Hvězdné války - Na hraně Armagedonu

Jednou a dost?

Motory prvního a druhého stupně nosné rakety Eněrgija, zapálené současně, táhnou celé soulodí do výšky. Sloup plamenů ještě dlouho, nekonečné sekundy, bije o zem. V T+165 sekund po startu ve výšce 40 km, podle plánu po dvojicích, se oddělily čtyři boční bloky prvního stupně. Motory druhého (centrálního stupně, na kterém je uchycen raketoplán) pracují 486 sekund. Ve stejném momentu se Buran oddělil od nosné rakety a ve výšce asi 160 km započal jeho samostatný let.

V čase T +36.19 od startu se poprvé, na 67 sekund, zapalují hlavní motory raketoplánu. Čtyřicet pět minut po startu se na 42 sekundy zapalují znovu. Raketoplán tímto manévrem přechází na téměř přesnou kruhovou oběžnou dráhu kolem Země ve výšce 252 až 256 km se sklonem k rovníku 51,6° a s oběžnou dobou 89,75 minuty.

Po necelých dvou obletech kolem Země, v 7:25 SEČ Buran automaticky dosedá rychlostí asi 310 km/h na nové přistávací dráze kosmodromu Bajkonur…

Jistě, perfektní přistání. Ale ještě pár minut před tím byli v řídicím středisku jak na kosmodromu, tak v podmoskevském CUP (Cetr Upravlenija Poljotom) připraveni dát kosmickému kluzáku rozkaz k samodestrukci. V režimu automatického řízení letu palubními počítači totiž nebylo možné zasahovat do jeho pilotáže. Bylo možné jej pouze zničit…

Jestliže celý let probíhal až na maličkosti perfektně, pak těsně před nasazením na přistání se raketoplán nečekaně ostře odklání od osy přistávací dráhy a míří neznámo kam do kazašské stepi. V řídicích střediscích vypukla opravdová panika.

„Přede mnou vyskakuje plukovník zodpovědný za přistávací manévr, převrhává židli a chytá se za hlavu,“ vzpomínal generál Vladimír Gudulin, který měl na starosti přípravu startu komplexu Eněrgije/Buran. „A křičí: co se to děje? Co mám dělat? Loď nám někam odlétá, jak je to možné?“

Zatím raketoplán už v tomto momentě rekognoskuje terén, který měla automatika uložený v paměti a orientuje se. Než se řídící letu rozhodne, zda aktivovat destrukci či ne, dokončí obrat a znovu zamíří na přistávací dráhu. Tentokrát už přesně, s odchylkou 1,5 metru od osy dráhy perfektně dosedá a v CUPu si otírají pot z čel. Později se ukáže, že inteligence kluzáku reagovala na silný západní vítr o rychlosti 20 m/s, který překročil vypočtené ukazatele. A počítače rozhodly – uděláme ještě jeden okruh a přizpůsobíme manévr síle větru…

To byl fantastický úspěch! Nic takového žádný jiný kosmický objekt dodnes nedokázal. Technika tak předčila očekávání svých tvůrců. A připomeňme si – stalo se to (k dnešku roku 2020) před 32 lety!

To, že byl raketoplán konstruován i pro bezpilotní lety mělo samozřejmě vojenský význam. Plánovaly se i samostatné bojové verze…

Smutné ovšem je, že kdyby Buran vybuchl při startu, nebo se rozbil při přistání v oné stepi, tehdejší vládci v Kremlu by si zřejmě odechli. Ale raketoplán tu byl, dokonce v mnohém dokonalejší než o sedm let starší americký Space Shuttle. A hle – úspěšně odstartoval a přistál a náhle se nevědělo co s ním. Tak jej alespoň využijme k propagaci SSSR a úspěchů sovětské vědy a techniky! Legendární je jeho cesta na pařížský aerosalon v roce 1989, kdy na hřbetě největšího letounu světa An-225 Mrija přistál kvůli tankování i v Praze (mj. záložní letiště pro případné nouzové přistání kosmického kluzáku údajně bylo také v tehdejším Československu – ve vojenském prostoru Ralsko poblíže České Lípy).  

Ano, tenkrát se ještě nadšeně mluvilo a psalo o novém „vítězství“ sovětské vědy a techniky, i když už se v tehdejším sovětském tisku ozývaly hlasy a´la „k čemu nám bude raketoplán“ a lidé se začali ptát „kolik nás to stojí“.

Nicméně v zahraničí se systém Eněrgija-Buran dočkal spíše kladného ocenění. Např. americký deník New York Times konstatoval, že „…nosič jako je Eněrgija může dopravovat náklady do vesmíru samostatně, nebo jej lze použít jako nosič raketoplánu. Tato dvojí možnost nabízí mnohem větší pružnost využití než americký systém Space Shuttle…“

To bylo bráno jako hlavní rozdíl mezi sovětským a americkým systémem. A cenila se i variabilita rakety Eněrgija, která mohla podle počtu přídavných motorů prvního stupně vynášet na nízkou oběžnou dráhu až 180 tun.