Petra Sováková se na letišti ocitla poprvé jako mladá holka. Od té doby ušla velký kus cesty a je tak dnes nejen pilotkou, ale také mindset koučkou. Kromě toho stojí v čele nadace Petra AIR Foundation a natáčí vlastní podcasty. Pojďme ji spolu poznat o trochu blíž.
Soutěž mistrovství Slovenské republiky v plachtění a MAM 2016 (Zdroj: Adam Kacvinský)
Petro, kde se 16letá holka vezme na letišti?
Příběh se začal psát už v 15 letech, kdy jsem se rozhodovala, čím budu. Líbila se mi předpověď počasí, říkala jsem si, že to pilot vidí každý den, a proto budu pilotkou. Velmi složitá logika. (smích) Do té doby jsem nikdy neletěla dopravním letadlem, ani v rodině neměl nikdo nic společného s létáním. Trvalo mi 3 měsíce přesvědčit rodiče k souhlasu. V srpnu, když mi bylo 16 let, jsem poprvé šla na letiště a dá se říct, že od té doby už jsem neodešla.
Začínala jsi na větroních?
Ano, klasicky na L-13 Blaník. Od r. 2013 jsem začala taky závodit. Můj úplně první závod byl na Slovensku Makarenko. Na závody se všichni připravují, před sezónou mají několik přeletů, já měla první přelet asi 85 km přímo na závody, a to byl jediný trénink. V té době jsem skončila školu, měla naplánovanou dovolenou na vodě a hned poté měla nastoupit do práce. Vodu jsem zrušila, v práci domluvila o 14 dní pozdější nástup a vydala se závodit. Dopadlo to dle očekávání. (smích) V rámci závodu jsem z 10 disciplín asi 8x skončila v poli a získala titul Zlatý tranďák. Ke cti mi budiž řečeno, že jsem letadlo nikdy nerozmlátila a jen měla ve větrání trošku obilí. Výborně jsem se tam naučila skládat letoun. V rámci jedné disciplíny jsem přeletěla solidních 246 km, což mi nikdo z kluků, kteří mě jezdili každý den tahat z polí, nechtěl věřit.
Dnes mám na větroních nalétáno přes 300 hodin, z toho cca 100 instruktorských na Twin Astiru.
Plachtařina ti ale nestačila.
Hlásila jsem se na ŘLP, k velkému zklamání rodičů, kteří mě chtěli vidět na nějaké vysoké škole. Testy jsem ale neprošla, respektive většinou z nich ano, posledním ne. Na druhou stranu mě to utvrdilo v tom, že budu výborná pilotka, protože angličtinu jsem zvládla bez problémů, ověřila si, že mám dobré prostorové vidění apod.
Nicméně mě to nasměrovalo trošku jinam. Opravdu jsem se chtěla stát dopravní pilotkou, ale nechtěla jsem si v té době vzít půjčku na pilotní výcvik ve výši kolem 1,5 milionu korun. Bála jsem se, zda za 3 roky získám nebo nezískám praxi a z čeho bych případně půjčku splácela. Vůbec jsem nevěděla, co budu dělat, protože od puberty jsem měla volbu jasnou, být pilotkou. Neuvědomila jsem si tenkrát, že na VUT stačí být držitelem licence PPL(A) a vystudovala tehdy ekonomii.
Letiště Salzburg na runwayi s Cessnou 152 (Zdroj: Pavel Škácha)
Průkaz PPL sis udělala kdy?
V době, kdy jsem studovala na bakaláře, jsem nechtěla úplně zahálet, na 3 týdny jsem se tedy sbalila, odjela do Partizánského a intenzivně létala. Udělal jsem si tam většinu PPL výcviku, abych ho pak dodělávala ještě celý rok. Bylo to dáno tím, že už začalo ve škole zkouškové období, navíc jsem PPL začala létat na Eurofoxu (tenkrát bylo na rozhodnutí, zda to bude na ULL nebo PPL), v r. 2013 přišla legislativní změna, že na PPL už musí být tzv. „dospělé letadlo“, tudíž jsem se musela přeškolit na tehdy pilotní školou nově zakoupený Sport Cruiser. Měla jsem sice výcvik zkrácený díky plachtařině na 35 hodin, ale nalétala jsem pak kvůli změně letadla stejně kompletních 45 hod.
Na motorových letadlech mám dnes nalétáno kolem 175 hodin.
V tuto chvíli mám ukončený kurz modulové teorie ATPL.
Kam ses vydala nejdál?
Se zkušeným kamarádem Honzou Košťálem to bylo v r. 2023 do Zell am See. Nejde o úplně snadné letiště, letíš kolem hor, musíš neustále sledovat počasí, které se v Alpách rychle mění, a tak jsem byla fakt ráda za zkušeného kolegu na palubě. Předtím jsem už létala např. v Itálii nebo na Mallorce, ale tehdy jsme si vždy půjčili letadlo přímo na místě.
Sama jsem letěla do Salzburgu, který leží na úpatí Alp, a tedy šlo o bezpečnější cestu. Stejně jsem na sebe byla pyšná, že jsem zvládla celý let odkomunikovat, podat všechny letové plány a přistála na druhém (hned po Vídni) nejvytíženějším letišti v Rakousku. Cestu se mnou absolvoval přítel, který tehdy s letectvím neměl nic společného.
Vraťme se k tvým začátkům. Ocitla jsi se ve většinově mužském prostředí jako hodně mladá slečna, jak tě chlapi přijali?
Řekla bych, že velmi dobře. Poprvé jsem přijela na letiště na kole, puberťačka, která zčervenala, jen se na ni někdo podíval, rovnou do klasického aeroklubu. Byla jsem hýčkané dítě, pozdravuji tímto kluky do AK. Chovali se až otcovsky, před letem třeba zkontrolovali, zda mám sluneční brýle, klobouk a pití. V té době jsem vážila asi 50 kg, takže mi pomáhali nosit závaží do letadla a vůbec vymýšleli, jak mi se vším pomoci.
Trošku horší to pak bylo s mými partnery, které si chtěli proklepnout. Řekla bych, že někdy bylo náročnější přijetí mého přítele do letecké rodiny než do té mé skutečné. (smích)
Letecké výlety s partnerem Pavlem (Zdroj: Pavel Škácha)
Velkým tématem jsou ženy v letectví, jak tohle téma vnímáš?
To je hodně náročná otázka. Jde ještě pořád malinko o tabu. Zatím stále je v letectví 90 % mužů a situace se jen velmi zvolna mění. Obstát v dominantně mužském prostředí je tak trochu výzva a žena, která to zvládne, musí být skutečně silnou osobností.
Z hlediska pilotního výcviku rozdíly nejsou, každá žena může dát přihlášku a bude posouzena stejně, jako muž. Potýkáš se ale s předsudky, sama jsem zažila vtípky ve stylu: „Ženská patří na letiště až po západu slunce“. Jednou se tomu zasměješ, opakovaně tě to zamrzí. Stejně tak okamžiky, kdy chlapi jdou něco dělat na letadlech a ty jako žena jim smíš tak maximálně udělat čaj. Ale já se taky chci vrtat v letadlech! Někteří muži to berou pozitivně, jiní nás k tomu zkrátka raději nechtějí pouštět.
Prostředí nás velmi formuje a ovlivňuje naše myšlení. I proto vznikl nadační fond Petra AIR Foundation. Chceme vytvořit bezpečné prostředí pro dialog, kde se mohou bavit muži i ženy a vyjasnit si svá očekávání. Žádný extrém není dobrý, a to ani přehnaná korektnost.
Nemyslím si, že by nás muži v letectví nechtěli či nám chtěli škodit. Podle mého názoru za takovým jednotlivým jednáním stojí zraněný muž nebo zraněná žena, kteří si svá zranění potřebují ventilovat na jiných.
Dodnes (a teď mluvím o všech ženách v letectví, nejen o pilotkách) slýchávám, že musí být žena mnohem lepší než průměrný muž, aby se prosadila.
Naštěstí přibývají muži i ženy, kteří mají pozitivní myšlení a nebojí se o svoje pozice, ale naopak chtějí vyjít ostatním vstříc a pomoci.
Zmínila jsi nadační fond Petra AIR Foundation, pověz nám něco málo víc.
Hlavní myšlenkou fondu je podporovat ženy v letectví, zejména ty, které se chtějí stát komerčními pilotkami, a to jak finančně, tak se správným mindsetem.
Když žena získá PPL, má Medical Certificate Class 1 a splní naše podmínky, může požádat o finanční prostředky na další výcvik. My poskytujeme půjčku s nulovým úrokem a žena nám pak finance vrací po prvním roce, kdy získá pozici komerční pilotky.
Co se týká mindsetu, chceme, aby ženy věděly, že v letectví je pro ně místo (ať už se jedná o technické pozice, marketing, ŘLP apod.) a že jsou v něm lidé, kteří je na jejich cestě za vysněnou prací podpoří.
Předsedkyní fondu jsem já, v představenstvu je také Milan Vlasák (sám pilot ULL) a Mgr. Pavel Škácha, Ph.D, který má mj. zkušenosti s čerpáním evropských dotací. Velmi dobře také fotí a dokáže mi dávat kvalitní zpětnou vazbu např. při leteckých akcích, kde prezentuji náš nadační fond.
Poměrně nově ses vrhla také do natáčení podcastů.
Premiéra prvního byla 20.9.2024 v pražském kině Přítomnost. Jednalo se o podcast s Nadjou Knauder, rakouskou pilotkou, která se ve 41 letech rozhodla pro pilotní výcvik a do dvou let získala práci jako pilotka bussines jetu. Pro mě to byla velká výzva, podcasty jsou celé v angličtině.
V tuto chvíli jsou natočené 3 díly, např. s Rayou In The Sky, plánujeme další. Účast přislíbil mj. Tobias Bretz, jednatel největšího leteckého veletrhu v Evropě Aero Friedrichshafen (další se koná 9.–12.4.2025) z českých hostů například Radka Máchová.
V podcastech chceme nejen představit jednotlivé příběhy, ale především cesty ke splnění snů. Jaké překážky hosté museli překonat, jak přemýšleli, tipy pro ostatní na financování leteckých výcviků apod.
Podcast Petra on AIR s Raja Katz (#Raja_in_the_sky) (Zdroj: archiv Petry Sovákové)
Petro, jsi také členkou mezinárodní federace koučů. K téhle cestě tě přivedl jeden poměrně velký průšvih.
Je to tak, v r. 2017 jsem zažila syndrom vyhoření. Pracovala jsem pro velký koncern, do toho dojížděla za přítelem každý týden několik stovek kilometrů a nevnímala varovné signály svého těla (opakovaná léčba ATB) ani dobře míněné rady okolí. Zpátky „do kokpitu“ jsem se dostala za 2 roky díky pomoci koučky. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jak moc ovlivní člověka, když začne měnit sám sebe.
Alarmující je, že až 40 % dopravních pilotů a pilotek zažije dle americké studie za svou kariéru syndrom vyhoření. To je fakt hodně, a přitom je toto téma stále tabu.
Za mne k vyhoření vede zejména soubor 3 základních věcí – člověk neumí relaxovat, má špatný time-management a na první místo dává práci místo sebe.
Rozhodla ses to změnit a vytvořila program Staň se kapitánem svého života.
Toto je hlavní heslo mého brandu Petra AIR. Stojí za ním myšlenka, že každý si má život zařídit podle sebe a nemá se snažit měnit životy jiných.
Jednu dobu jsem pracovala ve velké letecké škole v Benešově jako prodejce pilotních výcviků, což mě moc bavilo. I jako prodejkyni mě zajímalo, jak si klienti vedou, kde se mohou zlepšit. Viděla jsem přímou úměru mezi psychickým stavem a kvalitou řízení letadla. Lidé, kteří měli v životě nějaký problém, dosahovali horších výsledků už při pilotním výcviku.
To mě přivedlo na myšlenku pokusit se jim pomoci a vytvořila jsem 24týdenní koučovací program. V něm vytvářím bezpečné prostředí, ve kterém klienti otvírají nejrůznější témata a přicházejí na spoustu věcí sami. V tom je rozdíl mezi mentorem a koučem – mentor je ten, kdo dává rady, zatímco kouč dá zodpovědnost tobě, ty sám máš v sobě odpovědi na věci, které potřebuješ řešit. Ohlasy absolventů jsou velmi pozitivní, a to mě těší a dává mi energii pokračovat dále.
Navíc nyní začínám spolupráci s firmou Sērum s.r.o., jež vyrábí doplněk stravy Brain Balance, který není booster a přirozeně navrací mozek do normálního stavu, tj. přemýšlíme, nejen reagujeme, tak jsem zvědavá na ohlasy nových klientů, kteří doplněk stravy dostanou jako bonus ke kurzu. Mně osobně to pomohlo v pracovně náročném podzimním období.
Slavnostní premiéra podcastu Petra on AIR v pražském kině Přítomnost (Zdroj: Pavel Škácha)
Jak by podle tebe mohly např. aerolinky přispět ke snížení rizika syndromu vyhoření u svých zaměstnanců?
Nejdůležitější je za mne prevence. Např. Lufthansa a jiné velké aerolinky si už začaly tohle riziko uvědomovat. Existují u nich lidé, které jako dopravní pilot můžeš kontaktovat. Oni si s tebou popovídají, rozeberou celou situaci a mohou říct tvému zaměstnavateli, že např. 3 měsíce nepoletíš, aniž by se řešilo proč.
Největším problémem je vždycky důvěra. Je to pochopitelné, pilot si zpravidla na výcvik vezme půjčku, kterou musí splácet a nemůže si dovolit přijít o práci, třeba kvůli tomu, že na otázku, zda vezme ještě další let navíc (samozřejmě v rámci bezpečnosti a zákonem daných parametrů), odpoví ne.
Cestou by za mne bylo i to, kdyby aerolinky kupovaly pro piloty pojištění, kryjící také riziko vyhoření. Byť ta pojištění nejsou levná, dávají do určité míry klid na duši, že i když se něco stane, člověk pokryje základní životní náklady rodiny, bydlení…
Je nutné mít systém nastavený tak, aby pilot mohl říci, že je unavený a potřebuje zvolnit beze strachu, že ho někdo vyhodí z práce nebo mu odebere Medical. Otvírat toto téma, bavit se o něm, přestat ho tabuizovat.
Jsou lidé, kteří vyhořeli, vrátili se zpátky do kokpitu, a to nejen jako F/O, ale i na kapitánskou pozici, jenže nikdo o tom nechce veřejně mluvit. Nedej bože přiznat, že brali antidepresiva. Překvapuje mě, že v 21. století musíme řešit nejen to, že se něco takového děje, ale také to, že to s sebou nese určité stigma.
Jak bys řešila, pokud by se u klienta opravdu jednalo o syndrom vyhoření a neměl by v tom okamžiku létat?
Jako koučka si mohu po první lekci vybrat, zda člověka přijmu do své praxe. Syndrom vyhoření poznáš rychle, takže bych situaci zřejmě vyřešila hned při prvním sezení a klienta nasměrovala na odbornou psychologickou péči. Pokud by se to stalo v průběhu koučování, ukončila bych naši spolupráci.
Je to hodně složité téma. Jako pilotka a zároveň ta, která syndromem vyhoření prošla, vím, že si člověk v určité fázi myslí, že jeho situace je neřešitelná. Tady bych chtěla apelovat na všechny, že většinou věci jako neřešitelné vypadají jen v našich hlavách, ale ve skutečnosti tomu tak není. Nesmí se stav ale nechat zajít za určitou hranici, kdy už opravdu nezbývá než hospitalizace a medikace, a to pak může být velkým problémem.
Při výčtu všech tvých aktivit se musím zeptat, jak často se dostaneš za knipl?
Od té doby, co máme nadační fond, podstatně méně. Předchozí roky jsem nalétala ročně vždy přes 50 hodin, letos o mnoho míň. Petra AIR Foundation stojí hodně času.
Jaké máš, Petro, cíle či sny do budoucna?
S nadačním fondem Petra AIR Foundation bychom se rádi dostali do Evropy a následně se vydali do světa. Bylo by krásné mít ambasadory v různých státech.
V koučovacím výcviku bych se chtěla dostat na úroveň PCC, což je vyšší stupeň. Nyní mám odkoučováno něco kolem 200 hodin, abych mohla jít dál, je třeba jich mít 500.
Samozřejmě chci dál létat, ráda bych se stala instruktorkou motorového létání a dodělala si IFR, MEP a komerčního pilota. Líbilo by se mi létat bussines jety.
Značku Petra AIR jsem měla v hlavě od r. 2018, to bylo těsně po vyhoření. Loni jsem ji začala používat do názvu nadace, vznikl můj brand, začala jsem koučovat, a všechno nabralo neskutečné obrátky.
Integruji práci se svým osobním životem tak, abych se v něm cítila dobře. Hodně si své kalendáře plánuji, řídím se dost intuicí a sebe dávám na první místo. Taky jsem se to musela naučit. Vědomě si užít den a každý den být za něco vděčná.
Jakákoli špatná zkušenost, kterou dokážeš překonat, tě v životě posune a zapamatuješ si ji.
Možná to teď bude znít jako klišé, ale jsem šťastná za své vyhoření, protože díky němu jsem dnes tam, kde mám být.
Péťu znám nejen jako neohoženou ženu pilotku, jako velmi aktivní bytost, skvělého kouče, mentora, ale jako úžasného člověka, který vždy pomůže a nenechá nikoho v nesnázích. Její bohaté zkušenosti dávají základ všem skvělým výsledkům a naplánovaným cestám. Každý kontekt s Petrou vás obohatí a inspiruje. Doporučuji to všem vyzkoušet. Marcela
This project is very inspiring. I am a fresh graduated pilot student and one of my greatest difficulty was i didn't had any community to share or learn from other experiance. I highly appreciate this simple yet effective way of guiding new aviators.
I would like to thank everyone who played a role in this beautiful community :)
Měla jsem tu čest poznat Zuzku v roli mé klientky. Bylo mi ctí ji podpořit na její cestě a vidět, jak ji to posunulo na její cestě dál. Jsem moc ráda, že jsem mohla být součástí této změny, je to radost!:-)
Děkuju, že můžu...PetraP.S. Kdyby si někdo chtěl koučování vyzkoušet, nebo se o tom jen nezávazně dozvědět víc, stačí mi napsat na petra at petra-air.cz, případně mrknout na můj profil na linkedin: https://www.linkedin.com/in/petra-sovakova-aviation-mindset-coach/Webové stránky petraair.eu jsou aktuálně (1.2.2025) ve výstavbě díky spolupráci se serum.cz a nutnosti provedení určitých změn. Jsem si jistá, že před Pilot Expo (20-21/2), budou již plně funkční a ve zbrusu novém kabátě včetně nového loga!:-)
Péťu znám a mohu říct, že je to sympatická žena se srdcem na pravém místě. Díky ní jsem se dozvěděla něco o létání. Založit fond chtělo určitě velkou odvahu, jeho koncept se mi líbí, je dobře promyšlený a koučování je v dnešní hektické a uspěchané době určitě zárukou toho, že se z toho svého života nezblázníte a Péťa je ta správná osoba, která s tím umí pomoci. Směr kterým jde je určitě správný.
Milá Petro, klobouk dolů, co už jsi všechno stihla. Moc se mi líbí koncept koučování pro piloty. Přeji si,aby Tvýma "koučovacíma rukama" prošlo co nejvíce pilotů a pilotek třeba i v rámci prevence a sebepéče. Ať se daří. ☺️
Milá Helenko, děkuj moc za podporující slova a chválu. Já si zase přeju, abych zůstala v té lásce a pokoře a takto neustále přistupovala ke svým klientům. Partnerským přístupem. Občas je to náročné, nicméně vždy mi to přináší velkou radost. Opravdu mám velmi ráda svoji práci kouče, který dělá osvětu a prevenci vyhoření, aby ostatní už tímto nepříjemným procesem procházet nemuseli....:-)
Petra je příkladem toho, jak lze překonat osobní i profesní výzvy a najít cestu k naplnění a úspěchu. Její příběh je inspirací pro všechny, kteří čelí překážkám na své cestě a hledají odvahu pokračovat. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost se s ní osobně potkat a některé jeji zkušenosti probrat ve větším detailu. Je velkou inspirací.
Péťu znám osobně, obdivuji ji pro jeji všestrannost a houževnatost. Jsem moc ráda za její nápad založit nadaci pro ženy v letectví. Je to velice záslužná činnost. Všem, které zajímá letectví, doporučuji zjistit si více informací o této nadaci, eventuálně ji podpořit.
Ahoj Adélko, děkuju za podporu a slova chvály. Jenom bych ráda zmínila formální drobnost, že jsme nadační fond, ne nadace, v ČR to má právně jiné náležitosti:-)Těším se na naše další setkání, kdyby měl někdo zájem o více informací o naší komunitě, stačí naspat na petra at petra-air.cz, díky!Petra
Paní Petře přeji mnoho úspěchů osobních i profesních. Není snadné jít takto "s kůží na trh" a otevřít téma vlastního syndromu vyhoření. Ten potká mnoho lidí, ale ne každého to inspiruje k pomoci druhým. Za tu ji velmi obdivuji a tleskám nápadu s nadací.
K výše uvedené zpovědi Peťuly Sovákové jenom doplním, že to holkám - plachtařkám jde kupodivu i při našich Mikulášských soutěžích v přesnosti přistání, kde byla teď v prosinci druhá. Ale i tak by se hodilo, kdyby bezmotorovému létání věnovala více úsilí.
Před pár lety u nás podobně uspěla Kristýna Šantrůčková(teď už Tremlová), angažovaná v "konkurenční" České asociaci pilotek.
Holky se snaží o to samé a jak samy přiznávají - v převážně mužském oboru - právě aby nebyl jenom pro chlapy. Super ! To, co by ale mohly převzít, je chlapská velkorysost a mezi "konkurenčními" dámskými skupinami by si nemusely závidět a činnost těch druhých soukromě a někdy i na veřejných fórech jízlivě nekomentovat.
Působí to trochu trapně, ale hlavně kontraproduktivně vůči jejich společné emancipační snaze.
Miloši, nevidíš do toho a tak být tebou to nekomentuji. Myšleno v dobrém :) Důležité je, že máš novou instruktorku a učí u tebe nové žáky. Tehdy u tebe v soutěži bylo krásné vyhrát první místo spolu s druhou a jedinou ženou, která se tehdy zúčastnila :)
Ale říkám, do čeho nevidíš, to prosím nekomentuj veřejně. Kor, když jsem ti to při svahu vysvětlovala. Navíc mi prosím nekomol jméno ;) nejmenuji se Kristýna.
Navzdory k deklarovanému šlechetnému úmyslu mám z České asociace pilotek spíš pocit, že než k emancipaci žen v letectví slouží k sebepropagaci hlavní protagonistky. Ale to nevadí, je to neutichající zdroj bizáru a pobavení.
Tak s tím naprosto souhlasím. On bohužel celý ten spolek se s vážností ani brát nedá. A to už nemluvím o tom jak na venek vystupují že je ,,zlý,, muži utlačují. Stačí si otevřít jejich stanovy a člověk zjistí ze je to vlastně pro muže diskriminační spolek.
Pro muze diskriminacni je vetsina "explicitne zenskych" spolku. Kdybychom si zalozili napr "spolek pro podporu muzu v ucitelstvi" - bylo by to stejne diskriminacni v opacnem gardu a stejne vtipne :) U nas v aeroklubu mame holek dost, plachti, vlekaji, staraji se o techniku a pracuji pro aeroklub stejne jako chlapi a je to super i bez toho, aby nekdo zduraznoval jejich pohlavi (stejne jako to nase:)
Takže akce je na vlně moderního názoru, že jsou ženy utlačované. Když si vzpomenu na jakkoukoli členku aeroklubu, tak všechny měly mezi chlapama krásnej život. Nikdo jim nikdy nijak neubližoval, a dalo by se říct, že byly vždy rozmazlovány. A neumím si představit, že by to bylo v profesionálním létání nějak jinak. Nebo se mýlím?
Nerad bych se vyjadřoval k oběma subjektům, možná snad, že už podle veřejné prezentace je jeden z nich výrazně pozitivnější než druhý, ale to je věcí těch subjektů a jejich představitelek, jak k tomu přistupují. Rád bych se vyjádřil k roli a přijímání žen, pilotek, mezi muži na letišti. Minimálně na našem letišti létá několik slečen/žen a nikdy jsem si nevšiml, že by je kdokoli shazoval, neuznával, nebo jim dával cokoli sežrat víc, než muži na stejném místě. Naopak. Snažíme se jim pomáhat, respektujeme je, ostatně jedna z nich mi dělala svého času instruktorku a nevím o tom, že by s nimi měl kdokoli z mužů problém. Spíše naopak. Takže minimálně na našem letišti je to myslím naprosto OK a přál bych si, aby tomu tak bylo i jinde. To samé je myslím na letišti v Hronově, i tam je slečen/žen povíc a myslím si, že to tam funguje stejně jako u nás, takže v pohodě. Všechno je o lidech, pokud si nějaký chlap potřebuje nutně honit svoje pošramocené ego, je možné, že si k tomu zvolí nějakou ženu, protože kdyby si zvolil muže, možná by také dostal přes ústa, v každém případě je to znak jeho slabosti a takový je spíše k politování a k odsouzení. Toliko můj pohled na věc. Chlap, pokud je to doopravdy, chlap, nemá potřebu se nad někoho povyšovat a shazovat ho, ať už je to jiný muž, nebo žena.
Dobrý den, co se týče role přijímání žen v letectví, souhlasím s Vámi, že jsem na letištích potkala mnoho gentlemanů a pravých mužů, kteří jsou s tím plně srovnaní a podporují ženy v jakýchkoliv pozicích v letectví. Jsem za ně nesmírně vděčná. Naposledy jsem pár takových gentlemenů měla tu čest potkat na letišti v Točné.Potkala jsem jich a stále potkávám spoustu. Ostatně celý board Petra AIR Foundation kromě mne jako předsedkyně je tvořen muži...To je i důvod, z jakého platforma Petra AIR Foundation vychází. Z mého úhlu pohledu to není o tématu žen a mužů v celé naší společnosti, to je velmi hluboké téma na hodiny a hodiny probírání. Nemáme tak vysoké cíle řešit celospolečenská témata. Sokrates kdysi řekl, že chceme-li změnit svět, máme změnit sebe sama.Naše perspektiva je o tom, že tvoříme komunitu mužů a žen, kteří podporují vstup více žen do letectví. V respektu k mužům a ženám. Jsem založeni na partnerském přístupu. Nechceme měnit společnost a ukazovat na to, co má být jinak. Chceme podpořit ty, kteří jsou na cestě za změnou sebe sama, aby pomocí správného nastavení mysli dosáhli svých snů v letecké sféře.Důvod je prostý - v letectví není dostatek kvalifikovaných pracovníků.
Při statistických datech z roku 2021, kdy pracovalo přibližně 90% mužů a 10% žen a problémy s nedostatkem kvalifikovaných lidí se týkají všech těchto lidí. Dává smysl dát prostor ženám, tak jako tomu bylo za 2. světové války v bitvě o Britské nebe. Byly to právě ženy, které tehdy podpořily muže na bojištích tím, že mj. létaly i s různými typy letadle z fabrik na bojiště a z bojiště s poškozenými letouny zpátky do fabriky, kde se opravovaly. RAF museum v Londýně označilo jejich úlohu jako "kruciální" pro výhru v bitvě o Británii. Bohužel se o nich moc neví. Já osobně jse si četla např. román Holky od Spitfirů, kde se o nich píše. Byly to ženy, které bojovaly svou bitvu nejen ve vzduchu, ale také na zemi s různými předsudky atd.Oni totižž existují nejen muži, ale i ženy, které z různých důvodů mají to "pošramocené ego". Z mého pohledu je důležité mít s nimi soucit, ovšem některé jejich skutky to věru neomlouvá. V druhé světové válce byly ženy, které létaly, často odsuzovány pro své nevhodné chování atd. Co bylo řešením v minulém století, může být podporou mého milovaného letectví i nyní. Spoustu žen (viděla jsem to i na středoškolských veletrzích), nemá ponětí o tom, že mohou být např. dopravními pilotkami, řídícími letového provozu, mechaničkami. Chybí zde "role models" modelové příklady žen, který by byl dostatečně vidět. Sama jsem slyšela na otázku, jestli chce být pilotkou odpověď: "A to bych mohla? "V leteckém prostředí to samozřejmě normální je, díky např. Raje Katz , která byla v našem podcastu Petra on AIR (youtube), ukazuje, že to jde. A těch žen je čím dál tím víc.Nicméně mimo náš obor (právě tyto ženy a dívky chceme oslovit) to již tak běžné není... Ukazovat, že to lze a nemusí se přitom stát muži v sukních, aby toho dosáhly, to je naše mise.. Osobně věřím, že právě vzájemný respekt a to, že se i muži zastanou žen, pokud uvidí určitý nežádoucí způsob chování nejen ze strany mužů, ale i např. žen, je cestou, jak to posunout dál. Nesouhlasím s tím, že těch pošramocených eg je zanedbatelně. Zvláště potom, co jsem se stala předsedkyní této platformy jsem měla možnost slyšet větší množství příběhů, kdy ženy natrefily na ta pošramocená ega jak během leteckého výcviku, tak na různých pracovních pozicích. Nedávno jsem natáčela podcast s naší slavnou českou akrobatickou pilotkou paní Radkou Máchovou (13 let vedla Flying Bulls Aerobatic Team) a i ona zmiňuje, jak si musela vybojovat svoje místo na výsluní např. na briefingu v Arabském světě. Za mě osobně to není o odsuzování mužů všeobecně, věřím, že je to z mého příspěvku patrné.Do doby, když nebudu muset vystopovat v panelech na výstavách jako "diversity" (rozmanitost, např. s transgender atd), tak si myslím, že je důležité se o podpoře žen v letectví ve vzájemném dialogu s ženami i muži, bavit... A těším se na dobu, kdy to bude naprostý standard a toto téma nebudeme řešit vůbec. Zatím statistická čísla říkají něco jiného - v roce 2021 bylo 5% žen v dopravním létání, oproti 33% astronatuek a téměř 50% lékařek. Přičemž dříve bylo pro ženy extragavatní aby mohly řídit auta, či zastávaly role lékařek... Je tedy jenom otázkou času, kdy se i tato statistická čísla začnou vyrovnávat. Já osobně chci s naší podporující komunitou mužů a žen z oboru být oporou všem ženám, které tento krok chtějí udělat a sdílejí stejné nastavení jako my.. Kdyby někoho z vás zajímalo více, jak se lze stát členem komunity, stačí napsat na petra at petra-air.czJsem moc vděčná za tuto debatu, opravdu díky za ni!:-)
Je zcela v pořádku a chválihodné komukoliv (nezávisle na pohlaví, rase atd.) kdo má schopnosti na to aby se pilotem stal v tom aby k tomu měl příležitost. Stejně tak by mělo být cílem odstraňovat překážky které vytváří nerovné příležitosti.
Každopádně i když jsou/budou v některém oboru rovné příležitosti, tak to nutně neznamená rovné zastoupení. Stejně tak rovné zastoupení nutně neznamená rovné příležitosti. Do výběru budoucího zaměstnání vstupuje více proměnných. Více vypovídající než výsledné zastoupení by byla data o úspěšnosti ve výcviku - ty by měli více korelovat s překážkami pro vstup žen do letectví. Rozumím že je snazší získat data o celkovém počtu držitelů průkazů nebo procento zastoupení žen ve firmě, ale taková data neobsahují porovnání s tím kolik procent se pro letání vůbec rozhodne. Pokud už na vstupu do aeroklubů/škol je nízké zastoupení žen tak "problém" není v těch aeroklubech nebo leteckých školách ale ještě někde dřív - ve výchově, nastavení společnosti nebo v nastavení samotných žen (nejen). Ne každého musí letectví zajimat.
Pokud budou cílem rovné příležitosti (což je správně za mě), je potřeba se zaměřit na to aby nebyla příliž velká "úmrtnost" během výcviku - myšleno nerovnoměrná. Stejně tak potom během zaměstnání například ve spojení s rodičovstvím (plánování směn apod.).
Pokud bychom se řídili a snažili držet rovné zastoupení, tak nejrychlejší způsob jak toho dosáhnout je vytvořit nerovné příležitosti. Méně zastoupenou skupinu zvýhodnit a tím znevýhodnit tu více zastoupenou. Typickým nástrojem jsou kvóty, dotace, programy zaměřené pouze na jednu ze skupin. Pokud výsledné zastoupení má být 50 % daný kvótou a poměr na vstupu je 10:1 pak zákonitě šance na získání zaměstnání bude na výstupu opačná.
Pokud bychom to vzali ad absurdum tak kdybychom nasadili dnes kvóty na rovné zastoupení ve všech oborech tak pilot (muž) by byl několik let nezaměstnatelný, stejně jako třeba učitelka (žena). Je to dvojsečné. Asymetrická podpora je v podstatě stejný nástroj jen pomaleší a méně násilný, ale nemusí se zastavit na 50 %.
Za mě je potřeba o možnostech létat informovat napříč omladinou, podporovat nadané a snaživé a odstranit z letectví pověst adrenalinového sportu. Většinově mužský koliktiv je mimo jiné částečně i dědictví SVAZARMu kdy se vychovávali piloti primárně pro armádu. Každopádně by bylo fajn aby to více žen táhlo k létání a vlastně i více mladých lidí.
Asi je to dobrý, nerad bych, aby mne někdy vezl pilot/pilotka, který je vyhořelý.
Ale popravdě, co to vlastně znamená? Lidi, kteří projdou letecký výcvik a chtějí se tím živit by měli být dostatečně psychicky odolní. Vždyť je bude celý profesní život pořád někdo přezkušovat a přezkoumávat.
vyhorenie nie je o psychickej odolnosti. Doslova je to "stav emocionálneho, fyzického a duševného vyčerpania, ktorý vzniká v dôsledku chronického stresu".
Medzi stresom a chronickým stresom je velky rozdiel. Stres mozete mat pred skuskou, vysetrenim alebo mozete zazit stres pocas letu. Ale je to stres kratkodoby, ktory ma konkretnu pricinu a v konkretnom okamihu sa skonci.
Chronicky stres je neustaly tlak (na vykony, financne vysledky, sibenicne deadliny apod.) ktory posobi nonstop, 24/7, cele roky. Clovek nikdy uplne nevypne, v noci dobre nespi, telefon zvoni aj pocas dovolenky. Postupne sa dostane do stavu kde ma pocit ze uz nevladze ale nedokaze z toho uniknut.
tak pokial viem letove posadky maju predpisany urcity cas odpocinku.
Pravnici, lekari, manazeri, obchodni zastupcovia apod. nic take nemaju. Pracovny cas na zmluve je len formalita, ked nedvihnes telefon o polnoci alebo cez vikend tak mas prusvih, nadcasy sa nepreplacaju. Vecer pride zadanie, zajtra doobeda to klient chce mat.
A neopovaz sa stazovat, 10 adeptov caka na tvoje miesto...
Igi, nikdo nas nenuti delat praci kterou delame, ani ty pravniky a manazery nikdo nenuti. Vyhoret se da, i kdyz mas predepsany cas odpocinku, to bych si nedovolil zpochybnovat.
No já jen, že jsem potkal za posledních pár let několik lidí, kteří tvrdili, že jsou vyhořelí. A všichni měli jedno společné - nebylo jim ani 30, měli vejšku a dělali práci, kterou dělat chtěli.
Od lidí kolem 50 a starších, kteří hákují přes 30 let jsem nic takového nikdy neslyšel. Jestli v tom nebude něco jinýho, než píšete...
To je celkem fuk. Vyhoření nemá co dělat s absolutními objemy čehokoliv. Je to v podstatě subjektivní stav, kdy to člověk nezvládá respektive přestává se mu chtít to zvládat. Jedinci a generace se jistě liší tím obvyklým prahem a také se liší ochotou o tom mluvit - někdo až když to nejde zamaskovat (50+ častěji), někdo to staví na odiv (30-). Nic to nemění na tom, že takový člověk to vnitřně přestává chtít dělat, má to čím dál víc u zádele a tím má nakročeno udělat průšvih.
Vaclav - to nie je take jednoduche. Ked mas 25 a karierne ambicie, tak ano, nikto ta nenuti. Ale ked uz fachas zopar rokov, mas zodpovednost za firmu/klientov/pacientov, hypoteku, nejaky zivotny standard a zivis deti, tak uz nie je take jednoduche sa zobrat a odist lebo "som unaveny". Navyse treba pocitat s tym, ze clovek by musel zahodit tazko vydretu karieru, a to nie je lahke samo o sebe.
Nespochybnujem ze vyhoriet vedia aj piloti, len som poukazal na to, ze u inych profesii nie je povinny odpocinok ako u pilotov, pretoze totalne vycerpanie manazera v banke nesposobi smrt stoviek ludi.
čáp - ak niekto pracuje 30 rokov a ešte nie je finančne nezávislý, zvyčajne to znamená že nespadá do tej kategórie 24/7 ktorú som popisoval. Ono aj ten právnik si môže zvoliť či bude makať jak lokomotíva, alebo bude končiť o piatej. Lenže musí akceptovať že aj jeho kariérny rast bude mať iné alebo žiadne tempo. Niečo za niečo.
Igi, je to tak, jak píšete. Nikdy předtím jsme nežili v tak zrychlené době plné informací tak, jako žijeme nyní. Také jsme nebyli tak snadno dustupní, jako jsme nyní, kdy wi-fi "chytíme" na každém rohu a telefony nám dokáží blikat s každou notifikací na WA, fb, Instagramu či emailu. Vnímám tuto dobu jako výsledkově orientovanou. Jak dosáhnout co největší efektivnosti? Jak se co nejrychleji můžu vydělat jmění s co nejmenším úsilím? Případně ti, co jsou více přizemi, jak co nejúspěšněji zabezpečit svoji rodinu, abych ve stáří nemusel pracovat? I na nás ženy se kladou požadavky být skvělá matka, manželka, milenka i hospodyně i podnikatelka/zaměstnankyně. Au, to občas bolí. V dřívějších dobách takové požadavky na jednu osobu nebyly. Osobně vnímám, že zejména muži pracují 10-12 hodin denně, pak nemají čas na svoje děti a manželky kromě kroužků a učení s dětmi též chtějí přispět do rodinné kasy. S malými dětmi zpravidla nejsou atraktivní pro pracovní trh, zkrácených úvazků s flexibilní pracovní dobou je realtivně málo. Kola křečka na běžícím kolečku se roztáčí. Svědčí o tom i téměř polovina dětí v 9. třídách, která podle průzkumů potřebuje psychologickou pomoc. Člověk se snaží "běžet rychleji".. Čím rychleji na kolečku běží, tím ho to vede k vyšším výkonům... Až už je to kolečko tak rychlé, že to nezvládne a může dojít ke zhroucení. Někteří dojdou na tajnou formulku, že pro zastavení sebe jako křečka na běžícím páse stačí začít zpomalovat. Je to paradoxní, ale začít stíhat znamená přestat spěchat. V okamžiku, kdy si dovolíme zpomalit, zpomalíme i to pomyslené běžící kolečko toho křečka. Proto je prevence vyhoření o umění odpočinku (včetně spánku), time-managementu i zdravém sebevědomí, kdy klienti dají sebe na první příčku místo práce. V okamžiku, kdy jsme dostatečně odpočinutí dokážeme na podněty reagovat jinak, než v případě, že jsme nevyspalí, hladoví alias nemáme splněny své primární potřeby. V případě výkonově orientovaných lidí prevažuje dokončení úkolů v práci atd. nad své primární potřeby těla. To tělo vnímají jako svoje omezení, ne moudrého ukazatele, který jim ukazuje, že už toho mají dost.. U pilotů je situace specifická v tom, že dopravní piloti mají medical 1. třídy, do výcviku na půjče cca 1,5 mil czk dluhu, čerstvou práci jako 1. vedoucí... Vezmete další leg, když je to v limitech? jasně, protože si přeci nemůžu dovlit přijít o práci... Z čeho bych pak splácel tu půjčku (hypotéku) atd.? Necítíte se dobře? Největší hrůza je ze ztráty medical 1. třídy a tím i suspendování z práce. Ten tlak na výkon, být 100% soustředěný, bezchybný vnímám opravdu jako velký.Co s tím? Primárně, začít to řešit co nejdřív a překonat svůj strach říct si o pomoc. V České republice máme např. hedepy.cz, kde lze žádat o pomoc psychology, vše je online. Já osobně pracuji s lidmi, kteří chtějí prevenci, tj. vnímají tlak nebo se cítí i hezky, ovšem zároveň si uvědomují, že zdravé sebevědomí, nebo time managment jsou faktory, které by ve svém životě mohli zlepšit. Nevěřili byste, kolik lidí si myslí, že jsou líní či se "flákají", když jednoduše dobíjejí baterky u oblíbené knížky, nebo "nic nedělají".Zpravidla to "nic nedělání", procházka v přírodě atd. umí dělat divy. A pro ty výkonově orientované jedince, mezi které se stále řadím a stále nacházím i nové způsoby, jak s tím pracovat, bych chtěla vzkázat: Dovolte si odpočívat. Ono být s rodinou/přáteli a skutečně vnímat společně strávený čas, nemyslet přitom na práci či svoje projekty, je za mě opravdové umění.. :-)
Petro, super napsané. Dovolit si zpomalit, vnímat své potřeby a uvědomit si, že prevence vyhoření není luxus, ale nutnost. Naučit se vědomě odpočívat, pracovat se svým časem a nebát se říct si o pomoc – například u odborníků. Pro mě asi klíčové - Začít stíhat znamená přestat spěchat. 🚀
Petro, jak chcete vyresit (narovnat) fakt, ze na pedagogicke skole studuje 90% zen a jen 10% muzu? To by prece tem deckam taky pomohlo aby meli vic ucitelu-chlapu. V zadne ustave ani svobodnych dokonce ani totalitnich statu se nepise, ze v kazdem oboru ma byt zen a muzu cca pul na pul, to je proste nesmysl. Staci, kdyz kazdy muze delat co chce a na co staci nezavisle na rase, pohlavi, apod, a to jsem presvedcen ze u nas plati. Pokud o necem pochybuji u nas, tak je to spis rasova diskrimininace/nesnasenlivost, nez diskriminace zen.
A ze si to dnes nekdo dela extra tezke (tlak na vykon), s tim souhlasim. Je tezke dokazat na tyden vypnout Wifinu - terminy, schuzky, kariera - k tomu chce opravdu dozrat. Ale zase se tenhle neduh vyskytuje (alespon v mem okoli) u lidi obojiho pohlavi :)
Zena, matka, milenka, hospodyne: Dam priklad: Moje mama (za sociku) chodila rano ve 4 a pak jeste odpoledne krmit do JZD, kydat a vubec se starat o stovky hoveziho, nachystala nam svacinu a zkontrolovala ulohy, hlidala abysme byli dobre obleceni, abysme mohli na skolni vylet a pak treba do tanecich a to jsme meli jeste doma hospodarstvi. Naproti tomu moje zena ma pracku, susicku, mycku, mikrovlnku, nemusela prat plinky (protoze uz byly pemprsky) a jeste chlapa co obcas rad neco pomohl v kuchyni (to tata nedelal :) ).... Nemyslim si, ze dnes to maji zeny tezsi, nez jejich matky (pokud si to ovsem tezke nedelaji samy, coz se casto stava)
1.5 milionu pro ATPL - no ano - rovna se to mensi hypotece. V US je napr uplne normalni platit treba 0.5 mil Kc za semestr na bezne univerzite, cili Mgr diplom stoji cca 5mil Kc prepocteno. Nekdo ma bohate rodice, obcas i nejaky chudas dosahne na nejake stipendium a muze studovat - vsichni si pak ale vzdelani vazi. Jen u nas to vypada jako raketa, protoze mame vzdelani jakoze "zadarmo". Ale opet tam dnes nevidim zadny rozdilv moznosti pristupu mezi muzi a zenami.
Vaclave, treba brat do uvahy ze charakter prace nasich rodicov a nasej je iny. Fyzicka praca vycerpava fyzicky, ale organizmus (hlavne mlady) sa vie z fyzickej unavy relativne rychlo zotavit.
Dnes v praci riesime e-maily, mobil nas zastihne vsade, desiatky roznych uloh a vsetky si vyzaduju sustredenie. Cim sme efektivnejsi, tym viac uloh dostaneme. Ked krmite na druzstve, tak odchodom z druzstva praca skoncila. Ked pracujete mentalne, praca nekonci nikdy. Niekedy na to netreba ani mobil, staci ze nad pracovnym problemom rozmyslate aj doma, na dovolenke, jednoducho pracujete non-stop.
Vedecke studie hovoria ze regeneracia po dusevnom vykone trva ovela dlhsie ako regeneracia po fyzickej namahe. My dnes zijeme v dobe, kde nielenze podavame velky dusevny vykon, ale po tom vykone nenasleduje ziadna regeneracia. Zoberte si ze o vyhoreni hovoria hlavne zamestnania ako bankari, manazeri, pravnici - o vyhoretom robotnikovi na druzstve som este nepocul.
Prekrucujes co som napisal. Nikto netvrdi ze predosle generacie to mali lahke - ale charakter unavy bol skratka iny.
Syndrom vyhorenia je skratka spojeny s modernou rychlou dobou. Odoslat postu kedysi trvalo cely den, lebo sa musela napisat rucne alebo na stroji, potom odniest na postu atd. Dnes clovek posle 10 e-mailov este pred rannou kavou. Informacne technologie skratka vsetko velmi urychlili, ale ludsky mozog sa nezmenil.
Staci si naozaj nieco o tomto probleme precitat od vedcov a lekarov - a hlavne nemudrovat ze vyhorenie pred 30tkou je poza alebo ze clovek vyhori ked uz sa mu nechce robit. Taketo perly len naznacuju ze dotycny nevie o com hovori.
Poznam takych co su strasne mudri jak oni kedysi vela pracovali, ale ked potom maju vyriesit jeden problem s uradom tak o tom tyzden hovoria, 3 dni nespia a potom este 2 tyzdne vsade nariekaju ako ich to unavilo...
Igi, klid. Ja nezpochybnuji lekarsky termin vyhoreni, i ja jsem k tomu za svou docela dlouhou karieru mel docela blizko. O lidech pred/po 30 jsem nemluvil ja. Neni to o veku. Ja to posunu jeste jinam. Premyslet/definovat/diagnostikovat vyhoreni si muzou jen lide, kteri si ziji velice dobre: lekari, bankeri, pravnici, SW inzenyri (ke kterym patrim i ja), ale ne nekdo, kdo premysli jak zdrave nakrmi sve decko a jak ho slusne oblece, aby se mu ve skole neposmivali. To je uplne jiny level starosti, nez si umime predstavit dnes. A neni to tak davno, ani nemame jistotu, ze se to nikdy nemuze vratit.
Proste mi z toho vseho vychazi, ze se mame opravdu velice dobre, jak nikdy v minulosti, to je cele. Stacilo by, abychom si to uvedomili/uvedomily a byli/byly za to radi/rady.
Nedá mi to, abych svým zastaralým názorem předdůchodce nepodpořil Václava. Vše je o stanovení životních priorit. V dávném mládí jsem dostal radu: nenahraditelné jsou pouze 2 věci: zdraví a čas. Měl jsem ještě možnost zažít prarodiče svoje i manželky, kteří se jako živnostníci honili do roztrhání těla, aby vybudovali živnosti, které jednou předají svým dětem. To byl pro ně smysl života, kterému obětovali vše. Ze dne na den přišli o výsledky celoživotní práce, když jim všechno sebrali. Zničené zdraví a ztracený čas jim nikdo nenahradil. Je třeba hledat rovnováhu - na život máme jen jeden pokus. Opravné pokusy nejsou.
Mnohé lidi tím naštvu, protože řeší existenční potíže atd. Jsem si toho vědoma.
Není to žádný nový koncept, již latinské přísloví praví : Faber suae quisque fortūnae. Každý svého štěstí strůjce.
A není lehké přiznat si, že do větší šlamastyky jsem se dostal(a) sou vinou. Jiné je to samozřejmě u dětí, rodiče si do určité míry nevybíráme, že.. Tam už záleží, v co věříme.
když nebudu mluvit všeobecně, ale o sobě. Vyhořela jsem ve svých 29 letech.
Poměrně ve velmi krátkém časovém intervalu. Nyní se o tomto tématu mluví a ví daleko víc, jsou i lidé, kteří dokážou vyhořet před 20 rokem atd.
Kdyby to někomu mohlo pomoc, v ČR exituji i tento neziskový projekt na téma vyhoření: https://www.nevyhasni.cz/
Petra AIR brand je komerční projekt, kdy řešíme prevenci a dokážeme odkázat na odborníky v daném oboru, pokud vyhoření již nastalo. Nehrajeme si na psychology, ani psychiatry. To je dost jiný obor i jiná disciplína.
Když nastalo moje vlastní vyhoření, pracovala jsem klidně i 17 hodin denně. Samozřejmě, otázka je, jak efektivně. To je však přesně smyslem. Chcete dokončit určitý úkol,protože nejste odpočinutí, trvá vám to déle. Prokrastinujete. Zůstaváte v práci déle, protože to přeci musíte dokončit.
Nehledíte na příznaky Vašeho těla, které vám ukazuje, že už toho má dost. Mohou se objevit příznaky špatného spánku. Zpravidla, když myslíte na práci.
Takže se špatně zregenerujete, jdete znovu do práce, kde Vám zadané úkoly trvají déle, proto tam chcete zůstat déle.. A kruh se uzavírá.
První pomoc tedy je si to zaprvé uvědomit, že se něco takového děje. Není to vymyšlený fenomén. Můžu to potvrdit ze své vlastní nepříjemné zkušenosti.
Tím však neříkám, že k vyhoření nedocházelo i v jiné, než naší moderní době.
Jen čím víc se o téma prevence vyhoření i vyhoření samotné zajímám, tím víc toto téma vidím jako mor dnešní doby. Jsem doba, kdy jsme orientováni na výsledky a ne své vlastní zdraví a zdravý životní styl.
U jednotlivých jedinců dochází ke změně a to jsou ty lidé, které chci podpořit na jejich cestě.. Ať už přes náš vlastní program Staň se kapitánem svého života, nebo přes jakoukoliv jinou platformu, kde najdou podporu.
Každému sedí nějaký jiný člověk a já rozhodně nemám ambice zachraňovat svět, nebo celou společnost.
S kolegou Tomášem Uherem, který se do projektu připojil právě s Brain Balance, který podporuje standardní fungování mozku, když pracujete dlouhodobě pod tlakem, chceme podpořit ty, kteří chtějí změnu.
Kteří si nechtějí proklouznout život mezi prsty a chtějí ho prožít plnohodnotně, v celé své krásy. Smysluplně. S dobrým životním standarem.
Protože na to nemám statistiku, vidím však ve své praxi, že prevence vyhoření souvisí s tím, mít tvz. rich mindset (nastavení myšlení na dostatek), tj. mít nejen dostatek financí k tomu, abych mohl být v klidu a nemusel(a) být v módu křečka, kdy roztáčím pracovní kola a v podstatě mám na sobě tolik úkolů, které nemám šanci zvládnout, až se utavím.
Je pro mě osobně smysluplnější dělat práci, která mě naplňuje, je dobře placená a přináší mi radost.
Já si sama chci tvořit život, který se mi líbí. A ne, není to jednoduchá práce vidět v problémech příležitosti a hledat neustále řešení na potíže, které do života přicházejí.
Je to každodenní práce na sobě, abych si udržela pozitivní smýšlení a pochopila momenty, kdy je dobré si připustit, že nějaká situace je opravdu na prd a je v pořádku si poplakat nebo si vybít svůj vztek a pak reagovat.
Nikdo z nás, ani my koučové nejsme chodící Buddha a řešíme nejen naše klienty, řešíme si hlavně svůj vlastní život, aby byl inspirací pro ostatní.
Aspoň to je můj záměr. Moci se podívat každé ráno do zrcadla s dobrým pocitem, že i kdybych zítra umřela, tak jsem nežila na darmo a můj život měl minimálně pro mě samotnou smysl.
Moci být sama se sebou, protože co jsem poštvala, tak jsem si odpoustila a poučila z toho.
Primárně nepotřebuju uznání od ostatních, abych se cítila milovaná, dokážu milovat sama sebe a přes to mám kvalitnější vztahy s druhými lidmi.
Když si věci začneme brát méně osobně, což je jedna ze 4 dohod, tak mě osobně se nesmírně ulevilo.
A pokud to někdo potřebuje podat skrz data tyto informace, zpravidla je mám po ruce :-)
Nicméně jsem přesvědčená, že platí staré čínské přísloví, že naše myšlenky tvoří slova, ta tvoří činy. Z činů se opakování stává náš charakter. A náš charakter určuje to, jaký život máme.
Existují určité meze, ne každý může být Einstein. Nicméně i on byl ve škole špatný v matematice a nedal ty druhé, šel si svojí cestou a nyní je jedním z největších myslitelů své doby...
Věřím tomu, že každý máme neomezený potenciál. Jen je třeba ho využít k tomu, abychom měli i naplněný život.. :-)
na ženy - muži 50:50 jsem již odpovídala, tak se nechci opakovat.
Náš záměr není zachraňovat svět, je to o tom podpořit ty jednotlivce, kteří chtějí mít víc žen v letectví.
Celý projekt je zaměřený na tom, že chceš-li změnit svět, změň sám sebe.
Často ukazujeme na druhé, co má být tak nebo onak.
Méně často v mé perspektivě života myslíme na to, co my sami můžeme ve svém životě udělat jinak, aby se nám žilo dobře? Abychom vzhledem k XY, co se nám nelíbí, byli ve svém vlastní životě příkladem.
Můžou to být malé drobné změny. že nebudeme občas jako ostatní. A sama moc dobře vím, jak to občas bolí jít proti proudu, s tím, že si držím to, co vnímám sama sobě jako to podstatné, i když to ostatní vnímají jinak.
Tohle máme v sobě už od pravěku, kdy vyhoštění z tlupy znamenalo smrt daného jedince.
Tisíce let vývoje člověka nezmění naše moderní doba, která trvá velmi krátce.
Já si vlastně tvořím pro sebe takovou leteckou rodinu stejně či obdobně smýšlejících lidí, kteří jsou otevřeni novým myšlenkám a chtějí se posouvat ve svém vlastním životě k tomu, aby si udělali život takový, jaký ho chtějí mít.
Zejména, aby si splnili své sny v letecké kariéře.
Věřím, že hodnoty jako vzájemný respekt k mužům a ženám či partnerský přistup jsou ty nástroje, kteří vedou k těmto snům.
Existuje spoustu statistik o tom, že śtatsní lidé mají spokojené vztahy a smysluplně naplněný život.
Tak proč jednou nejít s proudem, který mi přijde příjemný, smysluplný a radostný? :-)
tady si dovolím nesouhlasit s tím, že to má člověk u zádele. Prostě už toho není schopen, jeho tělo je vyčerpáno a dává mu stopku.
Schodneme se však na tom, že to není žádoucí a zvláště v letectví, kde jde o bezpečnost může vyhoření jedince udělat dost průšvihů.
Podle statistiky až 40% dopravních pilotů reportovalo symptomy vyhoření, to mi osobně přijde dost alarmující číslo.
Věřím, že u dalších leteckých profesí, ať už v managementu, nebo ATC to nebude výrazně méně, protože řídící na věži jsou též pod obrovským tlakem a i pracovními v letectví (včetně mechaniků atd,) pracují v prostředí, kdy stres je na denodenním pořádku..
Abych nebyl spatne pochopen, uznavam a ocenuji, pokud nekdo jakkoli podporuje nejake znevyhodnedne lidi. At uz chude, ne prilis chytre, nemocne, stare lidi, opustene deti nebo jinak handicapovane. Jen mi prijde trosku zcestne, az urazejici (pro zeny), do toho zahrnout polovinu lidstva, protoze maji dane pohlavi.
A to v tech vasich argumentech (vedle tech navysost bohulibych) stale trosicku prosvita :)
Mimochodem o chozeni proti proudu neco vim, taky bych radsi se vsemi souhlasil, nez polemizoval :)
Jinak Vam samozrejme preji ve vasi bohulibe praci uspech.
My, staří absolventi VŠŽ, jsme tak sofistikovanou a propracovanou teorii neměli. My jsme museli vystačit s heslem "Stresuji se jen do výše svého platu". Ale i to docela vystihovalo podstatu problému.
nejsem si jistá, kdy jsem zmiňovala nějaké kvóty, kterým bych byla zastáncem. Vnímám, že toto téma tady zbudilo větší debatu.
Pokud vím, tak v článku s Lenkou Vargovou jsme se o tom, že usilujeme o to, aby byla dána nějaká kvóta na ženy, ještě k tomu 50:50, nebavily.
Ve vší úctě, to už jsou konstrukty, které si Vy tvoříte ve svém myšlení..
Abych to uvedla na pravou míru.
Smyslem práce pro nás nadační fond je podporovat skupinu lidí, kteří chtějí mít více žen v letectví. Je to zároveň jedno z možných řešení na nedostatek pracovníků v tomto odvětví, který je podle statistky Boeingu z roku 2024 na euroasijském kontinentu bude potřebovat 565 tisíc nových posádek (piloti 155 tísíc, technici 167, zbytek cabin crew).
Současná bolest sektoru je v tom, že tito lidé nejsou.
My přicházíme s myšlenkou, že když tyto možnosti otevřeme víc ženám, mohly by být tím rozhodujícím faktorem, který leteckému sektoru pomůže, tak jako to udělali ve Velké Británii za 2. světové války.
Z tohoto důvodu nevidím prostor mít na nějaké kvóty, když mi jde o to vůbec dostat nové zaměstance do daného sektoru.
To je můj osobní názor, chápu, že se v tom nemusíme shodnout.
Každopádně děkuju za osvěžení tématu a diskuzi k zamyšlení..
Zde je Petro otázkou mají-li ženy o toto zaměstnání zájem. Zatím to tak nevypadá. Jedině, že by to braly jako dobré zaměstnání, ale takových je povícero a s jednodušším životním rytmem.
Ony ani aerokluby nejsou moc plné příznivkyň a nadšených pilotek.
Mne by spíš zajímalo čím to je? Třeba mezi parašutistkami bývá výrazně více žen, než mezi pilotkami.
