Je-li dostatek času, ohlásit situaci a svůj úmysl rádiem. Během příletu k letišti nebo k ploše zvolit podle směru a síly větru, tvaru a sklonu plochy, případně překážek na ploše a v okolí, jakým manévrem, směrem a do jakého místa bude provedeno přistání.
Základní zásady postupu: včasné rozhodnutí, volba vhodné plochy, přílet k ní v dostatečné výšce, prohlídka plochy, volba místa, směru přistání, řádné provedení úkonů, pečlivý rozpočet s rezervou výšky, strmý sestup a bezpečné přistání.
Výběr plochy pro přistání do terénu
Pokud to situace umožní, již nad výškou 300 m nad zemí mít vybranou vhodnou dosažitelnou plochu. Neznamená to ještě let vzdát, ale při hledání stoupavého proudu se již od plochy nevzdalovat. Při výběru plochy brát v úvahu v uvedeném pořadí podle důležitosti:
1) Velikost plochy se zřetelem na její sklon, tvar, směr a sílu větru vůči ploše a okolní překážky. Pro přistání proti svahu a nebo větru, stačí kratší plocha, kdežto vysoké překážky před plochou v ose přiblížení prodlužují potřebnou délku. Kombinace svahu, větru a překážek může i velkou plochu s vhodným povrchem zcela znehodnotit pro přistání.
2) Povrch plochy – z hlediska kvality povrchu a porostu se volí v pořadí:
a) Tvrdé rovné plochy bez porostu, pokosené louky, jeteliště, strniště.
b) Osení a nízké porosty hospodářských plodin (do cca 20 cm).
c) Vyšší porosty hospodářských plodin rostoucí v řádcích nebo zavláčená oranice.
d) Vyšší řidší porosty nebo husté porosty s rozměrnými lysinami (dosednout v lysině).
e) Vyšší husté porosty (obilí, vojtěška), nerovné, zamokřené plochy, hluboká oranice.
f) Vodní plochy (přistávat blízko břehu), silná vrstva měkkého sněhu.
g) Vysoké porosty, husté nebo tuhých plodin (kukuřice, bob, slunečnice, len, řepka).
h) Nízké husté křoviny.
i) Hustý les stejnoměrné výšky, značně nerovné plochy.
j) Řídký nízký les, sady, zahrady, domky či jiné překážky, jimž se nelze vyhnout.
k) Řídký vysoký les, skalnatý terén, souvislá městská zástavba – zvážit použití padáku.
Počínaje bodem e) je již značně pravděpodobné poškození kluzáku, počínaje bodem i) je třeba především chránit zdraví a životy osob na zemi a posádky a nedbat již na osud kluzáku.
3) Sklon plochy v kombinaci se směrem větru – pokud mají dostupné plochy výrazný sklon, volit přistání v pořadí:
a) Proti svahu - je-li strmější, pak při každém větru přistávat do kopce.
b) Po svahu (je nutná dlouhá plocha) - není-li příliš strmý a je přitom významný protivítr.
c) Napříč svahem, zejména pokud vane vítr z dolní strany nahoru.
Přistání ze strmého svahu, po svahu s větrem v zádech, napříč svahem s větrem shora apod. zpravidla nejsou vůbec uskutečnitelná !
4) Překážky na ploše a v okolí – při volbě a prohlídce plochy najít překážky a směr, kudy je minout (přeletět, podjet, apod.). Uvážit též možnost vzniku závětří za překážkami a jaká hrozí nebezpečí v případě kratšího (vysoké překážky v předpolí) nebo delšího (překážky za koncem plochy) rozpočtu.
5) Poloha plochy vůči komunikacím a obydleným místům – poslední hledisko při volbě místa přistání, pokud je zaručen dostatek přiměřeně vhodných ploch.
Přistání
Dovolí-li to okolnosti, přilétnout ke středu plochy ve výšce nad 300 metrů nad zemí tak, aby plocha byla na straně předpokládaného okruhu a provést prohlídku plochy. Nejlépe obletem (mírnou zatáčkou o 360°) ve směru okruhu, plochu prohlédnout pokud možno ze všech stran tak, aby zamýšlená oblast přistání byla stále v dohledu.
Prohlídkou posoudit sklon zvolené plochy, odhalit překážky, zjistit snos a odhadnout směr a sílu větru. Promyslet zařazení a najít orientační body pro provádění okruhu kolem plochy. Při bočním větru provádět okruh na závětrnou stranu od plochy, nebrání-li tomu okolní překážky, aby při vylučování snosu větrem bylo vybočení směrem k ploše.
Včas, cca v 200 m nad zemí, se zařadit zhruba do polohy po větru zvoleného okruhu, letět spíše zvýšenou rychlostí, přitom provést úkony na úrovni T. Šířku okruhu volit o málo větší, než jak by vyšla mírná zatáčka o 180° zpět do osy přistání, stále kontrolovat rozpočet a nezalétávat daleko před práh plochy - ponechat si rezervu výšky pro opravu rozpočtu. Je vhodnější provést např. skluz, nežli se k ploše „dotahovat“ nízko přes překážky se zasunutými brzdícími klapkami! Optimální volba poloh jednotlivých zatáček je taková, aby při plném vysunutí brzd po dokončení 4. zatáčky vycházelo přistání do první třetiny plochy.
Vztlakové klapky vysunout již před 3. okruhovou zatáčkou, vyvážit na zvýšenou rychlost cca 90 km/h a tím připravit kluzák na přistání co nejdříve, aby pilot nebyl v konečné fázi malého okruhu rozptylován úkony a mohl se maximálně soustředit na rozpočet a přistání. Při silném větru rychlost na sestup ještě zvýšit, aby zaručila dostatečnou řiditelnost kluzáku např. při průletu závětřím, reakci na nečekané okolnosti (překážky, zvýšené opadání) nebo korekci chyb v pilotáži (výkluzové zatáčky). Zahájit v pravý čas 4. zatáčku, aby vyšla do osy přistání. Je-li po 4. zatáčce rezerva výšky příliš velká a hrozí přelétnutí plochy, lze rozpočet napřed zkrátit zatáčkami tvaru „S“, resp. osmičkami napříč směru přistání (podobným manévrem jako když nelze vysunout brzdící klapky, jenže s brzdami vysunutými) a dále skluzem. Dovoluje-li to délka plochy, nepřistávat na její okraj, ale zhruba v její první třetině. Profil sestupu volit co možná nejstrmější zejména v závěru a udržet zvýšenou rychlost až do vyrovnání. Snažit se o citlivé dosednutí a výběh zkrátit bržděním.
Některé zvláštnosti
1) Přistání proti svahu – rychlost sestupu zvýšit o 10 km/h, na hodně strmý svah i více a udržet ji až do vyrovnání. Vyrovnání začít poněkud výše a provádět rázněji – kluzák musí opsat větší úhel do letu rovnoběžně se svahem. Bude málo času na případné opravy vadného přistání , je třeba reagovat rychle, s přivřením brzdících klapek. Výdrž i výběh budou krátké, na strmém svahu před zastavením vybočit do strany a položit spodní křídlo na zem, aby zamezilo couvání.
2) Přistání po svahu – na závěr sestupu plně vysunout oboje klapky, přitom rychlost nesmí být vyšší. Všechny fáze přistání budou delší. Hrozí-li nebezpečí přelétnutí nebo přejetí plochy, je třeba postupovat jako při nácviku mimořádných situací. Kluzák na rychlosti na kolo, brzdit, přetlačit a dřít trupem atd.
3) Přistání napříč svahem – lze provést na strmějším svahu jen tehdy, vane-li vítr z dolní strany nahoru. Je-li to možné, přistávat šikmo do svahu nahoru. Je třeba zabránit zachycení křídla ve výdrži o zem nebo porost, samovolné tendenci kluzáku k dosednutí v traverzu směrem dolů a zatáčení při výběhu dolů ze svahu – vytáčet jej proti svahu, v závěru i položením horního křídla na zem.
Nepravděpodobné, ale občas se vyskytující zvláštnosti
Při přistání na porost vyšší než cca 0,5 m považovat vrcholky porostu za přistávací plochu a vyrovnávat na jejich hladinu. Udržovat křídla rovnoběžně s horním okrajem porostu, snažit se zabránit předčasnému zachycení jedním křídlem o porost a stržení kluzáku. Na nevhodný terén je třeba dosednout na co nejnižší rychlosti – přistávat proti větru a nebo svahu, plně vysunout vztlakové klapky, zasunout ve výdrži postupně brzdící klapky (dovoluje-li to délka plochy - to zabrání i předčasnému zachycení brzdou o porost), kluzák před dosednutím přetáhnout na co nejvyšší úhel náběhu a zachytit o porost nejprve ostruhou.
1) Přistání na hustý polní porost – při zapadnutí do porostu potlačit a pokusit se udržet ocas nad ním.
A nadále doufám jen pustá teorie:
2) Přistání na vrcholky hustého křoví nebo lesa - vybrat místo, kde je porost nejhustší, nejnižší a má co nejrovnější horní okraj. Při uvíznutí kluzáku v korunách stromů si rozmyslet, jak se dostat z kabiny dolů na zem bez pádu, ale dlouho s tím neotálet.
3) Přistání na vodní hladinu, silnou vrstvu měkkého sněhu, hlubokou oranici či měkký bažinatý terén provádět obdobným postupem. Nad jednotvárným povrchem vody nebo sněhu se obtížně odhaduje výška!
4) Přistání do řídkého porostu, členitého terénu, zástavby apod. – chránit zejména zdraví osob, zabránit čelnímu nárazu špičkou trupu do překážky a předčasnému zachycení křídlem. Kabinou zamířit do mezery mezi stromy, budovami apod., aby náraz zachytila křídla a/ nebo ocas kluzáku a pohltila jeho energii. Těsně před nárazem stáhnout nohy z nožního řízení k břichu a volnou rukou si chránit hlavu.
Takto popsané zásady sice vyjadřují základní postupy, ale v praxi je každé polní přistání originál. Statisticky je počet poškození nebo zranění při polním přistání velmi malý, ale ne zanedbatelný. Zdá se, že nejvýznamnější zásadou je ta popsaná včasnost rozhodnutí. Ostatní je součástí výcvikových osnov základního a pokračovacího výcviku. Pilot kluzáku před samostatným termickým letem nebo přeletem přistát do omezeného prostoru umí. Proč bychom se tedy polí báli?
