Co si pamatuji asi v pěti letech jsem poprvé otevřel tátovu knihovnu a vzal do svých rukou knížky o letadlech. Obrázky vojenských letadel tehdejšího Sovětského svazu, ale i letadla ostatních států světa. Letadla zemí jako je USA, Německo, Velká Británie, Japonsko a dalších západních zemí jsou snad samozřejmostí, ale i vojenská letadla Československá, Polská, Čínská byla pro mne něčím tajemným. Tyto stroje jsem obdivoval a vydržel jsem listovat knihami hodiny a hodiny. Zřejmě mne ovlivnilo prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Úžasné by bylo napsat, že jsem synem vojenského pilota. Pravda je však zcela střízlivější. Celý příběh je jen o snění a touze po nemožném, které mělo mít dobrý konec nebo spíše začátek.
Můj táta byl obyčejný voják, který se toužil dostat co nejblíže k letadlům. Doba padesátých let nedovolovala určit si v životě vysoké cíle a dosáhnout jich poctivou prací, ale člověk většinou skončil tam, kde ho tehdejší společnost potřebovala a to platilo v armádě dvakrát. Otec snil o letadlech a létání. Koupil vše, co se na pultech knihkupectví dalo koupit. Knihy dostával k vánocům k narozeninám a četl. Jak ubíhal čas stal se modelářem a stavěl modely všeho co létalo. U nás doma to vypadalo jako v národním technickém muzeu. Jen ta letadla byla menší než ta skutečná. Vzpomínám jak jsme jezdili na letecké dny „dospělých“ letadel, ale tátovy modely nikdy neletěly. S otcem jsme o tom nikdy nemluvili a dodnes je to tátovo nejtajemnější tajemství. Zřejmě nemohl nechat letět své letadlo, když nemohl letět on sám.
Jak sedmdesátá léta plynula naučil jsem se číst a přečetl celou knihovnu a mnoho dalšího. Začal jsem stavět modely, některé létaly a některé ne. V této době mládí a naivity jsem se domníval, že kariéra pilota mně nemine. V době kdy se jakékoli vlastní názory trestaly podle zásluhy, jsem procházel základní školou a provázelo mně hodnocení mých schopností podle otcových názorů a moje sny se stávaly jen touhou.
Celá osmdesátá léta jsem prožil hledáním sebe sama. Střídání koníčků a zájmů ze kterých mi zbyl jen jeden. Láska k motorům. To bylo nejblíže k letadlům, pominu-li, že jsem jezdil na Strakonické, Klatovské letiště a stával se zdviženou hlavou, hledíc na oblohu za sportovními letadly.
V devadesátých letech jsem letadla a létání vnímal jako nesplnitelný sen. Starosti všedních dní přehlušily všechny tužby a naděje. Jen letadla na obloze připomínala co dřímalo někde v nitru duše.
V roce 2002 postihly Českou republiku rozsáhlé povodně, které mi zcela změnily život. V té době jsem měl zaměstnání mimo bydliště. Následky povodně a zhoršení vleklé nemoci mojí ženy mě přiměli najít si zaměstnání co nejblíže domova. A světe div se, bylo mi nabídnuto místo motoráře ve firmě vyrábějící ultra lehká letadla. Svět se náhle změnil a já začal žít nový život. Práce se stala zábavou a život dostal nový rozměr.
Po dvou letech práce a „bažení“ se letadel, začal jsem se poohlížet po letadélku, které by mohlo naplnit moje touhy. Půlroční hledání mi přineslo ovoce v podobě malého letadla Hi-Max. Zasvěcený čtenář jistě ví, jaké SLZ se pod tímto označením skrývá. Jednomístný celodřevěný hornoplošník s motorem trabant je pro mě tím „splněným snem“ a naplněním životních tužeb.
Dnes vím, že když člověk po něčem touží, nemá se vzdávat naděje. Já mohu říci, že i když mi pět křížků klepe na dveře jsem osudu vděčný za šanci na splnění snu.
A proto: Lidé sněte.
S Vaším svolením a s přáním modrého nebe Václav Kress
