Nějaká řeka
To byste nevěřili, jací mohou být lidé, kteří jsou zaměstnáni u velkých leteckých společností jako vedoucí pracovníci na palubě letadel. Mám jednoho dobrého kamaráda, jenž létá jako kapitán dopravního Boeingu, ba dokonce je jeden z nejlepších pilotů dopravní společnosti. Navzdory tomu je i ve svém již bezmála důchodovém věku poněkud svérázné povahy a musím říci, že tak roztržitého člověka asi hned nepotkáte.
Díky svému dřívějšímu povolání jsem strávil v kokpitu dopravního letadla mnoho desítek hodin a při jednom takovém letu jsem se s ním poznal. Spřátelili jsme se a já se už pak zapisoval do posádek skoro výhradně s ním. Zažil jsem doopravdy neuvěřitelné historky, které kdyby mi někdo vyprávěl, nebudu věřit. Jednou jsme letěli do Sofie. Je zvykem, že cestou do nějaké destinace je jeden z pilotů řídící a druhý neřídící, na zpáteční cestě se pak toto prohodí; pilot řídící vede letadlo při vzletu a při přistání a provádí další věci, související s řízením a ovládáním letadla, pilot neřídící plně pomáhá svému kolegovi, vede radiokorespondenci a podobně.
Můj kamarád řídil cestou do Sofie, zpátky pak řídil druhý pilot. Let do Sofie probíhal normálně, přiblížení se tam uskutečňuje v sestupných kruzích mezi pohořími, což je působivé. Samotné letiště se mi vrylo do paměti jako přibližně desetkrát horší hlavní nádraží v Praze, a tak jsem si ho ani moc neprohlížel a vrátil se do letadla. Beztak brzy nastoupili cestující, nahodili jsme a zahájili pojíždění. Ejhle, znenadání přiběhl před letadlo jakýsi pes, vlčák, a lehnul si ve zjevné snaze trochu se prospat přímo na žlutou čáru na asfaltu pojížděcí dráhy. Zastavili jsme a čekali, zda si pro psa někdo přijde. Když se ani po pár minutách nic nedělo, zavolal kapitán rádiem, zda by někdo laskavě neodstranil překážku, abychom mohli pokračovat v krasojízdě na vyčkávací místo vzletové dráhy.
Od budovy pomalu přišel líným krokem nějaký mechanik a psa odvedl; zakrátko jsme už stáli na dráze a vzlétli. Let byl celkem nudný, pod námi nekonečná pláň oblačnosti, která se jen zvolna posunovala dozadu. Nastoupali jsme do hladiny a nastala ještě větší nuda. Ručičky přístrojů se ani nehnuly, souvislá oblačná pokrývka pod námi se táhnula od obzoru k obzoru, letadlo jakoby se ve vzduchu ani nehnulo. Aspoň nějaká turbulence, přál jsem si v duchu, nebo požár a dekomprese! Ale žádné z mých přání nebylo vyslyšeno. Skoro jsem usínal a říkal jsem si, že dělat dopravního pilota je opravdu hrozná nuda, i když uživit se tím dá, to jo. Unaveně jsem aspoň sledoval, jak se přesouvají různé navigační body na počítačové obrazovce a tak jsem dobře viděl, že se blížíme nad Budapešť.
To můj kamarád kapitán letadla už průběh letu nesledoval tak pozorně. Otočen ke mně (vždy jsem seděl na jump-seatu uprostřed mezi piloty) neustále řečnil o tom, jak musí doma vysekat díru ve zdi a natahat elektroinstalaci, jak si staví vlastní počítač, že mu stůně pes a jiné zajímavosti. Přímo nad Budapeští jsem si všiml, že oblačná pokrývka pod námi končí a je vidět na zem; rozlehlé město, Dunaj zlatistě se vinoucí a třpytící v odpoledním slunci, zkrátka vítaná změna. Kapitán stále hovořil; momentálně byl zaujat přestavbou podkroví. Druhý pilot již připravoval sestup a studoval přibližovací mapy pro ruzyňské letiště - ještě tak patnáct minut a začneme klesat ku Praze. Vstoupil kapitánovi do monologu a řekl mu:
"Ty, hele, že tě přerušuji, co kdybys ještě před přistáním přivítal cesťáky na palubě?"
"Jo, dobrý nápad," odpověděl kapitán, "tak to ohlídej, já jdu na to."
S těmi slovy přepnul rádio na palubní rozhlas a začal rozšafně zahrnovat cestující spoustou údajů, které jsou jim stejně k ničemu, jako samotné přání klidného letu a příjemného pobytu v místě přistání.
"Vážení cestující, vítejte na palubě našeho letadla na lince ze Sofie do Prahy. Počasí pro přistání v Praze je dobré, fouká variábl do 3 uzlů (v tuto chvíli jsem si představoval cestující, kteří nejspíš netuší, co je těmi slovy míněno), dohlednost je pět kilometrů a polojasno. Letíme v letové hladině 11500 metrů, venkovní teplota je… venkovní teplota je…," kapitán tápal a hledal přístroj, který ukazuje venkovní teplotu, "…kde ono se to… Jirko, neviděl jsi tady někde moje brejle?… Jó, už je mám, byly spadlé pod taškou…"
Zde bych rád podotknul, že mikrofon byl stále zapnutý, takže všechna slova byla v přímém přenosu slyšet v kabině pro cestující, nyní již nepochybně v posvátném hrůzostrašném tichu naslouchajících podivným řečem kapitána.
"Takže, už na to vidím, venkovní teplota je mínus patnáct stupňů Celsia…"
Druhý pilot mu však skočil do řeči:
"Počkej, počkej, v jedenácti kilometrech a jenom mínus patnáct? Vždyť to máš nastavené blbě!" (stále přímý přenos)
"Aha, ona je to teplota neopravená o aerodynamický ohřev, tak to jo. Ale kde je tam to tlačítko, kterým se to nastaví? Jirko, vidíš ho někde?"
To už kapitán mačkal nějaký čudlík a přístroj splašeně ukazoval různé hodnoty.
"Á, už to tady máme!" zvolal radostně, "venkovní teplota je mínus padesát sedm stupňů. Svítí nám sluníčko a když se podíváme dolů, vidíme tam…"
Uvědomil si, že na levé straně sice zřetelně vidíme Dunaj, jenže můj přítel kapitán do té doby hovořil o stavebních pracech na svém domku a zapomněl sledovat, kde jsme. Tudíž teď vítal cesťáky rychleji, než uvažoval. On nevěděl, že je to Dunaj… Představte si nyní takovou situaci: Kapitán upřeně a soustředěně civí z okna dolů na neznámou řeku, neví co to je a obočí se mu svrašťuje v usilovném přemýšlení. Zapnutý mikrofon v ruce, vteřiny rychle ubíhají a v takové chvíli je dvacet sekund absolutního ticha (chtěl bych vidět ty napjaté tváře cestujících, čekajících na popis toho, co vidí nalevo). Po bezmála půlminutě, kdy kapitán na nic nepřišel, řekl do mikrofonu zcela bezstarostně:
"…nějakou řeku."
Potom vypnul svůj mikrofon, otočil se ke mně jako by se nechumelilo a pokračoval ve vyprávění o úpravě krovů a střechy.
Good heading
Jiný můj kamarád, dnes létající také na Boeingu, létal jako začínající druhý pilot ČSA s letounem ATR - 72. Jednou se vraceli z Frankfurtu a už se blížili k Praze, naladěni na frekvenci Praha Approach 121,4. V tomto prostoru se pohybovala jen tři letadla, kromě tohoto letu ještě další ČSA a z Moskvy přilétal TU-154 společnosti Aeroflot. Dispečer poklidně řídil své tři ovečky, aby je navektoroval jednu za druhou do osy dráhy 24, dával příkazy letadlům a jejich piloti je předpisově opakovali pro potvrzení správnosti příjmu. Tu zaslechli čeští letci konverzaci dispečera s jejich ruskými kolegy (hovořili onou nádherně ruskou angličtinou, kterou byste na první poslech identifikovali spíš jako ruštinu):
Dispečer: "Aeroflot 141, Praha Approach, turn left to heading 130"
Pilot: "Ajerofluot uan for uan terning lieft chedink uan tri zéro."
Pak bylo chvíli ticho, ale za pár minut chtěl dispečer ověřit, zda tupolev skutečně letí tam, kam mu dispečer nařídil.
"Aeroflot 141, Praha Approach, what is your heading?"
Správná odpověď by měla znít "Praha Approach, Aeroflot 141, our heading is 130 degrees".
Jenže z rádia zachrchlalo:
"Prága jeprouč, aur chedink is gud!"
