Kdybych se podruhé narodil, byl bych pilotem, říká Tomáš Šebek

Jak se ocitne chirurg v kokpitu malého letounu?

Myslím si, že pilotování i operování jsou hodně podobné disciplíny. Letadlo musím zvednout, dostat do vzduchu a zase s ním bezpečně přistát. Při operaci taky musím pacienta rozříznout, opravit co je potřeba a zašít, aby to – řečeno s nadsázkou – všichni ve zdraví přežili.

Pilotování je technická disciplína, při které se dají tříbit smysly, rychle se rozhodovat, mít zodpovědnost a vychází mi z toho, že létání pomáhá lépe operovat a naopak. Navíc jsem si vždycky chtěl splnit sen pilotovat letadlo, což se mi jako klukovi a dlouhou dobu i dospělému zdálo být věcí nemyslitelnou.

Ty ses původně výšek a létání bál, viď?

Bál jsem se obojího, protože ať stojím na židli nebo jsem v letadle, pořád je to moc vysoko ve vzduchu. (smích) V letadle se trochu paradoxně bojím mnohem méně, než když třeba visím někde na skále s dětmi. Zatímco na skále jde o pár metrů a všechno kolem je hodně plastické, v letadle už země z 300 m vypadá jako placka, pokud člověk zrovna neletí kolem Ještědu. Z létání jsem měl až panickou hrůzu, ale snažím se v životě své strachy po malých krůčcích zdolávat, tak mi přišlo logické zdolat strach z výšek a létání tím, že si udělám pilotní licenci.

Proč jsi zvolil PPL a ne ULL?

To je dobrá otázka. Jsem hodně ambiciózní v mnoha věcech, tak možná proto jsem chtěl mít rovnou vyšší licenci. Velmi rád bych měl IFR, ale zatím na něj nedošlo. PPL mi přišlo fajn. Měl jsem utkvělou představu, že pilotování „opravdického“ letadla je lepší, než ultralightu, což je samozřejmě nesmysl. Pro noční lety mi zatím nepřálo štěstí, už několikrát jsme se s instruktorem domlouvali, ale z nejrůznějších důvodů to zatím neklaplo. Chtěl bych si let v noci vyzkoušet se zkušeným pilotem po boku. Zažít, jaké to je.

PPL není nejvyšší licence, můžeš být přece dopravním či obchodním pilotem.

Komerčním pilotem asi nebudu nikdy. Co by se mi líbilo, je spojení lékař a létání ve smyslu „flying doctor.“  Typicky třeba v nějaké severské zemi a tam přelétat z jednoho operačního sálu na ostrově X na jiný operační sál na ostrově Y a sám si vše odpilotovat. To je ideál, ke kterému nemám šanci se se svou úrovní pilotáže dotáhnout. Ale je to hezká myšlenka.

Proč tedy nelítáš u letecké záchranky?

Bylo by to fajn, ale myslím, že bych na to neměl kompetenčně. Musel bych se dovzdělat. Podle mne by nešlo skloubit leteckou záchranku s chirurgií. Jsem zvyklý dělat věci naplno a mít kompetencí víc by mi přišlo trošku nefér k pacientům. Takhle se můžu naplno věnovat chirurgii.

Bál ses létání, tak sis udělal piloťák. A pak jsi vlezl do akrobatického letounu.

Jakmile jsem měl pilotní licenci a překonal svůj strach z létání, začali se hlásit kamarádky a kamarádi, že se taky chtějí proletět. Já najednou pocítil zodpovědnost pilota za pasažéra a nebyl jsem s tím v pohodě. Vzít zodpovědnost za svůj vlastní život v letadle, na to mě cvičili, ale mít tam někoho dalšího, kdo se mi s důvěrou svěří, ve mně vyvolávalo panickou hrůzu ještě větší, než když jsem překonával vlastní strach. Chtěl jsem letadlo dostat do ruky tak, abych měl jistotu v kritických situacích.

Samozřejmě nemůžu říct, že bych ho tak v ruce měl, ale vyzkoušel jsem si, jaké to je, dostat se do mezních situací, nacvičil jsem něco ze sestavy, vyzkoušel si základní akrobatické prvky. Hodně mě to bavilo a mám k akrobacii obrovský respekt. Teď už to budou tak 3 roky, co jsem v akrobatickém speciálu neseděl a dát mi dnes někdo klíčky, abych se proletěl, odmítnu. Leda by vedle mne seděl zkušený instruktor, který bude na rozdíl ode mne vědět, co dělat, kdyby se cokoli nepovedlo.

Měl jsi slíbený let s mistrem akrobacie, Martinem Šonkou – už jste spolu letěli?

Když jsme dělali rozhovor v Táboře, říkal jsem si, že mě let nemine, ale naštěstí nevyšlo počasí. Fakt jsem se bál, že bych Martinovi letadlo pozvracel. Už jenom při tom, kdy jsem sám pilotoval, se mi po pár minutách chtělo zvracet, natož, kdyby měl knipl v ruce někdo jiný. Jednou bych ale s Martinem chtěl letět a zažít mistrovskou akrobacii. Předtím si ale nejspíš zase odpilotuji nějaké akrobatické minuty, abych žaludek nacvičil.

Podle čeho jsi vybíral pilotní školu?

Už vůbec nevím, jak se ke mně dostal voucher letecké školy OKAir. Buď jsem si ho objednal já, nebo mi ho někdo v šíleném pomatení daroval. Vím, že jsem se na něj pár měsíců díval na stole, až jsem si řekl, proč ne, pilotem na zkoušku, to bude určitě spousta teorie a pak se 20 min proletíme, není se čeho bát. Vyrazil jsem tedy na letiště do Příbrami, kde jsem potkal Petra Kotála. Působil na mě jako fajn chlapík. Během půl hodiny jsme byli v letadle, které letělo! To už na mě Petr začal působit jako slušný šílenec. (smích) Následně jsme si vyzkoušeli pro mě nečekané nouzové přistání v Panenském Týnci. V tu chvíli jsem nevěděl, zda jsem v letadle s bláznem nebo jsem se zbláznil já. Když opadl prvotní šok a celé se mi to rozleželo v hlavě, začal jsem do OKAir docházet jako frekventant. Řekl bych, že Petr Kotál je dokonalý instruktor. Naučí a na férovku řekne, když člověk něco udělá špatně.

Velikým zlomem v životě každého pilota je první sólo, vybavíš si ho ještě?

Vím, že jsem se pár nocí před ním převaloval v posteli a přemýšlel, zda to není právě ten moment, kdy mám skončit. Byl to děsný pocit.

Je to jako při operování – v momentě, kdy člověk do letadla sedne a odpoutá ho od země, běží vše podle jasně daného programu a není čas nad tím přemýšlet. Jakmile jsem byl ve vzduchu, plnil jsem zadaný úkol, letět z bodu A do bodu B a pak C podle přípravy, kterou jsem si pečlivě a za kontroly instruktora udělal, v počasí, které bylo celkem fajn.

Mám to tak i u operování. Někdy mám obavy z toho, jakou mám před sebou operaci, přestože se na ni velmi zodpovědně připravuji. Prvním řezem ze mne vše spadne.

Jak často se nyní dostaneš do letadla?

V poslední době to není tak často, jak bych si přál. Moc rád za kluky z OKAir dorazím, nejen za už zmíněným Petrem, ale i Honzou Ouřadou. Oni dva leteckou školu založili a vedou ji. S Honzou jsem měl tu čest letět jen jednou či dvakrát, těší mě vždycky setkání s oběma. Líbí se mi příběh jejich školy, mám je rád jako osobnosti a jsou to skvělí letečtí instruktoři.

Mám teď na létání mnohem méně času, než jsem měl dřív a dost mě to mrzí. Pořád se snažím dodržet nutné minimum nalétat 10 hodin za 12 měsíců, ale někdy se blížím těsně k jeho hranici. Vím, že 10 hodin za rok ještě z nikoho pilota neudělalo a nikomu nepomohlo zkušenosti udržet, ale takhle to prostě v současné době mám.

Co jsi zkoušel pilotovat za letadla?

Létám na Cessně, standardně si půjčuji C150, jednou za čas C172, v našem případě babičku (OK-OKB) s krásně revitalizovanými koženkovými sedadly. Čtyřmístná Cessna mi připadá stabilnější a pokud mě někdo poprosí o vyloženě klidný let, beru si ji.

Akrobacii jsem létal se Slingsby T67 Firefly. Na zemi jsem seděl v Boeingu. Díky kamarádům z Letiště V. Havla mi bylo umožněno zalétat si na simulátorech. Rád bych se proletěl Tulákem a jedním z mých snů je let s Andulou, vyhodit paragány, vedle sebe mít zkušeného pilota a zase se s letadlem vrátit v pořádku zpět na zem. Taky stíhačku by se mi líbilo vyzkoušet.

Akrobacii ses dle svých slov mimo jiné učil i pro získání jistoty v nestandardních situacích. Dostal ses do nějaké takové?

Vybavím si jich hodně, ale nevím, které z nich jsou publikovatelné. (smích) Většinou je problém mezi letadlem a kniplem, tam sedím já a za všechny průsery si můžu sám. Na druhou stranu díky za ně, protože na mne působily tak dramaticky, že už snad nikdy stejné chyby neudělám.

Zavřel jsem si mimo jiné přívod paliva. Šel jsem na nouzové přistání a nějakým zázrakem mi asi v 50 m nad zemí došlo, co se stalo a motor jsem znovu spustil. Zrovna o této situaci jsem se bavil s Martinem Šonkou, který opáčil, že to se stalo snad každému. Jednou v životě a pak už to nikdy neudělá.

V Rakovníku jsem si udělal blbě rozpočet a ocitl se na chviličku mimo osu dráhy, naštěstí jsem neoral křídlem, ale mezi stromy jsem pár vteřin proletěl.

Nasekal jsem spoustu chyb, dějí se mi i dnes, například zapomenu zavřít vzletové klapky a pár dalších věcí, na které nejsem pyšný, ale učím se z nich.

Sleduješ pořad Letecké katastrofy?

Jedině omylem, když si ho třeba zapnou děti. Trošku by mě to znervózňovalo. (smích) V rámci zimního školení pilotů se nehody probírají a z toho se člověk vždy poučí. Jednou jsem dokonce poslouchal audioknihu o leteckých nehodách, ale aktivně to nevyhledávám.

Létáš jen po ČR?

Už léta si platím pojištění pro Slovensko, aby mě to motivovalo. Slíbil jsem pár kamarádům, že se podíváme na letiště třeba v Banské Bystrici, ale nikdy jsem nenašel odvahu. Když letím na nějakou přednášku (nejdál jsem byl asi v Poličce), tak poprosím Petra, aby se mnou letěl jako safety pilot. Vždycky jsem za to rád, protože pokaždé se nám na cestě něco pokazí. V mém případě standardně počasí a já jsem vděčný, že je v kokpitu člověk, který ví, co má dělat.

Přemýšlel jsem o ICAO angličtině, ale zatím jsou to jenom plány.

Je nějaká země, kam by sis chtěl zaletět (a teď pomineme, že nemáš příslušné licence)?

Líbilo by mi létat nad Afrikou. Taky nad malými ostrůvky někde na severu zeměkoule, což je srovnatelný sen. Letět jako Exupéry, ale nemít tu technickou závadu. (smích) Někde přistát, bivakovat a pak pokračovat dál.

Pilotní průkaz máš zhruba 10 let, na mise s Lékaři bez hranic jsi tedy vyrážel ještě jako nepilot?

Začal jsem pilotní průkaz dělat po své druhé misi na Haiti, ze které jsem se vrátil v r. 2012. Kvůli časovým možnostem mi trvalo odhadem 1,5 – 2 roky jej dokončit.

Máš nějaké vzory v letectví?

Začal bych těmi, kteří lezli do úplně prvních eroplánů. Těmi, kteří se chtěli odpoutat od země a překonat gravitaci na vlastních křídlech, aniž by věděli, jak to dopadne. To byl novátorský přístup.

Obdivuji piloty z 2. světové války. Když si představím, s jakým vybavením co dokázali, jaké zvládli vzdušné souboje, to je pro mě nepochopitelné.

Toto jsou historické vzory. Pokud by ses mě zeptala na ty současné, tak řeknu Petr Kotál. Zmínil bych ještě jednoho pilota, se kterým jsme se náhodně potkali, Tomáše Klognera ze Smartwings. To je za mne pan kapitán. Moc se mi líbí lidé, kteří řemeslu nejen rozumí, ale ještě jsou schopni vzdělávat další.

Každý pilot je obdivuhodný, ale tyto mám zapsané nejvíce.

Lákalo by tě někdy si zaletět na slet, letecký den?

Vážím si každého pozvání třeba z aeroklubu, přiletěl bych moc rád, ale časově to nedávám. Vždycky je pro mne na prvním místě rodina. Jednou to ale přijde a já se na tu chvíli těším.

To máš asi podobně s leteckými muzei?

Když můžu někam vzít děti, vyrážíme rádi. Moc hezké je třeba Letecké muzeum Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi. Také máme prochozené Kbely.

Není tajemstvím, že máš 4 děti, dvě dospělé a dva malé kluky, letěly s tebou?

Ano, všechny. Nejstarší syn Šimon také uvažoval o piloťáku. Dceru létání baví, dokonce mě nedávno poprosila, zda by mohla z letadla něco nafotit, protože mj. krásně fotí. Prckové se mnou letěli ve zmíněné babičce C172 a to jen díky tomu, že vedle mě seděl Petr. Je se mnou a létáním spojený. Možná dokonce víc, než letadla. Bez něj bych k létání a letadlům nepřišel. Ostatně, to znáš dobře sama.

Co bys řekl závěrem, Tomáši?

Pokud náhodou nějaký pilot závidí chirurgovi jeho profesi, tak já závidím jemu profesi pilota. To není zaměstnání, ale povolání, které člověk musí dělat naplno a srdcem, navíc s obrovským vědomím rizika chyby. Kdybych se podruhé narodil, byl bych pilotem.