„Všechny stíhací letouny jsou politické letouny", citát od brigádního generála Luftwaffe Huberta Merkela. Pravděpodobně žádný jiný letoun nereflektuje tento citát jako F-104 Starfighter, protože příběh "rakety s člověkem v ní" je přímo spojen s politickými a ekonomickými záležitostmi. Přestože měl letoun výjimečné vlastnosti v rychlosti a výkonnosti, jeho operační historie v USAF (United States Air Force) zůstala daleko za očekáváním. Letadlo mělo špatnou pověst, protože na počet nalétaných hodin mělo až odstrašující počet nehod. Co pak může působit jako překvapení, byly dodatečné objednávky od leteckých sil po celém světě. Pravděpodobně nikdo kromě nejzarytějších optimistů v Lockheedu neočekával takový úspěch Starfighteru. Následující objednávky byly navíc otázkou života a smrti pro Lockheed.
V té době se jeho finanční situace zhoršovala a možný neúspěch by mohl vést k bankrotu. Lockheed si dokonce musel vzít federální půjčky, aby mohl dokončit projekt Tristaru. V průběhu let se však ukázalo, že letouny Lockheed L-188 Electra a L-1011 Tristar byly ekonomickým neúspěchem, který prohloubil probíhající finanční krizi. Kromě toho později vyšlo najevo, že Lockheed uplácel vlivné osobnosti, které by mohly ovlivnit akvizici Starfighteru. Přes všechny překážky se Starfighter stal úspěchem a prokázal svou hodnotu v mnoha leteckých silách po celém světě. A v neposlední řadě také pravděpodobně zachránil Lockheed před bankrotem.
Počátky
První myšlenky na budoucí letoun Lockheed F-104 Starfighter se objevily během války v Koreji. Vedení Skunk Works, vývojářské oddělení společnosti Lockheed zodpovědné za letadla od P-38 Lightning až po F-35, udělalo průzkum mezi piloty a vyhodnotilo, že situace si žádá rychlý stroj s perfektními výkonnostními charakteristikami. I když neexistoval žádný oficiální požadavek na vývoj podobného letounu, Lockheed začal s „Projektem 242" v roce 1952 pod vedením šéfa Skunk Works Clarence L. Johnsona. Slibný projekt pokračoval na začátku roku 1953 a později byl přejmenován na Projekt L-246, model 83. V té době si začali vysocí američtí důstojníci uvědomovat skutečný potenciál rychlých a výkonných letounů pro vzdušnou nadvládu. Následoval obecný operační požadavek na nový letoun pro USAF. Načež nastal závod o nejlepší projekt mezi americkými konstrukterskými kancelářemi. Hlavními konkurenty vedle Lockheedu byly výrobci Republic, North American a Northrop. Mezi konkurencí představil Lockheed vskutku inovativní design, a proto obdržel zakázku na dva XF-104. Letectvo si tak chtělo ověřit letové vlastnosti před uzavřením objednávky na více strojů.
Během roku 1953 tak byly postaveny první dva Starfightery. Po soutěži byly v tajnosti přepraveny na známou Edwardsovu leteckou základnu. První let budoucí F-104 se uskutečnil 4. března 1954, kdy testovací pilot LeVier provedl 20 minut dlouhý let s tímto technologickým zázrakem. Následovaly další testovací lety, ale jako každý nový technický produkt, i Starfighter se musel vyrovnat s počátečními potížemi. Během testování se objevily problém s výzbrojí, když během jednoho z testovacích letů explodovala munice v kanónu, což vedlo k vážnému incidentu. Mezitím následovaly další menší obtíže. Nakonec se Lockheedu obstojně podařilo překonat všechny obtíže objevené během letových testů, přesto některé latentní hrozby zůstaly nerozpoznány, což se později stane důležité pro příběh Starfighteru.
Byl slunečný den 17. února 1956, když Herman Salmon provedl první let s YF-104A, nejranější sériovou verzí Starfightera. Po krátkém letu Salmon přistál na jedné z drah na Edwardsově AFB. Tento úspěch přišel právě den poté, co se Starfighter poprvé objevil veřejně na výrobním zařízení Lockheed v Burbanku. Ještě v únoru přišel další úspěch v podobě dosažení rychlosti Mach 2 ve vodorovném letu, což byl obrovský úspěch pro Lockheed, neboť to bylo poprvé, kdy proudový letoun sériové výroby dosáhl této rychlosti ve vodorovném letu. Krátce nato došlo k velké objednávce, kdy USAF původně objednaly 722 letounů. Lockheed získal důvěru díky svým předchozím úspěchům a doslova mířil ke hvězdám. Major Howard C. Johnson 7. května 1956 jako první člověk vystoupal do výšky 27 813 metrů. Za několik dní kapitán Walter W. Irwin stanovil další rychlostní rekord, který potvrdil pozici Starfightera na pomyslném vrcholu světového leteckého řemesla. Starfighter se tak stal prvním letounem, který držel světový rekord současně v nadmořské výšce a rychlosti. Tyto úspěchy nebyly zadarmo, protože část ze sedmnácti postavených YF-104A bylo zničeno při haváriích.
První letouny F-104 byly dodány v roce 1958 do 83. stíhacího perutě na letecké základně Hamilton v Kalifornii. Další variantou byl F-104B, verze se dvěma sedadly. Lockheed pracoval na modifikacích a vylepšeních a vznikaly další verze, jako F-104C a F-104D. Poslední verzí nasazenou USAF byl F-104G, který byl používán k výcviku, proto se s ním počítalo jako s potenciálním vylepšeným cvičným letounem pro navrhovanou novou verzi, nazývanou „Super Starfighter“, známou také jako „Lancer“. Projekt Lancer se nakonec neujal. Celkem USAF provozovalo pouze kolem 296 Starfighterů, oproti původní objednávce 722 letounů (Přesný počet provozovanách Starfighterů se mezi různými autory liší). Starfightery si u amerického letectva prošly bojovým nasazením ve Vietnamu, bohužel pro Lockheed se ale většího bojového úspěchu nedočkaly. Různé verze sloužily v USAF až do konce šedesátých let, přičemž Národní Garda držela Starfightery v provozu až do poloviny sedmdesátých let. Zajímavému provozu se dostalo Starfighterům u NASA, která používala Starfightery k výcviku budoucích astronautů, například Neil Armstrong létal na Starfighteru létal.. Poté, co některé Starfightery skončily svou službu v USAF, našly nové domovy v dalších leteckých silách, například v Tchaj-wanu, Jordánsku a Pakistánu.
Nastává otázka, proč USAF neobjednalo více Starfighterů, když šlo o tak slibný letoun vyrobený americkou společností. Pro shrnutí odpovědi na tuto otázku je nutné se podívat na vlastnosti letounu od Skunk Works. Starfighter měl poměrně limitovaný operační dosah a nosnost nákladu. Navíc USAF hledalo záchytný stíhač s schopností operovat za jakéhokoliv počasí (All-Weather Operations), což Starfighter v té době neumožňoval. Poslední, ale nejméně důležitý faktor, který vedl k nízkému zájmu ze strany Ameriky, byla špatná ovladatelnost letounu při nízkých rychlostech. F-104 bylo letadlo, které neodpouští. Pro piloty byla pilotáž velmi náročná zejméná při nízkých rychlostech. To bylo způsobeno konstrukcí křídel, kdy sice krátká a malá křídla umožnila Starfighteru dosáhnout výjimečných rychlostních a výkonnostních charakteristik, jejich tvar a velikost ale zvýšily náchylnost letounu k pádu, což nakonec vedlo k četným nehodám. K dubnu 1961, kdy letouny F-104 dosáhly 100 000 letových hodin, bylo 49 ze 296 letadel ztraceno při haváriích, což si vyžádalo životy osmnácti pilotů. I to přispělo k relativně krátkému období služby Starfighterů v rámci USAF. Celkově byl Starfighter pro piloty velmi náročným letounem. Mezi bývalými piloty F-104 je debata o tomto letadle rozdělena. Existuje mnoho pilotů, kteří milovali létání na Starfighteru, nicméně mnozí piloti se ve skutečnosti báli létat na F-104.
Pokračování přístě...
Zdroje:
LANG, Gerhard, Horst PHILIP a Gunnar ROSENHAUER. Milestones in the history of aviation: The F-104 Starfighter. European Aeronautic Defence and Space Company [online]. 2004
BOYNE, Walter J. Beyond the Horizons: The Lockheed Story. St. Martin´s Griffin, 1999
LEONE, Dario. Meet the F-104 Lancer: The Super Starfighter That Never Was. The National Interest [online]. 2019
TRAN, Dung. F-104 Starfighter – Why was the American pilot scared of the F-104? Military Blog [online].
PEITZMEIER, Hubert. Service history of F-104. 916-Starfighter.de [online]. 2022
MOORE, Tom. “Sale of the Century” A reappraisal of the procurement of the F-104 Starfighter [online]. no date
