V zimě roku 2022, kdy byl v Aeroklubu v Mladé Boleslavi zahájený další kurz pro piloty kluzáků, se přihlásil i zájemce s handicapem. Kurz začíná teoretickou částí výcviku. „Žáků bylo opět dost. V zadní lavici v učebně vždy sedával sportovně vyhlížející mladý muž. Netušil jsem, že se jedná o tátu čtyř dětí. A už vůbec ne to, že nemá dvě zdravé nohy,“ vzpomíná Břetislav Holešínský, vedoucí instruktor SPL DTO v Aeroklubu Mladá Boleslav.
„Jednou se přede mě Martin postavil, povytáhl si nohavici u kalhot a položil mi otázku: „Co myslíš, půjde to?“ Měl protézu včetně kolene,“ popisuje dál s tím, že musel vypadat překvapeně a zmohl se jen na krátkou větu: „Musíme začít od doktora. Ten bude mít rozhodující slovo.“ Překvapení instruktora se nelze divit. Martin Frei se pohybuje s jistotou a na nohu jen mírně dopadá.
Odhodlaný získat pilotní průkaz, vydal se Martin Frei bezprostředně poté k leteckému lékaři MUDr. Davidu Melechovskému. Ten sdělil vedoucími instruktorovi, že Martina vyšetřil a že mu v podstatě nic nebrání přiznat mu zdravotní způsobilost. „S doktorem Melechovským se znám řadu let. Takže po chvíli našeho telefonátu mě znovu oslovil jménem a s patřičnou vážností v hlase mě začal upozorňovat na rizika, která výcvik a létání bez úprav řízení bude pro Martina představovat. Řekl, že je to na nás, na kantorech. A pak dodal: „Budu ale chtít od vás popsat, jak budete při výcviku vliv handicapu eliminovat, aby nepředstavoval zvýšené riziko.“
Férové jednání v rámci možností současných předpisů pro zdravotní způsobilost pilotů dalo instruktorovi Břetislavu Holešínskému impulz k okamžitému jednání. Vše konzultoval s kolegy instruktory Jiřím Řezáčem a Vojtěchem Hájkem a s vedoucím letového provozu Igorem Karulem. Všichni to vzali jako výzvu a výsledkem bylo jednomyslné kývnutí hlavou, i když s trochou otázek v pohledu každého z nich.
Letecký lékař mu dal „zelenou“
A tak když Martin Frei o víkendu následujícím po vyšetření přijel na letiště a s rozzářenou tváří ukazoval medical s vepsanou třídou zdravotní způsobilosti, měl jeho učitel v hlavně již pár myšlenek, jak na to. Věděli, že to bude náročné, ale ani jeden nehodlal hodit flintu do žita.
„Napsal jsem poměrně podrobný popis toho, jak budeme při výcviku postupovat, kdo může výcvik poskytovat, jak budeme prověřovat schopnost uchazeče s handicapem řešit různé situace. Martina jsme seznámili s tím, že i během výcviku můžeme rozhodnout o tom, že nebude pokračovat a že bude moci létat pouze na kluzáku s upraveným řízením. Prodiskutovali jsme i to, že v případě, kdy dosáhne složení pilotní zkoušky a stane se pilotem zodpovědným sám za sebe, bude vždy postupovat s rozvahou a promyšleně.“
Odpověď Martina zněla: „Neboj, mám čtyři děti a nejsem blázen“. A tak se dali do toho. Odšroubovali kryt „čumáku“ Blaníka, aby bylo dobře vidět na nožní řízení, a začali vše prověřovat a zkoušet. To se dělo během výcviku ještě několikrát, vždy před novým nácvikem, který vyžadoval něco nového s ohledem na protézu. Simulovali různé zádrhele, které mohou nastat v silné turbulenci a dalších obtížnějších situacích. Šlo to dobře. Ukázalo se, že Martin má zkušenosti z provozování sportů a je schopen sám přijít s nápadem nebo potvrdit správnost postupu.
„Martinův výcvik pokračoval rychle a každý letový den nám potvrzoval, že to půjde. Byl jsem zvědavý, jak mu půjdou vývrtky a zábrany vývrtek. Ale i při nich si počínal jistě. Práce s nožním řízením měla potřebnou dynamiku, aby Blaník vyběhl z vývrtky do střemhlavého letu pěkně srovnaný, bez vybočení. Orientace v prostoru byla také jistá. Dále pro mě byla velice důležitá schopnost zabránit nechtěné vývrtce do zatáčky. Opět jistota,“ popisuje skvělé počínání Martina jako žáka pilotního výcviku jeho instruktor. S nácviky se nešetřilo a museli se shodnout všichni kantoři, že Martin je schopen pokračovat.
Nastal čas na první sólo
Pak nastal čas na Martinovo první sólo. Odletěl ho skvěle a s nadhledem. Do týmu se proto zapojila i instruktorka Dana Nováková, která po složení pilotní zkoušky bude mít Martina jako novopečeného sportovce na starosti a potřebuje znát úroveň jeho dovedností.
Martin úspěšně odlétal povinné hodinové lety v termice a navigační let. Vynikal i v teoretických znalostech. Nic nešidil. Cesta snadno a rychle nebyla jeho cíl, přesto rychle postupoval. Patřil mezi nejlepší ve skupině žáků. Zkoušku dovednosti splnil výtečně před examinátorem Miroslavem Sázavským starším. A dnes je Martin Frei pilotem kluzáků.
Tým mladoboleslavských instruktorů posadil Martina i do kluzáku PW-6U a zjistili, že i tady to půjde. To už byla práce pro Danu Novákovou, která Martina na „pévéčko“ přeškolila. A půjde to i na VSO-10 a na ASK-21.
„Samozřejmě záleží na provedení protézy, na možnosti nastavení úhlu chodidla k holeni, případně na malých opatřeních jako je vhodná obuv a podobně. Ale především záleží na zodpovědném přístupu, celkové kondici uchazeče a v neposlední řadě na vůli k překonání překážky,“ dodává Břetislav Holešínský s uznáním směrem k Martinovi a jemu podobným, s díky za novou zkušenost a také s přáním celého týmu boleslavského aeroklubu, aby Martin strávil hodně pěkných chvil v kluzáku pod kumuly.
Namísto dvoustopého vozítka dvě křídla
Mezi námi jsou jedinci, jejichž vůle vrátit se co nejvíce ke způsobu života „před vozíkem“ jim pomůže překonat všechny obtíže. A že jich na jejich cestě k třetímu rozměru není málo. Kromě jejich vůle jim pomáhá letecká technika, letecký lékař a v neposlední řadě instruktoři, kteří se nezaleknou nové výzvy. V Aeroklubu v Mladé Boleslavi mají „létající vozíčkáři“ již stálé zázemí. Tradicí se staly i akce pořádané pro nadšence s různými handicapy. Vozíčkáři se jich nejen účastní, dokonce pomáhají s jejich organizací.
Pro Aeroklub Mladá Boleslav a Aeroweb zpracovala Jitka Šimůnková s přispěním Břetislava Holešínského.
