Motto: Chcete vidět ohrožený druh? Vstaňte a podívejte se do zrcadla!
John Watts Young, americký astronaut, který ze šesti startů dvakrát zamířil k Měsíci
Muž, který pronesl krátce ještě před odchodem do věčných kosmických dálav (5. 1. 2018) výše uvedená slova, John Young, se už za svého bohatého života stal prototypem astronauta, který věřil v opodstatněnost budoucích kosmických výprav. Podle Johna je náš návrat na Měsíc naprosto klíčový v rámci snahy o přežití lidské civilizace. „Jedinou možností pro nás je podporovat vývoj technologií, které nám umožní vrátit se nastálo na Měsíc, potom zamířit na Mars a další tělesa naší sluneční soustavy. Jedině tak může lidstvo v dlouhodobém horizontu nadále existovat…“
Není proto divu, že se zařadil mezi velké kritiky bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy, který tyto plány NASA v programu zvaném Constellation záhy po svém nástupu udusil v zárodku. Nebýt toho, mohli jsme už letos v červnu sledovat kosmickou loď Orion, kterak s posádkou oblétává (poprvé od roku 1972) Měsíc a těšit se na to, že koncem roku, po dlouhé odmlce 47 let, se lidská noha opět dotkne lunárního povrchu.
Obamu nemusel ani první člověk na měsíci, Neil Armstrong, který v dubnu 2012 – po dalších „vizích“ tohoto prezidenta o letech k asteroidům a snad k Marsu někdy ve 30. letech – prohlásil: „Plány prezidenta Obamy pro NASA mohou mít na pilotovaný program devastující vliv a odsunou nás ve vesmíru na druhou nebo třetí pozici.“
Hrobař kosmických letů
Lze říci, že po ukončení lunárních expedic v roce 1972 kosmické mocnosti dlouho sladce dřímaly a dávaly přednost pouhému kroužení kolem rodné planety, což vyvrcholilo počátkem tohoto století dobudováním Mezinárodní kosmické stanice ISS. Ta tak říkajíc zaměstnala mimo Evropu či Japonsko i odborníky v rozpadlém Sovětském svazu, především tedy v Rusku.
Zdálo se, že sny o návratu na Měsíc a letech k planetám tak nějak zůstaly v říši představ.
Rozbušku do klidných vod pilotované kosmonautiky s plánem návratu na Měsíc se pokusil hodit v roce 2004 americký prezident George Bush mladší, který tuto myšlenku zdědil po otci.
Tak se o rok později zrodil program zvaný Constellation (Souhvězdí). Jeho prvotním cílem bylo vyvinout novou generaci pilotovaných kosmických dopravních prostředků jak k letům na ISS, tak k Měsíci, kde měla posléze vzniknout trvalá základna. Tedy takové, které by zastaly práci tam, kam raketoplány nedosáhly. A někde na horizontu 30. let se rýsovala i výprava k Marsu.
Constellation postupně vykrystalizoval do podoby, která by umožnila Američanům návrat na Měsíc a 50 let od první expedice Apolla 11 snad i zahájit budování stálé lunární základny. Jako nosiče nové generace byly vyvíjeny varianty „lehké“ rakety Ares I a těžké Ares V. Začaly i práce na nové, sice koncepčně klasické, šestimístné kabině Orion, ne nepodobné zvětšenému velitelskému modulu Apolla a velkého lunárního modulu Altair. Navíc Orion měl být po skončení letů raketoplánů už v roce 2011 nasazen k dopravě astronautů na ISS.
V roce 2005 tehdejší ředitel NASA Michael Griffin odhadoval, že jen první část projektu Constellation – tedy přistání na Měsíci, přijde tak na 100 miliard USD. Obrovská suma? Vzhledem k tomu, že to byla cca šestina ročního (!) rozpočtu Pentagonu – směšná. Prezident Bush mínil, ale Kongres měnil. Respektive utahoval měšec dolarů tak, že projekt pouze živořil.
Rakety Ares
Ares I (vpravo): první stupeň tvořil pouze jediný pětisegmentový motor na tuhá paliva (Solid Rocket Booster), který vycházel z pomocných SRB raketoplánů. Druhý stupeň měl využívat kyslíko-vodíkový motor J-2X, odvozený z motoru J-2 používaného v II. a III. stupni raket Saturn 5 (!) v programu Apollo. Nosnost 25 t na LEO.
Ares V (vlevo): první stupeň měl opět využít dvou SRB, připevněných k boku palivové nádrže na kapalný kyslík a vodík pro pět hlavních motorů RS-68, což je zjednodušená verze motoru Space Shuttlu SSME (Space Shuttle Main Engine). III. stupeň měl opět pohánět upravený J-2X. Pro lety k měsíci s LM nosnost 130/65 tun.
V roce 2009 se ujal vlády Barack Obama. S kosmonautikou si zjevně nepadli do oka, ba naopak, pilotované lety dokonce považoval za zbytečný luxus a program Constellation prostě zrušil. V návrhu rozpočtu na rok 2011 NASA na tento účel nedostala ani dolar… A to přes to, že v té době už probíhaly motorické zkoušky I. stupně rakety Ares I a kosmická loď Orion byla v pokročilém stadiu vývoje. Zdá se, že Obamovi ani tak nešlo o úspory, protože program už přišel cca na 19 miliard dolarů, jako o pošlapání toho, co preferovali republikáni za Bushe. Navíc útlum programu přišel na další 2,5 miliardy dolarů…
Do čela NASA pak už v květnu 2009 jmenoval Obama bývalého astronauta, Afroameričana Charlese Boldena, který bohužel poslušně obhajoval prezidentovy kroky.
„Měsíc? Tam jsme už byli…!“
Náš souputník se podle nich stal pro návrat astronautů či vědců „nezajímavým“ a dopravu na ISS měly převzít soukromé společnosti. A to se při tom schylovalo k ukončení letů raketoplánů (2011), tedy v době, kdy pilotované lodě od společností SpaceX (Crew Dragon) a Boeingu (Starliner) snad nebyly ani na papíře. Od roku 2011 se pak NASA stala stoprocentně závislá na Rusku, jehož padesátileté sojuzy byly jedinou pilotovanou lodí, schopnou dopravit na stanici posádku. Tyto zásahy prezidenta Obamy prakticky zlikvidovaly americký pilotovaný kosmický program…
Naštěstí se zvedla opozice nejen mezi pracovníky NASA, zapracovala i kongresová průmyslová lobby a Obama byl donucen couvnout. Stačilo už jen to, že na sedm tisíc lidí nejen z NASA přišlo o práci pouhým ukončením letů raketoplánů, ale dalším propouštěním hrozily aerokosmické firmy, zainteresované mj. v programu Constellation.
A tak pan prezident začal lavírovat a připustil, že některé projekty pro tzv. „daleké lety“ mohou pokračovat. Ovšem Orionu se muselo říkat MPCV (Multi-Purpose Crew Vehicle) a počet křesel v lodi se scvrknul ze šesti na čtyři.
Orion, který měl podle původních plánů už osm let obsluhovat také mezinárodní stanici, se ještě do dneška do vesmíru nedostal, nicméně přežil. NASA se totiž od roku 2011 potichu vracela k obdobě programu Constellation, i když se o tom nesmělo ani ceknout. S modifikovanou lodí, které se o rok později zase smělo říkat Orion. Ta měla dostat i nový nosič – SLS (Space Launch System) s vyhlídkou letů k planetám.
„Je čas prolomit hranice, najít nové horizonty… Poleťme na Mars a zastavit se cestou na nějakém asteroidu!“ To jsou slova prezidenta Obamy z roku 2012. To ovšem byla jen proklamace, nikoliv program. Nebylo na čem, nebylo čím… Šlo především o to uchlácholit stále častější hlasy těch, kteří se obávali, že USA klesnou z kosmické supervelmoci na podřadné třetí až čtvrté místo nejen za Ruskem, ale i za Čínou či Indií(!). Rozpočet NASA byl nadále snižován, postiženy nebyly jen pilotované lety, ale i vědecké sondy k planetám a zbylé peníze se přesouvaly především do různých ekologických aktivit a klimatologie.
Bolden tento tanec slona v porcelánu definoval takto: „Pro dlouhé výpravy za nízkou oběžnou dráhu Země připravujeme dopravní systém, jehož základem se stane již dříve vyvíjená loď Orion. Ta pak může zamířit i k některému z asteroidů…“
Bolden ještě ale nedovedl pojmenovat onen „dopravní systém“, jehož vývoj prosadila kongresová kosmická lobby. Aby se to nepletlo, říká se mu nyní SLS – Space Launch System. A doporučení znělo: využít podobně jako u raket Ares technologie původně vyvinuté pro Saturn, raketoplán a také raketu Delta IV.
NASA se v té době už vůbec nezabývala otázkou vývoje vlastního plavidla pro dopravou na ISS. To se ještě předpokládalo ukončení jejího financování rokem 2016, ale jak se ukázalo nejen v USA, ale i v Rusku a evropské ESA, není za ní náhrada a její „finanční životnost“ se postupně protáhla do roku 2024.
Zato nejen americký soukromý sektor se chytil příležitosti a postupně začaly k ISS létat automatické nákladní lodě, doplňující ruské Progressy – evropská ATV, japonská HTV, Cygnus od společnosti Orbital Sciences Corporation či jediná vícenásobně použitelná loď Dragon od SpaceX. A ruské Sojuzy, jak už bylo řečeno, jako jediné vozily na stanici posádky – Rusy, Američany, Evropany a další. NASA za tyto služby ale tvrdě platila – a ukazuje se, že včetně letošního roku ji přijde tato „legrace“ na pěkných 20 miliard dolarů…
Obamova klika ale nadále brzdila vývoj jak SLS, tak Orionu a například ještě na rok 2017 dostala NASA pouhých 1,12 miliard na Orion a jeho nosič 1,31 miliard dolarů. Tedy v roce, kdy měla podle původního plánu SLS startovat k prvnímu – bezpilotnímu letu…
Nový vítr do plachet?
Tuto situaci zdědil i nový prezident Donald Trump, který se ujal vlády v Bílém domě v lednu 2017. Chvíli ovšem trvalo, než se zorientoval i v kosmonautice, než uzrála (jeho?) myšlenka, že slogan America First bude velmi dobře znít zejména na Měsíci a Marsu. Ovšem už v březnu téhož roku Trump podepisuje tzv. NASA Authorization Act of 2017, který mj. autorizoval rozpočet NASA na fiskální rok 2017 ve výši 19,5 mld. dolarů, což sice byla cena útěchy, ale s příslibem lepších časů. NASA navíc dostala i konkrétní cíl – návrat na Měsíc a let na Mars.
Nicméně se v té době podařilo dostat Orion do fáze výroby prototypu a vyvinout modulární nosič, využívající v prvním stupni čtyři modifikované hlavní motory Space Shuttlu RS-25 (dříve SSME), ze 70.(!) let. NASA má kupodivu ještě sadu zbylých šestnácti RS-25, což stačí pro první čtyři starty SLS verze Block l. Firma Aerojet Rocketdyne získala od NASA už na konci roku 2015 kontrakt na obnovení výroby těchto motorů, modifikovaných pro jedno použití.
Na první stupeň, vlastně nádrž na kyslík a vodík, budou podobně jako u raketoplánů zavěšeny dva postranní boostery na pevné palivo zvané SRB. A druhý stupeň pak tvoří modifikace horního stupně rakety Delta IV s jedním kyslíko-vodíkovým motorem RL10B-2. Tato základní varianta rakety SLS má nosnost až 95 tun na nízkou oběžnou dráhu (LEO) a až 26 tun k Měsíci.
Silnější varianta rakety SLS Block 1B má díky mohutnějšímu II. stupni EUS se čtyřmi kyslíko-vodíkovými motory RL10B zvýšenou nosnost na 105 tun na LEO a až 37 tun k Měsíci.
Nejsilnější plánovaná varianta Block 2 má dostat modernizované, silnější postranní boostery a s horním stupněm EUS [Exploration Upper Stage] se „saturnovským“ motorem J-2X má pak vytáhnout na LEO až 130 tun a 45 tun na tzv. heliocentrickou dráhu. Také výškou 111 m má být srovnatelná se Saturnem 5.
Zdálo by se, že konstruktéři jdou v tomto případě tou nejjednodušší a nejlevnější cestou – využít to nejefektivnější, co dosud kosmonautika nabídla, byť v případě J-2X jde o motor starý více jak 50 let. Pak se jeví jako záhada skutečnost, proč se SLS vyvíjí včetně využití zkušeností z obdobně koncipovaného Aresu už osm let a stojí takové miliardy… Tým Wernhera von Brauna dokázal v 60. letech minulého století za mnohem složitějších technologických podmínek postavit zcela novou raketu, giganta Saturn 5, za pouhých šest let. Pravda, to byla jiná doba a jiná motivace…
Trump sice nalil do žil NASA více optimismu a Měsíc se stal opět cílem – asi tak v roce 2028. A o pět let později Mars. Ale navýšení rozpočtu agentuře nadějným plánům neodpovídalo, např. rozpočet na rok 2018 byl jen fous vyšší než předešlý „obamovský“ – 20,7 miliard dolarů.
Mezitím se už začal rýsovat delší dobu diskutovaný projekt nové kosmické stanice, která by měla nahradit končící ISS. V září 2017 se NASA a Roskosmos dohodli na spolupráci při výstavbě tzv. Deep Space Gateway (zkráceně DSG), což lze trochu nadneseně přeložit jako „Brána do hlubokého vesmíru“. Stanice zvaná dnes také Lunar Orbital Platform-Gateway má být umístněná nikoliv na oběžné dráze kolem Země, ale obíhat v tzv. cislunárním prostoru v Lagrangenově bodě 2, tj. v místě, kde se vyrovnává gravitace Země a Měsíce. Vlastně by obíhala Měsíc na protáhlé elipse označované jako NRHO (Near-Rectilinear Halo Orbit).
I v původních plánech měla být mnohem menší než ISS a na její palubě se má střídat čtyřčlenná posádka. Vzhledem k tomu, že se už od počátku uvažovalo s DSG jako s přestupní stanicí při obnovených letech na Měsíc a místem ke studiu životních podmínek v „dalekém vesmíru“ v rámci příprav pilotované expedice na Mars, nepočítá se s tím, že by byla permanentně obydlená. Podobně jako u ISS se do spolupráce zapojily i Evropská kosmická agentura (ESA), Japonsko a Kanada, ruský podíl není dnes přesně specifikován a ozývají se hlasy, že se Rusko „pravděpodobně“ do budování DSG nezapojí, pokud by v něm hrálo pouze druhořadou roli… Nicméně se počítá s ruským spojovacím a přechodovým modulem.
Pro americkou NASA ale představovala dohoda o spolupráci na DSG konec přešlapování na místě, protože konečně (v roce 2017) nalezla nějaký program pro svou loď Orion a nosič SLS. Pro část vědecké obce včetně hlasů z ESA je DSG určitým zklamáním, protože se oddálila myšlenka výstavby stále základny na lunárním povrchu.
Navíc, Gateway má být schopna změny dráhy, např. odletu z gravitačního vlivu Měsíce, a při následném příletu přejít na jinou dráhu. Proto je označována nejen jako kosmická stanice, ale i jako kosmická loď. Řadě lidí se pak líbí analogie s programem Gemini: Gateway je pro průzkum Marsu tím, čím bylo Gemini pro Apollo. Nicméně se zdá, že při výstavbě DSG dochází přinejmenším k časovému posunu jejího dobudování. To ale souvisí s urychlenou realizací nového lunárního programu…
Moon2Mars
Ještě začátkem tohoto roku, kdy vzpomínáme 50. výročí přistání prvních lidí na Měsíci, to vypadalo, že se k němu (snad) opětovně vydáme tak v roce 2028. Nicméně už jmenování mladého (rok narození 1974) a dynamického republikánského politika (též aktivního pilota, prošedšího afghánskou válkou) Jamese Bridenstinea novým šéfem NASA už v dubnu 2018 signalizovalo, že obamovské bezvětří v agentuře definitivně končí.
Další personální zemětřesení se pak odehrálo letos 11. července. Místo váhavého střelce ve funkci šéfa pilotovaných letů Billa Gerstenmaiera byl do této funkce (oficiálně administrátora pro Human Exploration and Operations Mission) jmenován astronaut-veterán Kenneth Bowersox, který má za sebou pět startů v raketoplánu a pobyt na Space Station jako velitel Expedice 6. A co není bez zajímavosti – od června 2009 byl Bowersox viceprezidentem oddělení bezpečnosti letů ve společnosti SpaceX. Což naznačuje, že jde o byznysem prověřeného manažera, kterého bude NASA potřebovat jako sůl.
Toto vše se děje po prohlášení viceprezidenta Spojených států Mikea Pence na zasedání Národní rady pro astronautiku letos 26. března, kdy jménem Donalda Trumpa pověřil NASA přistát v oblasti jižního pólu Měsíce už v roce 2024. Tedy o celé čtyři roky dříve, než se ještě začátkem roku počítalo. K tomuto účelu má NASA nasadit veškeré dostupné prostředky.
„Je čas na další velký skok,“ řekl Pence ve svém projevu, odkazujíc se tak na Armstrongův slavný výrok o „malém kroku pro člověka, velkém pro lidstvo“, pronesený právě před padesáti lety při prvním kroku pozemšťana na Luně.
„Tímto velkým skokem je návrat amerických astronautů na Měsíc během příštích pěti let, za jakoukoli cenu,“ zdůraznil Pence. „A poletíme tam s novými inovativními technologiemi a systémy a budeme zkoumat nové oblasti. Tentokrát, až na Měsíci přistaneme, tak už tam zůstaneme. A pak použijeme to, co se na Měsíci naučíme, k dalšímu velkému skoku: vyslání astronautů na Mars… Je na čase zdvojnásobit naše úsilí,“ řekl viceprezident. „Může se to stát skutečností, ale nestane se tak, pokud nezrychlíme tempo.“
Ve znamení bohyně
NASA tuto vizi nazývá Moon2Mars. A celý program nedávno opět dostal přiléhavý název – jméno bohyně lovu a bohyně Měsíce – Artemis. Mimochodem, v řeckém bájesloví byl jejím bratrem Apollón…
Do toho zřejmě zapadá i dubnové oznámení šéfa NASA Jima Bridenstinea, že při novém zahájení lunárních expedic vystoupí na měsíční povrch první žena – samozřejmě – Američanka! Má to svoji logiku – první muž na Měsíci, Neil Armstrong, svůj otisk boty v měsíčním prachu už zanechal, a to už před padesáti lety. Proč by program Artemis nemohl novou etapu dobývání Měsíce poněkud inovovat, že…
Je dnes jisté, že návrat na povrch našeho souputníka nebude jen nostalgickou procházkou po pětapadesáti letech od Apolla 11, ale zásadním krokem k vybudování předmostí pro pilotované lety k Marsu. Vize totiž předpokládá využití lunárních zdrojů včetně vodíku a kyslíku k výrobě paliva. A hovoří se také o Heliu3, což by měl být úžasný zdroj energie místo deuteria nejen pro raketové motory, ale i pro termonukleární energetické reaktory. Vyslání astronautů k rudé planetě pak NASA plánuje na 30. léta (2033?).
Nejdříve ale má NASA roku 2024 přistát na měsíčním jižním pólu. Tedy v oblasti, která má velkou vědeckou, ekonomickou a strategickou hodnotu, a kde už NASA potvrdila existenci zásobárny vody v podobně ledu v trvale odstíněných kráterech. Jsou to odvážné plány a také nová zátěžová zkouška pro americký vědecko-technický a průmyslový potenciál. NASA zatím nemá ani funkční raketu, ani odzkoušenou kosmickou loď, o nějakém konkrétním vývoji nového expedičního člunu (lunárního modulu) ani nemluvě.
Přitom plán Artemis podle Bridenstineova vystoupení před senátním výborem z úterý 16. července počítá nejnověji s prvním startem nosiče SLS s kabinou Orion (Artemis l) bez posádky až koncem roku 2021. Loď má otestovat všechny systémy včetně tzv. servisní (motorické) sekce z dílny ESA nejprve na dráze kolem Země, odkud pak má zamířit na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Sice se při prvním letu Orionu uvažovalo s využitím upravených komerčních nosičů jako je Delta IV či Falcon Heavy od SpaceX, pokud by SLS nebyla hotova, ale zřejmě byla tato varianta opuštěna.
Teprve v létech 2022 či 2023 by přišel ke slovu pilotovaný oblet Orionu kolem Měsíce s posádkou a návratem této vícenásobně použitelné kabiny zpět na Zem. Obvyklým způsobem – na padácích a do vln oceánu. A v roce 2024 při misi Artemis 3 by tedy došlo na vytoužený návrat na lunární povrch.
Ovšem plány a prezidentské dekrety jsou jedna věc, druhou stranou mince je financování celého programu. Právě při úterním (16. července) slyšení Bridenstinea v Senátu šéf NASA zcela jasně prohlásil, že pokud nedostane navíc alespoň 1,6 miliardy dolarů v příštím roce a v příštích pěti letech až 30 miliard, nebude agentura schopna v daném časovém rozpětí (tedy do konce předpokládaného druhého funkčního období prezidenta Trumpa) program Artemis naplnit.
Chybí zejména peníze na vývoj nového, podle požadavků NASA třístupňového lunárního modulu, na který zatím dostaly vybrané společnosti peníze jen pro základní studie. Bridenstine doslova prohlásil, že nedostatečné financování programu má doslova devastující dopad na činnost NASA a nepřidá-li demokraty ovládaný kongres (na truc Trumpovi) agentuře v dalších pěti letech tak po pěti šesti miliardách na rok, nebude možné časový plán dodržet. To by se pak mohlo stát, že kolem roku 2030 bude na Měsíci dosti těsno. To se tam chystají i Rusové a Číňané a USA by prostě nebyly „first“.
Nejde totiž jen o Orion a SLS, které jsou v závěrečném stadiu vývoje, či o nový lunární modul pro čtyři astronauty, který by měl být podobně jako Orion vícenásobně použitelný, ale o vybudování už zmíněné stanice DSG, která se má stát zejména v prvotní fázi jakýmsi stálým přestupním přístavem pro výsadky astronautů na Měsíc.
Není tedy od věci úvaha vybudovat na cislunární dráze jen jakýsi zárodek stanice s jedním obytným modulem, dokovací a servisní sekcí, což by mělo umožnit první výsadky na lunárním povrchu. Ze Země totiž odstartuje jen Orion s posádkou, která se může na DSG aklimatizovat a připravit expediční let. Odtud pak astronauti poletí na Měsíc už bez Orionu, jen ve výsadkové lodi.
NASA se nyní nachází ve složité situaci a záleží tedy na prezidentovi a kosmické lobby, zda se jí podaří prosadit proti silné demokratické většině v kongresu plány republikána Trumpa, který je ostatně obviňován, že si chce podobně jako John Kennedy s Apollem postavit „pomník“ při pronikání lidstva do vesmíru. Je absurdní, že právě na tomto bodě může celý nadějný plán návratu na Měsíc a letů na Mars ztroskotat. Ještě absurdnější z pohledu kosmonautiky je fakt, že Pentagon dostal jen na příští rok k letošní výši rozpočtu 700 miliard dolarů dalších 35 mld.(!) navíc a
Bridensti nemusí pokorně škemrat o 1,6 miliardy navíc na příští rok. Těch cca 35 miliard dolarů by vlastně NASA stačilo na příštích pět let!
Američani však mají jednu šanci – zvýšit podíl soukromých společností na kosmickém programu. Bridensti nevyzval aerokosmické společnosti, ať vyvinou tzv. komerční lunární modul, který by sloužil nejen astronautům NASA, ale i potenciálním soukromníkům. A NASA by si jej prostě pronajímala ke svým expedicím.
Je ovšem zcela možné, že přinejmenším při obletech Měsíce váhavě financovanou NASA trumfnou soukromníci, především pak Muskova SpaceX. Ti už mají na starosti lety k ISS a Muskův Crew Dragon a Strarliner od Boeingu tam budou dopravovat nejen náklady, ale od podzimu snad i astronauty, čímž eliminují závislost na Rusku (jeho loď Federace má nahradit Sojuzy až v letech 2022-24 a oblet Měsíce je plánován na rok 2026 – bez posádky!).
A SpaceX už delší dobu hovoří o plánech turistických obletů Měsíce. Původně měl být nosičem Falcon Heavy a lodí Crew Dragon, nyní se spíše počítá s novou velkou lodí Starship. Termín? Předběžně rok 2023. Navíc jak známo, hlavním cílem Elona Muska je doprava kosmonautů na Mars a jeho budoucí osídlení. Měsíc ale asi nebude smět vynechat.
I tato americká „rivalita“ ostatně může celý proces kolonizace Měsíce a Marsu urychlit.
V nedávném projevu u příležitosti amerického Dne nezávislosti ve Washingtonu prezident Donald Trump připomněl padesátiletí od výsadku Armstronga a Aldrina při letu Apolla 11 a opět prohlásil, že pro Američany není nic nemožné. Že brzy bude americká vlajka i na Marsu.
Jistě, bude-li k tomu vůle a dostatek financí. Snad se ještě žijící veteráni Apolla 11, Buzz Aldrin a Michael Collins, návratu na Měsíc dočkají.
A Neil Armstrong to jistě bude ze svého „vesmíru“ sledovat také.
