parlamentu.
Himbajz, řekl by Rychlonožka, to je ale najednou rychlost.
