Prakticky tedy ten, který startuje první, označuje ostatním stoupák a pokud jej úspěšně využívá, ostatní se řadí pod něj. Předpis stanoví zásadu stejného smyslu kroužení a jak jde čas, vlečné stroje dodávají do stoupáku další a další materiál, piloti mají celkem honičku. Musí ostatní udržet v přirozeném zorném úhlu, nejlépe nikoho neohrozit, stoupat a vyčkávat na otevření odletu, kdy se přece jenom všem uleví. Pole se natáhne a roztrhá. Znamená to tedy vidět všechny ostatní a být všemi ostatními viděn.
Vojenské letectvo řeší jiný problém. Nebýt viděn. Technologie stealth, neviditelný letoun, je vyvíjena zhruba 10 let. I když se jedná především o nezjistitelnost radarovou, jistý protiklad proti větroňovému létání je na místě. Tyto stroje lze totiž spatřit vizuálně, stejně a jenom jako další větroně ve společném stoupáku. Znamená to tedy mít oči všude. Pilotování se zakloněnou hlavou, kdy byť letmý pohled na hodnoty indikované letovými přístroji je tak dlouhou dobou, že se situace s polohou jednotlivých letadel výrazně změní a tudíž rozumný letec kouká především ven. Plachtaři si snad proto vymysleli akustický variometr. Tón zvuku nepříliš zaměstnaným uším udává informaci o stoupání nebo klesání letadla a pilot nemusí na variometr hledět. Rychlost letu vnímá rovněž sluchem a údaj o výšce je ve většině prostorů využívaných pro plachtění údaj podružný. To se na výškoměr pohlédne, až to přestane stoupat.
Musím konstatovat, že drtivá většina kolegů plachtařů je ve společném stoupavém proudu velmi ukázněná. Je radost kroužit s vylétanými piloty, kteří již vědí, zač je toho loket. Občas sice potkáme někoho, s kým se nám krouží špatně, ale to nebývá většinou při hromadných akcích. Potkáme-li neznámé letadlo na přeletu a máme-li touhu s ním kroužit, je více než žádoucí dát o sobě vědět. To je možné již při zařazení do stoupáku. Jdeme na protilehlou tečnu k jeho zatáčce, zařadíme se do kružnice, kterou opisuje on a většinou nás uvidí včas. Nelétáme mu těsně za ocasem a chceme-li stoupák opustit, provedeme to jasně naznačným manévrem. Zvýšíme rychlost a po přesvědčení se o volnosti směru zamýšleného odchodu, se zatáčkou neotálíme. Jisté je, že při těchto manévrech dochází ke kuriozním situacím.
Jednou, byl to takový divný den, pořadatel závodů vyhnal 25 větroňů na disciplinu do počasí, kdy většina závodníků kroutila divně hlavou. Čistá termika. První našel stoupák, jak se posléze ukázalo, jediný v dosahu letiště a vlekaři tam dodávali čerstvé zboží. V průběhu stoupání to bylo celkem normální. Letadla pod námi, letadla nad námi, kroužíme stejným směrem a stoupáme. Jenže, ve výšce kolem 1000 metrů nad terénem stoupák končí. Jak se tam tak ty větroně dohrabávají a hromadí, kolo se roztahuje a roztahuje. Již létáme mimo stoupání jen proto, že je nás tu moc. Občas někdo nevydrží, vyrazí jinam, hledat jiný stoupák, což se mu v čisté termice nepodaří. Je mu pak chvíli hej, zařadí se pod ostatní a zase stoupá. To trvalo 45 minut. Pak byla otevřena odletová páska a po průletu sektorem jdeme na trať. Ti, kteří pochopili, že to byl stoupák jediný, vracejí se zase zpět. My, co jsme věřili, že nemůže být jediný, padáme po dvaceti kilometrech po posekaných polích. Ale ta úleva, opustit čertovo kolo …
Jednou jsem sloužil jako AFIS na letišti, kam bez ohlášení telefonem přiletěl vrtulník české armády. Přistál. Pilot zašel na kus řeči a povídá, že tu budou provádět výcvikové výsadky. No, proč ne. Komunikujeme spolu o poloze našich celkem osmi větroňů a všechno jde. Po třetím výsadku se na obloze objevuje hejno bílých brusů. Mají tady jeden z otočných bodů. Vrtulník právě stoupá a pilot sděluje své dojmy. Provádí jakési úhybné manévry, to jak závodníci berou dle GPS ten cilindr a po chvíli sděluje, že činnost přerušuje pro přílišnou hustotu těch věcí v prostoru. Jsem informátor, jeho rozhodnutí beru na vědomí a říkám si. To plachtění má své kouzlo. I paragání raději uhnou před hejnem několika desítek brusů nad otočňákem.
Jednou nás z dobře ustředěného stoupání nad otočňákem rozstřelil britsky hovořící Němec s Cessnou. Vletěl do středu peletonu jako bez kontaktu s námi. Rozprchli jsme se s pocitem, že kouká jen do GPS a ne ven…
Koukejte prosím kolem sebe. Uvidíte nevídané a hlavně, kdyby po nás šel ten stealth, díky vytříbenému tréninku ho přece musíme vidět o něco dřiv.
