Od kdy fotíš, Martine?
Focení se věnuji zhruba 30 let. Někdy okolo roku 2005 jsem začínal focením svých oblíbených sportů kiteboardingu a snowboardingu. Hodně jsem při tom tenkrát cestoval a vznikaly zajímavé fotky – nejen akční, ale i cestopisné.
Takové to pořádné focení začínám evidovat od roku 2009, kdy jsem dostal nabídku zúčastnit se jako fotograf mé první Rallye Dakar. Chytil jsem se tenkrát příležitosti, sbalil se a na měsíc odjel do Jižní Ameriky s tenkrát pro mě neznámou partičkou. Jeli jsem tam jako mediální team pro support Tomáše Tomečka a zajišťovali po dobu celého závodu oficiální zpravodajství. Tam jsem se seznámil s Petrem Luskem, byl to již tehdy jeden z nejlepších fotografů světových rallye.
Rallye Dakar byl, je a bude stále jeden z nejnáročnějších závodů planety. Je to zkouška nejen pro závodníky a jejich techniku, ale i pro jejich servisní a mediální týmy. Měl jsem za úkol každý den pořizovat video a foto materiál, ten po cestě upravit, neztratit svého závodníka, ideálně být vždy o krok před ním a materiály každý večer z civilizace odeslat, aby je fanoušci mohli v co nejkratší době vidět.
Náš každodenní pracovní maraton začínal večer v bivaku, kde se servisuje technika, sejde se celý tým a dostáváme náhled trasy na další den. Následně se balíme, doplňujeme zásoby jídla, vody, řešíme navigaci, dobíjíme baterie a vyrážíme na slepo do pouště najet nějaké ty kilometry před závodníky. Na první foto místo dorážíme obvykle někdy po půlnoci, kdy rozbíjíme stany a snažíme se něco naspat. Závodníky zde budeme očekávat někdy v ranních hodinách. Musíme se vyrovnat s nízkými teplotami v noci, které v horách padaly pod 0 °C a přes den v pouštích překračovaly 50 °C. Po dofocení prvního průjezdu se přemisťujeme na další možné místo focení. Cestou se snažíme něco sníst a když je dobrá etapa, tak závodníky fotíme ještě v cíli. Data zpracováváme po cestě, v bivaku ještě točíme rozhovory, odesíláme data přes internet a jedeme dál. Díky těmto nárokům na fotku se z člověka po krátké době stává jakýsi stroj na výrobu obrázků. Moc nespíte, nejíte, generujete velké množství fotek, které po cestě přebíráte, upravujete a následně publikujete. Každý den se závodem najedete přes 500 km, přejedete celý kontinent, ujedete víc jak 10000 km a očekává se od vás perfektní výsledek.
Technika tenkrát dostala obrovskou „čočku“, fotilo se v extrémních podmínkách, ale vydržela a mě to přivedlo na myšlenku založit projekt Lens-Protect a začít se věnovat výrobě ochranných obalů na fototechniku. Dnes už jsem s firmou na trhu 15 let, nemám jediného zaměstnance, a přitom distribuuji obaly do celého světa.
Jinak se fotí statické fotky, jinak dynamické. Dakar byl velká škola, ale tvůj fotografický um posunuli i koně.
Byl to zase můj kamarád Petr Lusk, kdo mě přivedl k focení rovinných dostihů. Stejně jako tomu bylo u automobilů, ani o focení koní jsem na začátku nevěděl vůbec nic. Musel jsem si sám přijít na správný postup, jak získat perfektní fotografii. Přistupoval jsem k tomu tenkrát tak, že umím fotit sport, byl jsem na rallye a jsem skoro mistr světa. Za velice krátkou dobu jsem procitl, vrátil se nohama na zem a zjistil, že focení koní je opravdu těžká meta.
Kůň je živé zvíře nesoucí v rychlém závodním tempu jezdce a celé to obvykle netrvá déle jak 5 min. Než se začínající fotograf rozkouká, koně jsou pryč, udělají jedno kolo a je po dostihu. Jelikož jsem byl vždy zastáncem dynamiky ve fotce, v začátcích z nich bylo hodně odpadu a výsledek skoro nejistý.
Kolem závodů se motala spousta zapálených fotografů, ale většinou měli hodně stejný, pro mě nudný, výstup na úrovni zmrazené fotografie zachycující zastavené koně v jednom momentu. Tenkrát mě napadlo založit s kamarády projekt Galopp Foto. Ten oslovil fotografy se zájmem o focení turfu a vytvořil jim prostor, jak důstojně společně prezentovat naše fotografie. Mimo to fotografové z této skupiny sdíleli své zkušenosti a vzájemně se od sebe učili. Tenkrát jsme cílili udělat jakýsi mediální servis pro pořadatele dostihů, majitele koní, trenéry i jezdce. Už tehdy se tak trochu koně propojili s letadly, fotil jsem Velkou Pardubickou a v té době se v Pardubicích na letišti konala Aviatická pouť. Věděl jsem, že je to jedna z velkých leteckých akcí, takže jsem párkrát zašel a něco málo cvaknul.
Letadla jsi nicméně fotil už dřív.
Ve Švýcarsku se létá legendární akce s názvem Axalp, což je demonstrace armády v horách ve vojenském prostoru. Je to stále jediná akce na světě, kdy do vojenského cvičného prostoru vpustí veřejnost a předvádějí ostrou střelbu z letounů na cíle, které jsou vzdálené jen desítky metrů od diváků. Opravdu vám z toho běhá mráz po zádech. Tato akce je divácky velmi atraktivní i adrenalinová. Je to ale hodně fyzicky náročné. Dostat se na akci včas je vlastně vysokohorský výstup s těžkou fototechnikou na zádech. Z parkoviště obvykle vyrážíme ještě v noci s čelovkami na hlavě. Vydáváme se na několikakilometrový horský výstup končící ve výšce okolo 2500 m a doufáme ve slušné počasí. Kolikrát se stalo, že jsme vylezli na kopec a tam se dozvěděli: „Dnes se nelítá, jděte zpátky a přijďte za rok.“ I takový bývá Axalp.
Čtenáře asi nejvíc zajímá tvá cesta k focení Red Bull Air Race (dále RBAR).
Někdy v roce 2012 jsem se potkal s pořadateli akce Freestyle Aerobatic Challenge a stal se oficiálním fotografem. Byl to tenkrát již 2. ročník, a proto jsem se zaměřil na detailní focení kamarádů akrobatů, kteří předváděli své akrobatické umění. Jedním z pořadatelů byl Mára Hyka a sešla se celá skvadra rafanů, co měli co ukázat. Byl tam například Petr Kopfstein, Martin Šonka, Petr „Čuda“ Kouřil a ze zahraničí opravdu zvučná jména, jako Světlana Kapanina, ale v té době jsem je ještě skoro neznal, i když jsme se vídali každý den.
Po téhle akci se mi ozval Petr “Kopino” Kopfstein a nabídl mi možnost nafotit s ním nějaké akce, které létal v rámci tréninků a exhibicí. Začínali jsme s focením ze země, postupně se dostali i k focení Air-to-Air.
O 2 roky později dostal Kopino pobídku ze strany RedBull účastnit se kempu, kterým projdou oslovení piloti a vyberou se zde adepti pro budoucí seriál Red Bull Air Race. Vznikla tenkrát nová skupina Challenger Cup jako přípravka pro celou soutěž. Petra jsem vnímal vždy jako jednoho z nejpreciznějších a nejcílevědomějších pilotů. Měl jsme velmi podobné postoje, proto jsme si rozuměli a oba makali na co nejlepším výsledku. Během příprav jsme natočili a nafotili mnoho materiálu, který byl Petrovou prezentací pro budoucí RBAR. Petr se nakonec do RBAR dostal a v prvním roce se mu podařilo vyhrát Challenger Cup. Já byl u toho jako akreditovaný fotograf. Na začátku byl s akreditacemi docela problém. Na akci se těšilo mnoho mých kamarádů, ale akreditaci nedostal skoro nikdo. RBAR na udělení mělo nastavená hodně přísná pravidla. Mně hodně pomohla prezentace, kterou jsem dělal před začátkem soutěže pro Petra.
Od roku 2019 jsem pro RBAR odfotil a odlétal přes 14 eventů po celém světě. Zažili jsme mnohá dobrodružství při cestování, denně jsme se setkávali s celým realizačním týmem, piloty i kamarády z dalších týmů. Byli jsme jedna velká rodina, co dělala velké věci. Každý rok jsem se snažil být na těch akcích, které se v rámci logistiky a financí daly stihnout.
Jak ses cítil na akcích RBAR v pozici fotografa?
Když jednou vstoupíte do světa RBAR a dostanete akreditaci, ocitnete se v úplně jiném světě. Pro pořadatele byla důležitá prezentace celého seriálu, zajištěná nejen vlastními špičkovými fotografy, ale umožnili přítomnost i vybraným mediálním týmům z celého světa, které tvořily reportáže z místa jako já. V rámci akreditace jsme měli na každé akci zajištěné tiskové středisko s dostatkem stolů, silnou internetovou konektivitou, boxy na uložení osobních věcí a techniky, abychom nemuseli vše celý den nosit u sebe. Po celou dobu bylo zajištěné stravování a v neposlední řadě mediální servis od pořadatelů, kdy a kde se co bude odehrávat.
Každé ráno jsme si v tiskáči vyzvedli časový harmonogram dne a podle něj si udělali svůj plán. Měli jsme přístup skoro všude, tedy jsme si mohli říct, s jakým pilotem chceme dělat rozhovor či focení. Mohli jsme i do hangárů a sledovat přípravy jak před tréninky, tak i závody. Vše bylo připraveno tak, abychom se mohli plně věnovat jen své práci a nemuseli se starat o cokoli jiného. Létalo se zpravidla v sobotu a v neděli, ale od začátku týdne bývaly tréninky a my byli při všem. V průběhu závodu bylo k dispozici auto, někdy loď, pomocí kterých jsme se mohli přesunout na další foto místa z druhé strany trati. Na akci jsme se dostali třeba i do týmu, který obsluhoval pylony. Je opravdu zážitek nahlédnout dovnitř pylonu natlakovaného na několik atmosfér.
Některé destinace byly snazší v tom, že se startovalo i přistávalo v místě, kde byli i diváci, pak byly složitější (např. u Balatonu), kde si člověk musel vybrat, zda chce vidět část s pylony, nebo jet na letiště. Většinou pak jeden den fotil přílety, odlety, hangáry, druhý den pylony. Mně se podařilo na RBAR dostat i kamarády, kterým jsem zařídil akreditaci, takže jsme pokryli trať celou. Člověk se naučil spolupráci, aby se daly dohromady fotky, které zachytí celý průběh závodu. Po vzoru GALOPP-FOTO jsem založil podobný projekt na podporu hobby fotografů se zaměřením na letadla AIRRACE-FOTO.
Zažil jsi mezi jednotlivými fotografy řevnivost?
Nevnímal jsem okolní fotografy jako konkurenci. Pracoval jsem úplně stejně, jako oni. Jediné, co jsem tiše záviděl, byl fakt, že my jsme byli na místě jako čeští novináři a dělali jsme výstupy pro členy českých týmů. Oficiální fotografové měli k dispozici vrtulník. RBAR měl vždy úžasnou prezentaci každého eventu ve městě. Vždy vzali 2-3 letadla, vrtulník a letěli nad městy Tokiem, Budapeští nebo třeba Rovinjí apod., kde vznikaly nádherné fotky a videa. K tomu jsme se my nikdy nedostali. Já nebyl oficiálním fotografem RBAR a nikdy se tak neprezentoval, ale smlouvu na užití fotografií s nimi podepsanou mám.
Vzájemně jsme se vnímali jako profíci. Piloti létali profesionálně a jejich týmy se o ně staraly také profesionálně. My se zase profesionálně starali o špičkové výstupy.
Zmínil jsi lidi, při RBAR se sešla celá škála národností a nejrůznějších jedinců, kdo tě zaujal nejvíc?
Když jsem do RBAR přišel, znal jsem hrstku lidí osobně a většinu měl za vysněné hrdiny. V průběhu času jsem poznal skoro všechny od mechaniků, lidí od médií až k pilotům. Nemělo by smysl vyjmenovávat všechny. Cením si toho, že jsem se s nimi mohl potkat a s některými kamarádíme dodnes. Zmíním zde jen několik jmen, která vnitřně cítím jako důležitá. V první řadě Peter Besenyei – seznámila mě s ním jeho šéfová týmu, moje kamarádka, která mi opravdu hodně pomohla, Anna Buttás. Dále samozřejmě kamarádi Martin Šonka a Petr Kopfstein, a hlavně oba týmoví guru, Martin Nepovím a Ivan Krakora. Poslední jméno, které mě moc bolí, je zesnulý Hannes Arch, s kterým jsem se viděl 3 dny před jeho tragickou smrtí v Lausitzringu. RIP, náš kamaráde!
RBAR byla jedna velká rodina a je smutné, jak tenhle seriál skončil. Bylo mi ctí být součástí.
Fotil jsi také Flying Bulls Aerobatics Team (dále FBAT), co se ti fotí lépe – jeden letoun nebo skupina?
Na začátku jsem převážně fotil samostatná letadla a snažil se zachytit přesnost a preciznost při samostatné ukázce. Při skupinové akrobacii jde o divácky zajímavou podívanou, ale dokud člověk nesedí v letadle a nevidí, jak jsou stroje blízko sebe, jak se musí piloti maximálně soustředit, vůbec si náročnost neuvědomuje.
FBAT jsem registroval delší dobu, párkrát se potkal s Radkou Máchovou a znal Martina Nepovíma, manažera skupiny. Jednoho dne jsem zjistil, že hledají člověka, který se jim bude starat o média. Nebylo podmínkou být na všech jejich akcích, ale určitá návaznost tam být musela. Slovo dalo slovo a dva roky (2022–2023) jsem tak byl na většině vystoupení FBAT v rámci Evropy. Byla to pro mě zase nová zkušenost, zpovzdálí sledovat profesionální tým a na úrovni reportáže přinášet zpravodajství z jejich vystoupení.
Máš za sebou kromě zmíněných i další zajímavá focení, přiblížíš alespoň ve stručnosti?
Kdysi jsem se na jednom Sletu čsl. letadel potkal s Ivem Kardošem, který věděl o mých fotkách vojenských letadel nejen z Axalp. V té době zrovna dostal úkol létat jako display pilot na Gripenu. Slovo dalo slovo a já s ním nafotil celou jeho přípravu zakončenou certifikací. Tato certifikace opravňuje pilota vojenského letadla provádět akrobatické prvky na veřejných leteckých akcích. Na letišti jsme spolu zažili mnoho krásných zážitků, z kterých vznikly nádherné fotografie. Taková třešinka na dortu byla možnost vyfotit fotografii, která vznikla na konci certifikace, kdy se sešli další 4 display piloti, kteří Gripeny létali před Ivem. Tehdy oni neznali mě a já je, ušli jsme spolu dlouhou cestu, dnes jsme kamarádi a s většinou z nich jsem seděl v letadle.
Zajímavé bylo například také fotografování pro armádu – cvičení na téma doprovod nekomunikujícího letadla za doprovodu Gripenů (Gripeny-CASA-JET). Další zajímavé bylo i focení skupiny Trenérů na přerovském letišti z helikoptéry, které tenkrát pořádal Milan Mikulecký s kamarády. Velice zajímavou akcí byl na čáslavském letišti nácvik sestavy Gripen versus Extra. Tohle číslo nacvičoval Martin Šonka a Ivo Kardoš, já a FlyRosta jsme dělali nějaké obrázky. Při Hradecké Helicoptershow jsme fotili takové malé promo pro brněnskou společnost, která provozuje vrtulníky Bell. Hodně se potom létalo s více „vrtákama“ na Pálavě, dokonce jsme přistávali u Valtického zámku.
Zaletěl sis akrobacii?
Ano, s Petrem Kouřilem ve dvoumístné Extře 330LC. Myslel jsem si, že mám za ta léta už dost nakoukáno, a tudíž mě nějaký let nepřekvapí, ale už vzlet byl asi tak 1000x větší mazec, než jsem si myslel. (smích) Celou sestavu jsem nezvládl, kladná G byla docela OK, ale záporná přetížení mi nedělala dobře. Znám kamarády, kteří se na akrobatický let těší a kdykoli by letěli znova. Já mohu říct, že to rád někomu přenechám. Moc rád létám a u toho fotím, v tom nacházím uspokojení.
Máš pilotní průkaz?
Jeden na létání s dronem ano, ale na letadlo nemám. V 18 letech jsem si ho chtěl udělat, to byla ještě doba Svazarmu, chodil jsem na letiště do Benešova, kde jsem se seznámil s Milošem Ramertem. Asi rok jsem tam jezdil s kamarádem, že si uděláme pilotní průkaz na Blaník, ale pak to z určitých důvodů nedopadlo. Znovu, poměrně nedávno, jsem měl nutkání si udělat piloťák, ale vyhodnotil jsem, že nemám dost času se létání věnovat, abych mohl létat pravidelně a tudíž bezpečně. Myslím, že dostat se do letadla jednou za měsíc z člověka dobrého pilota neudělá. Tím jsem kapitolu létání uzavřel.
Prozradíš, na jakou techniku fotíš?
Na trhu je pár velkých hráčů. V době, kdy jsem fotil koně i RBAR, jsem měl profesionální vybavení za téměř milion. Důvod byl ten, že pokud jsem chtěl přinést super výstup, musel jsem mít super techniku. Technika je věc jedna, um potom věc druhá. Když na začátku vyřešíš problém s vhodnou technikou, můžeš se soustředit jen na ten um a hledáš chyby na sobě, které pak rychle dokážeš opravovat.
Začínal jsem u Canonu, nemůžu na něj říct špatné slovo. Bohužel v době, kdy zde skončily zrcadlovky, Canon nenabídl kvalitní řešení nového trendu bez zrcadel. Tehdy jsem se seznámil s lidmi od Sony a ti nám jako profíkům udělali výhodné podmínky, které se nedaly odmítnout. Sony Czech nejen, že napomohla tenkrát k přechodu na jinou značku, ale dokázali i na nějakou dobu techniku zapůjčit. Přechod na jinou značku fototechniky je noční můra každého fotografa. V technice máme značný finanční obnos a není jednoduché vše dobře prodat a obratem si koupit nové věci. Nesetkal jsem se s tím ani u Nikonu, se kterým jsem krátce koketoval.
Pokud jsi zvyklý fotit 15 let jednou technikou a přecházíš na jinou, nese to s sebou výzvy. Najednou věci, které byly ostré, nejsou, fotí to jinak a musíš se s fotoaparátem znovu sžívat. Než jsem přešel na Sony, měl jsem 95 % úspěšnost, po přechodu najednou 70 % snímků byl odpad.
Problémem taky může být váha kabinových zavazadel. Létal jsem po světě a kabinovku jsem měl 18 kg. Do zavazadlového prostoru se to nedalo dát, na hotelu nešlo nechat, takže jsem neustále tahal 20 kg batoh.
Dnes jsem se Sony na cca 7 kg váhy. To je sakra rozdíl. Zjistil jsem, že např. velké objektivy vůbec nepotřebuji, vystačím s jedním tělem SONY A1 a několika objektivy: Sony FE 200-600 mm f/5,6-6,3 G OSS, Sony FE 70-200 mm f/2,8 GM OSS,Sony FE 24-105 mm f/4 G OSS SEL.
Dokážeš odhadnout, kolik uděláš fotek v rámci jedné akce a jak vybíráš finální?
Vím, že jsou lidé, kteří nacvakají mraky fotek a pak vybírají z ohromného množství, což mi přijde jako šílené. Já se naučil fotit krátké série, fotím na střední rychlost, a dělám série trojcvaků, kdy mi z jednoho vyfoceného záběru vypadne 9–12 snímků.
Z leteckého dne to bývá kolem 2-3000 fotek. Někteří kamarádi z tohoto množství vyberou např. 10 nejlepších fotek a ty pustí ven. Já tohle psychicky nedávám. Jedním z důvodů je, že letadel na akci bylo třeba 30 a vypustit z nich jen část, tak to jsem na letecký den vůbec nemusel chodit. Akci totiž podávám formou reportáže.
Dnes leckdo říká, že pokud je něco na fotce rozmazaného, je to kreativní. Já se v RBAR naučil, že je důležitá ještě jedna věc – kdo platí, jsou sponzoři na letadle. Takže pokud bylo rozmazané pozadí či vrtule, nevadí, ale branding musel být naprosto čistý, jinak fotka nemohla být nabídnuta k prezentaci.
Při létání i při focení je důležité počasí, jak se s ním vypořádáváš z pozice fotografa a jak si vybíráš místo pro focení?
Dříve jsem používal různé filtry, což bylo super ve chvíli, kdy se například leskne kryt kabiny letadla, tak odlesk odfiltruješ a vidíš dovnitř. Dnes je nepoužívám, protože z 90 % se vše dá vyřešit post-processingem.
Ve chvíli, kdy je jasné počasí a slunce, není to ideální. Navíc v ČR většina leteckých akcí začíná tak hloupě, že startují kolem poledne, kdy je slunce nejvýš, divák je upečený a nebaví ho to a fotografové nemají dobré světelné podmínky. Proto rád jezdím třeba do Polska, kde např. v Leszně začínají hlavní program kolem 15 h, trvá do 17 h, potom je pauza a večerní program pak probíhá v krásném podvečerním světle.
Pokud bych si měl vybrat, raději fotím bez slunce. Ideální je polojasno.
Pozice závisí od toho, s jakým záměrem na letecký den jdu. Jakmile s někým přiletím a fotím pro něj nebo se chci potkat s piloty, zůstávám na straně u stojánek. Ideální pozice je s kamarády spottery na druhé straně dráhy u plotu, ale to je v rámci zadání nemožné, být na obou stranách.
Fotil jsi toho spoustu, auta, koně, vinice pro projekty Velká vína velkých vinic Sdružení vinařů Dunajské kopce, letadla, kam by ses chtěl ještě posunout?
Abych řekl pravdu, za svůj fotografický život jsem toho nafotil už tolik, že si aktuálně užívám takový fotografický důchod. Fotím jen věci, co mě fotograficky opravdu zajímají a naplňují. Baví mě vždy uchopit nové téma, které jsem nikdy nefotil a musím si sám přijít na to, jak to udělat, aby výsledek byl perfektní. Když toho dosáhnu, posunu si metu a jdu za dalším cílem. Samozřejmě se snažím fotograficky zlepšovat pořád dál a dál. Popasuji se s čímkoli, ale pokud chci něco udělat opravdu dobře, musím to fotit na několikrát. Podívám se na snímky, odhalím chyby, kterých se příště vyvaruji. To bylo fajn na RBAR, kdy člověk fotil přípravy, pak tréninky, poté kvalifikace a nakonec závod, fotky se pořád zlepšovaly a já se při tom učil, zda časy na vrtuli jsou rychlé či pomalé, kde co mám rozklepané a pořád vše ladil víc a víc k dokonalosti. Je pro mě hodně důležité také pozadí fotografie. Nemůže tam být jenom obloha, protože snímek je pak nezajímavý. Na druhou stranu pozadí nesmí přebíjet hlavní objekt.
Mým velikým přáním by bylo obnovení Red Bull Air Race, protože šlo o něco úžasného a jsem šťastný, že jsem tyhle časy zažil.
