Když kosmická loď Starliner, jinak Boeing CST-100, po své bezpilotní premiéře v neděli 22. prosince v pořádku dosedla na polygonu White Sands Space Harbor v Novém Mexiku, zde přítomná ostřílená astronautka Sunita Williamsová (322 dní v kosmu), jinak to dříve kapitánka amerického námořnictva, pokřtila navrátilce jménem Calypso. Prý podle známé výzkumné lodě francouzského mořeplavce a potápěče Jacquese Cousteau. Moře a vesmír jsou si podle ní podobné a ona moře miluje…
Pravda, jako velitelka plánované druhé pilotované výpravy na ISS v lodi Starliner má na to právo, zejména když poletí právě v této vícenásobně použitelné lodi, která se se štěstím vrátila z prvního zkušebního orbitálního letu. Letu, při kterém se s Mezinárodní kosmickou stanicí nemohla pro problematickou softwarovou závadu spojit. A také se nemusela vrátit vůbec…
Od prvního letu Starlineru, po Crew Dragonu od SpaceX druhé moderní kosmické lodi Spojených států od ukončení letů raketoplánů (červenec 2011), se očekávalo především posílení pozice NASA a USA vůbec v kosmu – a zejména v orbitálních letech při dopravě posádek na ISS. Mají totiž zlomit ruský monopol na ISS-taxi.
A u Boeingu také doufali v nápravu pošramocené pověsti, zapříčiněné kausou dopravního letounu Boeing 737 MAX. Možná ale scházelo málo a byla by ostuda mnohem větší.
Od startu 20. prosince ve 12:36 středoevropského času (6:36 místního) šlo vše hladce až do okamžiku oddělení kabiny od horního stupně rakety Atlas 5 – Centaur. Loď se dostala na správnou přechodovou dráhu 191 x 76 km se sklonem 51,63 stupně. Tedy na dráhu, ze které by se v případě nefunkčnosti korekčních motorů sama vrátila, zbrzděna atmosférou, hned po nedokončeném obletu Země.
Na vypočtenou, téměř kruhovou stabilní dráhu, ze které měla zamířit k ISS, měl Starliner dostat manévr zvaný Orbital Insertion Burn (OIB). Místo toho zahájila loď řadu manévrů pomocí malých korekčních trysek a spotřebovala nadměrné množství paliva, více, než bylo plánováno, což samozřejmě vyvolalo horečnou aktivitu v řídicím středisku. Tam ale zatím netušili, v čem je zakopaný pes, a dali lodi povel zahájit manévr OIB k navedení na stabilní dráhu.
Byl to sice logický postup, ale v nevhodnou chvíli. Starliner se totiž právě nacházel v hluchém prostoru mezi dvěma spojovými družicemi TDRS, které zajišťují spojení jak se zemí, tak s družicemi na nízkých orbitách. A tak povel k zahájení OIB dorazil na palubu Starlineru opožděně a celá operace dostala skluz osm minut. Loď se sice dostala na stabilní dráhu, ale po chvíli bylo jasné, že plánované spojení s ISS, což byl hlavní úkol mise, není reálné.
Špičky vedení Boeingu a NASA tedy daly hlavy dohromady a usnesly se, že mimo poruchy poněkud zmateného tzv. vnitřního časovače, spouštějícího automaticky naplánované operace, pracují ostatní systémy lodě normálně. K ISS tedy loď už nepoletí, protože software časovače dával nesprávné informace počítači o délce času stráveného v kosmu (Mission Elapsed Time – MET) a zavinil tak vynechání důležitého manévru jako je OIB.
Ztrátu paliva už nebylo možné nahradit, a tak loď zůstala na oné stabilní dráze. Úkolem řídicího střediska tak zůstalo prověřit práci všech aparatur a systémů mimo proces spojovacího manévru se stanicí a to během pouhých dvou dnů místo plánovaného týdenního letu. Starliner totiž může z energetických důvodů létat samostatně jen cca 60 hodin a ani solární baterie s prodloužením na 200 hodin moc nepomohou. Loď je prostě postavena pro lety ke stanici, kde po přisátí se k jejím energetickým zdrojům může viset až 210 dní. Proto se vedení Boeingu a NASA dohodlo na pouhých dvou letových dnech…
Tomu se říká vnucený kompromis. Faktem je, že pokud by na palubě Starlineru byla posádka, bylo v jejích možnostech chybu softwaru napravit a spojení s ISS uskutečnit.
Jistě, Boeingu se zřejmě podařilo úspěšně vrátit svoji novou loď na Zem a prověřit co se dalo, ovšem otázkou zůstává, jaký bude mít tento ne zcela zdařilý let vliv na další harmonogram misí lodi Starliner a letů na ISS obecně. Program CST-100, podobně jako jejího konkurenta Crew Dragon SpaceX, už má minimálně roční zpoždění, což plánovačům misí na ISS pěkně míchá karty.
Podobná bezpilotní mise Starlineru se zřejmě může opakovat, aby se funkčnost nové lodě stoprocentně prověřila. I když naděje posádky první pilotované a zkušební mise Boe-CFT ve složení Michael Fincke (velitel), Christopher Ferguson a Nicole Aunapu Mannová na start v první polovině nového roku 2020 nejsou zcela ztraceny. Záleží na vyhodnocení bezpilotního letu Calypsa.
První tak zvaně operační let s astronauty Sunitou Williamsovou (velitelka, USA), Joshem Cassadou (USA), Thomasem Pesquetem (Francie) a Andrejem Borisenkem (Rusko) na ISS by tak spadl až na podzim 2020. To jsou ovšem termíny velmi nejisté a pokud nezachrání americkou prestiž SpaceX, je zcela reálné, že při letech Sojuzu MS-17 a možná i Sojuzu MS-18 dojde v novém roce k uvolnění jednoho místa v posádce pro Američana. Poslední ruskou lodí, ve které má NASA místo zajištěné, je Sojuz MS-16, který má startovat v březnu 2020.
Crew Dragon, který už 4. ledna podstoupí závěrečný test motorů záchranného systému za letu (při předchozím došlo 20. dubna 2019 k nehodě, jež zničila kabinu lodě, která se před tím vrátila z bezpilotní mise na ISS), by tak získal před Boeingem náskok. Pokud tato zkouška dopadne dobře, může se k ISS vydat první pilotovaný „Drak“ (mise SpaceX Demo-2) už v únoru. Prvními Američany v soukromé kosmické lodi letící na ISS by se tak stali pánové Bob Behnken (veterán misí STS-123 a STS-130) a Doug Hurley (také dva lety k ISS raketoplánem). Vedení NASA se snaží na opožděné uvedení soukromých lodí do operačního stavu reagovat, aby mělo zajištěno, že na palubě stanice bude vždy alespoň jeden Američan.
Není proto vyloučeno, že právě Behnken a Hurley si svou původně na týden plánovanou expedici prodlouží a zůstanou na ISS do té doby, než v NASA a Roskosmosu namíchají posádky tak, aby to vyhovovalo jak plánované vědecké činnosti na stanici, tak oběma stranám. Vzhledem k tomu, že se podobné plány připravují minimálně rok předem, není to pro plánovače jednoduchá záležitost.
A fakt, že obě nové americké kosmické lodě mohou dopravit do kosmu až sedm astronautů, nic nemění na tom, že o místa na Mezinárodní kosmické stanici (kde by o sebe víc jak 5-6 lidí zakopávalo) se vede tvrdý boj nejen mezi Ruskem a Spojenými státy.
Nechme se tedy překvapit, co nám nový rok přinese.
